To se mě zeptala doktorka dnes na očkování a já, jak jsem byla zaskočená, jsem si vzpomněla jen na Brigitku, Brigču a Briguli. Ale ve skutečnosti jsou těch odvozenin desítky.

Nejčastější

Brigitka, Briguška, Brigule (když zlobí nebo je protivná, říkáme, že Brigule vyvádí brykule)

Dvouslabičné

Briguš, Brigul, Brigča, Brigit, Brigiš

Supermazlivé

Brigušenka, Brigulenka, Brigitěnka, Brigitítko atd.

Cizojazyčné

Anglicky Bridget (Bridžet), francouzsky Brigitte (Brižit), Lvíček občas říká pseudošpanělsky Bricheta 🙂 ale jak je vidět, na výběr máme případně ještě mnohem víc variant.

V mužském rodě

Brigoušek, Brigísek, Brigulníček (občas Brigulníček Rampelníček, ehm)

Žertovné

Briguše (podle Květuše), Brigušidlo apod.

Externí

Na vánočních etiketách od tchánů bylo Bibinka a myslíme, že si tak začne sama říkat, až bude mluvit (variantně někdy říkáme Bigika). Mezi kamarády se ujalo Bridž a z nějakého důvodu většina doktorů (kyčlař, ultrazvuk…) vyslovuje Brižita.

Přezdívky

Většina z nich ze jména nevychází, ale částečně s ním souvisí beruška a berule (aspoň je často rýmujeme). Popravdě jsem tuhle otázku nedostala poprvé a vždycky jsem měla problém ji pochopit – jen co to píšu, napadají mě další a další oslovení. Na nedostatek odvozenin z Brigity si vážně stěžovat nemůžu 🙂

Tentokrát se zpožděním, protože včera na ‚měsíčniny‘ jsme byli hosty na svatbě našich kamarádů. Brigitka byla okouzlující, úplná „reklama na mateřství“, jak se vyjádřila ženichova maminka, a velká společnost jí viditelně svědčila.

Jak se má Brigitka:

V posledních několika dnech se začala plazit i dopředu, otáčet z břicha na záda a mluvit. Teda mluvit – její artikulovaný projev sestává téměř výhradně ze slova TÁTA, párkrát řekla i MÁMA a včera večer jsme oba dva jasně slyšeli KOBLÍŽ – podle toho, jak často ji titulujeme Koblížku, asi usoudila, že se tak jmenuje 😉 Kromě mluvení se nám naučila i nadávat; má jeden druh ječení, který je zcela evidentně jakási lamentace nad tím, jak jsou rodiče neschopní. Poslední dobou je taky velmi společenská a čím víc je někde lidí, tím je spokojenější.

Jak se máme my:

Začínáme být mobilnější a schopní jezdit i na trochu větší výlety, což s hezkým počasím docela využíváme. Před dvěma týdny jsme byli na Křivoklátě, předtím v Lánech, skoro každý víkend jsme jedno odpoledne v Šárce nebo ve Hvězdě. Taky se nám zpestřuje společenský život, minulý víkend jsme byli na procházce s jednou mojí kamarádkou a její skoro tříměsíční holčičkou, včera na té svatbě, já se občas s někým sejdu na Zličíně na kafe. Lvíček měl dost zápřah v práci, ale teď už by to v tomhle směru taky mělo být lepší. Jen mě mrzí naše letošní smůla na fesťáky a jiné kulturní akce – Mezi Ploty zrušili, Muzejní noc kvůli povodním odložili na neurčito a o United Islands jsem nevěděla, což mě doteď mrzí, protože to bylo na Ladronce, kterou máme kousek.

