Skeč dřevní

Na období A proč? jsem byla celkem připravená, ale ne na to, že ho bude doprovázet i A kterej? (nejlepší výlev je „půjdeš s maminkou“ „a s kterou?“) a A co eště?

Včera cestou od zubařky (musíme si fakt najít nějakou blíž, protože Vikuláš celou 3/4hodinu cesty tam prořval) jsme potkali náklaďák s kulatinami. „Jé, podívej, pokácený stromy,“ ukazujem pidižvíně. „A na co?“ podivila se, a mně blesklo hlavou – na topení, ale pak jsem zkrotila cynismus s tím, že takový hezký dřevo… A jali jsme se se Lvíčkem edukovat: „Budou z nich dělat třeba nábytek, víš? Nebo hračky.“ „A co eště?“ „Židle, stoly, skříně…“ „A co eště?“ „Kostky, vláčkodráhu…“ „A co eště?“ „Postele, postýlky, kuchyně…“ Takhle jsme strávili asi pět minut brainstormingem na téma Výrobky ze dřeva.

Pak jsme náklaďák předjeli.

Na dveřích se skvěl nápis Prodej palivového dřeva.

Skeče rodinné

//už si je suším v mobilu dost dlouho…//

Když jsme jeli před dvěma týdny v pondělí večer z herničky / Lidlu, byl už Vikouš dost unavený a brečel. Bibina se ho překvapivě ujala a dělala na něj cukrbliky, než Lvíček přenesl náš herberk z auta k výtahu. Pak už zbývala v garážích jen Brigule, sedačka s Vikim a zavírající se dveře – měli jsme oba plné ruce a pro Vikouše se plánovali vrátit v druhé vlně. Bibina zaváhala, vyhodnotila si, že ideální by bylo, kdyby pronesla autosedačku dveřmi, taky ovšem bylo jasné, že ji neunese. Udělala nejistý krok ke dveřím, pak zpátky k Vikoušovi a zafňukala: „Já to neumím!“

„Já mám před tvojí mámou vždycky pocit, že jsem nejhorší hospodyně na světě,“ vzdychala jsem, když jsem zas jednou balila Briguli k babičce a předem viděla, jak se mi tak nějak normálně složené oblečení zase vrátí zarovnané do perfektních komínků. „Copak to ona si o tobě asi i myslí,“ odvětil nevzrušeně L.

A jednu perličku nakonec: když jsem měla náhradní mobil, byl okleštěný o většinu aplikací (předtím sloužil jako takový piditablet pro děti). Musela jsem si zpátky aktivovat i appku volání a smsek… a nebylo tam žádné zvonění. Na to jsem přišla praxí: když mi poprvé někdo volal, ozvala se melodie ukolébavky z uspávací aplikace 😀

Skeč spisovací

V úterý jsem na základě četných žádostí dopisovala zbylý kousíček blogpostu o dvou dětech výjimečně přes den. Pak jsme si šly s Bibinou hrát do pokojíčku.
„Ty nemáš telefon!“ zpozorovala při mazlení.
„Nemám, no.“
„A psineseš si ho?“
„Ne, já ho nepotřebuju.“
„Už jsi to napíšela?“

Děti jsou naše zrcadlo

V dětské vaničce se dosoušelo pěnové puzzle. Lvíček to zjistil, když šel koupat Viktorka, a rozhodl se situaci vyřešit svérázně: přišel s vaničkou k Bibině, která si v naší posteli jako mírně nemocná užívala privilegia tabletu, a vysypal jí měkké dílky na hlavu.

„Au,“ zareagovala stoicky, aniž zvedla hlavu, a pokračovala s přesně odposlechnutou sarkastickou dikcí „tos mi udělal jadost“.

Skeč výtahový

Viktorek se začíná profilovat jako veselá kopa, ale taky jako malý aristokrat. S očima navrch hlavy pozoruje a viditelně obdivuje tátu-Lvíčka, když jde do práce v košili; s nadsázkou už jeho posuzování říkáme Vikiho módní policie, protože se tváří souhlasně u košilových outfitů a vysloveně pohoršeně na polotrička a podobné nedostatečně gentlemanské záležitosti. A začíná se to rozšiřovat i mimo sféru oblečení. Například vysloveně nesnáší můj disharmonický hlasitý smích, hned začne brečet.

