Bolí. Nás oba. Z tahání Brigule, z přehánění cvičení, z polochladného-poloteplého počasí. Ve středu jsem se skoro nemohla hnout, předklonění hlavy, tlačení kočárku i jen delší stání, všechno bolelo jak blázen. Lvíček mě večer namasíroval, druhý den přežitelnější, ale stejně… masírujeme se na střídačku skoro každý večer, asi si udělám rekvalifikační kurz 😀

V pondělí jsem předjarní splíny rozpustila impulzivní návštěvou IKEA. Koupili jsme Brigče hračky na písek, já pro sebe taky nový polštář a do nového bytu – aby je náhodou nevyprodali! – tohle zlevněné povlečení. Ve verzi s jednou velkou dekou jsme ho měli v Dublinu a milovali jsme ho.

Na masopustní úterý jsme šly omrknout místní průvod. No, byl to spíš školní/školkový maškarní bál na pochodu, ale prcka to zabavilo, takže účel splněn.

Ze čtvrtka na pátek Brigule po sto letech prospala celou noc a vstávala „až“ v pět! Já ale byla tak euforická, že mi to nejenže nevadilo, ale měla jsem celé ráno i celý den tak dobrou náladu, že mě Lvíček nepoznával a sama sobě jsem připadala jak na drogách 😀 spánková deprivace je fakt mocná.

V sobotu jsme měli jet k prarodičům do Roudnice, jenže kombinace nápadu jet přes Letnou („je to o patnáct kiláků míň!“), nádherného dne a zřejmě i dopravních úprav ve spojitosti s tunelem Blanka způsobila, že za tři čtvrtě hodiny jsme byli teprve u Sparty. Došla nám trpělivost a otočili jsme to, protože při hledání alternativní trasy bychom byli v Roudnici nejdřív ve tři a v pět abychom zas jeli domů, a tím se nám hlavně necestovatelku Briguš nechtělo trápit. Zajeli jsme místo toho do Šárky a dali si pěkný výšlap s kočárem.

Večer jsme se ovšem dozvěděli, že děda pro nás (mě a tchyni, nevím, jestli i Brígu) měl růže k MDŽ! Já se zblázním – loni ani před třemi lety po něm v mém okolí ani pes neštěk‘ a jediná připomínka byl náš každoroční telefonát s mámou ohledně dědových narozenin, které připadaly právě na 8. března. Letos to pořád někdo řeší, je toho plný internet, letáky obchodů i vývěsní tabule květinářství. A za pokladnou v Lidlu jsem dokonce dostala růži!

Mimochodem, za včerejšek pidizvíře snědlo úhrnem dvě sušenky a dva plátky salátové okurky. Byli jsme z ní na mrtvici, dneska už ale jedla na svoje poměry jakžtakž normálně…

No a dneska? Bylo zase krásně (až na pár hodin ranní mlhy), tak jsme se rozhodli pro procházku do Hostivice a všichni – já s B. přes namazání opalovákem – se lehce připálili. Podcenit první jarní sluníčko, to už je místní folklór, ale devátého března, to je myslím premiéra. V Hostivici jsme zašli do cukrárny, ale zjistili, že na zákusek nemáme chuť ani čas (L. musel ještě za světla s tchánovic pomocí rozleštit škrábance, které mu minulý týden, když auto stálo před prací, někdo nechal na nárazníku) a na zmrzlinu nás začalo nějak škrábat v krku. Tak jsme se otočili a šli vyvenčit Brigču na hřiště, z dřevěných houpaček a prolézaček byla nadšená. Nejvíc se jí líbili dřevění koníci, kterých se dožadovala provoláváním „koníííí“. („Malý dítě a záda, to nejde dohromady,“ prohlásil Lvíček po párminutové seanci zvedání a sundavání z atrakcí.)

