Čtrnáct dnů do Vánoc

Pámbu s náma a zlý pryč. Letos jsem sice nepřepálila začátek (čti: nezačala s koledama, cukrovím a dárky ve velkém už v říjnu, takže bych už v půlce listopadu měla celých Vánoc plné zuby) a nějak si protentokrát udržuju povznesenou adventní náladu s pomocí koled a občasného svařáčku, ale je toho nějak moc. Dneska besídka Viki. V pátek besídka Bibi. Cukroví. Dárky. Práce.

Ideální čas se trochu zasnít a představit si, co bych tak letos ráda našla pod stromečkem (a můžu to napsat, protože jediný, kdo to tu čte, je Lvíček, a ten už má dárky pro mě po kupě měsíc).

Zážitek: Škola smyku

Samotnou mě to překvapuje, ale řízení mě pomaličku začíná i bavit. A ráda bych si ho osvojila trochu líp. Přiznala jsem se Lvíčkovi, takže tohle mě možná čeká k narozeninám 😉

Pro krásu: Parfém

Potřebovala bych ještě deštník a peněženku, ale obojí jsem si koupila teď aspoň provizorní a minimálně u peněženky L stejně prohlásil, že tu mi kupovat nebude, takže… teď mám za 250 z Tchiba a nějakou hezkou koženou budu řešit třeba napřesrok 🙂 Jo, a jaký že to? Hugo Woman miluju už přes deset let 🙂

Knížka: Strange Planet

Tyhle komiksy na internetu naprosto miluju, ale jejich sbírka je přesně taková věc, kterou si sama nekoupím a potěšila by od Ježíška. Na ukázku třeba můj oblíbený čtyřokénkový strip: https://nathanwpyle.threadless.com/designs/we-own-things/home/fine-art-print

Blbůstka pro radost

Jednoznačně tenhle plecháček. Nepotřebuju ho (ještě asi nikdy jsem nevypila víc než dva svařáčky), ale děsně se mi líbí a rozesměje mě, kdykoli vidím fotku 😀

Třeba se ještě pro někoho inspirujete 😉

Sedmiletá

Briguláčku můj malej,

co jsem Ti to provedla, že jsem tě porodila na Mikuláše? Ne, to je špatná otázka, Ty si to užíváš, že Tvoje narozeniny slaví celá republika 🙂 Ale co jsem to provedla sobě? Jako by nebylo dost chystání na Vánoce a přípravy mikulášských balíčků, já do toho ještě musím shánět extra porci dárků, péct dort a skoro nikdy si nenajdu čas na rekapitulaci Tvého uplynulého roku. A to je škoda.

Jsi sedmiletá a frfláš, že si to nebudeš pamatovat, protože jsi zvyklá na šestku. Taky jsi teď ze všech tří Tvých spolužaček nejstarší, jestli se nepletu, ostatním je ještě pořád šest. Nechtěla jsi být zas o rok starší, chceš zůstat pořád malá a čas od času, třeba když slyšíš písničku nebo vidíš pohádku, kterou sis pouštěla jako malá, Ti vhrknou slzy do očí, protože Ti to přivolává vzpomínky na dětství. Asi jsem nikdy nepotkala dítě, které by chtělo tak urputně zůstat malé. Upřímně, my bychom příští dva tři roky taky nejradši zabrzdili, aby utíkaly co nejpomaleji. Pořád si nedovedu reálně představit, že budeš jednou v pubertě, i když ksichty na to trénuješ už usilovně 😀

