Nebudu popírat, že mě k tomuhle postu inspiroval lobo a jeho časté slovní hříčky. Před časem mi totiž Lvíček slíbil (napůl v žertu, pokud bych měla opravdovou motivaci, pořídím si ho sama!), že až nebudu mít na těle žádnou modřinu, koupí mi šicí stroj, o kterém jsem uvažovala, abych mohla sem tam spíchnout něco na Brigitku nebo nám založit nohavice kalhot. Jsem totiž fakt dost špatně koordinovaná a každou chvíli jsem se přerazila o nohu postele, debilně vyčnívající do prostoru, nebo nabrala stehnem roh kuchyňského stolku (po té poslední epizodě mám dokonce pod modřinou nemizející bulku, achjo). Z té poslední už jsem se ponaučila – stolku se vyhýbám obloukem a jsem, zdá se mi, mnohem opatrnější. Jenže stačilo šlápnout na hadici od sprchy při nalézání do vany, a už mám pod kolenem nový, krásně fialovějící exemplář.

Pointa je jasná: protože jsem nešička, nikdy nebudu šička…

Devátý měsíc je pro mě náročný. Nedokážu, nebo spíš nechci se na nic dlouho soustředit. Půl roku jsem si syslila e-knížky, až na ně budu mít klid, a když mám, nemám chuť rozečítat nic delšího než dvoustránkový článek v časopise. Seriály jsem omezila na dvacetiminutové sitcomy a i ty jsou na mě kolikrát moc dlouhé. A sepisovat něco delšího, no to už vůbec, i když naše říjnová minidovolená na Malé Skále by si minimálně jeden blogpost zasloužila. Ale jsou tu skeče. Skoro vždycky. Až jednou nebudou, to teprv bude špatné 🙂

Poslední týden byl ve znamení pečení cukroví; taky už máme zpracovaná všechna těsta, jen chybí ozdobit perníčky. V průběhu výroby jsme se domlouvali na něčem s formičkami a já zašumlovala a pojmenovala je „foumičky“ – ve stylu Kaiserova a Lábusova „Vudi“. „Foumičky, to jsou pěnové formičky,“ dodal novotvaru praktické využití L.

„Rozmaž si bradu,“ žádal mě Lvíček o rozetření zbytku krému na bradě.
„Funkce Blur?“ neodolala jsem nahrávce.
„Funkce Blair Witch,“ vrátila se mi smeč.

„Ty jsi kamambér,“ konstatovala jsem (já vím, že nelogicky, ale prostě si občas říkáme nesmysly, které nás napadnou při pohledu na běžné součásti okolního světa) při přípravě snídaně.
„To je nějakej speciální medvídek?“ potěšil se L.

„People killing, people dying, tra la la la la la la,“ zpívala jsem si v dobrém rozmaru odposlechnutý song z rádia, aniž bych uvažovala o významu. Lvíček reagoval trochu překvapeným smíchem: „To zní, jako když z toho máš radost!“

V minulých týdnech jsme taky uvažovali o nákupu vlastního bytu – buď panelákového k rekonstrukci, nebo naopak novostavby; poslední kandidát byl byt v developerském projektu v Horních Měcholupech. Nakonec jsme ho nevzali, protože v sousedství se nachází nejen frekventovaná Hornoměcholupská, ale taky rozlehlé nákladové nádraží a překladiště nákladních kontejnerů z vlaků na kamiony (a v budoucnu možná taky odbočka z dálnice), byť oddělené vznikajícím protihlukovým valem. Trošku nám z toho hrabalo – kdybychom si řekli, že to vydržíme, měli bychom krásný nový byt na dopravně slušně dostupném a dobře vybaveném místě, a to za hodně dobré peníze. Ráda bych dodala, že poslední dobou spím hojně obložená polštářky. Jednou po příchodu do postele jsem zjistila, že si Lvíček postavil mezi svojí a mojí půlkou postele z polštářků… protihlukový val 😀

(O tom, že nám hrabe, svědčí i fakt, že jsem původně napsala „protihlukový bar“…)

