Mám nějak introvertní období. Pořád píšu, občas na kšeft (málo), občas do šuplíku (ještě míň), ale na blog se mi psát nechce. Nějak se o sebe nechci dělit. Zároveň mám trochu špatné svědomí, že tu nic nepřibývá. Samozřejmě, dějiny běží, světové i rodinné. A o podstatných věcech napíšu, až vykrystalizují.

Čtu. Čtení mi zachovává zdravej rozum. Aktuálně si dávám zase knižní trojboj: udržuju stejné procento rozečtenosti na třech knížkách (protože tři jsou počet, který udržuje Kindle na homescreen). A občas jsem jim nevěrná s něčím tištěným. Anebo i s jiným ebookem, čert to vem. V jiných oblastech života mi moje roztěkanost vadí, někde míň, někde víc. Ale u knížek si ji fakt masivně užívám.

Roztěkanost. Paralelně s tímhle blogem píšu vzorový článek pro jednoho potenciálního klienta. Desetkrát mi můžete říkat, že lidský mozek není stavěný pro multitasking. Nemultitaskuju. Ale působí mi určité zvrácené potěšení držet v RAMce několik projektů a žonglovat s nimi. Něco jako když se snažíte vyřešit číselnou křížovku bez použití křížků 🙂

Nespresso. Jen pár týdnů poté, co jsem přestala pít kafe, jsme si pořídili nový kávovar. Chyba v Matrixu? Hloupost? Je pravda, že jsem dočasně podlehla kofeinovým svodům a zase to vyzkoušela. A zase si nabila hubu. Nicméně Nespresso má i dobré bezkofeinové kapsle a já od Ježíška dostala i několik znovuplnitelných, do kterých když si nechám namlít bezkofein v Tchibu, Oxalisu nebo ManuCafe, tak mě jeden šálek ani nebude stát jedenáct korun jako u originálu 😀

Covid. V pátek večer mi volala ředitelka školky, že logopedka, s kterou měl Viki v pondělí hodinu, je covid+. Takže celý víkend v karanténě, včera test (dřív to nešlo kvůli žádance od pediatra), dnes výsledky. Negativní. Nejspíš ho zachránil štít, který má logopedka při výuce na obličeji. Jsem vděčná. Vikouš remcá, že chtěl koronavirus. (Omg.) A přišel o víkend na ledě, který strávili Lvíček s Brígou na nových bruslích.

Teď už to taje.

Mám hezkou statistiku z Goodreads – tentokrát přečtených 66. Konečně se mi po posledních pár letech počet knížek srovnal na rozumnou úroveň a Čtenářská výzva šla taky hladčeji než loni.

Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny. Poměrně jednoduché, Jo Nesbø a Nůž. Trochu jsem se toho bála, protože předposlední holeovka Žízeň mi nesedla vůbec, jakože fakt vůbec – a nakonec jsem byla velmi příjemně překvapena.

Kniha, která má v názvu den v týdnu. Tam se mi moc nedařilo vybrat, nakonec jsem zvolila německou ženskou oddechovku Úterní ženy a byla to přesně taková zapomenutelná věc „ze života“, jak byste čekali.

Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání. Taky dost jednoduché – spisovatelka a jedna z knížek na mém dlouhatánském to-read listu, Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů. Not bad.

Kniha, která má na obálce květinu. Tuhle jsem dočítala jako jednu z posledních; k tématům, která se týkají obálky, se snažím číst opravdu fyzické knihy, protože u ebooků většinou vidím obálku jen jako mrňavý obdélníček při nákupu. Seznam pana Rosenbluma, který jsem někde už ani nevím jestli dostala nebo koupila ve slevě. Vcelku originální námět, nečekané prvky magického realismu, ale hlouběji se mě nedotkl.

Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou. Rozhodovala jsem se mezi Podivným případem se psem a Růží pro Algernon, nakonec to vyhrála papírovka Ginny Napořád a to musím přiznat, že mě v klidu nenechalo. Uf. A brr.

