Jsem to zas ňák nestihla. Chtěla jsem publikovat blog v květnu. Fakt! Dokonce jsem ho měla rozepsanej!

Ale snažím se odbavit všechny pracovní věci… a k tomu se před týdnem přidala super historka, jejíž následky doháním doteď.

To tak hezky zablikaly světla, ozvalo se pár prsknutí a vypadla elektřina. Následovala investigace, nahánění správců, elektrikářů… a asi po šesti hodinách bez proudu (taky radost, se dvěma lidmi na homeoffice a plnou ledničkou) konečně někdo dorazil a zjistil, že na chodbě před rozvaděčem jsou uvolněné nuláky. Takže nám šlo do bytu 400 V.

Když to přidělali a nahodili, zjistili jsme, že to odpálilo pár měsíců nový elektricky polohovatelný stůl, rok a půl staré Nespresso…

A ledničku.

Víte, jaká je sranda, když se vám rozbije vestavná lednička? Pominu, že musíte jídlo buď vyhodit, nebo mu zařídit náhradní azyl. Ale jak to dělají ostatní, když nevědí, jestli ta stará náhodou nepůjde ještě opravit? My to udělali tak, že jsme koupili nouzovou náhradní ledničku po domluvě s tchány, kteří rekonstruují a výhledově by nějakou kupovali. Což bylo vyloženě štěstí v neštěstí. Jinak bychom asi dva týdny jedli suchary s konzervami (opravář tu byl v pondělí, náhradní díl je objednaný, ale termín ještě nemáme).

Tak jenom dávám vědět, že žiju. A musím zas běžet.

Co jsem dostala ke čtyřicátinám, to už jsem tu psala. Ale přijde mi vtipné, že jsme si s Lvíčkem začátkem března objednali zásilku vín, abychom nemuseli vybírat nejmíň nepitelný patoky z Lidlu.

Přišla 15. března. A nekecám, od té doby mi bylo každý víkend míň nebo víc mizerně – únava, bolení v krku, rýma, kašel. Prostě bez pomyšlení na cokoli.

Takže první láhev načneme dneska.

(Snad. Děti ještě nespí.)

Zítra je mi čtyřicet.

Ani jsem to nechtěla psát. Thirtysomething, to se člověk ještě může vydávat za relativního mladíka. Čtyřka na začátku – no maucta. To už si vás se studentkou nikdo nesplete.

Ale co. Život začíná po čtyřicítce, a já na té dekádě popravdě nic špatného nevidím. Ostatně, vždycky jsem měla radši čtyřku než trojku, a jestli mám být upřímná, tak ta poslední desetiletka byla fest náročná. Krásná, určitě, ale dalo mi to všechno docela zabrat. Čtvero stěhování, z toho jednou ze zahraničí. Dvě děti. Návrat do práce, pokud se OSVČení dá považovat za plnohodnotný návrat do práce. (Soudíc podle překvapení tchyně, když jsem si jí na začátku týdne stěžovala, že škola je zavřená, děti na onlinu a já nemůžu pracovat, nejspíš ne. Jako živnostník si fakt nemocenskou ani OČR nevezmu.)

Včera jsme měli jít s Lvíčkem na slavnostní večeři a dneska podniknout rodinnou oslavu. Měl v plánu, jak zajede pro dort a kytku. Ale to bych nesměla dostat ještě jeden, předčasný dárek. L ho dostal taky, aby mi nezáviděl. (Popravdě si dělal test nejdřív on, v pátek večer, a já jen tak ze srandy v sobotu ráno, protože mu bylo o hodně hůř než mně. A co myslíte? Měl ho tam. A já taky.)

Ale pokud nám refundují vánoční voucher, na který jsem rezervovala tu večeři, tak si nestěžuju. Je to hrozně roztomile absurdní. Objednávala jsem si dneska narozeninový dort i kytku na Rohlíku a královsky se bavila. Čtyřicetiny, jak mají bejt.

…nedá se odolat… 🙂

A vy taky víte. A já jsem ostuda, že mi to trvá přes měsíc.

I loni jsem ji dala.

