Léta jsme teď měli fotoaparáty od Canonu. Předtím naší rodinou proběhly i nějaké Nikony nebo Lumix, zrcadlovky i kompakty, a žádný, dokonce ani jeden kompakt od Sony, co si vzpomínám, neměl tak debilní přístup ke kategorizaci souborů. Většina jich skladovala fotky ve složkách po měsíci, což mi přijde jako optimální rozmezí pro nějaké třídění a archivaci. Náš „zrcadlovkokompakt“ NEX-3N hází fotky do jedné složky a když jsem si stěžovala, tak prý to jde přenastavit na složky po dnech. Wtf?
Druhé wtf je skrytý soubor thumbs.db v každé složce, díky kterému se komplikuje jejich mazání. A třetí, největší, že videa nejsou ve stejných složkách jako fotky, ale jsou v podsložce PRIVATE (?!?) a ještě v obskurním formátu MTS, takže laikovi (ehm, mně) není na první pohled jasné, že jde o videa, protože u toho není ikonka videosouboru.
Málem jsem si tak smazala přes 20 videí, kdyby mi nevrtalo hlavou, že jsem při archivaci žádné nenašla a nějaká tam být musí. Well done, Sony. Fotíš dobře, ale ten systém bych hned vyměnila za canoní…

Jako rodič malého dítěte se tomu artiklu nejspíš nevyhnete: ponožky nebo punčocháče, opatřené na chodidlech gumovými ťupkami. Ty mají zapříčiňovat, že to prckovi při prvních krůčcích na hladké podlaze tolik neklouže (moc to teda nefunguje, ale to není můj point). Tenhle kus oblečení má ale naprosto stupidní název: ABS ponožky.

Vážení výrobci, potažmo distributoři: ABS v autech je sice systém, který má zabraňovat smyku, ale na principu „povolování“ smykem zablokovaných kol, a ta zkratka znamená anti-blok system. Co by se tak asi mohlo na batolecích šlapkách odblokovávat? Nechcete se příště zamyslet, než bezhlavě přeberete nějakou takovou zkratku?

Potažmo dětma. Dnešní příspěvek je už z 19. 6., ale nějak jsem se až teď dostala k tomu ho postnout.

Nejsme možná jedinej živočišnej druh, kterej si domestikoval nebo ochočil nějakej jinej – stačí si vzpomenout na starouše Ferdu Mravence a mravenčí kravín obydlenej mšicema. Ale jsme nejspíš jedinej, co chová jiný živočišný druhy jako domácí mazlíčky, co se maj pomalu líp než některý lidi, a určitě jedinej, jehož příslušníci někdy preferujou jinej živočišnej druh nejen před svým vlastním, ale i před vlastníma příbuznejma.

Geneticky a evolučně je to úplně absurdní, to tady asi nemusím vykládat. Každej organismus má zakódovanou potřebu uchovat vlastní druh, a když nemá, je z evolučního hlediska defektní. Nikdo neříká nutně se rozmnožit sám, ale aspoň to podporovat. Bez ohledu na to, jak moc nesnášíte lidi, vězte, že psem se nikdy nestanete. (A nedělejte si iluze, že by vás ten nejlepší přítel nevohryzal, kdybyste vás kleplo a zůstali jste s ním zavřený v bytě.)

No a největší rozcapenost je preferovat zvíře před vlastní rodinou nebo ho mít jako důvod, proč žádnou nezakládat. Abysme si rozuměli: je v pohodě vědět, že třeba v nejbližší době chci kočku nebo psa namísto děcka, protože na to nemám psychicky / materiálně / vhodnýho partnera atakdál. Je samozřejmě správný se na zvířecího kamaráda nevysrat, když pak třeba nějaký to mimino přijde. Ale zvíře, jakkoli může člověka milovat a dělat mu příjemnou společnost, bude vždycky jenom zvíře. Zástupce jinýho živočišnýho druhu, kterej si (až na některý nalezenecký výjimky) život s váma nevybral. Nikdy se nenaučí mluvit a hovna po něm budete sbírat do smrti.

Dnes jen stručně, ale cítím, že už to někdo musí napsat. Muškáty jsou ty nejhnusnější kytky, které znám – ošklivě střapatá květenství smrdí a zhnusí každý balkón, kam jsou vysazeny, včetně několika balkónů pod ním, kam celé vegetační období urputně dopadávají provazy vody z extenzivního zalévání stylem „vylejem na truhlík kýbl vody“, hrudky hlíny, zbytky listů a především chcíplé květy, které kolem sebe za deště vyrábějí fialové fleky. Co koho proboha vede k jejich pěstování? Proč se na tu estetickou odpornost mám dívat na protějším domě a hlavně, proč mám neustále zametat ten hnus z vlastního balkónu?