Kniha, která vás zaujala svým názvem. Tohle bylo těžké, knížky si podle názvu moc nevybírám a i tady to vyhrála knížka, kterou bych si nejspíš přečetla i tak, protože Backman – Úzkosti a jejich lidé. Ale protože dlouhodobě úzkosti řeším, tohle bylo must read. (Až na toho králíka na obálce.) Obsah mě nicméně maličko zklamal, oproti třeba Medvědínu; začetla jsem se až ke konci. Chtěla jsem si vybrat Opskurno, protože to má název skutečně obskurní, ale nějak jsem se k němu jednoduše nedostala (žádná akce na e-booky, žádný knižní Ježíšek) a nechtělo se mi utrácet, když toho mám tolik v nepřečtených.

Kniha o holokaustu. Moje „oblíbené“ téma, takže nebyl problém (i letos se chystám rovnou na několik). Nakonec Osvětimská ukolébavka a Ženy z bloku 10 a ani jedna mi moc dobrá nepřišla: z první bylo příliš znát, že jde o fikci, druhá zase – jakkoli strašné je to říct – byla nudná k uzoufání.

Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu. Na to jsem si okamžitě po zjištění témat ušetřila koncem roku 2019 rozečtenou Proč máma nadává 😀 Dočteno na lednových školkových horách a stejně jako předchozí díl moc dobré. Letos už mám rozečtené Proč je mámě všechno u…

Kniha, jejíž první věta začíná zájmenem. Asi nejtěžší téma – počítá se předmluva? Úvod? Prolog? Přečetla jsem dvě knížky – Vrány a Vypravěčku – které v některém pojetí tu podmínku splňují, ale stejně si nepřipadám úplně komfortně. Fakt blbé téma.

Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli. To splňoval můj vánoční dárek, Nejlepší víkend od Hartla, a nejspíš zůstane taky tím posledním, co jsem od něj četla. Nebráním se masovkám, ale tohle je vedle Třeštíkové už nějak moc.

Kniha autora, který získal cenu E. A. Poa. Další náročný výběr, nakonec vyhrálo V lesích od Tany French. Body navíc za prostředí Dublinu, body dolů za to, že jeden ze zločinů se nikdy nevyřešil, a za to, že hlavní hrdina se projevil jako takový kretén (a v dalších dílech už se nevyskytoval, takže to ani nemohl napravit).

Kniha, která je na Databázi knih v době čtení méně než 20x v Přečtených. Málo známá, ale výborná kniha U Bernátů. Půjčil mi ji po Vánocích brácha… a vrátit jsem mu ji mohla až začátkem září. Jo, covid. Ale abych to nezamluvila, tohle pro mě byl jeden z vrcholů knižního roku a jestli máte možnost, přečtěte si ji (nebo poslechněte – teď vyšla i jako audiokniha). Vzpomínky Žida z Rakovnicka z 2. poloviny 19. století. Píše neuvěřitelně milým, čtivým a současným (žádné Paměti babičky Kavalírové, i když to je samozřejmě taky svým způsobem skvost – právě je rozečítám) jazykem, část děje se dotýká i Prahy, kde jeden čas studoval a chodil do divadel, připadala jsem si místy trochu jako ve Sňatcích z rozumu, s různými historickými událostmi líčenými „zespoda“…

Kniha od dánského autora. Zase jsem projela zásoby ve čtečce a našla thriller Kaštánek. Klasická krvavá severská humusárna, ale klobouk dolů, neprokoukla jsem ji.

Kniha básní. Eeehm. Když jsem při probírání děl současných básníků narazila na Past na Brigitu, brala jsem to jako znamení – jméno svojí dcery zas tak moc často nepotkávám. Akorát že Brigita vystupovala jako sexuální objekt, takže to čtení bylo místy poněkud divný. Ale vcelku dobrý. Sbírku básní jsem nečetla snad od doby, co mě vyhodili z bohemistiky.

