Na Velikonoční neděli, protože bylo hnusně, jsme si udělali správně konzumní výlet do nákupáku – do Costy na kafe (to jsem ještě nevěděla, že přestali dělat orientální příchuť Orca latte, které bylo bez cukru – fňuk!), Viktorkovi pro bundu a Bibi pro noční košili a náušnice. Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme nevlezli do Claire’s, jestli tam nemají nějaké ty klipsy. Měli jich tam hromadu, ale když jsme si vybrali dvoje a přesvědčili Vikiho, že pro něj to není úplně pravé ořechové, sesypaly se na nás prodavačky a začaly nás přesvědčovat, že když koupíme ještě jednu věc, máme další tři zadarmo. A do toho děti uviděly stojan s plyšáky s obrovskýma očima, vyřítily se tam a popadly – B růžovookou kočku, V přátelsky vyhlížející lišku. Tak jsme kapitulovali.

Bibi pojmenovala kočičku Bóza. „Bóža?“ divila se tchyně, když to uslyšela, ale skutečnost je prostší: B má totiž už jednu podobnou, větší kočku, které říká Rozárka, zkráceně Róza. A její mladší sestřička se tedy jmenuje Bóza. No dobře. Ale jak pojmenovat lišku? „Jak se bude jmenovat, Vikoušku?“ ptali jsme se. „Lolo!“ vypálil batolák bez váhání a od té doby se toho drží. Stejně jako Lolo. Spí s ním, byla s ním i ve školce a ani výjezdy s kočárkem se bez ní neobejdou.

Ve středu a ve čtvrtek byl Lvíček na služební cestě v Amsterdamu. Měla jsem ambiciózní cíle odvádět ty dny B do školky sama – je to bez dětí 15 minut, s dětmi tak půlhodina chůze. Jenže se strašně zkazilo počasí, ráno bylo kolem nuly a předpověď slibovala i sněžení, tak jsem ji odhlásila. Ve čtvrtek začali oba nudlit, tak byli preventivně doma i v pátek a koncem víkendu se tak strašlivě nudili a zlobili, že jsem myslela, že z nich už vyletím z kůže. B se dokonce v neděli dvakrát a v pondělí jednou počurala. Měla jsem podezření, že to je od nastydnutí, ale teď jsem spíš přesvědčená, že to byl minimálně podvědomý vzdor proti nudě; venku jsme totiž byli naposledy v tu středu. Kéž už by bylo teplo a hezky, kéž by s nimi šlo být pořád venku a vypravování znamenalo navlíknout na tričko mikinu a obout boty! Tohohle už mám plné zuby.

Lvíček slíbil, že nám z Holandska přiveze sýry a kakao. B si tuhle myšlenku vzala tak za svou, že ho týden předem každý den uháněla, jak se těší na sýry a kakajíčko. Sýry dopadly podle předpokladů tak, že V kostičku ochutnal a slušně vrátil, zatímco B ochutnala, vyplivla a poválela jako kus modelíny po podlaze. (Občas mám problémy rozlišit, které z dětí je to dvouleté a které čtyřleté, například když jedno se samo zuje, až na svetr svlékne a umyje si ruce, zatímco to druhé… nebo když jedno se samo nají, zatímco druhému cpu do pusy lžičky kaše za doprovodu zvuků zvířátek nebo vozidel.) S kakaem to bylo ještě vtipnější – to, co L přivezl, dětem chutná, ale bylo to jediné kakao v obchodě a z celého amsterdamského kanclu prý až na jednoho člověka nikdo netušil, že by bylo Holandsko nějak proslulé kakaem 😀 Bibi si tedy holandské kakajíčko pochvaluje a upgradovala svůj požadavek o „až zítra pojedeš zase do Holandska, tak mi přivezeš mlíčko“. Okej.

