Kojení, prdění, nošení a brečení. Koloběh opakujte cca 10x denně.

Tak už je to tady, měsíční přehled 😀 Tentokrát pochybuju, že to budu nějak rozumně stíhat a že budou extra rozsáhlé, ale aspoň ten rok bych ráda vydržela, ať mám srovnání s Bibinou.

Takže Viktorek. Je hrozně hodnej, pokud zrovna nemá hlad nebo ho nebolí břicho, což bohužel činí tak 90 % bdělého času 😀 Když má ale dobrý den, jako ve čtvrtek, dá třeba i tři tříhodinovky přes den (a tři navazující v noci). Když nemá… well… tak celý den kojím nebo chovám.

Ve čtvrtek se párkrát spíš bezděčně usmál – už se těším, až to bude dělat záměrně. Úsměv miminka je fakt velká psychická vzpruha. Rád se kouká na Lamaze hadrovou knížku s černobílými obrázky – nejradši má kosočtverec (snad to nic nepředznamenává :D) Dívá se nám do očí, ale na fixování prstu je ještě moc punk. Ale stejně jako Bibina v tomhle věku si už zvládá bouchat do hraček na hrazdičce v křesílku. A zvedá hlavičku na bříšku, už od druhýho týdne, i když se u toho většinou dost vzteká.

Ve dvou týdnech se mu vyrazilo novorozenecké akné a má ho doteď. Chudák mimino, vypadá jak poďobanej puberťák 🙂 Taky má mnohem kratší vlásky, než Brigule po narození, a kratší, světlejší a řidší řasy. Připadá mi, že je podobný mému dědovi, ale nemám teď žádnou pořádnou fotku na srovnání. Prohlubeň pod dolním rtem – prakticky vrásku – uši a nos má ale viditelně po Lvíčkovi. (Podle tchyně je ovšem celá já.) Začínají se mu prosvětlovat oči a je už prakticky jasné, že bude mít taky modré 🙂

Já šestinedělí tentokrát celkem dávám, měla jsem asi jenom dvě tři epizody hormonálního pláče, ale včera mě dohnala deprese, že nikam nechodím, nic nepoznávám a nikoho nevídám. Spustil to plán Lvíčka být s Bibi celý den u tchánů. Chraňbůh, že bych jim to nepřála, ale nejradši bych se s Vikim účastnila taky – jenže jet takhle napoprvé rovnou třičtvrtěhodinovou cestu a na celý den, to si přece jen netroufnu. Potřebovala bych aspoň malý výlet, vždyť já od návratu z porodnice neseděla v autě 😀

/Předepisovala jsem si blog včera. Celý měsíc jsem byla ohromená, že jsem neměla strach a výčitky, z ničeho včetně obtěžování Lvíčka Bibinou při homeoffice – prostě jsem se nastavila tak, že zvládám, co můžu, na něm je, aby si ji nějak zpacifikoval… a ono to šlo. Až překvapivě dobře. Dneska byla hrozně pitomá situace při odjezdu, kdy jsem nestihla Bibi dovypravit, Viktor řval a chtěl mlíko, L. byl nervózní, protože už chtěl vyrazit… já šla kojit do vedlejší místnosti a nepochopili jsme se ohledně bundy, která zůstala na věšáku. L. se musel vracet z Petřin pro blbou bundu a já to normálně obrečela. Tyhle neplodný sebevýčitky mi teda fakt vůbec nechyběly, racionální self je mi mnohem příjemnější (proč jsem se sakra aspoň po odchodu nemrkla na ten věšák??). Doufám, že ten stav nebyl moje verze hormonálního šestinedělí a nevracím se zase k nesystematickému panikaření. Ale snad už dobrý./