Kniha, jejíž obálka se vám nelíbí. Tohle jsem trochu odbyla, protože šlo o obálku u knížky, kterou mám jako ebook, ale nemůžu si pomoct, knížek s vyloženě hnusnými obálkami vychází čím dál míň a tím, jak čtu papírovek minimum… každopádně obálka „červené knihovny“ Hlas srdce je fakt mimořádně hnusná, o tom spor být nemůže 🙂

Kniha, která má v názvu slovo “aneb“. (Ty nesprávné uvozovky mě iritujou, ale jsem líná to opravovat, když to WordPress sám od sebe neumí 🙂 ) Tady jsem zase šla za lacinou volbou: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti. Silosranda, nuda, šeď. Nejsi jedinej, kdo kdy měl dítě, Dominiku 😀

Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb. Čtyři svatby a jeden… ééé, mno nic, další „ženské čtení“ Milenec lady Sophie. Moje guilty pleasure, no 🙂

Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou. Zlodějka mýho táty, a tohle tedy přímo bolelo číst. Miky je hajzlík. A zároveň je ho člověku líto. Ale hajzlík je to strašlivej. Ostatně tam asi není ani jediná postava pozitivní.

Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha). Četla jsem ji v originále, i když bych bývala stihla i překlad, ale nemohla jsem se dočkat závěru série o Ravenelových od Lisy Kleypas. A byla jsem docela zklamaná. Chasing Cassandra byl asi nejslabší díl – ne, že by byl špatně napsaný, ale nějak tam úplně chyběla akce nebo dramatická zápletka. Česky vyšlo jako Hon na Cassandru.

Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy. A to byl pěkný špek! Zkuste najít něco od autora, kterého jste četli, ale který neslaví kulatiny; co nemá titulek červeně, nezačíná zájmenem, není z roku 2020, nemá hnusnou obálku, není o holocaustu, není v něm hrdina vašeho vysněného povolání atd. atd. Nakonec Nebe pod Berlínem. Slušné, ale asi jsem to měla číst nejmíň o dekádu dřív.

Nemyslitelná věc. Kam až si pamatuju, od doby, co jsem vydržela do půlnoci, byl Silvestr spojený s chlebíčky a pomazánkami. Vždycky jsme s mámou ráno pustili Když Burian prášil nebo jinou komedii pro pamětníky a šly patlat: sýrovou, vajíčkovou, rybičkovou. K tomu nějaká ta paštika a chlebíček se šunkou nebo uherákem a televize až do půlnoci.

Když už jsme u toho: Vánoce bez televizního programu. I tehdy, když jsme neměli televizi (a byli přes svátky u příbuzných). I tehdy, když bylo s malými dětmi jasné, že se rozhodně nebude čas na něco dívat (a taky nebyl). Pro mě jeden z novodobých symbolů Vánoc – koupit si vánoční program čtrnáct dní dopředu a různobarevnými zvýrazňovači si zaškrtat, co by mě zajímalo. Před dvaceti lety každý týden, později už jen ten týden a půl kolem Vánoc a Nového roku.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že není šance o Vánocích zapnout a v kuse odkoukat v televizi cokoli, natož na určitý čas.

Letos poprvé jsem se podívala pravdě do očí a uznala, že na pomazánky nemá nikdo chuť a já taky ne. (Ostatně letos jsem neměla chuť péct ani cukroví a vybičovala jsem se až tři dny před Štědrým dnem.)

Byl to zvláštní rok. Tohle to jen podtrhuje.

Všechno nejlepší do roku 2021, na který jsem si optimisticky koupila diář. A snad to dopadne jinak než v tomhle vtipu:

Nebojte, nejdu si tu na Lvíčka stěžovat. V posledních měsících ztratil toleranci k něčemu jinému: k mléčnému cukru. Někdy v září vypozoroval dlouhodobější souvislost zažívacích potíží a snídání jogurtu, takže ho vynechal. Už delší dobu nepije cappuccino, protože… jasně. Ostřílení laktózoví intoleranti už dobře vědí, mě musela kopnout Marcela z Pradobrot. Koncem léta vynechal mléko a jogurty, až do října jsem ale ještě pořád s klidem dělala bramborovou kaši, grilovala haloumi nebo pekla perník z podmáslí. Teď už nejde ani to. Máslo a tvrdé sýry jsou ok.

Na jednu stranu je super to vědět (včetně tipu na tablety laktázy, které umožňují zabránit následkům, když VÍTE, že budete jíst laktózové jídlo). Na druhou… fakt mu to nezávidím, muset všude hlídat, v čem je nebo není mléko, čerstvý sýr apod.