Asi už jste z těch všech skečů pochopili, že si s Lvíčkem libujeme ve slovních přestřelkách a hrách. Takhle jsem před časem zauvažovala, že by se třídy měkkýšů měly správně jmenovat plži, mlži a hlži – hlavonožci do toho paradigmatu přece vůbec nezapadají! No a když jsem někdy začátkem týdne (kdo si na to má vzpomenout vždycky v pondělí?) otáčela kalendář, nachomýtl se k tomu Lvíček, padl mu zrak na jmenné kalendárium a nahlas přečetl: „Otmar“. „A Mahulena,“ prohlásila jsem bezmyšlenkovitě, protože mají svátek po sobě. „To ne, to byl Radúz a Mahulena,“ oponoval a když jsme si vyjasnili, že jsem nemyslela, že by tvořili dvojici, jen to, že sousedí v kalendáři, vytvořil pro změnu geografickou asociací alternativní jméno „Radbuz“. „Radbuz, Úhlav, Úslav a Mž,“ rozvinula jsem řadu „plzeňských říčních mužů“ a dohromady jsme to završili „Mž, to je něco jako hlž…“ 🙂

Jsme v pořádku zpátky v České republice, dneska je to týden. Chystám se napsat o naší aklimatizaci a dosavadních zážitcích, ale máme vždycky poměrně málo času u počítače (azyl v panelákovém třípokojáku u prarodičů, kde se snažíme co nejméně překážet), takže na to taky dojde, ale dost možná až po přestěhování (v neděli přebíráme nájemní byt). Mezitím tedy alespoň pár skečů 🙂

„Na ty hrnce se spotřebuje hrůza vody,“ povzdechla jsem si při mytí nádobí.
„To je krásná jednotka,“ zasnil se Lvíček. „Jako ‚letos jsme spotřebovali čtyřicet dva hrůz vody’…“

Lvíček vybaluje: „Jedno pyžamo (míněn pyžamový kus, tj. vršek nebo kalhoty), druhý pyžamo, třetí pyžamo, čtvrtý pyžamo, pátý pyžamo… moment, to je nesmysl…“

Večeříme housky se šunkou a sýrem, Lvíček se na mě podívá a dá se do smíchu: „Máš celej obličej od sejra… ale hlavně že ti chutná“ 😀
Já na prcka: „Holt etiketu tě bude muset učit někdo jinej. Třeba tatínek.“
„Já nejsem žádnej etiket, já se jen snažím nejíst jako prase… to si neber osobně“ 😀 😀 😀

Lvíček má oblíbenou směs ořechů z Tesca. Bohužel pytlíček stojí přes čtyři eura a už jich tu snědl (s mým malým zdaněním) cca 10. „To už jsme tu prožrali v ořeších aspoň tisícovku,“ uvažuju. „No to už tak bude… ale zní to hrozně, když to takhle kvantifikuješ.“ „That’s what I do,“ nemůžu si nechat ujít narážku na svůj nick.

Pečeme scones, britské pečivo z máslového těsta. Lvíček se dobrovolně nabízí ke zpracování těsta, drť z mouky a másla připomínající drobenku se podle receptu má ideálně mixovat food processorem, ten ale nemáme. „Ty seš můj food processor,“ chválím ho. „Já jsem Bosch DAD,“ opáčí.

V noci byla mlha. Hustá. Tak hustá, že když jsme se uprostřed noci probudili, nemohli jsme dohlídnout na konec ulice. V mlze musí v přístavech houkat sirény místo vizuálních majáků. Bydlíme asi půl kilometru od přístavu a každou minutu zdáli houkla mlžná siréna. Moc jsme se nevyspali. Hlavně Lvíček, kterého to regulérně budilo (já měla jen míň kvalitní spánek, houkání si pamatuju až po probuzení), takže mi ve výtahu cestou do práce mlaskal do ucha: „Braaaainz… braaaainz!“

„Tam nic není,“ odbyla jsem ho necitelně (a narážela jsem hlavně na fakt, že taky dneska intelektuálně moc nefunguju). Lvíček se ale nedal: „Pregnancy brain je nejlepší!“ 😀

…z posledních dní.