Ve škole ti to jde a baví tě to, třídní učitelka pro Tebe nemá nic než chválu a myslím, podle vyzvedávání z družiny, že si Tě oblíbily i děti z ostatních tříd. Když jsme se o Tobě bavily s Tvojí bývalou školkovou paní ředitelkou, prozradila nám, že ve školce (věkově smíšená třída) jsi byla nejoblíbenější a každý tě měl rád, protože jsi všechny smiřovala a nevyvolávala konflikty. Vypadá to, že v tom pokračuješ, a jsme moc hrdí na to, jak to ve škole zvládáš. Maličko válčíme jen s psaním, písanka se opravami jen hemží, ale popravdě řečeno, ve srovnání s tím, jak příšerně jsem škrábala a doteď škrábu já, je to krasopis non plus ultra 🙂 Taky jsi občas trochu mimoňka a nechat tě se samotnou třeba ráno oblékat je recept na neúspěch, ale pořád doufám, že se to časem usadí 😀 Strašně ráda řešíš i všemožné úlohy a úkoly mimo školu, táta si pro Tebe vymýšlí příklady z matematiky a dostali jste se až do oboru záporných čísel, násobení a dělení. V logické olympiádě jsi nepostoupila myslím jen proto, že nás nenapadlo projít si vzorová zadání a na všechno sis tak musela přicházet sama. Opakuju se, ale jsi fakt chytrá a moc Ti držím palce, aby Ti to bylo v životě k užitku.

Pořád věříš na Ježíška, i když ses nedávno táty zkoumavě ptala, jestli na něj věří on. Táta je pro Tebe ostatně největší autorita i podpora, což respektuju, ale vždycky tu pro Tebe jsem a doufám, že to víš. Máš asi pocit, že o mě musíš pořád bojovat s bráchou, a je pravda, že se mě snaží pořád si uzurpovat pro sebe a Ty pak radši vyklízíš pole. Ale snažím se Ti to vynahrazovat a pomazlit se s Tebou nebo si popovídat, když u toho není. Mám moc ráda naše cesty autem ze školy, kdy si povídáme o různých věcech. Baví mě s tebou probírat, jak funguje svět, nebo se bavit o filmech a knížkách. Musíme si spolu zase někdy někam zajít samy, třeba na nějakou výstavu a na dortík.

Krásný další rok, beruško.

17. listopadu 1989 jsem byla na Národní třídě

To můžu do konce života hrdě tvrdit a bude to pravda. Detail je, že jsem tamtudy šla s babičkou z družiny. Maminka byla jako dálková studentka ve škole a babička pro mě přišla pro jistotu o něco dřív: „Jdeme rychle domů, Jani, tady se to bude mydlit!“

Bylo mi sedm a půl a babička měla pravdu. Události následujících týdnů a měsíců jsem sledovala optikou čerstvé druhačky: placky Občanského fóra. Václav Havel v televizi. Učitelky ve škole, které nás celý loňský rok učily, ať jim říkáme soudružko, a teď nás to zase odnaučovaly. Samozřejmě jsem nemohla pochopit, co to všechno znamená, ale za těch sedm a půl roku jsem už stihla nasát šedivou a mírně tísnivou atmosféru socialismu a vnímala jsem, jak se rozpouští.

Přijde mi neuvěřitelný, že už je to třicet let. A taky mi přijde neskutečný, že už se zase konají demonstrace a atmosféra je čím dál stísněnější. Chce se mi říct, že si svobody nevážíme. Už minimálně od puberty si uvědomuju, že bych to za socialismu měla těžké. Hrozně mě deptá, když musím dělat rozdíly mezi tím, co si myslím, a tím, co říkám navenek.

Nic není černobílé, uvědomuju si to čím dál víc. V socialismu byla spousta spokojených lidí. Spoustě lidí vyhovoval. Spoustě lidí taky vyhovuje, když za ně občan Babiš všechno zařídí a lidový prezident pozuráží pražskou kavárnu. Mně se to nelíbí, ale to je (kromě demonstrací a hlasu ve volbách) taky to jediné, co s tím můžu dělat. Doufám jenom, že viděno zpětně půjde o krátké období, něco podobného, jako byla v devadesátých letech „blbá nálada“, a ne start nového velkého dějinného zvratu typu velká hospodářská krize nebo nástup vlády jedné strany. Doufat snad ještě můžu 🙂