Je tu březen, měsíc internetu, který náš provider oslavil tím, že včera, prvního, nám nešlo celý den připojení. Takže jsme mohli oslavovat návratem ke staršímu „svátku“, měsíci knihy. Lvíček rozečetl Projekt manželka, já Katyni a Skutečnou událost. (Ne, nedokážu mít rozečtenou jen jednu knížku, děkuju za optání.) Zjistila jsem ze statistik, že během prvních dvou měsíců letošního roku jsem dočetla čtrnáct knížek a z toho jen tři jsem měla rozečtené od loňska. To dává 5-7 knížek na měsíc, kdybych to udržela, byla bych schopná splnit challenge 52/ročně a možná i víc. (Vím, že to neudržím, ale i tak z toho mám fajn pocit.)

Dnes jsme konečně načnuli kávu Starbucks Pike Place Special Reserve a musím říct, že je vážně výborná – hodně natmavo pražená, ale nemá ten hořký ocas, který jinak u moc pražené kávy nemám ráda. A když už jsme u kafe (původně jsem plánovala, že z něj udělám nadpis – „téma týdne“), ve středu jsme si k HIMYM místo obligátního vína a oříšků nebo sýrů udělali bezkofeinové macchiato s polomáčenými sušenkami. Připadali jsme si trochu dekadentně, ale bylo to dobré, za mě klidně častěji 😉

K Vánocům jsem dostala jednu bylinkovou koupel a pak malý balíček od Oriflame, v němž šlo nahmatat objekt tvaru vánočního stromku. Nevím, proč jsem si celou myslela, že je to balistika, a nenapadlo mě prostě si přečíst obal, který objasňoval, že jde o mýdlo 😀 nedošlo ale bohužel k žádnému vtipnému odhalení, Lvíček mě o tom jen informoval, když jsem poněkolikáté zmiňovala úmysl použít ho do koupele…

Jsem alergická na peří a Lvíček tím dost trpěl, protože péřové polštáře miluje a spí se mu na nich nejlíp, ale jelikož nechtěl mít ženu s věčně rudýma očima, přizpůsobil se. Minulý týden mi ale snesl nějaké články a statistiky, jak moderní péřové polštáře už jsou prakticky nealergické, oproti starému, odborně neupravenému a špinavému peří v babičkovských polštářích, a já navrhla, ať si tedy koupí v IKEA péřák. Lvíček byl nadšen a já v pohodě, polštář je díky menším rozměrům dost daleko od mojí hlavy a to bude zřejmě jeden z klíčů úspěchu – když jsem na něm v pátek dospávala špatnou noc, už po necelé hodině jsem cítila, jak mi slzí oči a štípe v nose.

Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
(J. Vrchlický – Jarní romance) 

V pátek jsem si jenom chtěla udělat oběd. Brigitka si hezky hrála se svými hračkami na podlaze… až jsem zvedla oči a zjistila, že si sice hezky a v klidu hraje, ale s pikslou krému, který se jí podařilo otevřít a rozpatlat po čerstvě vytřené podlaze i kusu koberce. Nejvíc mě ale zaujalo, jaké si vyrobila fousy…

Včera přišel na návštěvu kamarád, který se stěhuje do Dubaje. Přinesl Merci a to se nemělo stát, protože se právě trefil do mého čokosenzitivního měsíčního období. Zbytek jde od zítřka pod zámek (přijímám gratulace ke skutečnosti, že něco skutečně zbylo :D).

Prý jsme potkali Janu Šulcovou. Já nevím, já viděla jen starou ošklivou bábu s ještě starším a ošklivějším psem (nejspíš to fakt byl on), na které mě zaujala jen mikina Abercrombie.

To bylo v Šárce, kam jsme vzali babičku vozit a všichni jsme se prošli okolo Džbánu. Chtěli jsme si dát zmrzlinu v golfovém klubu jako minule, ale tomu ještě nezačala sezóna a místní hospoda zase nanuky nevedla. Lvíček se chtěl co nejvíc projít, tak šli s tchyní a spící Brigulí dál, a já se nakonec rozhodla vrátit a posedět na zahrádce u první letošní točené kofoly a knížky v mobilu. Perfektní tečka.