Vzpomínám dobře na tu chvíli, kdy mi dali moji holčičku na břicho a my dvě se začaly seznamovat – poprvé jako dvě rovnocenné, na sobě fyzicky nezávislé jednotky. Vůbec jsem si neuměla představit, jaká vlastně bude, a skutečnost mě příjemně překvapila: nad očekávání hezké, hrozně vlasaté miminko. Měla jsem z břicha nějaké základní povědomí o její povaze, primárně jsem z ní měla pocit, že je vcelku skromná a hodná – určitě žádná zbytečná potížistka.

To taky platilo, prvních pár měsíců. Někdy kolem prvních příkrmů začaly první potíže. Jíst nechtěla, určitě ne nic, co jsem uvařila, protože v tom byly kousky i po rozmixování. Postupem času vzala na milost skleničky, ale vařené jídlo nejí prostě doteď, i když je to dýňové pyré bez kousků – nevím, jak to pozná, protože ji krmím z misky a ne z originálních skleniček, ale pozná to i namíchané a pak nechce chvíli vůbec nic, takže jsem s experimenty prozatím skončila. Lvíček na to jde jinak, metodou asistovaného kradení (nechá si sníst kus vlastní broskve nebo chleba) ji naučil jíst aspoň ty kousky, takže už mi na desetiměsíční prohlídce nevynadají jako na té osmiměsíční – ještě zhruba před týdnem se s nimi dávila. Díky tomu doufám, že nám postupem času bude z talířů krást víc a víc. (To je výchova.)

O spaní už jsem tady psala. Taky mám máslo na hlavě, že neusne jinak než u prsu, flašky nebo v náručí, ale dlouho usínala sice takhle, ale spala celou noc, tak jakýpak problém. S příkrmy se objevily potíže s trávením, tak jsem ji několikrát za noc utěšovala, a čím jiným než prsem nebo nošením… a zvykla si na to. Pořád doufám, že se to nějak spraví samo, protože o sobě vím, že na Estvilla a spol. jsem moc měkká.

Ale zpátky k té povaze. Sice jsem se vnitřně připravovala, že moje dítě může být raubíř, ale vlastně jsem to moc neočekávala. Celá rodina, moje i Lvíčkova, jsme vcelku klidní introverti a my oba i všichni prarodiče (nejsem si jistá, jak otec, ale babička nevyprávěla žádné horor story) jsme byli hodné děti.

Nojo.

Máme raubířku.

Moje máma, když naposled v pátek přijela a já ji zaúkolovala pohlídáním, než aspoň pověsím prádlo, odjížděla s nevěřícným „to je ale šídlo“. Označení jako zvíře, číslo, lumpajznice a spol. mi z úst plynou téměř nepřetržitě. Přitom ona umí být hodná, ale je zřejmě z té sorty dětí, které si potřebují všechno ozkoušet, všude vylézt, s každým se seznámit. A to je věc, která mě na mém dítěti překvapila asi nejvíc.

Je to totální extrovertka.

Nevím, jestli to má co dělat s tím, že je Střelkyně, ale od doby, co dokáže vnímat, miluje lidi. Brávám ji na procházky do nákupního centra ne z konzumerismu, ale aby měla koho pozorovat. Žertuje a koketuje s pokladními, se staršími dětmi, s dlouhovlasými děvčaty (především) a když ji vezmu na návštěvu nebo někdo přijde k nám, na většinu lidí se zubí svými dvěma zuby (už jí roste třetí, ale ještě není vidět ;)) a dělá si s nimi high five.

Tohle mě samozřejmě nemrzí, jen neustále přivádí v údiv. Hádám, že je to první střetnutí s realitou, že moje dítě prostě není moje kopie a nemůžu na něj uplatňovat svůj vlastní dětský pohled na svět. Jsem zvědavá, jak se to bude projevovat dál.

PS: Tchyně si včera povzdechla: „Co že tak nesnáší oblíkání?“ Já se podivila „to snad nesnášej všechny děti, ne?“ „No já nevím,“ podívala se na mě, „já tohle od svých kluků neznám.“

Pche.

Ještě bude asi mnohem víc legrace, než jsem si kdy o rodičovství představovala.

Když jsem plánovala a posléze čekala dítě, nebála jsem se ani tak porodu, manipulace s novorozencem nebo probdělých nocí, jako období od doby, kdy se naučí lézt, do doby, kdy dostane trochu rozum. A ukazuje se mi, že právem. Moje dny jsou teď složené ze stíhání dítěte a jeho odervávání od nebezpečných součástí obývákokuchyně, které nemůžeme dočasně nebo trvale přesunout mimo její dosah (kolečková židle, minivěž, šňůrky od žaluzií), mezi čímž lovím vzácné chvilky na namazání chleba se sýrem místo oběda.

Brigitka, a o tom se rozepíšu (snad) jindy, je éro. Hodně živá, hodně společenská, neposedí, zlobí s jídlem, nesnáší oblékání a málo a blbě spí. Strašně se mi stýská po těch nocech kolem čtyř měsíců, kdy prospala osm, devět hodin v kuse. Na pokraji mého vyčerpání (pokud čte kulida nebo nějaká jiná matka dvojčat nebo ještě šílenějších dětí, ať se nezlobí, hranice má holt každý jinde a mimoto se nastavují právě tím běžným provozem, takže co je pro jednoho k nesnesení, jiný má za odpočinkový den) nás v neděli Lvíček odvezl do bytu jeho prarodičů, který po dobu jejich dovolené spolu s pejskem hlídá moje tchyně, Brigitčina babička. Že jí tam budeme dělat společnost, ona se potěší s vnučkou a trochu mi přes den uleví s hlídáním. Měla jsem strach, jak to půjde, v cestovní postýlce, bez krmicí židličky a vůbec půlky věcí, které jsem měla doma při ruce, když už takhle jsme se skoro nevešli do auta. Ale zároveň jsem fakt už potřebovala nějaký oraz a pár rukou, které mi od pidižvíny aspoň pár hodin denně uleví – pár dní před odjezdem si totiž Lvíček zablokoval záda a já měla její zvedání a tahání na krku už nonstop.