Abych nezůstala pozadu, se mnou poslední měsíce zase neúměrně mává konzumace kafe. Jedno za týden ještě jakž takž projde, ale když si dám dvě cappuccina dva dny po sobě, jsem na příštích pár dní úplně mimo.

Takže jsme dopadli tak, že si jak dva šašci dáváme v kavárnách jedno bezlaktózové kofeinové a jedno bezkofeinové laktózové…

Za těch blahých časů, kdy se ještě mohlo do zoologických a botanických zahrad a – nebudu říkat, že žádný, ale ten největší koronaprůšvih se ještě nerýsoval, tedy před dvěma týdny, jsme se při vybírání výletu rozhodli pro Průhonický park. Jezdíme tam několikrát do roka, a nejraději na podzim, mám odtamtud vždycky moc hezké fotky s dětmi v podzimním listí.

Téměř jsem přestala pít kafe – a když už si dám, musí být bezkofeinové (koupila jsem si kvůli tomu i decaf kapsle do handpressa, ke kofeinovému kafi se přinutím už opravdu zřídka – myslím, že jsem žádné neměla minimálně tři týdny). Takže jsem ještě hledala na fb kavárnu v průhonickém zámku a sondovala, jestli mají decaf. Měli. Takže jsme rozradostněně vyrazili do Průhonic. Lvíček dal do navigace Dendrologickou zahradu. Nad tím jsem se zamyslela asi půl vteřiny: bodejť, sice tomu většinou říkáme Průhonický park, ale je to i dendrologická zahrada, ne? Chvíle překvapení přišla před cílem: přijeli jsme jinudy, ne od průhonického náměstíčka, ale od dálnice. Ale našli jsme místo na zaparkování, takže hurá, ono to má druhý, spodní vchod, to je super!

Pořád nám to nedošlo. Až když jsme po pár stech metrech začali plánovat, že podejdem dálnici a dojdeme do druhé půlky parku s tím zámkem a kavárnou, začalo mi to být po několikátém pohledu na mapu podezřelé. Mapa areálu. Mapa v mobilu. Podezření. Prozření.

Průhonický park a Dendrologická zahrada jsou dvě různé věci. Ano, jsou poměrně blízko u sebe, asi půl kilometru. Ale fakt nesousedí a už vůbec se nedá projít z jednoho areálu do druhého, natož aby to byla součást jednoho lesa.

Ne, že bychom si to neužili! Tolik různých jírovců jsem například v životě neviděla. Ale připadám si jako blbec: tolik let tam jezdím a doteď jsem nevěděla, že Dendrologická zahrada NENÍ Průhonický park.

Tímto se omlouvám Coffee59Brunch, že jsem jim slíbila návštěvu a nedorazila 😀

PS: V zahradní kavárně měli decaf taky 🙂

…do prdele, to je mi smutno.

Protože jsem chtěla ve středu na Noc literatury do Nymburka, ale neodvážila jsem se, protože jsem srab a nechtěla jsem kvůli cestě vlakem a čtení v uzavřených prostorách dostat případně celou rodinu do karantény.

Protože jsem chtěla vzít třiasedmdesátiletou maminku na výstavu Mucha! a netroufnu si s ní kamkoli chodit (a po víkendu nám to stejně zavřou).

Protože začíná podzim a zima a zároveň zavírají všechno to, co bylo na zimě fajn a co nám ji pomáhalo přežít – muzea, galerie, kina a dokonce i zoologickou. Jasně, na čtrnáct dní, ale to už bylo před týdnem taky, že kroužky se ruší na čtrnáct dní – hodně bych se divila, kdyby něco z toho otevřeli ještě do konce roku.

Protože je skoro všechno jako na jaře, kromě prvního stupně škol a teda restaurací, a něco i horší (třeba že spolu nesmí celá rodina na nákup – což jsme u normálních nákupů pochopitelně nedělali, ale když je například potřeba koupit dětem boty, rádi to prodiskutujeme všichni). A s tím jsem teda nepočítala. Nejsem bláhová, počítala jsem s návratem roušek a opatřeními typu zrušení koncertů a podobných shromáždění, ale tohle…

Protože jsme úplně prošustrovali dobrý stav z jara, jelikož „lidi jsou z roušek otrávení“. Byli jsme v létě v Německu, roušky tam byly normální v supermarketech i v MHD, všichni (i my) to brali úplně normálně… a kde jsou teď, že.