Jak koexistujeme:

Uhlídat pohyblivějšího čertíka je čím dál náročnější (mimochodem, zdá se být úplně v pořádku – klepu na dřevo), ale zároveň je s ní taky čím dál větší zábava. Nechám mluvit fotky (a jdu shánět ohrádku…)

To si na sebe prosím natáhla sama

Nosítko náš kamarád

„Ty mě fotíš??“

Tukan om nom

„Tak co si dneska přečtu? Leporelo o vozidlech mi dal táta…“

„…šustivou knížku se zvířátky mám od kamarádky mamky…“

„…ale stejně se nejspíš zakousnu do Balkonu k nakousnutí.“

Bez kšírků už to nepůjde ani v lehátku…

Bonus: Brigitka říká táta 🙂

Může se to stát každému. Na pár vteřin se otočíte, odejdete z pokoje a dítě, v poloze do té doby bezpečné, ale rozšiřující svoje pohybové možnosti každým dnem, to využije k tréninku. Dutá rána a vy už víte, co se stalo. Chvíli úplná prázdnota, jen sbíráte ječící neštěstíčko ze země, snažíte se utišit srdcervoucí pláč a ohmatáváte bouli.

Malá je chvíli celá bez sebe, pak se pomalu uklidní a za pár minut už se směje. Končetiny používá, zorničky se zužují a rozšiřují stejnoměrně, ale stejně: better safe than sorry, takže telefonát a zběžná prohlídka u dětské a pak chirurgie Motol. Najezdím se výtahem jako už dlouho ne – do prvního, pak do přízemí do kartotéky, zase první, třetí, snížené přízemí, naštěstí ale nikde nečekáme, což mě překvapuje. Rentgenová paní je celá nervózní, malé děti evidentně nejsou jejími oblíbenými objekty, Lvíček ale v těžké protiradiační zástěře bravurně zvládá Brigitku udržet nehybně.

Ta je vůbec zlatá: celé dopoledne protivná, ale jen jsme vyjeli, celá bez sebe radostí, že vidí nová místa, zažívá nové věci a poznává nové lidi. Ani na sonu s bříškem celým od studícího gelu, sondu tlačenou hluboko, neprotestuje, jenom… „Ona na mě čůrá?“ diví se doktorka a bere to sportovně: „Aspoň vidíme, že moč je krásně čirá.“ Prořekne se, že ještě nebyla na obědě (je kolem druhé) a nás sem kartotéka vnutila jako akutní případ „pádu z výšky“. Nestěžuje si, spíš se té „výšce“ zasmějem, ale jako poděkování a částečnou kompenzaci vylosuju v batohu malé balení Rafaelo. „A nepotřebujete to spíš vy na obalení nervů?“ ptá se, ale přijme; já na jídlo nemám myšlenky. (Kdybych měla, v čekárně u sona je automat na hotovky a u vchodu dokonce výrobník popcornu, takže motolské chodby voní jako multikino.)

Chirurgické kolečko tedy cajk (mladá medička na úvodním vyšetření mi připomněla Moniskku a Brigule se na ni v jednom kuse smála), všichni milí a až nečekaně rychlí. Bottleneck nastal na neurologii, ale asi po dvou hodinách čekání, z čehož hodinu zabrala domluva s rodinou ruské holčičky, si může Brigitka pohrát s kladívky a tentokrát kontrolovaně se proletět střemhlav. Nejhorší je, že i před okolními ordinacemi se čeká podobně dlouho i déle, a nevím, jestli víc litovat rodiče bezhlavých dvouleťáků, nebo několikadenního novorozence s hematomem. Sama jsem musela nakrmit studeným mlíkem a to jsem ještě byla ráda, že nekojím výhradně. Na výstupním papíru máme zvýšený dozor a noční buzení, v sedačce už trochu znavenou, ale s výletem viditelně spokojenou princeznu. Skoro by ji člověk podezíral, že si to zinscenovala.

Doma jím k večeři zbytky původně plánovaného oběda a sedím, nebo ležím, protože ze všech těch vyplavených stresových hormonů mě bolí svaly, jak kdybych ty čtyři hodiny strávila v posilce a ne v nemocnici. Červen je asi nějaký extra rizikový měsíc úrazů, nebo to prostě máme v rodině – dvakrát za svoji adolescenci jsem musela na motolskou dětskou pohotovost a vždycky to bylo v červnu. Vřele doufám, abych tam teď co nejdelší dobu nemusela…

Dnes má naše mládě půl roku, a to přesně – jak na datum, tak na den v týdnu. Středa pátého a bum, šestadvacet týdnů od porodu… Strašně ten půlrok utekl a neumím si představit, jestli to takhle bude ubíhat už pořád – nějakých dvanáct takových bleskových půlroků (plus pár drobných) a madam půjde do školy! Zatím si neumíme ani představit, jaké to bude, až se začne navážno projevovat – ne, že teď by si nedokázala prosadit svou. A taky je ukecaná. Samé grrrr, ejuuu, hrhrhrhr, ehuuu a podobné projevy.