Noci jsou děsné. V cestovní postýlce spát nechce, nevím, jestli je na ni matrace i vystlaná dekou moc tvrdá, rošt moc nízko, táhne na ni nebo bůhvíco, naštěstí pro sebe máme celou dvoupostel, takže jednu půlku obložím polštáři a spí vedle mě. Doufám, že si na to nezvykne, ale doma ji prostě do té postýlky nějak vrznu – tady řve, jen se dotkne matrace, a to i když už spí. Zato dny, přes všechna provizoria, jsou fajn. Babička je velká pomoc, střídáme se v zabavování, procházíme se po městě a malá ji zbožňuje. Shodou okolností, když všem dětem v republice prázdniny skončily, nám dvěma (navzdory hnusnému počasí) začaly. Aspoň na pár dní.

Ještě jeden a bude oficiálně stejně dlouho „venku“ jako „vevnitř“. Strašně to utíká, není to už vůbec žádné mimino – je už hrozně velká, má svoji hlavu a čím dál víc přestává být zvířátko a stává se právoplatným členem domácnosti. Aktuálně nám ovšem začalo asi nejnáročnější období, kdy by všude vlezla a všechno okusovala, a nenechá si vysvětlit, že některé věci jsou pro ni nebezpečné. Proto taky blog zeje prázdnotou – když nespí, jsem jí neustále v patách.

Jak se má Brigitka:

Z plazení přešla v posledním týdnu na lezení, což docela kvituju, protože si tak nezaprasí břišní část oblečení 🙂 stejně se doplazila všude, kam si teď doleze, a takhle aspoň nevytírá. Taky se naučila sedět bez opory, přitahuje se u nábytku do kleku a už proběhlo i pár pokusů do stoje (zachyceno ve fotopříloze), do pár dnů se myslím bude stavět s přehledem. Když jí něco nedovolím, seberu jí nebezpečnou „hračku“ nebo ji odtáhu odněkud, kde nemá co dělat, začne se většinou vztekat – zajímalo by mě, kdy (zda) pochopí koncept „ne“. Má dva zuby a velký zájem o všechny cizí – dobývá se nám do ústní dutiny a zkouší kvalitu výplní vizuálně i pohmatem. Aspirace na zubařku je ovšem pokrok od dosavadní fascinace svítidly, elektrickými zásuvkami a kabeláží všeho druhu, což z ní dělalo leda adeptku na zaměstnankyni OBI. Pořád je hodně společenská a miluje zejména dlouhovlasé slečny (jednu na zahrádce šáreckého mekáče stalkovala tak urputně, že si našeho šmíráčka všimla a okomentovala to ;)).

Jak se máme my:

Trochu umořeně cholerickým, pohyblivým pidižvíkem a hlavně strašným vedrem, kvůli kterému jsme nemohli dva týdny na pořádný výlet a už nám z toho hrabe. Minulý víkend jsme byli jen doma+na zahrádce, tenhle jsme se vzbouřili a zajeli si aspoň do Šárky. S Brigitkou je přes týden doma k nevydržení, ale v těch pětatřicítkách jsem ji mohla brát ven jen dopoledne nebo pak zas po osmé večer. Taky se jí špatně spí, čtvero vstávání není výjimkou a já už jen teskně vzpomínám na doby, kdy spala celou noc. S obdobím nejběsnějšího mimina se hezky sešel nesmělý začátek pracovních aktivit – zvládá se to blbě, ale cítím zase trochu jiný druh naplnění, než když se starám o dítě. Ochotné babičce-tchyni už každopádně nikdy neříkám ne 🙂

Jak koexistujeme:

Snažíme se začít prckovi vštěpovat, že některé věci se prostě nedělají (devastace knížek, strkání prstů do zásuvky, masakrování menších miminek…), zatím s minimálním úspěchem. Dva mrňousy si už stihla úspěšně znepřátelit, když je v objevitelském nadšení mlátila ručičkou do hlavy nebo jim kradla dudlíky; tříměsíční chlapeček a osmiměsíční holčička po pár „seznamovacích pokusech“ už začali brečet, jen se Briguš objevila v dosahu. Doufám, že si to nechá časem vysvětlit, nebo budeme po všech hřištích a dětských hernách známí jako „ti s tou malou teroristkou“. (Děti kolem roku a výš už naštěstí mají na malou záškodnici vcelku trpělivý nadhled.) Podařilo se nám taky ustálit jakýs takýs režim – má sice hodně variant, ale v zásadě platí, že se dají čekat dva až čtyři spánky denně, oběd kolem dvanácté a večeře kolem šesté s proměnlivým počtem mléčných chodů, případně jedné ovocné svačinky „okolo“. V tomhle ohledu jsem docela spokojená, jen ten noční spánek pořád něco ruší – vedro, zuby a v poslední době taky naučený hlad. Ale kdyby to bylo jen to jedno vstávání na mlíko, nepovažovala bych to za tragédii 🙂

Začala jezdit na bříšku. A po několika týdnech zase přestala, protože se snažila vystupovat.

Ve staré libertě na chatě

Cookiemonster (momentálně je hrozně podobná Lvíčkovi)

Krmení (u kterého chce pořád asistovat, ale když ji necháme, je jídlo všude, jen ne v puse)

Na návštěvě u Puffin

Stojačka