1. Kniha z lékařského prostředí: Už zase sloužím o Vánocích. Už zase vtipný, už zase naprosto zabitý překladem.
2. Kniha obsahující ilustrace: Bajky barda Beedleho. A krásný ilustrace!
3. Kniha, která je vyprávěna retrospektivně: Vlaštovka v bublině. Nebylo to zlý, ale trvalo mi, než mi došlo, že to vlastně navazuje na Lososa v kaluži 😀
4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy: Lesní lišky. Finská psychárna doporučená kamarádkou (zdravím Janinu!), některé povídky byly moc pěkné a většina byla velký úlet.
5. Kniha vydaná před sto a více lety: Malé ženy (Little Women). Válčila jsem s ní v angličtině od srpna 2019 😀 ale většinu jsem přečetla loni, tak ji počítám. Přes všechny těžkosti se čtením v originále se mi fakt líbila, klasika.
6. Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná: Pulchra. Hledala jsem narychlo něco co nejkratšího od Škvoreckýho a tohle byl vážně provar. Vůbec jsem nepochopila, jaký vlastně mělo být vyznění nebo poselství. V hlavě mi z toho zůstane asi jen představa humanoidů rozmnožujících se pomocí vajec.
7. Kniha, která má v názvu část lidského těla: Jak hacknout zlomené srdce. Hezká oddechovka spojující romantiku a IT, proč ne 😀
8. Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis: Dopis od Kathryn Hughes. Jako asi nebýt toho tématu, ani bych to nečetla… zapomenutelné.
9. Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih: A pak už jen tma. Tady jsem vzala dvě mouchy jednou ranou a abych neutrácela další peníze za knížky, hledala jsem na Databázi knih takové, které neznám, v sekci novinek zdarma (e-booky z Městské knihovny). A pak už jen tma je smutná, krátká kniha o alkoholismu a jeho vlivu na celou rodinu. Br.
10. Kniha o známé české osobnosti: Život na Olympu (Čáslavská). Hodně zajímavý, hodně k zamyšlení a bez zbytečného okecávání. Kosatíka čtu ráda.
11. Kniha, kterou po přečtení někomu darujete: Možnost B, Proč jsem nechodil na Alexandrovce nebo Svět na dosah… prakticky všechno, co přečtu v papíru, daruju dál.
12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici: Doktore, fofrem, jde o život. Kdo říká, že to musí být jen český venkov? 🙂
13. Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen: Dívky od svaté Magdalény. Drsný čtení! O prádelnách jsem slyšela, ale něco jinýho je mít „pohled zevnitř“.
14. Kniha s pruhovanou obálkou: Drzá líná neschopná. Navzdory slibnému tématu mě zklamala. A to jsem studovala filologii, bydlela a chodila do školy v Košířích, mám dvě děti a minimálně líná a neschopná si připadám každou chvíli. Někdy holt ta chemie nezafunguje.
15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy: Jana Eyrová. Poklad! Někdy (často) se nevyplácí vyhýbat se povinné četbě 🙂
16. Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih: Jsou světla, která nevidíme. Tlustá bichle (asi; měla jsem elektronickou), spousta obezliček, přehazování děje mezi dvěma hlavními hrdiny a v čase tam a zpátky… hype kolem téhle knížky je podle mě větší, než si zaslouží. A to mám válečné knihy ráda.
17. Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha): Šikmý kostel 2. Óóó Bože, chci trojku, hned!
18. Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout: V šedých tónech. Fujtajbl. Chudáci Litevci.
19. Kniha, která má na obálce srdce: Zuzanin dech. Z mojí strany trošku podvod, protože jsem to četla jen elektronicky, ale tak holt to srdce bylo aspoň na ikonce reprezentující knížku v elektronické knihovně 🙂 od mojí někdejší spolužačky z bohemistiky, napsáno opět velmi dobře (a opět z ní mám trochu komplex, co už).
20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty: Voda pro slony. A další hype přesahující skutečnou úroveň knihy.

Jo, a už čtu ročník 2022. Tak na počtenou.

