Přesvědčila jsem se už mockrát, že u zklamání a neúspěchů většinou s odstupem zjistím, že mi vlastně byly užitečné. Taky jsem o tom na blozích psala. Ale přiznám se, že mi bylo vždycky svým způsobem líto, že jsem přišla o babiččin dům. Proběhly vlastně všechny zásadní fáze smutku, popírání, smlouvání a tak. (Doufám, že nikoho neurazí, že používám tenhle model, spojený obvykle s mnohem zásadnějšími událostmi – samotnou mě ale překvapilo, jak moc to na moje „truchlení“ sedlo.) Nejdřív jsem myslela, že to ještě nějak dopadne, pak měla vztek… nakonec, asi před rokem, přišlo smíření. Už mě ta myšlenka nebolela, ale uvědomila jsem si, že to místo – tedy původní, starý dům, který má s tím rekonstruovaným paskvilem společnou jen GPS lokaci – bylo pořád moje happy place.

Už není.

Po tom, co se stalo minulý týden, je mi na zvracení z představy, že bych byla s otcem spojená jeho rodným domem. Předtím jsem byla schopná uznat racionální argumenty a připustit, že bydlet tam by nám přineslo spoustu komplikací a problémů. Teď jsem poprvé reálně naprosto šťastná, že to nevyšlo.

Nevím, jak skončit, aby to nevyznělo moc ezotericky/sluníčkově/Coelhovsky… ale poslední roky mám pocit, že když si dost dlouho počkám, nakonec dostanu odpověď na všechno, co mi kdysi přišlo jako křivda, neúspěch nebo smůla. Snad to tak bude i dál.

Miluju svoji dceru. Jsem ráda za fakt, že je Střelec, z několika důvodů: jednak to doplňuje náš domácí soubor ohnivých znamení (já – Beran, Lvíček… bez komentáře ;)). Jednak mě těší, že jsem ji „stihla“ v roce 2012 (nějak prostě nemám ráda trojky a třináctky), a jednak jsou Střelci prima, veselí, bezprostřední lidi.

Ale už víc než třicet let jsem zvyklá, že mám narozeniny v dubnu, a posledních deset, že Lvíček má v dubnu aspoň svátek. Když si něco přeju, nebo když chci Lvíčkovi udělat radost, a propásnu Vánoce, duben je naprosto ideální čas – dostatečně daleko od prosince, ale zase neinterferuje s prázdninami.

Jenže, krucipísek, Brigit nic v dubnu nemá! Ani v únoru, ani v březnu, ani v květnu. Dokonce ani o těch prázdninách. Už několikrát jsem se přistihla, že se zamýšlím, co jí koupím k narozeninám nebo k svátku, a pak mi dojde, že nejbližší příležitost je prvního června k MDD. (Sobotní svátek svaté Brigity, který by se dal v nouzi použít, je zas moc brzo po Vánocích a většinou se během ledna v tomhle ohledu nestihnu „rozkoukat“.)

Vím, že nepotřebuje mít svátek ani narozeniny, když jí chci něco koupit, ale… já jsem na to tak nějak zvyklá. Ráda dávám dárky „k něčemu“. Ta příležitost může být třeba i jen návrat z dovolené nebo návštěva, ale jsem ráda, když tam ta příležitost je.

Asi jí začnu dávat dárky ke svým narozeninám 😉

Je to tak vždycky: měsíc dopředu se těším na nějaký svátek, promýšlím, jak ho oslavím, a pak to odsunu, protože je ještě daleko. A týden předtím se najednou všechno vysype, stane se něco neočekávaného nebo se prostě jen navalí povinnosti a já jsem ráda, že si vůbec vzpomenu. Aspoň na blogu.

Čínský rok Dřevěného Koně začal už včera (našeho času vlastně dokonce předevčírem). Pro mě a Lvíčka by měl být mimořádně úspěšný, Briguli horoskop radí, aby míň pracovala a víc si hrála, což je myslím splnitelné 😀 A já se musím podívat, čemuže se to mám příštích dvanáct měsíců vlastně věnovat (vždycky věnuju tichou vzpomínku dědečkovi, který vždycky četl novinové horoskopy s poznámkou „tak se podíváme, jestli dnes nemám sedat za volant!“ – tahle formulace se tam totiž objevovala poměrně často. Děda neměl auto ani řidičák…)

Imbolc, tedy jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, je právě dnes. Jeho oslava, které jsme se zúčastnili na Kampě asi před sedmi nebo osmi lety, byla vlastně prapůvodním inspiračním zdrojem jména naší dcery. Doteď si pamatujeme na bandu „českých Keltů“, plížících se kolem ohně a rytmicky hučících „Bri-gi-ta, Bri-gi-ta, Oi-melc, Oi-melc!“

A zítra se sejde hned několik svátků – pochopitelně naše Hromnice (poslední důstojná příležitost odstrojit stromeček!) a americký Groundhog Day, ale letos ještě na druhého února připadá Super Bowl a musím se přiznat, že tenhle svátek prostě Američanům závidím. Celé dospívání jsem strávila přirostlá k televizním sportovním přenosům a strašně mě mrzí, že v ČR ani v Evropě neexistuje takovýhle (pasivní) vrchol sportovního roku, kdy by se člověk mohl vyřádit s přípravou finger food jedlého jednou rukou s očima přilepenýma na obrazovku. Finále Ligy mistrů? Meh… No nic, chápu, že většina mých čtenářů tohle postesknutí sdílet nebude. Ale když já jsem kromě někdejšího sportovního čumila (předtím mě spoustu let nenechal Lvíček, kterého sport nebaví, teď zase Briguš) taky reklamožrout, a i v tomhle směru by mě bývala tahle příležitost uspokojila 🙂 Možná bych měla závidět Lvíčkovi, který to zažije na vlastní kůži. Ale jednak vím, že se dívat nebude, jednak bych se nedívala ani já, protože americkému fotbalu rozumím asi tak jako mudla famfrpálu 🙂