Druhé dítě doma je z mého pohledu daleko menší změna, než když přijde to první, i když změna to pochopitelně je. My dva s Lvíčkem samozřejmě miminko milujem a užíváme si ho, ale přece jenom se mu nemůžeme věnovat tolik jako Bibině a občas, když spí, se nám dokonce povede na chvíli vytěsnit, že tady je. Bibi se ho napřed trochu bála, postupně se osměluje a vypadá to, že ho má ráda, musíme jen dávat pozor, aby ho nepřelejzala, nekopala a nezasypávala hračkama. Ráno v posteli se po něm shání („nevím, kde je Vitojek?“), chce asistovat u přebalování („podíváme se na kakanec!“), miminko zdraví „ahoj Vitojku“ a občas mu i půjčuje hračky („já ti to dám do jučičky“). A když jsou spolu s L. venku, vypráví, co asi „maminka a Vitojek“ doma dělají. Já se jí snažím co nejvíc věnovat, když Viki spí, půjčovat jí Viktorkovy hračky včetně miminovského křesílka… ne vždycky to vychází a někdy má prostě hysteráky a vzteká se, ale to měla i předtím 😀

Update: během dneška si začal sát ruce (dokonce konkrétně palec) a otáčet se za hlasem. Mým. Protože máma je nejvíc 😉

Můj osobní: vydat se ven s oběma dětmi sama. Když bylo včera tak krásně. Plán byl oběd, ve dvanáct uspat velký dítě, kolem druhý nakrmit malý a vyrazit.

Velký dítě mohutně zívajíc ve tři čtvrtě na dvanáct odkývalo, že chce mlíčko a spát, vyslopalo flašku a s očima jak žárovky na mě zpod deky dělalo Bááaf, zatímco malý dítě řvalo. Bibinu jsem nakonec uspala ve dvě, kdy už jsem se chtěla vypravovat ven – a ona taky, ale z jejího unaveného řevu „chceeeš na hřištěeee“ mi bylo jasné, že by nedošla ani na první roh. Uvozila jsem ji v předsíni v golfkách za slibu, že ven půjdeme, ale musí se na to vyspinkat. Zařezávala až do čtyř… Blbý bylo, že malý dítě usnulo a spalo prakticky zároveň – za normálních okolností téměř nesplnitelný sen, ale tady to znamenalo, že se výprava prodlouží o kojení a taky že to Viktor venku možná prořve. Ale kolem půl páté jsme nakonec vážně byli venku. Viki to zalomil, Bibi šla za ruku nebo vedle kočárku, na hřišti si oběhla všechny atrakce a se západem slunce jsem ji přemluvila na cestu domů, ještě celá paf z ideální konstelace okolností. A zítra bychom už měli mít skejtík ke kočárku, tak si snad troufnu i na delší cesty než na hřiště za dvě křižovatky.

(A ono bude stejně zase hnusně, tak máme ještě pár dalších dnů k dobru…)

Lvíček mi nevěřil, že po dvou hodinách s miminkem na porodním sále trvalo minule ještě skoro stejně tak dlouho, než nám Brigitku přivezli. Tentokrát to bylo podobně, ale nakonec přijel, spinkající, umytý a oblečený chlapeček. Voněl úplně jinak, než malá Bibi – myslela jsem, že všechna (moje) miminka budou mít tu vůni stejnou! Briguška voněla tak úplně omamně, jako nějakým parfémem; Viktorek voní mnohem decentněji, „pánsky“, s takovým až chlapským dozvukem. Taky se narodil s mnohem kratšími vlásky a má kratší a světlejší řasy (u B. jsem vážně ráda, že zdědila po L. dlouhé černé). Ale taky má na čelíčku vírek ve vlasech 🙂

Lvíček se ještě pokochal potomkem a odjel – nakoupit mi nějaké zásoby a nafukovací kruh, což se v Mělníku o víkendu ukázalo jako nemožná mise, takže po porodu sedím na nafukovacím polštářku za krk 🙂 Nástřih jsem minule cítila jen lehce a sedět jsem mohla hned – tentokrát jsem velmi rychle začala s kojením vleže, protože vsedě by to byla zbytečná komplikace.