O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě

A taky že jo! Ráno byla mlha poctivá a Bibča měla třetí etapu oslav (první v sobotu na rodinné oslavě se všemi prarodiči, druhou v neděli s námi a dortem). A já jsem měla rozlítané dopoledne, protože Vikouš spal skoro do půl deváté a když jsem ho konečně vzbudila, začal si stěžovat, že ho bolí ouško. Odsáli jsme kýbl žlutýho hnusu, do školky šli jen na ranní logopedii a zbytek dopoledne strávili po čekárnách (naše dětská + ušní, kam ho z pečlivosti poslala, i když bylo celkem jasné, že je to slabý zánět středního ucha na levé straně). Pak uvařit oběd a jet vyzvednout maminku na autobusovou zastávku a Bibču do družiny po obědě. Do té doby zlatý Viki začal s odjezdem dělat šprajcy a trucy (krásná ukázka obojetného C!) a zlobit vydržel celé odpoledne. Bríga si v družině neodpustila remcání, že sotva přišli z oběda a že si ani nepohráááála a že se teda nemusela převlííííkaaaat. Ale aspoň ji potěšil dárek od babi: už podruhé měla v kouli přesně tu vysněnou LOL panenku. Zajímalo by mě, jak to dělá, třeba by se to dalo zpeněžit v nějakém kasinu 😉 Kromě LOLky dostala od mámy celý soubor Letopisů Narnie; nové vydání, takže kromě jiného překladu (chci zpátky Diviše a Gábinu!!) je taky zpřeházená posloupnost dílů na chronologickou místo pořadí vydávání. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí, ale asi s tím nemůžu nic dělat, protože B mi nedovolí zpřeházet Aslana na hřbetech 😀

Úplně jsem zapomněla, jak devastující je, když jsou doma nezabavené děti. Byla tu sice moje máma, ale ony si ostentativně hrály s neuvěřitelným množstvím vlastních vytahaných hraček a do značné míry ji ignorovaly, naštěstí to vydržela a aspoň zpovzdálí na ně dohlížela, zatímco jsem si čistila zuby při jezení fidorky, ééé, snažila se aspoň udělat kafe, nacpat myčku a udržet v obýváku viditelnou podlahu. Všechno, co jsem potřebovala dneska udělat, od úklidu po odevzdání článku, jsem udělala za dvě hodiny, během kterých Lvíček uspával děti. (A zaplaťpámbu za to, protože Viki typicky usne beze mě tak průměrně jednou za měsíc.)

A teď se jdu vyspat. Letošní podzim nějak děsně prokaučovávám, a to přesto, že doteď byly děti převážně zdravé. Snažím se pracovat, snažím se udržovat domácnost a třeba jsem se od začátku října nedostala k zevlování po trafikách, přičemž vím, že už bude na pultech určitě několik speciálů věnovaných vánočnímu vaření a pečení. A mě to letos víceméně ani nezajímá. Dokonce nemám ani nápady na dárky, zatímco L už má pro mě dva. Nespravedlnost! A vůbec: zastavte čas! 😀

Dneska mi poprvé začala topit klimatizace v autě

Takže je tady podzim.

V dobrém i zlém.

Dobrá je docházka dětí do institucí.
Dobré je snížení teplot na příčetnou úroveň, ale ještě ne úplně do mrazů.
Dobrý je burčák.
Dobrá je práce. (Tohle zní trapně, a zvlášť, když ještě před pár týdny jsem se kroutila jak vyhořelá žížala, jaký byl pitomý nápad snažit se živit psaním. Ale posledních čtrnáct dní prázdnin jsem se nemohla dočkat pracovní rutiny, zatímco Lvíček kňučel, jak se mu nechce do práce a ještě by chtěl další dovolenou.)

Horší jsou rýmičky.
Horší je narůstající provoz, což „ocením“ až teď jako každodenní řidička.
Horší jsou octomilky.
Horší je celá ta záplava restů, kterou je potřeba lopatu po lopatě odkopávat.

Ale celkově mám podzim pořád moc ráda. Podzim je kámoš. (Nezapomenu na úžasně teplé, suché a barevné babí léto ten rok, kdy jsme se vraceli koncem září z Irska na porod naší pidižvíny.) Ideální doba pouštět si playlisty koled, než mi v listopadu začnou pomalu lézt krkem, a pomalu, rozšafně a beze stresu si začínat rozmýšlet vánoční dárky. Tohle září se už navíc odehrály v mém okolí tři svatby a taky tři porody kamarádů nebo internetových známých. To je vysoko nasazená laťka (ale taky jsem si potvrdila, že ani jedno už bych zažívat nechtěla 😀 )

Ať nám takovej podzim vydrží co nejdýl 🙂

První týden ve škole

„Já asi neusnu,“ svěřil se mi Lvíček minulý týden v neděli, před Bibčiným prvním školním dnem, ve 23:10. Ve 23:20 jsem už slyšela pravidelné oddechování, zatímco já jsem čučela do stropu. Vážně budeme mít zítra školačku?