A dneska. Šli jsme z garáže s nákupem do výtahu, já otevřela a pozpátku vtancovala do dveří, přičemž jsem smetla nějakou chudinku sousedku, co se rozhodla jít do -2 po schodech. Viktorek měl pak celou dobu ve výtahu tak disapproval pohled, že jsem mu úplně četla v obličeji: „A já myslel, že jsem se narodil do trochu distingované rodiny. Táta, ten je fajn, ale máma? Neměli bysme ji vyměnit za někoho trochu důstojnějšího?“

Ale kromě toho mě má, myslím, taky rád 😉

Ambivalence sourozenecké lásky

Včera nás Bibi dostala – vlezla si do Viktorkovy postýlky a natáhla si kolotoč. To první jí dovolujeme málokdy, to druhé docela často, ale měli jsme za to, že to dělá pro sebe – následně si ale poručila „dát Vitojka sem“, takže evidentně ten kolotoč chtěla pouštět jemu 🙂

To nás samozřejmě nadchlo a rozněžnilo. Ale o hodinu později, když jsme odjížděli předat ji prarodičům, se s nadějí otázala: „Vitojek zůstane doma?“ 😀

Odposlechnuto na pískovišti

Minulý týden byl Lvíček s Brigulí několikrát na hřišti. Po jedné z návštěv se podělil o zážitek: „Nějakej kluk tam slyšel, jak mi Bibina říká tati, a řekl: ‚To můj táta jenom hraje videohry.'“ Byla jsem hrdá, že mám muže, co chodí s dcerou na hřiště, ale zároveň… ta forma, to se z nějaké příčiny vyskytuje jenom tam. Když jsem tam byla s Bíbou já, někdy začátkem týdne, zaslechla jsem z horního hřiště, určeného pro větší děti: „Líp hází i můj strejda… a to je slepej!“

A nikam jsem to nepsala, protože jsem se bála podezření, že jsem si to vymyslela.

Skeče valentýnské

Valentýna zvlášť neslavíme, ale většinou jdeme na večeři, případně si něco dobrého uděláme doma (na zítřek plánuju panenku ve slanině a americké brambory) a otevřeme víno. Lvíček mi kupovává kytičku, přičemž to vždycky zaobalí do nějakého „obstarávání“ a když přijede, nenápadně ji vybaluje v předsíni. To mu ovšem tentokrát zhatila pidižvína, když se přihrnula přivítat tátu a spustila „jé, todle kytička!“

Druhé faux pas se povedlo, když jí L. vysvětlil, že je to dáreček pro maminku. „Chceš taky dáreček?“ zaprosila holčička a Lvíčka, v souladu s Černou hodinkou u Spejblů (kazeta, která u nás jede v poslední době aspoň třikrát denně dokola), polil nach. „Měl jsem jí koupit aspoň Kindervajíčko,“ postesknul si… takže to vypadá, že od příštího roku u nás bude Valentýn vysloveně rodinným svátkem 😀

Skeč magnetický aneb nástrahy života se sourozencem

Dárek k narozeninám, který Bibinu nejvíc nadchnul, byla plakací panenka od babičky. Až po rozbalení jsme ovšem zjistili, že je to panenka „nemocné miminko“ s injekci, teploměrem, stetoskopem a „medicínkou“. Stetoskop a lžička s lékem fungují na magnetickém principu – to jen na uvedení do děje.

Před pár dny objevila B. náš (pohříchu poslední dva roky krutě zahálející) šuplík se společenskými hrami a v něm základní sadu Geomagu. Magnetické tyčinky a kuličky ji nadchly a od té doby vyžaduje minimálně jednou denně „pučit gomák“. Takhle si hráli dnes večer s Lvíčkem a měli na gauči miminko i Geomag, já myla nádobí… a L. se svou inženýrskou náturou dostal nápad.

„Počkej, uděláme fór,“ prohlásil – a přiložil brečící panence k pusince místo lžičky léku jeden z magnetických dílků. Fungovalo to. „Vidíš, miminko spapalo Geomag a už je v pořádku,“ pochlubil se Brigitce.

Já u dřezu hlasitě zaštkala.

„Myslíš, že jsem Motorka právě připravil o život?“ došlo manželovi…

Skeč miminkovsko-reklamní

S Bibinou si o miminku celkem často povídáme. Většinou na to sama přivede řeč ve stylu „Bibika má žbíšku mimiko! …jenom maminka má žbíšku mimiko! Najodí za dvě měsíce!“ Takže nás ani nepřekvapilo, když včera po koupání zahlásila: „Najodí se miminko!“ Navázala ovšem něčím jako „ďou bejby!“ Po krátkém přemýšlení jsem si vzpomněla, že jako proložka mezi dětskými písničkami na YouTube občas běží reklama Kdyż se narodí miminko… na produkty Johnson’s Baby. Reklamní závislák začíná brzo…