Nejdřív jsem tedy našeho Vietnamce podezírala, že to má z loňska. Ale ne. 2. 10. 2018.
Letos jsem vychytala přesné datum vydání
2
Archiv autora: quanti
Letos prakticky načas (37. a 38. týden)
Podzim. Ještě minulý pátek odpoledne děti běhaly na hřišti bosy a v sobotu, den před podzimní rovnodenností, jsme jim nandavali čepice a bundy. Ale i tak jsme si minulý víkend strašně užili. Ten předtím taky, a včera&dnes to taky nebylo marné, ale nebudu, NEBUDU čekat na třetí týden fotek, protože pak to v neděli zase nestihnu a protáhne se to nejmíň do čtvrtka a bůhví jestli 🙂 víc ve fotkách, kéž by říjen pokračoval aspoň způlky takhle!
Za tři měsíce jsou Vánoce
A dneska úplněk.
Vikiho jsem uspávala koledami a Lvíčkovi včera objednala první vánoční dárek.
Není zač 😉
Takže dobré září (32.-36. týden)
Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:
…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).
Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?
Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.
Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.
Kde jste kdo? Slunce spadlo do rybníka
Tak nám začalo září. Pro mě se toho až tolik nezměnilo, jelikož děti chodily do školky kromě Lvíčkových dovolených a každotýdenních „dnů s maminkou“ celé prázdniny, ale stejně jsem vyflusaná, blog stál, domácnost stála a… ještě furt nemám práci. Totiž, ještě furt – už jsem najela na mód, že žádnou práci ani mít nebudu, a pozvolna se začnu zařizovat na volné noze. Protože na plný úvazek zkrátka chodit nechci a na částečný je toho jako šafránu – navíc se ke mně před pár týdny dostala tahle knížka, jsem v polovině a můžu říct, že už se mi hledat zaměstnání ani nechce 😀 přesněji řečeno, jediné dvě výhody, které bych v něm viděla, by bylo relativně stálé množství pracovní „nálože“ a kolegové. Tak se bez toho asi holt budu muset obejít.
Nicméně, proč ten propad v blogování – předminulý týden opět Lvíčkova dovolená a ten minulý jel L na konferenci do Düsseldorfu a B začátek týdne strávila v osmatřicítkách. Když odjel, tak už je naštěstí neměla, ale na školku to nebylo – takže jsem celý den měla osmkrát za minutu „mamiii“ a večer stereo, uspat se většinou nepodařilo před půl desátou, takže maximálně dvě hodiny dospěláckého času denně… miluju svoje děti, fakt jo, ale vzpamatovávala jsem se z toho celý víkend 🙂 to je taky důvod, proč zatím nejsou fotky, doženu v průběhu tohohle týdne (doufejme).
Deštivý víkend byl nakonec překvapivě akční, v sobotu oslava šedesátého výročí sňatku Lvíčkovy babičky a dědy – mimochodem, pro Slaňáky (?!), můžu vřele doporučit květinářství v Kynského, už poněkolikáté nádherná kytka za slušné peníze. Z oslavy jsme odvezli Bibi k babičce, kde přespala, a my s Vikim jsme v neděli ráno jeli na Auta na náplavce. Auta i přívozy přes Vltavu (dokonce jeden opravdový parník!) si užil, přestože ke konci už byl solidně protivný z hladu a nevyspání (nezvykle vstával v půl sedmé). Odpoledne – pořád nevyspalý a protivný – trval na tom, že půjde s Lvíčkem a Brígou ven, a byl tak strašně determinovaný, že se sám oblíknul a prostě ho nic nezastavilo… a já měla aspoň klid douklidit a pověsit prádlo.
Pak zazvonil telefon. „Bríga spadla do rybníka, můžeš nám prosímtě rychle přinést suchý kalhoty, kalhotky, ponožky a boty?“ No… tohle nechcete slyšet 😀 ale tak sbalila jsem příslušné, vyrazila, na půl cesty jsme se sešli a při převlékání dítěte, kterému krok co krok žbluňkalo v holínkách, jsem se dozvěděla, co se stalo – Bibča se cachtala na kraji rybníka v mělké vodě, no a podklouzla v bahně… „Nezapomeň to vyprávět dětem ve školce,“ upozorňoval ji Lvíček. „Ne, já to vyprávět nebudu,“ protestovala Bríga. „Oni by se mi smáli!“
Takže, prázdniny úspěšně završeny – a do procesu s nima!