Edit: tady jsou moje celkové knižní statistiky za rok 2021 na Goodreads. 93 knížek, proboha! 17 z toho je dětských, ale povětšinou i to jsou docela slušné svazky, třeba několik dílů Letopisů Narnie. A to mi konstantně připadá, že dětem čtu málo a muž jim čte podstatně častěji. Takže asi takový já jsem magor 😀

Lvíček měl volno od pondělí 20. prosince, protože už mlel z posledního. Děti ještě chodily do školy, takže je různě odvážel, rozvážel a vyřizoval si pochůzky. Začátkem předvánočního týdne z nich dorazil dřív, než jsem ho čekala. Pouštěla jsem si koledy. Okomentoval to: „Člověk přijde a hned ve dveřích dostane přes držku koledama.“

Copak koledy. Bríga dostala na florbalu míčkem do malíčku. Ještě po příjezdu domů dobrý, ale do večerního sprchování jí to oteklo a zfialovělo. Když se totéž stalo (na školním basketu) s prstem mně, byla z toho sádra.

Je z toho sádra. Na 4-5 týdnů, přičemž za 4,5 týdne jsou jarňáky. Kdy jsme je chtěli konečně vzít na celý týden do pořádný lyžařský školy.

Abyste věděli, já si na letošek už ani (poprvé od svých -nácti) nepořizovala diář. Ale takovejhle frontální útok hned čtvrtýho ledna?

2022 bude zřejmě ostrej týpek.

Bríga má nové citoslovce. „Upsík“ nahradilo nově v podobném kontextu „ojda“. Tj. když se něco nepovede. Starší generace by řekla asi něco jako „jejky“.

Ojda, řekla bych, když nám 23. prosince přestala jít zavírat vestavná myčka. Důvodem byla cca dva roky stará dřevěná dvířka, která jsme museli udělat nová potom, co nám za linku ne naší vinou zateklo, vyboulila se podlaha, tím pádem zvedla lišta a dvířka se o ni urvala. Koukám, že o tom incidentu jsem ani nepsala, tak třeba jindy, je to velmi veselá historka. Nicméně dvířka, udělaná u nového truhláře, protože ten původní zkrachoval (další veselá historka), nebyla úplně nejkvalitnější a vyboulila se na místě nějakých šroubů, takže nešla zaklapnout pojistka.

Ojda, řekla bych, když jsem 26. nesla od benzínky Bibině horkou čokoládu a uklouzla na ledu rychleji, než když Kaiser dělá vozemboucha. S podobným švunkem a bonusovou ranou do hlavy.

Ojda, řekla bych, když vidím horu zabláceného oblečení z dnešního výletu do lomů navršenou na všem dalším prádle z prázdnin, co budu prát celý příští týden. A to s výjimkou Božího hodu jela pračka každý den minimálně jednou, spíš dvakrát až třikrát.

Ojda, řekla bych, když vidím neutěšený stav bytu i pracovního work management systému, přičemž to nevylepší ani zítřek, kdy je z důvodu výměny kotle ředitelské volno.

Ojda, řekla bych, když vidím, že jsem za prosinec zase nezvládla ani jeden blog.

A mohla bych to říct i dneska ve čtvrt na jedenáct, kdy ani jedno dítě vzbuzené v sedm a s dvaceti kilometry v nohách ještě nespalo.

Ale neřekla. A neřeknu. Protože nejsem devítiletá holka. Ale začít s tím první letošní článek mi přišlo takové… výstižné.

Tak hezký 2022.

Zavřeli obchody.
Mlčela jsem.

Zavřeli hospody.
Mlčela jsem.

Zavřeli školy.
Mlčela jsem.

(Jako jo, zakverulovala jsem si. Ale brala jsem to jako danost.)

Ale loni kruciprdel povolili aspoň ty adventní trhy, byť bez konzumace!

Tematický trhy být nemůžou.
Celoroční trhy být můžou.
Otevřený obchoďáky (indoor, hlava na hlavě) být můžou.
Fuck logic.
Hlavně, aby to vypadalo, že se něco dělá, a nestálo to víc než pár zkrachovalých stánkařů.

Tak dík, A&A.

Zrovna mi přišel do spamu komentář. Spamový. Asi bych měla radši něco napsat, než blog nadobro zapadá prachem.

Ale co? Díky, že můžem, nabízí se. Díky, že jsme mohli být 17. na Národce. Ani ne tak kvůli sametovce, jako kvůli den předtím končící karanténě našich ratolestí. Dávám se z ní dohromady doteď, a sranda asi ještě nekončí: většina kamarádek, co před 3-4 týdny psaly, že mají děti v karanténě (tedy tak týden přede mnou), teď píšou, že je celá rodina Covid+.

Mno.

Lvíčkovi zavřeli kancl, respektive omezili na 30 lidí denně, takže tenhle týden nejde ani jednou.