Lvíček se mě na něco nestandardního zeptal a já nedokázala vyvinout žádnou reakci, tak jsem se po svém zvyku „zasekla“. Posléze jsme si to vysvětlovali a došli jsme do nechvalně známé oblasti IT analogií, kdy jsem to přirovnala k neošetřené situaci v programu. Sice to chápal, ale zkritizoval mě slovy „tak buď vím, jak se mám v daný situaci zachovat, nebo mám vyhodit excepšnu a chcípnout!“

V neděli jsme byli v botanické zahradě, která byla vlastně tak trochu i zoologická, protože jsme v ní potkali párek bažantů i šedou veverku. „Česnek, květák, zelí, veverka, bažant,“ rekapituloval Lvíček zajímavosti (nejfantastičtější atrakcí totiž aspoň pro mě byla nádherná zeleninová zahrádka), což jsem si začala poznamenávat do mobilu. Všiml si toho a vypěnil: „Jano! Já vím, co si tam píšeš!“ 😀

Mám oči na houby. Sice je to v mém případě bohapusté plýtvání, protože houby nejím ani nesbírám, ale myslím, že to o sobě směle můžu tvrdit – i na školních výletech jsem chodila se spolužáky lesem a ukazovala jim, kde jsou houby, odmítajíc se jich sama dotknout. Talenty se očividně s věkem neztrácí, protože po mnoha měsících bez jakéhokoli tréninku můj mozek příslušně zpracoval periferní vizuální vjem na trávníku mezi chodníkem u hospody a jedním z dublinských vodních kanálů… „houba!“ ujelo mi a asi po dvou krocích jsme se vraceli, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, byla to babka, kterou jsme si hned fotograficky zdokumentovali (sbírat ji z takového místa se nechtělo ani Lvíčkovi). „Ty mě neustále nepřestáváš překvapovat svejma schopnostma,“ řekl mi pak uznale.

Poslední před chvíli – nadepisuju pohledy pro plurk a chci se pochlubit svým takřka kaligrafickým výkonem: „Podívej, jaký to mám krásný!“ Lvíček se podívá, neomylně zabodne zrak právě tam, kde se mi u Czech „povedlo“ příliš kulaté C, a suše zkonstatuje: „Ořech republic?“

Žehlím. (Není to žádná domácnostní otročina, žehlíme si každý vlastní oblečení sám, ale zrovna se mi nashromáždila kupa oblečení.) Najednou si všimnu, jak se mi po prkně a částečně i po žehleném svetru roznáší nějaký bordel z žehličky. „Why do you hate our ironing board?“ poznamenává Lvíček, který jde zrovna okolo (občas na sebe mluvíme částečně ze srandy, částečně ze zvyku anglicky). „It itself…“ pípnu a zamyslím se: „To je blbý, že v angličtině není překlad ‚To samo‘.“ „To proto, že je to tak blbá výmluva, že pro to civilizovaný jazyky ani nemají výraz,“ má pohotovou odpověď L. 😀

V práci nám otevřeli novou luxusní kantýnu, takže do té staré chodíme jen v úterý, když jsou omelety, kam si každý může vybrat náplň. Její výhoda je ale i v tom, že je jednak těsně vedle garáží na kola, která používá velká část zaměstnanců, a taky tam jako v jediné dělají tři druhy smoothies (každý týden jedno ze světlého ovoce, jedno z červeného a jedno se sojovým mlékem). Vzala jsem si jedno do fronty na omeletu a při čekání jsme diskutovali s Lvíčkem o tom, kdo sem ještě chodí a proč. Většina mých kolegů jsou bikeři a já si vzpomněla, jak někdy minulý týden Stefan přijel z nějakého důvodu pozdě a stěžoval si, že na něj nezbylo smoothie (která se s koncem provozní doby, stejně jako ostatní součásti snídaně, přestávají doplňovat).

Snědli jsme omeletu a já si vzala ještě druhé, „tmavé“ smootihe na cestu, protože jindy se tam už v týdnu nedostanu. „Ty si bereš druhý smoothie, jo?“ všimnul si Lvíček. „Chudák Stefan,“ pronesl mentorsky-vyčítavým tónem. „Chudák Stefan.“

PS: Když jsme došli na řadu s omeletou, po prostudování nabídkového „lístku“ spolu s reálným obsahem pultu jsem si řekla o mortadellu. Slovák, který je každý týden dělá, mi nandal náplň a pak řekl, že jsem dnešní vítězka, protože za tři čtvrtě hodiny, kdy ty omelety (podle našeho odhadu) dnes vyráběl, si všichni říkali o šunku a on neměl sílu ani chuť jim to vysvětlovat, když by jich to polovina stejně nepochopila. Člověk nikdy neví, kdy a čím si šplhne… 🙂