První den spočíval jen v předání učebnic a půlhodinovém seznámení. Byli jsme tam i s Vikim, nacvakali hromadu fotek a pak šli na dortík do cukrárny. Druhý den jsem Bibi vyzvedla v družině na zahradě školy a ve středu už mě prosila, jestli tam může ještě chvíli zůstat. Skamarádila se s „vlastními“ prvňáky i se čtvrťačkami.

Je to zvláštní pocit. Ještě o prázdninách chodili s Vikim do stejné školky. Samozřejmě toho uměla a zvládala víc, ale stejně jsme je brali až na detaily jako v zásadě rovnocenné děti. Bibča umí písmena a jezdit na kole, ale třeba tobogán ze Stezky korunami stromů si sjel jenom Viki, i když je oficiálně přístupný od šesti let, a šestiletá Bríga na něj nechtěla 😀 ujdou toho podobně, podobně dlouho spí, hrajeme spolu stejné hry (i když třeba u kvarteta to Viki sám ještě nedává) a děláme stejné úkoly v časopisech. Prostě dva předškolní sourozenci.

A najednou ne. Najednou je tam zase díra, která zůstane nejmíň příští dva roky. Máme jednu školačku a jednoho školkáčka. Najednou se mi Vikiho spolužáci, když ho jedu vyzvednout, zdají strašně mrňaví. A školka samotná taková hrozně… dull, což mi rozhodně nepřišlo, když jsem měla tu starší v předškolní přípravce.

Letí to. Začínám se bát, jak moc. Doteď to bylo dobrý, protože tříletý dítě bylo o hodně, hodně lepší než dvouletý, čtyřletý ještě o dost lepší než tříletý a to velký šestiletý bylo ještě pořád dost malý, aby to bylo roztomilý. To nějak končí. Už po tom týdnu je vidět vliv „velkých holek“. Za chvíli bude umět fakt číst, ne jenom písmenkovat, a já asi budu brečet.

Vím, že nemůže zůstat malá navždy. A doteď jsem po tom ani nezatoužila. Ale začíná přicházet doba, kdy mi to bude asi čím dál tím víc líto. Zároveň zase není, protože spolu s tím přicházejí zase jiný skvělý věci, třeba rozvoj smyslu pro humor, ironie, nebo schopnost analýzy vlastního jednání, empatie, velmi dospělé chování typu „kdybys mi mohla cestou rozsvítit, to by bylo skvělý, děkuju“. Jasně, že jenom občas, a v další chvilce se pustí do bráchy kopanci nebo drápanci 🙂 ale i tak.

Je to velká změna. Spousta velkých změn. Pro celou rodinu.

Realistický průvodce: S dětmi po Linci

Letos poprvé jsme vyrazili na společnou tuzemskou dovolenou. Řecké resorty se nepočítají, protože tam nás plně zaměstnalo obrážení hotelových bazénů, hřišť a dětských diskoték – program týdne na Lipně bylo ale potřeba vymyslet a naplánovat, a to byl převážně můj úkol, včetně jednoho dne v Rakousku. Lvíček projevil přání podívat se do Lince, takže jsem přečetla i spoustu průvodců „deset největších zajímavostí Lince“, které obsahují sofistikované náměty typu „dejte si pivo v místní hospůdce“, „zajděte do divadla“ nebo „navštivte katedrálu“, a taky vrcholně nerealistické popisy celodenních výletů.