O Velikonocích už mě naštvalo, jak Bríga freneticky odmítá rozinky, a vymyslela jsem test – rozemlela jsem cca 50 gramů rozinek, smíchala s půlkou rozpuštěné čokolády na vaření, zahustila hrstkou rozemletých piškotů a předložila to dětem jako „čokoládové kuličky“. Viki je konzistentní. Ochutnal a vyplivnul. B se nacpala asi sedmi, když přišel Lvíček a zeptal se jí: „Tobě už chutnají rozinky?“ „???“ „To je z rozinek, ty kuličky. Takže už jíš rozinky?“ Bríga nezaváhala: „Jo, ale jenom zamíchaný!“

Děti nudlily a byla zima, takže o víkendu jsme nebyli lautr nikde. Vyzdravená tchyně se nabídla, že v neděli po obědě přijede pohlídat, tak jsme uspali Vikiho, odevzdali Bíbu a chtěli si zajít na procházku… ale v tom větru a zimě to nemělo cenu, tak jsme nakonec sjeli na kafe do Místa. Chtěla jsem se tam podívat už dlouho a musím říct… že už jsem na to prostě asi stará. Všude fousatí hipsteři s notebooky a v kalhotách na kšandy, nelakované stoly a dřevěné obložení, obří a ještě větší kávovary i ceny zákusků a doubleshot, který je sice velmi kvalitní a kofeinu má, že by to skolilo slona (kdo si proboha v takovémhle podniku dokáže dát víc než jednu dávku espressa?!), ale mně prostě to kyselé kafe nechutná… už se na to prostě asi nehodím 🙂 zlatý Lounge, kde mají sice taky doubleshot, ale tak kyselý mi nepřišel a prostředí je tam o hodně klasičtější. Meh. Je ze mě důchodkyně – čekala jsem to tak o třicet let později! 🙂

A ještě jedna literární zmínka – dočetla jsem Ready player one.

Dvakrát.

Většina knížek, které čtu, i ty, co mě baví sebevíc, mají nějaký postupný vývoj a příběh a když je dočtu, v nejlepším případě je nechám pár dní doznívat, než rozečtu něco nového. Ready player one je jiný případ. Ready player one je jako hra Plants vs Zombies, kterou když dohrajete až do posledního levelu, nevydržíte a začnete ji hrát zase znova od začátku. Taky takhle knížka není primárně o tom, jak se posouvá děj. Je to spíš příběh a replay jednoho questu a mě bavila moc. Uvažuju, že za nějaký čas si ji dám ještě jednou, buď v originále, nebo jako audioknihu 🙂

Fotky tentokrát i s komentáři (a doplněné za minulý týden).

Oboje tak nějak profrčelo a moc jsem to neprožívala. K narozeninám jsem tedy dostala skvělé dárky – moc díky Puffin za přepadové poslání toho hrnečku, který mi před týdnem zvorali v eshopu a poslali zelený místo fialového, a stejně tak za ebook Na co Alice zapomněla, který jsem vdechla během dvou dnů. Od maminky jsem dostala peníze a než vymyslím, co s nimi, tak jsem si aspoň jako zálohu koupila knížku Aha! rodičovství. Normálně knížky o výchově nečtu, ale poslední dobou už mám pocit, že se dostáváme do začarovaného kolečka zlobení a řevu, a problém že je nejspíš bohužel na mé straně, tak bych uvítala postřehy, jak z toho ven. Lvíček mi nadělil nádherný hodinky, knížku a CD a jako vtipnodárek vývrtku na víno jako nástavec na elektrický šroubovák. Kvůli tomu, že brblám, když mám otvírat víno. Nojo, jenomže já brblala, protože jsem primárně zkrátka chtěla, aby ho otevíral on 😀 a taky, kdo má pokaždé chodit pro otvírák do komory? Ale blbinka je to hezká a funkční. Věřím, že ji využijeme, i když aktuálně moje spotřeba vína dělá tak půl deci týdně. To CD mě docela překvapilo, protože Lvíček proti fyzickým nosičům už docela dost brojí a remcá, že tu straší několik pouzder CD a DVD… ale pustila jsem si ho od té doby už nejmíň desetkrát a mám z něj fakt radost, já jsem v tomhle asi staromilec.

Sama sobě jako dárek jsem si upekla dort. To byl větší oříšek, než jsem původně čekala – abych to mohla já, takže aby tam nebyl cukr, a zároveň abych mohla dát ochutnat dětem, takže ideálně aby tam nebylo umělé sladidlo. Nakonec jsem spáchala dort batolecí a mně chutnal extrémně, dětem spíš jenom ten korpus, ale… jsem vděčná 🙂 asi pořád lepší, než jako posledně mít dietu přes Vánoce.

