Leden se rozhodl nás oblažit další virovou radostí, takže máme rýmu. Já a obě děti. Lvíček trpně čeká a valí do sebe zázvorový čaj a grog, takže nám došel tuzemák. To bude krušný týden! 😉

Děti si přeorávají denní spánky. Viki usíná někdy cca v půl jedenácté a v půl čtvrté-ve čtyři, ale častěji až po obědě, což mi vyhovuje víc, protože pak nedělá problémy při ukládání večer. Bibina se zmítá mezi módem „usnu odpoledne a straším do desíti“ a „jsem celý odpoledne šíleně unavená, usnu v půl osmý a pak se probudím ve tři a trvá mi hodinu a půl znova usnout“. Druhý stav je častější, i kvůli tomu, že se jí najednou začalo dělat špatně z mléka, a to jak UM, tak kravského, a odmítá je pít. Na víkend byla naštěstí přes obě noci u tchánů, takže včera, když ještě neudeřila rýma na mě, jsem se luxusně vyspala i přes noční odsávání Vikiho nosu. Dneska jsme ji zase přes den neuspali, zato v půl osmé byla tuhá v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře. Tak jsem zvědavá :/

Chtěla jsem se podívat na masopust do Roztok, nebo vůbec někam, ale došlo mi poměrně pozdě, že je to už tenhle víkend, a nakonec se nám to nehodilo do plánů a pak vlastně ani do toho zdravotního stavu. Ani koblihy dělat nebudu, protože B by to stejně nejedla, V to dávat nechci a my s L na takové věci už dávno nemáme žaludek. Ale včera jsem udělala znojemskou a gulášovku a bylo to geniální, takže masopustnímu obžerství bylo učiněno zadost 🙂 Gulášovku z mletého masa jsem určitě nedělala naposled, valila jsem oči, jaká je to rychlovka a jak je to dobrý. Po obědě jsme vyrazili na nějaké errandy do Metropole a tím byl příjemnému víkendu v podstatě konec, protože po návratu domů mě rýmička přejela jako parní válec. Aspoň že nemusím zítra do školky. Odkud mi jako odpověď na omlouvací mail přišlo, že si jedna holčička v pátek přinesla vši. Tyhle radosti jsem teda čekala až o něco později. (Ale Bíba je snad, doufejme, čistá.)

Fotek je zhruba stejně, jako minule, tedy nepříliš. Příští týden jich čekám ještě míň, protože nebude už ani ten sníh. Ledne, hele… zatím jsi docela drsoň, ale příští týden už končíš… 🙂

Sníh. Celoživotně mám ráda sníh a se dvěma malými dětmi mi začíná lézt krkem. Ale jo, když napadne o víkendu a můžeme jít na boby všichni čtyři, tak se to dá. Viki si střihnul jednu jízdu, pak vypadnul do sněhu a rozeřval se, jako by se namočil v bublající lávě. Tak jsme jeli domů. Tenhle týden to ještě vydržím, ale prosím pěkně, mohlo by to pak už roztát?

V noci na sobotu jsem naspala asi pět hodin, nejdelší interval asi dvouhodinový – Brigule se nasáčkovala asi v půl druhé, vyprosila si mlíko, po kterém neusnula a střihla si svoji seanci otáčení, kopání, mlácení a šťouchání do různých částí těla. Když mi začala mačkat palce do očí, vypěnila jsem a odnesla ji do pokojíčku, kde jsem jí důrazně řekla, že u nás v posteli může být, jen když sakra bude úplně v klidu. Samozřejmě to nezafungovalo a samozřejmě tohle extempore probudilo Vikouše, kterého jsem pak další hodinu uspávala a do postele se dostala až v hrůzných tři čtvrtě na pět.

Takže když se v neděli v pět ráno ozvalo „maminko“, nejdřív jsem se to snažila zaspat v přesvědčení, že jde zas o nějakou nehoráznost typu žádost o noční mlíko, ručičku na drcení nebo oční důlky na ranní turnaj v kuličkách. „Maminko, já chci čůrat,“ urgovala Brigule šeptem, což mě vztyčilo, odeskortovala jsem ji do obýváku, sundala jisticí plínku a Bibina se profesionálně vyčurala. Nejspíš tak plínku na noc zkusíme úplně zrušit a doufat, že to nebyla náhoda – už přes týden ji jinak měla pokaždé suchou. Stydím se to napsat, ale je to od doby, co jsem jednou byla fakt unavená a nějak jsme se u ní střídali u uspávání a já jí zapomněla tu plínu dát 😀 pak přišla uprostřed noci, mně to blesklo hlavou a chtěla jsem to napravit… a už bylo samozřejmě pozdě 😀 tak jsem v polospánku převlíkala ji i postýlku, ale zřejmě díky tomu jí docvaklo, že to nemůže ignorovat ani v noci. Ještě by to ale chtělo nějak vyřešit pro jistotu nepromokavé prostěradlo na naši dvoupostel…