Pokud tedy chcete navštívit Linec se dvěma (těsně) předškolními dětmi, tady je itinerář:

  1. Probuďte je v sedm, aby byly mrzuté, když celý zbytek dovolené vstávají mezi půl osmou a osmou. Sledujte, jak do sebe soukají snídani v dvojnásob pomalém tempu co obvykle, případně stávkují, že snídat nebudou (a vy víte, že to znamená, že se v autě poblinkají).
  2. Vyražte na cestu – oproti času, ve kterém by se vypravil dospělý člověk, s asi čtvrthodinovým zpožděním, vzhledem k realistickému časovému odhadu prtěcí výpravy s asi čtvrthodinovou rezervou. Cesta z Lipna bude trvat zhruba hodinu, nejpozději v polovině se děti začnou nudit, trochu je uchlácholte zpíváním oblíbených písniček. Mladší syn si vzpomene na písničku Polámal se mraveneček, kterou slyšel den předtím na dětské diskotéce, takže zpíváme zhruba dvacetkrát Polámal se mraveneček, dokud to neumí nazpaměť.
  3. Zaparkujete do podzemních garáží na hlavním náměstí (Hauptplatz) a skočíte se s dětmi vyčurat do přilehlého pustého WC, kde vás na odchodu zaskočí lakonické „Zahlen, bitte“ od ukrytého hajzldědka. Běžíte somrovat drobné od manžela.
  4. Vydáte se hledat stanici Pöstlingbergbahne, jedné z mála zajímavých zajímavostí Lince, a přijdete na ni těsně před odjezdem. Řidič, který postává před vozem, vám poradí s nákupem jízdenek (automat má i volbu češtiny!), s tím, že děti platit nemusí. Pro šestiletou dceru jízdenku koupíte i tak, protože se nechcete hádat s rakouskými revizory. Nastoupíte a jedete na konečnou na Pöstlingbergu.
  5. Projdete si kopec, vyfotíte vyhlídku na Linec a odrážíte požadavky dětí na zakoupení tahacích panáčků a malých chlupatých kočiček, za současného bránění ve shození desítek nevkusných sošek trpaslíků. Obslintáte výlohu s lineckými koláči a zamíříte k pohádkové dračí jeskyni Grottenbahn. Objedete si tři kolečka dračí železnicí skrz jeskyni s výjevy krásně rakousky kýčovitých permoníků, sestoupíte do podzemí a odpovídáte na dotazy, jestli k zaprášeným scénickým výjevům z rakouských pohádek vaše děti znají ekvivalent v češtině.
  6. Zajdete si do zámecké restaurace na oběd, protože cokoli jiného by bylo moc komplikované. Oběd bude stát ani ne dvakrát tolik co v předražených krumlovských nebo vyšebrodských restauracích a děti ho snědí skoro celý, takže se to vlastně vyplatí. Čelíte plačtivé scéně, proč jedno dítě má na ozdobném zapichovátku dva dinosaury a druhé jenom jedno. Přátelské tirádě vrchního směrem k mladšímu synovi pronášené celé v němčině nerozumíte ani slovo, takže se jen usmíváte a přikyvujete. Po zaplacení vyrazíte na přecpanou zpáteční tramvaj do zoologické zahrady (přátelská rada: raději se vrátit na konečnou, i když je to o kousek dál, protože hrozí, že se nevmáčknete).
  7. V zoo koupíte dva pytlíky s krmením pro kozy a ovce po dvou eurech, abyste na první zastávce u koz zjistili, že jsou přežrané a na zbylých 90 % trasy nejsou zvířata, která by bylo dovoleno krmit – až na samém konci okruhu. Uložíte krmení do batohu. Vzteklý mladší syn dobíhá domněle ho opustivší rodiče. Z kopce. Odře si oba lokty a vyrobí slušivý fialový roh na čele. Starší dcera vyžebrá na tatínkovi srdíčko z polodrahokamu za dvě eura z automatu a je nafučená, když matka dorazí těsně před realizací transakce a připomene otci, že děti si koupily suvenýr v Grottenbahn (natahovací gumovou housenku a gumového pavouka) a bylo jim několikrát zopakováno, že je to jejich jediný.
  8. Na konci zoo při pokusu nakrmit oslíky štípne mladšího syna do ucha vosa. Naštěstí jste vybavena gelem na tlumení bolesti po bodnutí hmyzu. Syn je statečný, jako obvykle, když o něco doopravdy jde – musí ho to šíleně bolet. Do třetice všeho dobrého mu při zkrmení zbytku krmiva šlápne koza kopytem na ruku položenou na plotě 🙂
  9. Chcete vyndat pytlík s krmením a zkrmit ho hladové bandě koz a ovcí na samém konci zahrady. Zjistíte, že tenký papír se protrhl a máte plný batoh trávových granulí. Vyndáte na stupátko u dalekohledu celý obsah batohu a vyklepete zbytek na zem.
  10. Zbytek granulí zkrmíte kozám i s pytlíkem. Ekologie!
  11. Vydáte se na tramvaj do centra. Synovo ucho přestává připomínat semafor na stůj.
  12. Po návratu na Hauptplatz nesmíte opomenout tradiční linecký koláč. Zajdete si do kavárny K.U.K. Hofbäckerei v jedné z bočních uliček a objednáte si dvakrát rakouskou kávu melange, což není nic jiného, než přešlehané cappuccino (ale přijde vhod), dvakrát linecký koláč a pro děti, jelikož mladší nemůže mít nic jiného než starší, dvě hustě pomakované housky. Vychutnáte si linecký koláč a kávu za nepřetržitého pláče mladšího, že mu starší vzala jeho housku (jsou úplně stejné, ale ležela na talířku blíž k němu). Mladší, když se vypláče, sní housku celou, opinion leader starší do ní třikrát kousne a odloží.
  13. Vydáte se na zámek, kde dětem slíbíte hřiště, ale je to natolik daleko a do kopce, že když cestou narazí na jiné hřiště a začnou kňourat, že už dál nejdou, ztratíte nervy a jdete rovnou k autu.
  14. Zajedete ke Sparu pro víno a dát dětem Kinedryl, což jste v garážích zapomněli.
  15. Poté, co zjistíte, že Spar je v rekonstrukci, zajedete do Billy pro víno.
  16. Deset minut před příjezdem k apartmánům zastavíte na parkovišti u Čertovy stěny, kde se dcera vyblinká.

