V neděli večer začal kalendářní podzim a stromy si toho konečně všimly, takže jsem v pondělí poprvé viděla barevné listí! Taky nebylo myslím potřeba být tak pinktlich 🙂 Mimoto neustále nevycházím z údivu nad množstvím žaludů a bukvic – celý život jsem je brala převážně jako relikvie z knížek o Rumcajsovi a teď jich jsou plné větve i ulice.

Starat se o dítě, když vám není dobře a nejradši byste celý den proleželi s čajem, to fakt není nic moc. Naštěstí největší nápor vykryla sobota večer + neděle, kdy byl Lvíček doma a vzal si Briguš převážně na starost, takže jsem se vyležela z nejhoršího a v pondělí už jsem zvládla i zdravotní procházku. B. chválabohu docela spolupracovala a během odpoledne prospala asi dvě hodiny, což je jinak dost nestandardní.

Odečetla jsem většinu RSSka – ze 150 jsem na 10. Jak nemám rozečtenou žádnou knížku a skončila jsem s plurkem, je to nejvíc na ráně, co s mobilem takhle při krmení a uspávání pidižvíka dělat. Plus jsem konečně doplnila ty recenze, díky mobilní aplikaci goodreads 🙂

Párkrát se teď podařilo, že B. odpadla s večerním mlíkem kolem půl deváté, a protože v devět ještě neusnu (když nemám jo velký spánkový deficit), trávím poslední dobou večery s praštěnými irskými knězi jmény Ted Crilly, Dougal McGuire a Jack Hackett na ostrově Craggy Island. Seriál je to skoro dvacet let starý a pro někoho, kdo nikdy nebyl v Irsku (nebo UK), možná nemusí být ani tolik vtipný, ale pro nás prakticky povinnost.

Když už jsme u Irska. S nastupujícím podzimem se mi začalo ukrutně stýskat. Ne stýskat jako že bych se chtěla vracet, spíš že se mi pořád vrací různé lokality, místa a zážitky. Zajela bych si tam na pár dní, jenže mi je jasné, že ze mě mluví nostalgie a stejně by to nebylo ono. Ovšem na to, jak jsem se loni touhle dobou zaříkala, že mi nebude chybět vůbec nic…

Těšila jsem se na HIMYM a byla jsem (tradičně) vcelku zklamaná, jedna z mála světlých chvilek byla scénka, kdy malý Marvin jedním plácnutím smaže fotku, s čímž si nevěděla rady celá skvadra dospělých. Po vlastních zkušenostech musím říct, že to není vůbec žádná nadsázka 😀

V úterý večer jsem si před spaním nahmatala nějak podivně oteklé místo na pravé paži. Prozkoumám stejnou oblast na levé, a ejhle – boule je tam taky! Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to je, protože svaly na rukou jsem nikdy v životě neměla. Holt devět kilo už je slušná posilovna.

Povlíkli jsme peřinku. Jak jsem čekala, je to příšernej overkill, vejde se do postýlky jen složená načtyřikrát a nad Brigulí prakticky levituje jako vzducholoď. Myslím, že klasická deka ji zahřeje třikrát víc – zase jsem se nechala zfamfrnět. Ono se to teda bude hodit, ale teď jsme to fakt myslím kupovali zbytečně.

V půlce týdne se dostavila další fáze nebo, řekněme, tvář podzimu – sucho, relativní teplo a podmračená obloha, zpod které vykukuje takové to bledé zimní sluníčko. Deštivý podzim mi přinášel dublinskou atmosféru, tohle počasí mi připomíná pro změnu babiččin dům v Popovicích. Stýská se mi po něm, ale konečně jsem se snad dostala do fáze, kdy jsem dokázala přijmout jako fakt, že mi nebyl souzen. Ale trvalo to…

Domácí nám koupili nový gauč, ve středu večer jsme na něm odkoukali HIMYM (jak už jsem psala, extra slabota, kterou zachraňovala jen cute matka) a je to mega pohodlné posezeníčko – dlouhého sedáku jsem se bála, ale naopak si na něj člověk může vlézt celý a pěkně se tam stulit, včetně nohou. Je to super.