Protože mi půlka facebooku linkuje Šmuclery a podobné chřipečkáře.

Na jaře bylo docela fajn, uchýlit se do lesa. Březen i duben byly poměrně teplé, suché a v přírodě bylo dobře. Říjen, listopad… well… Řekněme, že do výhledu příštího půl roku nehledím s žádnou zvláštní radostí.

„Mami, co to je: jaro, léto, podzim, zima?“
Při zprocesování otázky mi během pár vteřin došlo, že nejde o test nebo začátek vtipu, ale prostou lexikální nedostatečnost, takže jsem odpověděla: „Roční období!“
Viki mi vylezl na klín a blaženě prohlásil: „Tak příští roční období jsou Vánoce!“

Jo, začal podzim. Zazimovali jsme slunečník a jako každý rok jsme z něj vyklepali hnízdo vos nebo sršňů. Začala jsem si pouštět playlisty koled a christmas.fm.

Bibčina třídní je v karanténě, škola je na čtyři dny zavřená (zítra se snad dozvíme, co od čtvrtka), nás čeká minimálně do půlky příštího týdne domácí výuka. Na začátku školního roku jsme odhadovali, že škola vydrží měsíc. Vydržela měsíc. Chm.

Lvíček začal v nové práci. Kdyby mě vzali do H1, nastupovala bych taky a myslím, že bychom se všichni zcvokli. První věc, u které jsem ráda, že nevyšla. Druhá věc byla Akademie #holkyZMarketingu, která měla zabrat dvanáct týdnů od 22. září a o které jsem se tak dlouho rozmýšlela, až se všechna místa obsadila. Aktuálně mám strach i třeba sednout do vlaku a jet ve středu na Noc literatury do Nymburka, akci skvělé Janiny. A když si představím jezdit takhle někam každou sobotu… Sama se covidu až tak nebojím, ale nechci poslat do karantény celou rodinu. A ta poslední sobota vycházela na B narozeniny.

Do třetice neproměněných příležitostí všeho dobrého: ode dneška běží Testing Academy od Cleverlance. Hlásila jsem se, byla jsem na skypovém pohovoru, nakonec mě nevzali, „přes určité analytické dispozice“. Bylo mi to líto. Do včerejška, kdy jsem se dozvěděla o karanténě (dnes bylo navíc dokonce ředitelské volno; jiné dny Brígu aspoň dopoledne zabaví online výuka, ale průšvih by to byl tak jako tak).

Takže zatím asi všechno dopadlo, jak mělo – no a teď už věřím v nějakej obrat. Koneckonců, za necelé jedno roční období jsou tu Vánoce…

Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, jak se přihlašuje. Tolik k mojí blogovací aktivitě. Do konce roku bych ale chtěla zvládnout aspoň jeden článek měsíčně.

Září je měsíc chlupů, takže jsem Bibince koupila Já, Baryk. Plánuju číst každý měsíc příslušnou kapitolu. Jako malá jsem ho měla moc ráda.

Dlouho mi nešlo číst. Pak jsem začala číst tři knížky najednou – do výzvy Kaštánka + Úterní ženy a chytla jsem druhý dech s Little Women, kde jsem byla od loňského srpna pořád někde kolem pěti procent. Teď jsem ve všech třech přesně v 50 %, ale přibrala jsem si k tomu audioknihu Růže bílá, černý les, čtvrtý e-book V lesích (taky detektivka, takže už se mi začíná plést s Kaštánkem, dobře mi tak) a papírovku Seznam pana Rosenbluma. A začínala bych další a další, dočítat se mi nechce nic. Restů do výzvy mám navíc ještě hromadu a ani nemluvím o té hromadě papírovek, které jsem v posledních pár letech dostala nebo je dočetl Lvíček a mě by taky zajímaly.