(Citát v titulku je z připitomělé batolecí knížky Praštěná kachna Agáta, kterou jsme my dospělí nenáviděli a děti ve věku tak 1,5-2 roky vyžadovaly číst pořád dokola 😀 )
Žolíky a piráti
Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.
Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.
Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉
Promořená (31. týden)
Bibča se nám vrátila od moře a dokonce se dokázali s Vikim první den nehádat. No, možná to souviselo i s tím, že po dvou hodinách doma na tři hodiny usnula 🙂 přivezla Lvíčkovi olivy, Vikimu dva malý plyšáky a mně koření a náramek, který jsem slíbila, že budu nosit, takže tak činím 🙂
Mám obavu, že za to, jestli jsem nebo nejsem v zenu, fakt do značný míry může i kofein. Za minulý, kdy jsem měla slovy dvě cappuccina, jsem napočítala těch zenových dnů víc než za celý rok předtím. Nepřestala jsem ho pít nějak schválně, prostě jsem na něj přestala mít chuť, tak asi budu pokračovat v nastoleném trendu, i když mě maličko štve, že těsně předtím jsem si objednala tři čtvrtkilové balíky z čerstvákáva.cz 😀
Vikiho jsem nějak přechválila. Měla jsem dojem, že už je poměrně v pohodě, ale poslední dobou začal všechno destruovat a rozebírat. Za moje dvě minuty na WC dnes vyndal štůsek kapesníků z krabičky, odnesl je do koše, krabičku zmuchlal – a když jsem přišla a začala láteřit, omlouval se mi slovy „já nechtěl“. Jak někdo může omylem vyhodit hraničku kapesníků?! 😀 Ale asi se zase musí vyrovnat s tím, že zase zápolí o naši pozornost se ségrou. I když se na ni těšil a každý den se ptal, kdy přijede. Je to těžký. A pro nás taky. Oba je milujeme, ale když je s náma jen jeden, to je takovej božskej klid… holt to musíme všichni nějak vyválčit 🙂
Fotky zde.
Spadlo letadlo do kafíčka (26.-30. týden)
Aneb obrázky za červenec. Tak do toho.
A dohánění restů. Jde mi to ztěžka, protože teď o prázdninách střídám týdny Lvíčkovy dovolené, kdy jsme skoro pořád někde v luftě, a týdny, kdy jsou děti ve školce a já se věnuju shánění práce a dohánění domácnosti. Chtěla bych psát častěji a chtěla bych psát víc. Asi se kvůli tomu budu muset víc zorganizovat 🙂
Kde začít? Práci pořád nemám. V červenci moc nabídek nebylo a co bylo, z toho se mi buď neozvali nebo ozvali se zamítnutím. Pár věcí je ještě v běhu, no a budu doufat, že se třeba ještě něco objeví – ale jinak už jsem k prohledávání inzerátů čím dál skeptičtější, začíná mi to připomínat situaci před sedmi lety, kdy mi z AVG na přímo poslaný životopis ani neodpověděli a o několik týdnů později, když mě tam poslala personálka, mě na tu samou pozici vzali. Mno. Tak uvidíme.
Heatwave. Jasně. Na to se přeřvávají dva tábory „vedro k padnutí“ a „je léto, co chcete“. Bez mučení přiznávám, že mi mnohem víc vyhovoval model loňského a předloňského léta, kdy teploty nejdou přes třicítku, nebo maximálně jeden dva dny 🙂 moje optimální životní teplota je tak maximálně osmadvacet… no jo no… jako přežiju to taky, ale léto s teplotami 23-27 mám osobně radši 😀
Vánoce. Za necelých pět měsíců, dokonce jsem vás tady chtěla oblažit blogpostem, ale prošvihla jsem to a následně jsem prošvihla i „za pět měsíců bude konec roku“, tak už na to dlabu a jen se vám přiznám, že už asi čtrnáct dní poslouchám denně online rádio Christmas FM 😀 každej rok to chodí nějak dřív (a nebojte, v listopadu mě budou Vánoce stresovat stejně jako vás).