Přeji příjemný výlet!

Na Brno už jsem stará (aneb fekální historky z Vysočiny)

…anebo prostě jen málo hipster. Ale tipla bych spíš, že prostě stará.

Minulý týden byly děti na prázdninách s babičkou. Od neděle do soboty. Což znamenalo, že jsme s L přijeli minulou neděli ve tři čtvrtě na sedm domů, shodili tašky ve dveřích a vyrazili, abychom stihli v pětatřicetistupňových vedrech povečeřet ve zmrzlinovém stánku deset minut od domova, který zavírá v sedm. Dali jsme si každý velkou míchanou vanilka-malina a v dobré náladě (a v mém případě v šatičkách a sandálkách) se vydali cestou necestou a polem nepolem na nejvyšší bod Prahy. Došli jsme tam po úžasné, na několika místech v polích poztrácené postapokalyptické asfaltce, vyrobili jedno selfíčko a zdekovali se, protože z křovin na nás nevraživě zahlíželi místní bezdomovci. „To bysme mohli dojít do Chýně do toho Pivovarskýho dvora,“ zavtipkovala jsem, protože ani jednomu se nechtělo vracet. Po zjištění, že je to asi tři kilometry, jsme tam fakt došli, během půl hodiny vdechli každý dvě dvanáctky a jednoho bonusového utopence a odvrávorali na zastávku příměstského autobusu, který nás odvezl až téměř k domovu. Tam jsme dorazili v deset a ještě zvládli hodinu posedět na terase. Jó, to bylo léto!

No a pak už měl každý další večer volného týdne Lvíček pracovní večeři. V pondělí, v úterý i ve středu. Načež se naštval, ve čtvrtek si vzal půl dne volna a odjeli jsme za bezuzdnou zábavou do centra našeho nejhipsterštějšího města!