Jak se má Brigitka:

Přesedlala do sporťáku. Zatím je samozřejmě napolohovaný úplně do lehu, ale i tak z něj mnohem víc vidí a zdá se spokojenější. V motorice příliš nepokročila: mistrně ovládá přetočení na bok, na břicho taky umí, ale většinou nevidí důvod. Vzepře se na dlaních, ale poloha na bříšku ji pořád nebaví nějak závratně dlouho. A neleze. Jelikož se svaly i vším ostatním je viditelně všechno v pořádku, užívám si relativní stacionárnost (na zádech i na břiše se celkem s přehledem otáčí „kolem středu“). Příkrmy přijala celkem ochotně, ale z postupu „začněte jednou až dvěma lžičkami, druhý den o pár lžiček více a za několik týdnů dítě nahradí zeleninou celou mléčnou dávku“ se u nás stalo „podle nálady sním dvě lžičky až půl skleničky příkrmu, ale víc ani ťuk“. Začínala jsem s poledním jídlem, ale postupem času dala dost jednoznačně najevo, že se chce zeleninou nafutrovat před spaním, tak ji nechávám na večer – bohužel poslední dobou ani to moc nefunguje, asi jí fakt už rostou ty zuby (slintání, všehookusování, vtahování rtů a další projevy se stále zintenzivňují) a nechce tolik jíst, což se bohužel odráží na kvalitě spánku. Ale co nadělám.

Jak se máme my:

Bylo líp. Zimně-deštivě-povodňový přelom května a června na náladě ani víkendových zážitcích nepřidal, já nemám moc co nosit, protože s berulí se neodvážím něco si zkoušet a víkendy si/nám zas nechci kazit v nákupáku… a Lvíček má dost stresu v práci, jak se ostatně dá u startupu krátce před spuštěním předpokládat. Docela dost čtu (trilogie Rudá jako rubín, recenzovaná Než jsem tě poznala a další). A stýská se nám občas po Irsku, hlavně když xtý den za sebou jdem tu samou jedinou procházkovou trasu po Zličíně. (Včera jsme ji dali obráceně a byli jsme z toho úplně odvaření!)

Jak koexistujeme:

Musíme začít přemýšlet o zabezpečení domácnosti – zatím se jen otáčí, ale je čím dál nenechavější a když jsem jí nechala hrazdičku vedle poličky s cédéčky, dorotovala k nim, začala v nich kramařit a vytáhla si neomylně Rybovku. Vánocofilka po mamince, dělá mi radost!

Koupili jsme si na ni lepší foťák. Dnešní fotky jsou ještě částečně z toho starého a tedy kolísají kvalitou, ale máme z něj vážně radost. Je to asi snobárna, ale tak nějak máme pocit, že si prostě zaslouží svoje první krůčky (obrazně a časem snad i doslova) mít zachycené nějak kvalitně a ne nějakým šumítkem – bezzrcadlovka od Sony ideálně naplňuje kompromis mezi kvalitou a skladností.

Poslední dobou má Brigitka ráda divočinu, takže s ní divočíme. „Lítáme“, zvedáme, bafáme, prostě blbnem. Jeden by řekl, že bude vyvádět, když se jí něco hodí přes obličej, ale opak je pravdou – miluje to. Zkrátka čím větší virvál, tím líp.

A teď už obligátní fotodokumentace:

Modelka (z nového foťáku)

Frajerka v džísce (ale nemá ji ráda, je to prej tvrdý)

Letadýlko (ze starého foťáku)

Ehm… museli jsme sundat kolotoč

Schovávaná

…a juk!

Velká holka se sušenkou, kostkou ke Dni dětí a zvířátkových dupačkách od Puffin