Bríga je v Bulharsku u moře s babičkou. Vrací se v sobotu. Chybí nám, nejvíc Vikimu, který brečí každou cestu do školky, že tam nechce být sám. Trochu pomáhá, když jede na kole, má míň prostoru myslet na sebelítost. V úterý se mi na posledním rohu zaseknul, i musela jsem ho k vrátkům odnést. Na tom úseku parkují v boční uličce auta učitelek. Když jsem se ho od vrátek snažila nalákat na oblíbenou Pavlu, začal lkát „Pavla tady dneska není, Pavla tady nemá auto!“ Jak si toho dokázal všimnout, když jsem ho kolem těch aut nesla brečícího a vztekajícího se, to fakt nevím. Bez komentáře ponechávám, že už několik měsíců bezchybně na první pohled pozná a přiřadí auto k vyučujícímu. Petrolheadí geny nevyčuráš.
Jinak má Viki střídavě období, kdy je zlatej, a období, kdy se vzteká a kňourá – což je pokrok, protože první dva měsíce po nastěhování to bylo téměř nonstop období, kdy se vztekal a kňoural. Minulý týden na dovolené to s ním bylo moc fajn, včetně toho, kdy jsme v půlce týdne chytly s B střevní virózu (B tři dny před odletem k moři) a tak jezdil s Lvíčkem dva dny na výlety sám. Nejspíš ale tím, že jsme v pátek tancovali kolem odjezdu Brígy, tak v sobotu ještě ok (zoo Zájezd), ale v neděli ve Kbelích byl úplně ultraprotivnej. Aspoň tam ale uplatnil hlášku z titulku (aktuální největší sranda je nějak vtipně přetvářet věci – třeba hlásí, co všechno bude na grilu: maminka na glilu… Děti z Carcassone na glilu… boty na glilu… a když se minulý víkend naučil Spadla lžička do kafíčka, najednou do kafíčka padalo všechno – včetně letadel).
Psala bych dál, ale paměť už vynechává. Podívejte se na fotky, snad je zvládnu i okomentovat. Tak si užijte srpen, měsíc akčních nabídek papírnictví „back to school“, výročí ruské okupace a Lvíčkových narozenin. Míru zdar!
Čtenářská výzva v poločase
Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.
Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.
Čtenářská výzva 2018 – témata
1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀
2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.
3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky
4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – tohle je ořech! Zatím jsem nenašla nic pořádného (a nechci Jane, chci fakt českou Janu), poradíte něco?
5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (nojo, no).
6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.
7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice.
8.) kniha od slovenského autora – ech, pořád nevím, kamarádka mi má přinejhorším půjčit Jsem máma od Kristíny Farkašové 😀
9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin
10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě
11.) Kniha od více autorů – Vášnivý lhář (nojo, no #2)
12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂
13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)
14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady
15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – další, kde zatím nevím, ráda bych si přečetla Pojízdný krámek snů, ale není to ebook, fňuk
16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař When breath becomes air
17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce
18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj
19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (ale není to tak blbý jak to zní!)
20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – buď si půjčím od tchyně Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…
Samopláčce
Viki má novou oblíbenou kratochvíli. Nejdřív vysvětlím – populární ukolébavku Vyletěla holubička jsme odjakživa zpívali jen do třetí sloky, ale pak někdy Lvíček dětem zazpíval tu čtvrtou a ony ji dílem nenávidí, dílem je fascinuje. Hlavně Viktorka. Bríga prostě zahlásila, že to nemáme zpívat, ale Viki si libuje v sebedojímání a zpívá si ji sám, pořád dokola.
„Dyt me nechtet milovati, nechtej ty, nechtej ty,“ vyje tklivě. Při druhém, nejpozději třetím opakování se mu začne krabatit bradička: „Plot ona ho nechte milovati?!“ a nakonec si mi vyleze na klín, rozpláče se a musím ho chlácholit, že to určitě dobře dopadne, každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. A za pár hodin se to opakuje. Zjevně si v tom – asi na principu diváckého modelu telenovel – nějak zvráceně libuje.