Byla jsem na pohovoru, vypadalo to docela nadějně, ale nakonec mě nevzali. Vzhledem k tomu, že budu po půl roce muset zase začít platit zálohy, potřebuju buď najít práci, nebo svoje OSVČ aktivity povýšit nad aktuální vesměs charitativní úroveň. Zároveň k tomu čekáme v nejbližších týdnech opětovné uzavření škol (vzhledem k tomu, že drtivá většina ostatních opatření je zpátky na úrovni z jara), takže… no, každej chápe. Dojíždění nevypadá reálně a práce z domova by asi s domškolačkou ještě jakžtakž šla, ale pokud mi doma zůstane i předškolák, je to utopie. Poslední dva dny jsem ho měla doma s lehkou rýmičkou a zvládla jsem s bídou zapnout počítač.

S tím souvisí i neustálé zvažování změny kariérního směru. Blbý je, že i když jsem si udělala asi dvacet různých testů, pořád nevím kam. A i když budu vědět kam, tak to bude muset být jo žádaný obor, aby mě tam vůbec někdo vzal, bez praxe a na částečný úvazek. Jako nechci fňukat, ale je to protivný nevědět. Když vím, co chci, dokážu pohnout nebem a zemí, abych toho dosáhla. Ale to se naposledy stalo, když jsem v kvintě věděla, že se potřebuju dostat na (už plný) seminář z informatiky, abych z ní mohla maturovat. A to už je dvaadvacet let.

Lvíček má aktuálně jeden dotykáč pracovní a jeden si pořídil soukromý. Já mám telefon svůj a starý mobil, který byl od loňska s pavoukem na displeji zavřený ve skříni, ale pořád je funkční, jsem zprovoznila Vikimu na aplikaci k sonickému kartáčku. Takže se v obýváku na různých místech povalujou čtyři velmi podobné mobily a mně už z toho občas hrabe 😀

Tak zas za měsíc.

Lvíček, jak asi většina pravidelných čtenářů tuší, je člověkem plánování a časových rezerv. Taky proto jsme měli už v únoru objednanou dovolenou. Stejně jako loni s tchánem v pokoji pro pět.

V Egyptě.

Po pártýdenním březnovém okusování nehtů jsme se rozhodli ji stornovat a objednat tuzemský pobyt: v Českém Švýcarsku. Kratší, s tím, že první týden léta prostě budeme s dětmi jezdit na výlety po okolí.

Pak se otevřely hranice a L začal mít roupy – nejdřív, že bychom jeli do Chorvatska, až budou děti u babičky. Proč ne, říkala jsem si, ale zanedlouho myšlenka metamorfovala na „pojeďme i s dětma“ a to se mi teda nechtělo: naše hydřata, kterým se ve vedru a serpentinách dělá blbě, zavřená 2+2 dny v autě kvůli pár dnům v nějaké hyperpředražené airbnb vilce, kde bych stejně musela vařit? To se mi fakt nechce, namítala jsem, a opatrně se zeptala, jestli by se nenašlo nějaký Řecko?

A tak jsme skončili budíkem na 1:55 prvního července, natáhnout na sebe oblečení a jedeme. Ve tři už jsme v rouškách bloudili pustou halou ruzyňského letiště a popocházeli u jedné asi ze tří otevřených přepážek. A v pět v přeplněném letadle směr Kréta.

V našem hotelu jsme vystupovali jediní. A musím říct, že na následující dva dny nikdy nezapomenu – připadala jsem si jako na Maledivách nebo v nějakém jiném resortu, kde máte soukromé pláže, bazény i služebnictvo. Jelikož jsme přiletěli ráno, stihli jsme ještě před obědem moře. NIKDO tam nebyl. Když se po obědě objevili dva další lidi, byli jsme vyloženě uražení 😀 V akvaparku jsme byli taky sami a piškotéka hrála první večer pro jediné dva posluchače, naše děti. První dva dny bylo jídlo servírované, ne švédské stoly, protože by se to zjevně nevyplatilo: na obědě jsme v den příletu byli celkem dlouho, takže si troufnu tvrdit, že jsme potkali celé osazenstvo, a to kromě nás čítalo asi čtyři další rodiny. Večeře byla pětichodová a už při třetím chodu jsme nemohli. Snídaně další den byla v podobném duchu: aby nemuseli nakládat celé švédské stoly pro deset patnáct lidí, dostala každá rodina tác s výběrem víceméně všeho: pečivo, máslo, šunka, sýr, ovoce, zelenina, marmeláda, jogurt.