Když odjel L., dala jsem se do řeči se spolubydlící, s kterou jsme si předtím stihly říct jenom to, že jejímu chlapečkovi (pořád skoro poloviční proti mému cvalíkovi) je už měsíc. První, co řekla teď dopoledne, bylo „zastavujou mi laktaci a mně z toho příšerně bolej kozy“. Načež následoval porodní příběh od toho, jak jí nevěřili, že jde v 32. týdnu s kontrakcema, přes lakomé sestřičky (prej Nutrilon je drahej, co je mně do toho, když má hlad!), primářku, co jí vyhrožuje blbým a tlustým dítětem, když nebude kojit – o čemž tvrdila, že dítěti prostě nestačí a ji vyčerpává – až po hnusné jídlo a protivnou uklízečku, která tříská dveřma. V návštěvních hodinách za ní přišel přítel, pokud jsem vyrozuměla, nikoli otec dítěte (“je podobnej mně, hlavně aby se to ještě neobrátilo a nepodobal se ex“) a začal si stěžovat na televizní program, pracovní směny a jak to bude hrozný, až je pustí domů a dítě bude v noci řvát.

Po obědě se uvolnil nadstandard. Považuju za velké obluzení poporodnímy hormony, že jsem hodně zvažovala, jestli ho mám vzít, a dokonce jsem pro poradu – ve snaze šetřit a nebýt na obtíž – volala chudákovi L. (a samozřejmě ho vzbudila). V neděli ráno přišla uklízečka: „Nebyla jste včera na jedničce? To jste zdrhla od tamtý, žejo! S ní nikdo nevydrží! A jaká je to bordelářka!“ Na nadstandardu jsem měla svatý klid, což jsem ocenila hlavně v noci. Po porodu mi totiž nešlo usnout, spát se mi začalo chtít až večer, což ale Viktorek naopak považoval za nejlepší dobu k tomu se probrat a plakat. Jak jsem ještě neměla vyzkoušené, co na něj platí, až do dvou jsem kolabovala při nošení, vožení vozíčku atd., až jsme spolu usnuli nějak při kojení v posteli. Dneska si myslím, že jsem ještě neměla moc mlíka a on se chtěl jednoduše nabaštit.

Mimochodem, mlíko. Posledně nebylo. Asi dva dny jsem strávila mučením s odsávačkou a dokrmováním apatické Brigule stříkačkou po prstě. Tentokrát nevím, jestli mělo větší vliv, že jsem druhorodička a mlezivo se mi – na rozdíl od minule – objevilo už před porodem, Viktorkovo odhodlání dostat gáblík, železný sací reflex a celkově robustnější stavba, anebo preventivně nasazená homeopatika. Možná jedno k druhému, ale na první prohlídce den po propuštění mi zvážili, že během toho jednoho dne zvládl přibrat 130 gramů!

Ale to předbíhám. Zatím mám neděli, jsem aspoň pár hodin vyspalá (o víkendu naštěstí nechodí ani sestry, ani úklid atd. dřív než v půl osmé) a zvykám si na manipulaci a vůbec zacházení s novorozencem. Proti dvanáctikilové Briketě je neuvěřitelně lehoučký, ale nedrží hlavičku, vyžaduje mnohem větší pozornost, aby při přebalování nebo kvůli špatně naaranžované plínce všechno nep(r)očural, a hlavně, což mě po už celkem pokročilé komunikaci s dvouleťačkou tak nějak zklamalo, neumí odpovědět na dotazy, jestli má hlad nebo ho bolí bříško, a to ani zamručením nebo gestem 😀 ale už i na to jsem si docela zvykla 😉

To první sžívání a pocity byly jiné než s Bibi. Přiznám se, že poprvé jsem byla v euforii. Stala jsem se rodičem, jsem máma, tohle je moje s láskou očekávaná holčička a moje biologické hodiny můžou konečně dotikat 🙂 zároveň obrovská změna v životě, fascinace tím, že jsme přivedli na svět nového človíčka, prostě lavina pocitů. Lvíček to měl podobně, prostě něco úplně nového a naše – přiznáme – vytoužená holčička. Oba jsme se napoprvé trochu báli, že bychom to s klukem neuměli. To až ty následující dva roky nás naučily, že Brigule je větší dryáčnice než lecjaký kluk 😀