(Asi si pořídím nějaké velké pralesní masožravky a nechám je vyrůst na dvě patra – a až půjdou majitelé zase zalívat…)

Dorazilo mi finální odmítnutí od Tisíce věcí, který jsem čekala a kam jsem to posílala spíš tak jako abych si nevyčítala, že jsem to neudělala, a tak můžu svobodně rozvíjet svoji novou nenávistnou rubriku. Dnešní příspěvek je z 20. 6. 2013.

Nevím, jestli taky máte doma něco takovýho. Kus nábytku nebo obecně tak blbý prostorový dispozice, že se tam každou chvíli zrakvíte. V bytě, kde teď bydlím, je postel. Na tom by nebylo nic extra zajímavýho. Postel má nohy, což je taky normální. Ale ty nohy excentricky vyčnívaj z linie postele a já se o ně přerazím pokaždý, když na to zapomenu. Moje kolena mě nesnášej a mám strach, že se na to jednoho krásnýho dne prostě vykašlou. Holeně vypadají, jako kdybych byla týraná žena nebo holdovala hraní fotbalu, což je oboje na míle vzdálený pravdě. A v mrazáku docházej zásoby ledu, který vyplejtvávám ne do osvěžujících nápojů, ale na obklady.

Podobně jsem se taky neustále nabodávala na rohy kuchyňskýho stolu, takže když hrozilo, že se modřina na jednom místě nohy změní v trvale vytetovanej flek, podnikla jsem zoufalej krok a nalepila na ty rohy takový ty ochranný růžky, co prodávaj v IKEA. Jako bezpečnostní prvek pro děti. Nejsem na to hrdá, ale pomohlo to – gumový růžky prostě nezpůsobí takovou podlitinu jako tvrdej roh skleněný desky. Jenže na ty mizerný nohy od postele se neprodává nikde nic.

To, že občas nabourám do futer nebo vemu malíčkem vyčuhujícím z pantofle nějakou židli nebo skříň, už mě ani nenasere, aspoň to nemívá trvalý následky. Ale hlasuju za nás nemehla všema deseti, aby nás nábytkářský firmy přestaly diskriminovat a nechystaly nám zbytečný nástrahy. Popravdě, kdyby někdo prodával ten nábytek nafukovací, asi mu hned dělám kšeft.

Nedávný tropy ve mně vzbudily dávno nepoznaný emoce – úmorný vedra jsem totiž nezažila ani nepamatuju a takhle vysoký teploty snad ještě vůbec nikdy. V baráku, kterej je sice novostavba, ale má prosklený stěny všech dvou pokojů vedoucí směrem na západ, to byla fakt lahůdka.

Aspoň takovejch šest let jsem se nemusela vypořádávat s tak kravsky vysokejma teplotama zavřená v rozpáleným bytě – naposled asi v létě 2007, když jsem psala diplomku. Od tý doby jsem pracovala buď v klimatizovanejch, nebo aspoň v dobře vychladitelnejch prostorách, a poslední dvě léta v Irsku nemusím vůbec ani zmiňovat. Sedumatřicítky v červnu na mě tím pádem dolehly s nečekanou intenzitou.

Největší sviňárna je, že mám sice na dohled luxusně klimatizovaný nákupní centrum s restauracema, kavárnama a všemožnou další zábavou, ale nemůžu tam dojít, protože cesta nekrytá po většinu trasy žádnejma stromama ani budovama trvá 10-15 minut a nedokážu tam s miminem strávit celej den (už kvůli přípravě jídla). Pokud bych tam šla ráno, ještě za relativního chládku, usmažím se při cestě domů, kam se budu muset vydat nejpozdějc v poledne. A kdykoli mezi desátou a šestou je vyjít ven na dýl než minutu prostě smrtící.

Mimino se tím pádem nudí, protože musí bejt doma, je mu vedro, s čímž se toho nedá moc udělat, a blbě se mu kvůli tomu vedru spí, takže je z toho všeho dohromady zpruzelý a divoký. Každej den jsem žhavila Alladina a doufala, že to druhej den bude lepší. A ono hovno, až do čtvrtka to bylo pořád horší a horší! Doteď nevím, jak jsem to vlastně přežila.

A to, že o čtyři dny pozdějc je z 37 stupňů 17, to je zas námět na úplně jinej počasí-related hejt.
24. 6. 2013