Well, takhle úplně přesně to nebylo. Trochu blíže realitě je, když napíšu, že si Lvíček vyhlídnul auto. Lexus RX450. Na jeden jsme se byli podívat v Kladně jednou přes oběd, když byly děti ve školce. Byl to příšerný vrak. Druhý jsme si šli projet v pondělí, taky přes oběd, ten byl na Stodůlkách a byl v o dost lepším stavu, ale pořád měl nalítáno asi 200 tisíc a mně se pořád vzadu dělalo špatně (což znamenalo, že by se dělalo i Viktorkovi). Ten v Brně měl mít najeto jen něco kolem 30, byl o pět let mladší a L by ho „vážně chtěl“. Takže abychom nejeli na otočku do Brna podívat se na auto, což je i na L dost šílenost (zvlášť při současném stavu D1), zabookovali jsme si tam na jednu noc pokoj a domluvili se s honnym na setkání.

Cesta po D1 v poledne před státním svátkem – tříhodinový mordor. Check.
Zajet si na oběd do Mekáče na sjezdu na 66. kilometru, odkud ale kvůli rekonstrukci D1 není možné najet zpět na dálnici, a ztratit dvacet minut objížděním: Check.
Potkat hořící tahač s auty: Check.
Potkat v pravém pruhu jednoho ze zúžení Nissana se šedesátníkem za volantem se zavřenýma očima (netuším, jestli spal, zkolaboval nebo umřel) a vyrozumět policii kraje Vysočina: Check.
Že si Lvíček uvědomil, že auto je možná na jiné pobočce autosalonu, než jakou jsme zadali do navigace, asi v polovině objíždění Brna: Check.

Já si v Brně připadám vždycky trochu jak na exotické dovolené. Je to tam pěkné, je to tam jiné a cítím se tam jako cizinec. Projížďka byla dobrá. Kafe a posezení s honnym a jeho přináležejícími bylo super. Procházky centrem byly taky boží, stejně jako večeře v indické restauraci, i když ta byla vcelku drahá i pro Pražáky. Ale na to centrum plné hospod a barů jsem valila oči, jako bych byla tetka z venkova a ne obyvatelka metropole.

Zašli jsme samozřejmě do Baru, který neexistuje. A já vám nevím, nápojovo-jídelní lístek ve formě časopisu je opět hipsta jak prase a nejspíš koktejlům prostě nerozumím, ale dala jsem si Mořskou pannu a za téměř dvě kila bych čekala, že to bude chutnat tak nějak trochu… no… konformněji chutím normálního člověka, a ne jako dvě deci rozpuštěného acylpyrinu. (Nic proti acylpyrinu.)

Lvíček chtěl ještě na snídani do 4pokojů, takže jsem mu to splnila, i když mé měšťácké srdce lákalo mnohem víc třeba Café Placzek. Ale dobrá. Chtěla jsem si dát míchačky, ale L mě ukecal na vejce Benedikt s rostbífem. Jak to říct a neurazit: rostbíf mi k tomu prostě nesedí a tekutý bílek taky nemám ráda. K tomu jsme dostali nabídnutou pařížskou kávu – prý s kakaem a medem, jenže když jsme se napili, oba jsme cítili alkohol. Servírka se dušovala, že tam je prý jen jedna barmanská lžička kávového likéru… no… můžu prozradit, že dýchnout jsme po cestě nedostali, takže snad cajk.

Co ale nebylo cajk, že mě po té snídani začalo bolet břicho. To se mi moc nestává. Ještě jsem si odskočila na poslední chvíli před check-outem, na benzínce si koupila colu na spravení žaludku, pak se to trochu umoudřilo, takže jsme si prohlídli poutní kostel na Zelené hoře aspoň zvenku a pokračovali do Herálce, když už jsme tak daleko od domova, abychom se prošli na Devět skal a třeba ještě dál, kam nás nohy zanesou.

Jenže pak se bolení břicha zase zhoršilo. A za nějaký čas bylo jasné, že v lesích Vysočiny budu muset zanechat něco na památku. Katastrální území obce Cikháj promine – historická hranice Moravy a Čech to jako obvykle odnesla za Brňáky…

Skeč přívěskový

Vypravujeme se na rodinnou oslavu, jsme v rámci možností nastrojení; já si až ve výtahu všimnu, že nemám nic na krku, ale nechce se mi už vracet.

„Zapomněla jsem si náhrdelník,“ hlásím po příchodu do auta, „mám se vrátit, nebo je to v pohodě?“

Lvíček se ušklíbne od volantu: „To je přímo náhrdelní zločin!“ 😀