Pak samozřejmě začali lidi přijíždět a obsluha trochu komplikovat – ve „špičkách“ se tvořily fronty, protože hosti se jídla nesměli ani dotknout a i o snídaních nám každý plátek šunky musel naservírovat číšník. Ale dalo se to vydržet, zvlášť když se člověk bavil s personálem a vychytal časy, kdy je menší zájem. Většina číšníků byla výborných a nápomocných, nejlepší žoviální (v dobrém smyslu!) Giorgios, který po třech dnech konfrontace s objednávkami našeho mladého pána už při každém jídle vítal Viktora bodrým „bolognese!“

No prostě, resort bez lidí – co víc si přát 🙂 jedině snad si pořádně zašnorchlovat (Bibi s dětskou maskou z Decathlonu) a naučit se plavat na moři s pásem (Bibi) nebo rukávky (Viki)? Nebo jedno dopoledne, kdy se děti zabejčily, že k moři nechtějí, je dát do dětského klubu (kde byly, opět, samy) a jít se projít a zaplavat si na otevřeném moři? Nebo skvělou večeři v autentickém krétském restaurantu? Nebo ještě lepší v hotelové asijské restauraci? Nebo koktejly? Nebo míchanou točenou zmrzlinu a jahodovou ledovou tříšť pro děti? Nebo affogato, tedy espresso s točenou vanilkovou zmrzlinou, které jsme si dávali každý den v hotelovém akvaparku, když jsme zjistili, že cappuccino se nedá pít? 🙂

Suma sumárum – jsem ráda, že až se kvůli covidu zase zavřou hranice, možná i navždy, budu mít v domově důchodců na co vzpomínat 😉

„Sakra, ta Psice nějak dlouho nic nenapsala,“ brblala jsem, než mi došlo, že jsem se prostě jenom tři týdny neměla čas podívat do čtečky. A to tak v kostce vystihuje můj poslední měsíc. Vysvědčení, zabalit, odletět prvního do Řecka. Z toho by byl asi moc hezkej blog, jak jsme vstávali ve dvě, kolem desátý byli u moře a na obědě bylo první den asi pět obsazených stolů, plus jak nám all inclusive servírovali číšníci – i každej plátek šunky u snídaně, a to už fakt nechci zažít. Prázdný pláže, prázdný bazény, piškotéka výhradně pro naše děti… Když tak třetí čtvrtej den začali najíždět lidi (pořád tak počítám desetina normální obsazenosti hotelu), začali jsme remcat, co je to za drzost 😀

Akorát mně se nějak tím vstáváním a odjezdem a vším rozházela celá Quanti, takže jsem první tři dny pořád nedokázala vypnout a až čtvrtej to pro mě začala bejt dovolená. Na sedmidenní dovolený trochu blbý, ale co už. Zážitek to byl i tak úžasnej.

Doma dvoudenní kolotoč praní a balení a odjezd do Českýho Švýcarska do roubenky. Denně naplnit hydrovaky, zatopit v peci, umejt ručně nádobí atakdál a ujít 8-18 km po skalách. Bylo to boží (už jsem říkala, že chci roubenku se zahradou a s pecí?), ale náročný. Přijeli jsme v pátek a na neděli jsem zase musela sbalit děti na pobyt s babičkou.

V pondělí jsme se rozhodli s L jít do baru, konkrétně do baru Hemingway, odkud nás loni pro obsazenost vyhodili. (Spoiler: letos ne 🙂 ). Když jsme vyrazili, předsevzala jsem si, že budu příjemná společnice a že se budu usmívat.

Lidi – nešlo to. Po pár vteřinách mě chytla křeč do pusy. Po pár pokusech mi došlo, že jsem se nesmála už tak dlouho, že to moje obličejové svaly zapomněly. Všechno to soustředění, vypravování, stres a v nejlepším případě úleva a uvolnění. Žádná euforie. Ono jde fyzicky zapomenout se usmívat.

Nedělejte to.

Po dvou dnech už snad zas dobrý, ale když mi došlo, že se rodina musela tři týdny dívat na náčelnici Kyselou Prdel, není mi nejlíp.

Nebuďte jako já a usmívejte se.