Tentokrát bylo všechno mnohem subtilnější. Viktorek se nám od začátku hrozně líbil a bylo jasné, že je prostě náš. Od začátku jsem k němu cítila něhu – maličké, bezbranné miminko, moje, musím se o něj postarat. Láska ale vzrůstala postupně, spíš jako hladina přílivu, než tsunami s B. A klidnější je s naším chlapečkem snad úplně všechno. I pláč – buď jsme jako druhorodiče otrlejší, nebo byla Brigule fakt drama queen už od narození, přesněji tedy od rozkojení, ale vnímáme ho mnohem míň srdceryvně, spíš jako „jo, něco bych potřeboval, ale počkám, až budete moct“ spíš než „když okamžitě nedostanu najíst, zemřu“.

Klid byl stěžejní pocit mého druhého dne v porodnici, tedy neděle. Lvíček měl po obědě vzít tchyni s Bibinkou k prarodičům do Roudnice a pak přijet za mnou s Viktorkem, strávit s námi odpoledne a přivézt mi notebook a pár dalších drobností. Celou sobotu jsem jela na mobilu, jehož baterka vydrží tak dvě hodiny, a s sebou jsem měla tak mizernou nabíječku, že se mobil při používání vybíjel i připojený, a navíc tak krátkou, že nedosáhla ze zásuvky až do postele. Ještě že jsem si radši vzala druhou baterku, ale i tak to byl opruz… No a kolem druhé zvoní telefon, Lvíček, já natěšená, že už je na cestě… a místo toho „píchnul jsem kolo, musím volat asistenci a nevím, kdy dorazím“.

Nakonec přijel až kolem páté, po odtažení do servisu a na provizorní gumě, sotva na půl hodinky. Bylo mi to líto, samozřejmě, ale zrovna v tu neděli jsem byla v takovým zenovým stavu, že mě to nesložilo, jako by se v jiné konstelaci šestinedělí možná stalo. Byla jsem hlavně ráda, že je v pořádku, že jsem ho aspoň na chvíli mohla vidět… a brala jsem to, že to prostě tak je. Kdyby mi tak tenhle přístup vydržel… 😀

Varování: obsahuje explicitní popis porodu 😀

Před týdnem to všechno začalo. Ve čtvrtek večer jsem dokoupila poslední drobnosti v drogerii a stavila se na poslední kontrole – nález beze změn, ale my byli rozhodnutí už přes víkend pidižvíka vyhnat. Spíš formálně jsem se tak objednala na poradnu do Mělníka… na dnešek 😉 doufám, že si mě tam škrtli.

V pátek jsem ještě vyluxovala, vytřela (ještě v létě by mě nenapadlo, že budu uklízet až do porodu – na jednu stranu jsem si užila fakt hromadu zdravotních problémů a komplikací, ale v kondici jsem byla asi v zásadě větší než napoprvé) a finálně zabalila tašku, s výjimkou věcí jako zubní kartáček. Po uložení Brigule jsem uklidila kuchyň, z restů mi tak zůstal jen zapapírovaný stůl, pustili jsme si s L. aktuální díl TBBT… a udělali si hezký večer, jak zní obvyklá eufemistická doporučení. Spát jsme šli o půlnoci, tedy tak o hodinu později než normálně, ale popravdě jsem myslela, že se ještě jakž takž vyspíme 🙂

Ve tři hodiny jsem se probudila – nic neobvyklého, 2-3 hodiny po usnutí jsem se vždycky budila na WC, ale tentokrát jsem cítila vlhkost mezi nohama a bylo mi jasné, že to je ono. Cestou na WC jsem uslyšela kňourat Briguli, tak jsem se u ní zastavila, vkleče ji uklidňovala a doufala, že nezaplavím koberec 😀 Bibi usnula, já si odskočila a pak už přišla první vychrstnutá dávka čiré plodovky. Šla jsem se osprchovat, na internetu se ujistila, dokdy je potřeba být v porodnici, trochu se uklidnila a šla probudit Lvíčka. „Tři hodiny spánku musí stačit každému,“ zívnul a šel volat rodičům.