S Vikoušem je legrace. Před týdnem si dokonce hrál s Lvíčkem tak, že chodil zalézat za roh do koupelny, tam se otočil a s pochechtáváním si to na čtyřech šinul zpátky do ložnice na tátu bafnout. Ten dělal, že se hrozně lekl, a oba si to hrozně užívali. Stávají se z nich ohromní parťáci a mě to moc těší, protože po jeho narození převzal Lvíček velkou část péče o Bibinu, hlavně ve smyslu hraní a trávení večerů a víkendů, a Vikiho si jako miminko prakticky neužil. Ono teda ne že by bylo co užívat, Vikosaurus se miminčím obdobím prakticky prořval a projedl, zato teď se z něj už začíná formovat hodně vtipná osobnost s velkým smyslem pro legraci a bohužel taky značně neposlušná 😀 Ovšem udělal mi radost, za poslední týden vždycky před spaním vypije 50-100 ml UM z lahve. Snažím se ho začít zvykat, protože doopravdy déle než tak do roku a půl vážně kojit nechci, a na variantu „v 15 měsících přejde rovnou na hrneček“ se mi nechtělo úplně spoléhat, když B. usíná u flašky dodnes. Není to žádná velká láska, ale už aspoň pochopil, že je škoda nevypít něco, co chutná jakžtakž slušně a zasytí 😉 Taky se naučil vylézat na gauč. A jakžtakž už chápe i to, že slézat se musí pozadu, ale zatím ho pořád jistím.

Fotek moc není. Spící děti, žebrající Vikuláš, východy slunce a sníh. Čau zimo.

Pokračujeme v krasojízdě. První týden bez Lvíčka byl opepřen proslulou blicí virózou této zimy, kterou jsme si postupně přehodili všichni. Já jako pionýrka už 30. prosince dopoledne, takže na Silvestra se nekonaly orgie pomazánek, na které se vždycky těším celý rok, ale moje jediné jídlo za celý den tvořily čtyři plátky veky se šunkou. Pak se zdálo, že to nikdo jiný nechytil. Zdálo. V noci na středu se zeblil Vikouš, naštěstí jenom jednou, takže kompletní převlečení a hodina uspávání to spravily. Noc na čtvrtek byla horší, protože cca od půlnoci zvracela Brigule. První asi dvě hodiny jsem uspávala probraného Vikuláše, ale ten nechtěl mlíko, nechtěl nosit, řval a řval, zatímco na chodbě se cca co 10 minut rozsvěcelo a chodilo převlékat a mýt. Nakonec jsem ho rozbalila, on se blaženě pět minut poštrachal v klíně, dostal čistou plínu a usnul, já kolem třetí přebrala zvracecí stráž u Bibiny, posledních pár soust žaludečních šťáv v půl šesté ráno už jsem ji nechala hodit na beztak pocamranou postel a neměla sílu řešit. Pozvraceného byla ráno plná vana, všechny naše deky, Bibiny asi pět sad pyžam (nebo pak triček s legínami, když pyžama došla), naše asi tři každého… vtipné. A o půlnoci v noci na pátek začal běhat zvracet Lvíček, přičemž děti vstávaly v půl šesté a Bibina usnula v sedm, když měla jít za hodinu do školky.

Nebudu to protahovat, Lvíček nešel do práce, Bibina nešla do školky, protože jsem ji prostě neměla to srdce budit, když se den předtím prakticky nevyspala (a popravdě ani energii absolvovat dvě cesty do školky místo jedné). Víkend jsme si dali pasivní a stejně utekl, ani nevím jak. Zase.

Koukali jsme na V hlavě (Inside Out). Shodli jsme se, že já jsem celá Smutek a Lvíček se zhlédnul ve Vzteku. Výsledný dojem z filmu pak shrnul L. neoddiskutovatelným a neodolatelným „byla tam spousta emocí“ 😀 😀 😀

Z Vikuláše se začíná stávat strašný zloprcek. Dřív stačilo důrazné „NE“, aby nadskočil půl metru vysoko a aspoň na dvě vteřiny přestal s tím, co dělá, teď už se většinou ani neohlédne a samozřejmě si oblíbil ty nejvíc záškodnické činnosti – vypojování televize a běžícího vysavače ze zásuvky, krámování skříňky vedle myčky, kam nejde dát pojistka (asi ji budu muset přilepit zespoda nebo dát dovnitř takovou tu zásuvkovou, protože tohle nejde), lezení Bibině na křesílko a poslední dobou i na gauč. Aspoň že už se učí docela šikovně slézat… Tahá nás za vlasy, škube za tváře a rty, Bibinu dneska, než jsme mu v tom stačili zabránit, majznul ovladačem od věže a ta se rozbrečela, protože zrovna něco kousala a prý ji rozbolely zuby. Jsem z něj zoufalá, protože takhle si ji samozřejmě strašně naštve proti sobě. A když už mluvím o Bibině, je na ní vidět, že se s námi doma už začíná fest nudit a školku by to chtělo jako sůl, jenomže na státní není šance a nebude ani na podzim, a dojíždět ji denně vyzvedávat s Vikulášem… no, možná za čtvrt, půl, tři čtvrtě roku už bude rozumnější a nebude na kočárek koukat jako na zbraň hromadného ničení, ale zatím to vypadá bídně. A ta zima. Hlavně ta zima.

Když přežiju příští půlrok, přežiju všecko. (Doufám.)

Předloni jsem si dávala předsevzetí, že každý měsíc napíšu na blog jeden fabulovaný, beletristický příspěvek. Loni jsem si dávala předsevzetí, že napíšu každý měsíc aspoň jeden článek nesouvisející s dětmi. Letos si dávám předsevzetí napsat každý měsíc aspoň jeden blogpost 😀 a přežít. Odkazy na fotky za poslední tři týdny (fujtajxl, to jsem to dopracovala – ale holt Vánoce, Nový rok, viróza…) najdete níže.

52. týden

53. týden

1. týden 2016