Čímž se teda dostávám k Velikonocům… moje pekařská kreativita se zarazila někdy v půlce týdne u beránka (z vaječňáku zbylého z Vánoc, ehm) a u jidášů na Zelený čtvrtek. V sobotu jsem si uvědomila, že nemám morálku péct mazanec, který nebudu moct jíst, a vyslala jsem pro něj Lvíčka do Globusu. Jehněčí taky nebylo a vzhledem k počasí nebyly ani téměř žádné výlety, zato byly zlobivé děti (není bezprostřední příčinná souvislost – Vik nejvíc zlobil na výletě a B trvala asi od soboty na tom, že v té zimě nikam nechce). Můj nejlepší zážitek z Velikonoc tak byl, když jsem v neděli před večeří vypadla na půl hodiny z domu, dala do uší Radůzu a objevila úplně novou stezičku kolem sídliště, kde jsem ještě nikdy nešla. Půlhodinka čirého štěstí a vzpomínání, jak jsem jako dítě a teenager takováhle „dobrodružství“ a toulání sama pražskou pseudopřírodou milovala jako nic jiného (možná krom čtení a psaní).

Fotky tady, komentáře dodělávám postupně 🙂

Já vím, já vím, že ještě nebyl blog za minulý týden. Tak samozřejmě, kromě pečení narozeninového dortu, slavení narozenin, generálního vykydání dětského pokoje, výpravy dětí do školky a přípravy Velikonoc se pořád jenom někde válím. Hlavně v posteli při uspávání, které končí poslední dobou na můj vkus zase nějak pozdě, ale to se nejspíš taky bude měnit – jednak tím, jestli bude Viki chodit do školky častěji, jednak tím, že Bibi přestává, teď už asi definitivně, spát po obědě (což má zatím tedy bohužel vliv jen na její protivnost ve druhé půlce dne… ale jo, devátá je pořád lepší než půl jedenáctá).

O narozeninách a tom ostatním ale až příště, teď minulý týden – co k němu? Děti pořád ještě pokašlávaly, takže byly ještě doma (a k tomu mě tchyně ničila zpochybňováním, jestli OPRAVDU už příští týden mají jít do školky – opravdu ano; tu předchozí nemoc jsem je nechala doma radši celý týden potom, co už vypadali zdravě, a za týden a půl byli zase na hromadě, takže doléčování zásadně beru selským rozumem a když už trojčí, nudí se, zlobí a za celý den dvakrát zakašlou, tak jo, FAKT už do školky potřebujou). Teplý víkend jsme si užili a byli jsme v sobotu na výletě mašinou, v neděli v botanické… a tím plus pondělím se zjevně jaro vyčerpalo, takže nám ani zvlášť nevadí, že teď na Velikonoce má Lvíček pohotovost a není prostor na nějaké zásadní výlety.

Fotky zde, je jich trochu víc, poslední tak čtvrtinu můžete přeskákat – jsou to převážně motýli 😀

Nestačím zírat na kalendář – sotva jsem si zvykla na rok 2017, už je ho čtvrtka v tahu. A sotva jsem si zvykla na to, že děti chodí do školky (a zvyká se rychle), tak už to zase není pravda: ve středu jsme ještě byli před večeří s úplně zdravými dětmi na hřišti, a před spaním z nich byli lazaři. A ve čtvrtek jsem padla i já, takže… co napsat 🙂 Spadnul nám do toho i apríl, kdy si ze mě udělala srandu jak váha, která bezdůvodně ukázala o půl kila víc, tak děti, které obě (!) usnuly večer až po jedenácté (!!!), takže jsem si ani nestihla prohlídnout žádné aprílové špeky. Naštěstí Mapy.cz zpřístupnily jejich špílec „na věčné časy“ – a ještě aby ne, takový práce, co to muselo dát 😀 A abych jen nedržkovala, včera stonala Bibi u prarodičů a my vyrazili na uspávací procházku do Šárky, kde jsme si nalovili hrst medvědího česneku (hip hip hipsta!) a kafe v natřískaném McCafé. To sluníčko! A ten vzdoušek! Akorát že jsem Lvíčka celou cestu otravovala postřehy z právě dočteného Egypťana Sinuheta 😀

Pár fotek zde.