Ve středu 25. to byl přesně rok od našeho příjezdu. Těch vzpomínek…

Ve čtvrtek přijela maminka a přivezla mi nějaké ovoce a lahev vína. Já jí k narozeninám ex post předala šátek, dekorační srdíčko a taky lahev vína – asi dva týdny zpátky jsem v obchodě vybrala rýnský ryzlink, protože vím, že ho má ráda. Když ho vybalila, vykulila oči a povídá „To je to samý, co jsem ti přivezla!“

Rohová vana je pro koupání pidižvíka za trest – vždycky zaleze do rohu a já na ni nedosáhnu. Ve čtvrtek tam uklouzla, spadla do vany, trochu se praštila a napila. Už abychom měli menší vanu… jsem zvědavá, jaké to v novém bytě všechno bude. Ještě ale rok, no.

Ten samý den jsem taky měla rekord – chvíle, kdy jsem si mohla říct, že mám vyčištěné zuby a jsem po obědě, nastala až někdy kolem čtvrté odpoledne 😀 ale zase jsem ráno vytírala, dopoledne pracovala na korektuře, pak přišla ta mamka, některé věci holt musely trochu stranou 🙂

Každé dítě brečí trochu jinak, ale přísahám, že včera bylo před naším domem dítě, které brečelo, jako když kejhá kachna nebo křičí páv. Přísahám, že jsem se byla nejdřív podívat z okna, kdo tu je s jakým ptákem.

Brigule dostala novou autosedačku. S pultíkem. Nejdřív se do ní nechtěla zaboha nechat upoutat (místo pásů drží dítě na místě právě zacvakávací pultík), ale když zjistila, že díky tomu může koukat z okýnka a po celém autě, vzala ji velmi rychle na milost a teď už to vypadá, že se do auta i těší. Komické je, když na pultíku usne, vypadá pak jako alkoholem zmožený štamgast čtvrté cenové spící na hospodském stole.

Kdo vymyslel státní svátky o víkendu? Neplyne z toho žádné volno, jen komplikace – my takhle v sobotu spokojeně objeli dva autodealery a děsně se divili, že mají oba zavřeno 😀

Víkend byl super – byli jsme jen po Praze, a to vlastně jen v nejbližším okolí (aspoň se ušetřilo za benzín :)), ale celkem dost jsme toho zažili. Včera vláčkem po pražském Semmeringu, čaj s dortíkem v cukrárně na Andělu a jízda zpátky, dnes Ladronka a Hvězda a pokec s rodinou. Na včerejší podvečerní procházce po Zličíně jsme zjistili, že (zřejmě) roky prázdný vietnamský obchod na sídlišti někdo rekonstruuje a na dveřích je cedule, že shánějí vyučené prodavačky lahůdek! Bylo by super nemuset v zimě pro každou bramboru až do Metropole. A samozřejmě musím kvitovat nádherné babí léto po oba dny, na tohle jsme celou dobu čekali.

A nakonec fanfáry: dnes se nám podařilo uspat Briguš v postýlce, bez mlíka a nošení. Zabralo to sice přes hodinu vytrvalého mluvení, hlazení, pokládání a šššání a už jsem to chtěla vzdát, ale udolali jsme ji! Nemůžu si pomoct, mám z toho lepší pocit než nechat ji vyřvat za zavřenými dveřmi, to nutně musí považovat za zradu.

Někdy si chci zapsat jednu až tři věty k tématu, na blog málo, na twitter asi trochu moc obyčejné, tak jsem si je rozhodla „syslit“ do týdenních celků.

V pondělí jsme s B. byly na ukázkové hodině Yamaha kurzu Robátka. Já byla z kurzu, kdy se pořád skřehotají vysokým hlasem dokola tři písničky, vyloženě zděšená; jindy společenská a vším novým nadšená Brigča koukala celou dobu zarputile před sebe a neusmála se ani na tuleně. Abych se tam za dva tisíce na pololetí já deptala a ona nudila, to fakt nemělo cenu.

Úterní pěší procházka až k Shopping Point Řepy, kde jsem nebyla od gymplu, a taky se to tam od té doby téměř nezměnilo. Těžko se to popisuje, ale padla na mě z toho místa vyložená deprese – jsem ráda, že tam nebydlím (Řepařům se omlouvám).

Od půlky srpna byl podzim a teď už asi začala zima – nemůžeme nechávat na noc v ložnici mikroventilaci, protože bychom zmrzli, a v obýváku se i s ní rosí okna. Lvíček má dovolenou a jedeme každý den dvě konvice čaje + na ven čepici a rukavice.

