Ochlazení jsem si přála, a jsem za něj vděčná. Ale jeho intenzita dost dobře neodpovídá ročnímu období, takže můj biorytmus dostává docela zabrat. V pátek navečer jsem jen ve svetru klepala kosu na pískovišti a byla schopná myslet jen na to, jak bych si večer udělala svařák, koupila nějaký vánoční časopis a louskala ořechy na cukroví. Co na tom, že ještě ani nedozrály… V sobotu jsem na nákupu zcela vážně koukala po vánočních kolekcích (ani v Tescu ještě nejsou takoví blázni) a když jsme šli v půl šesté z kina, divila jsem se, že je ještě světlo. Mám prostě tak půlku října a ne půlku srpna…

„To je stejně zvláštní, že tak nemáš ráda Krtek a Vánoce,“ uvažoval Lvíček, protože zná moji vánoční úchylku. „No nezlob se… Krtek nemá žádnou rodinu, tak se spaktuje s myší, aby se mohli opičit po lidech, večer se nažrat a rozbalit si dárky?“ „Hm, no z tohohle pohledu máš asi pravdu…“

V úterý jsme se s Bíbí vydaly na návštěvu do Hostivice za kamarádkou s dvěma dcerami (2,5 a 5,5). Bibinka si zabrala zahradní domeček a pak pískoviště, starší dítě nás všechny komandovalo („Brigitko, pojď se mnou, něco ti ukážu! Teto, potřebuju dva listy, nějaký velký, do domečku pro berušky!“), mladší jsme vyloženě nenadchly, protože jí Brigule zabavila nejoblíbenější hračku, plyšovou Minnie. Celkově ale návštěva prima, jen mi z takového množství dětí šla trochu hlava kolem – asi jsem si poprvé prakticky uvědomila, o jakém neustálém vzájemném „vyjasňování“ vlastně sourozenecké vztahy jsou. Jedináček, no 🙂

Jsem konečně zase ostříhaná. A koupila jsem si dvě trička, sice trošku hadrovější, ale už jsem viděla horší… a dvě za 250, neberte to 🙂 Jen potřebuju akutně podzimní boty. Brigitka taky, ale ze sobotního výletu s babi a dědou se vrátila v nových uzavřených botičkách – oni mě prostě vždycky předběhnou 😀

Bibi zavrávorala a chytila se nejbližšího předmětu – bohužel to byl hrnek s čajem, který držel L. v ruce. Když ji (naštěstí vlažný) čaj polil, rozesmála se a louži na podlaze okomentovala: „Boldel!“

Od tchánovců jsme přivezli dva zásobníky mých starých dětských kazet s pohádkami, které tchyně schovala – akce na pomezí prozíravosti a bláhovosti, protože kdo má dneska ještě kazetový přehrávač? Ale já si i kvůli sbírce kazet s koledami na magnetofonové mechanice trvala, takže teď můžeme Brigitce pouštět Hurvínka, Kiplingovy Bajky a nebajky, Huga z hor… Dopoledne proběhl Maxipes Fík, sice to používá spíš jako kulisu a zdá se, že moc neposlouchá, ale když stopa skončí, okamžitě hlásí „haje!“ A mě určitě Čechura nebo Nepil neuráží. Jen ta technologie je fakt zoufale zastaralá 🙂

Musím tu zmínit taky Bibiny nejobskurnější slova (a slovy míním výrazy, které používá sama od sebe a v definovatelném významu). První je synot, což je sluníčko. A druhý „spavec“, což znamená něco zavřít (víko notebooku, dveře, skříň). Tady veškeré moje znalosti lingvistiky, lexikologie i fonetiky naprosto selhávají 🙂

„Ty se vždycky připojíš na ten delší kabel,“ smutnil naoko Lvíček, když si dával nabíjet mobil (máme USB nabíječku do zásuvky s víc porty a kabely, protože jinak bychom se o šťávu pobili). „Já vím,“ přiznala jsem, „ale nic si z toho nedělej… ten kratší je lepší, já ten delší občas přejedu kolečkem od židle ;)“

Už jsem psala, že v sobotu byla Bíbí na celý den pryč. Tchánovcům jsme ji předali v devět ráno, oni ji přivezli před osmou večer, ale program jsme měli dost nabitý – ráno rovnou do Ikey vybírat svítidla, pak nákup, oběd a honem vyrazit na Anděl pořizovat Lvíčkovi podzimní oblečení a stihnout od 15:10 kino.

Musím se k něčemu přiznat. Ráda bych chodila do Starbucks víc, ale prostě si tam nevyberu. Jednak jsou všeho (krom espressa) strašné kotle a jednak je to, co si budeme povídat, drahé. V sobotu jsem ale měla chuť na kafe, tak jsem Lvíčka přemluvila, ať si dáme jedno napůl. A zjistili jsme, jedno Tall Vanilla Latte je prostě tak akorát pro nás oba a ještě to vychází konečně finančně rozumně 😀 jenom kdyby to nepůsobilo tak divně, sedět dva nad jedním hrnkem.

V Tescu měli v akci krevety, a protože jsme na ně měli oba chuť (a báli se ji přiznat), skočili jsme po nich jak draci a orestovali na pánvi k salátu a bagetě, jako za starých časů v Irsku 😉 dlouho jsem neměla tak boží oběd!

Do kina jsme šli na Strážce galaxie. Jako ano, dopředu jsem věděla, že je to blbost a parodie, a snažila jsem se k tomu tak přistupovat, ale… to je fakt šílená blbost 🙂 má to světlý momenty a hodně fórů, nemůžu říct, že jsem se nebavila, ale je to strašně pokleslej film. A jak Fuka píše, že přes to, že je to parodie, divák soucítí a prožívá s postavami – tak já to tak neměla. (Jestli nechcete spoilery, přeskočte na další odstavec.) Když mýval vzlykal nad smrtí stromového muže Groota, dokázala jsem jen cynicky prohodit „si ho kus zasaď, třeba ti zas vyroste“. A popravdě jsem se cítila trochu hrdě, když se o pár scén později objevil květináč s rostlinkou 😀 Taky jsem čekala trochu jiný děj, protože „strážci galaxie“ se tři čtvrtiny děje nejdřív nahánějí navzájem a pak utíkají z vězení, galaxii zachrání vlastně jakoby „náhodou“ v poslední čtvrtině. Jako jo, byla jsem na horších filmech (a popcorn ledacos vylepší), ale asi jsem přece jenom čekala ještě něco vtipnějšího 🙂

Dneska jsme snídali vafle. Lvíček projevil přání, aby byly borůvkové, tak jsem našla tenhle recept a dala se do patlání. Sem tam se nějaká borůvka v těstě roztavila a připekla na plotýnku, ale byly dobré – mně by stačily asi obyčejné se šlehačkou a borůvkovou omáčkou, ale Lvíček byl borůvkami v těstě nadšen.

Bibina dneska celý den strašlivě zlobila, takže jsme měli oba chuť ji překousnout jak žížalu („prosímtě vysvoboď mě, ať už s ní dneska nemám nic společnýho,“ přišel za mnou dokonce L. od koupání), ale na závěr bych tu měla jeden malířský úspěch – „kolo“ 😉

PS: procházela jsem mailbox a naprosto mě rozsekal nový komentář na starém irském blogu…