Večer předtím jsme si s tchány volali a domluvili se, že až to přijde, tchyně sedne na taxík a přijede hlídat B. Taky jsem stihla Bibince vysvětlit, že maminka bude muset pro miminko do nemocnice a pár dní tam zůstane, ale brzo se vrátí a Bibi zatím bude s tátou a babičkou. Tchánovci (nakonec tchyni přivezl tchán zotavující se ze zápalu plic) dorazili, my stáli nachystaní u dveří, já se zapnutým Contraction timerem… Celkem pravidelné půlminutové kontrakce po třech minutách moc neuklidňovaly, ale ještě nebyly křížové. Plus já nacpaný ručník do kalhot, protože jsem pořád prosakovala. Ale cesta utíkala a kontrakce se na poslední míli oslazenou staženými závorami kvůli nějakému absurdnímu průjezdu posunovacího stroje zhoršily, ale ještě jsem necítila tlak na konečník, tak jsem už věřila, že dojedeme 😀

A dojeli jsme. Po příjezdu jsem se vyhrnula z auta rovnou koleny na štěrk v jedné výživné kontrakci, pak se zvedla a na příjem. Bylo přesně pět ráno… Před odjezdem jsem volala a PA mi řekla, že mají poslední místo na oddělení, což stále platilo – nadstandard nebyl, takže po monitoru mě odvedli na standardní pokoj. Monitor byl strašný, první čtvrthodina ještě šla, ale pak začaly kontrakce bolestivě vystřelovat do kříže a nedalo se vydržet vleže. Přijímací procedura skončila vyšetřením konstatujícím, že jsem na dva prsty.

Na pokoj jsem přišla, nestihla se spolubydlící ani představit a mazala do sprchy, která jsem věděla, že mi aspoň trošku uleví. No… možná první kontrakci. U druhé nebo třetí přišel tak strašný tlak na spodek, že jsem myslela… vlastně ani nevím co, jen že se to nedá vydržet, začala jsem tmavorudě krvácet a volat o pomoc. Byla jsem strašně ráda, že tam Lvíček byl a dovedl doktorku, která zkonstatovala, že krev je z branky a že se to stává, a když jsem se osušila a došla na vyšetřovnu, zjistila, že lem je zašlý a jdeme na sál. Během asi deseti minut, není divu, že to bolelo jak kráva… Teda původně jsem tam měla jet na křesle a považovala za docela velkou nespravedlnost, že mě donutili to ujít.

Vylezla jsem na křeslo a pak bylo nějak všechno na levačku, pozice, do které mě štelovali, mi připadala nepřirozená a nepohodlná, tlačit mi nešlo, dítě mělo velkou hlavu, takže mě nakonec zase museli střihnout – a střihlo se sice (mám pocit) v kontrakci, ale do ticha, takže na rozdíl od prvního nástřihu, kterého jsem si ani nevšimla, teď já ani Lvíček na ten chroustavý zvuk asi do smrti nezapomeneme. Ale naštěstí to trvalo jen pár minut a dítě bylo venku, trochu fialové, jak jsme se dohadovaly během toho tlačení, děsně velké a skutečně chlapeček. Nedali mi ho na břicho hned, až po zvážení, což nevím proč (nějak se řešila placenta, tak možná proto), ale celou dobu jsem na něj viděla a taky jsem nebyla ta úzkostlivá prvorodička, takže mi to nepřišlo jako nejdůležitější věc na světě – věděla jsem, že ho dostanu brzo, a taky jo. Lvíček si ho podepsal a choval, když mě šili (taky super být předmětem ukazování, jak vypadají vaginální varixy), Viktorek se hezky přisál, nechali nás s ním samotné… a já byla nejšťastnější na světě, že to mám za sebou, že jsme to oba přežili a ŽE TO BYLO NAPOSLED, CO JSEM RODILA.

Protože tohle potřetí už fakt ne.