Ve středu jeden mateřský megaúspěch – konečně se mi podařilo vyvinout takovou konzistenci domácího jídla, kterou je B. ochotná jíst. Tajemství bylo v použití tyčáku místo mixéru a hlavně štědré dávky oleje: na to jsme přišli náhodnou poznámkou tchyně, která prohodila při mytí mističky od oběda, že jsou ty skleničky takový mastný… Samozřejmě, nebude to nic extra zdravého, ale pořád je to krok dopředu.

Celou středu hrozně lilo, tak jsme byli v Dolních Břežanech na kafi a palačince. Taky tam byl farmářský trh, který sestával z jednoho stánku se zeleninou, dvou s nějakými sýry a mléčnými výrobky a jednoho pojízdného pekařství – úžasný pohled.

Uvažovali jsme o novém autě, hlavně kvůli bezpečnosti (současné nemá ani ESP) a pohodlí řidiče. Oba kandidáti, Peugeot 308 SW a nový kombík od Toyoty Auris, ale mají vzadu v podstatě horší sedadla, než stávající Clio, takže moje cestování vzadu s Brigulí by bylo nepohodlnější než teď. Panoramatickou střechu, vestavěné roletky a další vychytávky 308 budu ale asi nějakou chvíli oplakávat.

Pořád se nemůžu dostat k recenzím knížky The Giver a jejích tří sequelů, snad zatím nezapomenu všechny dojmy, každopádně hvězdičky – čtyři, tři, tři a dvě.

Lvíček updatnul iPad na iOS7 a mně se to strašně nelíbí…

Linux se mi na notebooku nějak rozpadá, tak dumám, jestli mu dát ještě šanci, nebo se vrátit k Win 8, když bude za chvíli update. Ono já to stejně budu zálohovat nejmíň týden dva, tak do té doby uvidíme, jestli se to nějak vzpamatuje (aspoň kvalita hovorů u Skypu se zatím trochu zvedla, pozitivní).

V pátek nám přijeli hlídat tchánovci, abychom mohli (poprvé od porodu) do kina. Bohužel mě vlivem nějaké kombinace počasí, úplňku a nevyspání bolela celý den hlava, tak jsme se šli teda aspoň sami projít.

Tchyně mi přivezla super prostírání (vyrábí je její švagrová, Lvíčkova teta). Jsem líná nahrávat sem fotku, ale můžete se podívat na Instagram.

V sobotu jsme byli na Bílé Hoře, kde se zrovna konala bitva na Bílé hoře. (Docela mi dalo práci dát ta velká písmena správně :D) Procházeli jsme se Hvězdou, já jen v podzimní bundě, prochladla jsem a v noci mě začalo škrábat v krku a jsem jak mátoha. Bezva závěr dovolené a musím jen doufat, že zítra už budu natolik fit, abych to tady zvládla.

Baví mě, když dialogy s Brigulí začínají dávat aspoň zdánlivý smysl: „Ty!“ prohlásila dneska (v neděli). „Kdo ty?“ zeptal se Lvíček. „Ty ty!“ nechala se slyšet dcera.

Mimochodem, kolem nábytku už chodí jako profík a už se udrží i pár vteřin v samostatném stoji. A místo žužlání kukuřičných křupek a dětských sušenek je regulérně ukusuje – čtyři zuby jsou znát.

Poslední dobou, kdykoli jíme, přikvačí ke stolu a začne loudit (na to ji navyknul Lvíček, já jsem tvrdá a zvířatům ani dětem od stolu nedávám, na druhou stranu uznávám, že to naši problémovou jedlici aspoň motivuje – takhle se třeba naučila jíst kousky). Dnes jsme zasedli k obědu – a nic, Briguš si velmi zaujatě hrála na hrací dece. Lvíček se na ni podíval a prohodil: „Je neděle, berňák neúřaduje.“

Závěr bude taky pidižvíčí: jelikož se mílovými kroky blíží k devítikilové hranici a vajíčko pomalu přerůstá, objednala jsem jí dneska autosedačku. Pěkně popředná, isofixová, s pultíkem a super výsledky v testech bezpečnosti, tak snad bude vyhovovat. A vzhledem k přicházející zimě dnes Lvíček přivezl z IKEA její první peřinku, polštářek a dvoje povlečení. U toho druhého jsem dlouho váhala s barvou, říkala jsem si, že pro případného chlapečka by pak byla nepoužitelná – a pak jsem si řekla, čert to vem, udělám si radost 🙂 Lvíček mě podpořil, že prý by druhé dítě mělo aspoň něco nepoděděné 😀 a navíc ho potěšil vzorek s houbami na peřince.