Školu ještě nezavírají. Zatím. Až na to dojde, určitě zešedivím: stačily mi čtyři dny domácí výuky našeho prvňáka. Zatímco třeťačka si v pohodě celé dopoledne konverzuje se spolužáky a nepřestane kolikrát ani potom, co online oficiálně skončí, prvňák má turnusy: dvacet minut z hodiny online, zbytek samostatná práce. U onlinu musím být s ním, aby si nepřepínal kameru, nevypínal kameru, nevypínal mikrofon, nevyhazoval ostatní z hovoru a soustředil se; u samostatné práce musím být s ním, protože, well, jinak nic neudělá.

Co dál říct. Loni touhle dobou jsem měla zařízenou většinu dárků, teď mám prd. Teda, zařízené jsou věci pro děti (naštěstí), rodina už je snad taky v procesu, ale nějaké dekorace, kolekce, výzdoba… meh. Ani ty koledy si nepouštím. A to už je u mě co říct.

Tak to by v rámci vymetení pavučin asi stačilo, mohli jste se přesvědčit, že žiju… a jdu radši zalehnout. Člověk dneska neví dne ani hodiny.

Nárok na třetí dávku, pokud by schválili pětiměsíční rozestup: 12. 12. Ale nejsem senior ani chronicky nemocná, tak asi bez šance.

Octomilky v kuchyni. Teploty kolem 20 °C, deště a studený vítr. Ve čtvrtek jsme viděli houfující se vlaštovky a v pátek na mě spadl žlutý list. Je to jasný.

Je tady podzim.

Jako jo, trochu brzo, ale příznaky jsou nepopiratelný. Jenom na burčák zatím chuť nemám. Ale to asi souvisí s tím, že nemám chuť skoro na nic.

Byli jsme v Bulharsku. Super týden, kdy jsem nemusela vařit a byla každý den aspoň dvakrát v moři (jako plavat, jen tak šplouchání nepočítám). Děti už jsou velký a jde je nechat na břehu a dát si s Lvíčkem k bójkám a zpátky. První dovolená, kde jsem měla chytrý hodinky a díky tomu vím, že jsem každý den nachodila mezi 15 a 22 tisíci kroků, takže skoro dvakrát tolik co za běžné dny doma (obvykle cca 9 až 13). A pak že rekreace!

Nějak mi zas přerůstají přes hlavu knížky. Počet rozečtených knížek, které jsem za poslední týden aspoň otevřela: 4 papírové, 8 elektronických, z toho 3 dětské, 2 povídkové sbírky, 2 takové holčičí čtení, 1 současná knížka, 1 historická detektivka a 3 non-fiction. Je v tom bordel? Trochu. Čtu až na výjimky hlavně před spaním, takže to bude ještě trvat asi dlouho, ale chtěla bych to zase zredukovat, třeba na 4? 😀 (A to mám v rozečtených ještě pět dalších, na které jsem z různých důvodů nesáhla delší dobu, chm.)

Minulý týden se nám podařilo odvézt děti ve středu dopoledne k babičce (měly tam trávit z prázdnin mnohem větší část, ale rekonstrukce střechy plánovaná na červen se přesunula na skoro celý červenec+srpen) a vyzvednout je až v sobotu po obědě, kdy jsme jeli na zahradu slavit babiččin a Vikiho svátek. Během těch tří dnů jsme zvládli:

• ve středu večer gardenparty u Lvíčka v práci se spoustou super lidí, skvělých konverzací, výborného jídla a pití
• ve čtvrtek večer vyrazit „nájemným“ autem k Břevnovskému pivovaru, dát si pivo na cestu a dojít přes Petřiny a Vypich domů. 30 000 kroků 😀
• v pátek si dát jen „malou“ procházku po okolí (20 000 kroků) s návštěvou nového stánku v parku, ale po návratu stihnout doutník s hruškovicí a nový díl The Grand Tour (Lochdown) na terase – sice jsme se dostali do postele až kolem půlnoci, ale stálo to za to 🙂
• v sobotu dopoledne zvládnout kávu z Čokolaterie Vokovice a procházku po Střešovicích a Kocourkách

A bylo to super, z toho budu asi čerpat hodně dlouho…

PS: 20 let na Nyxu. Hrůza, fakt!