Při jedné cestě autem jsem se zamyslela nad svým přístupem k výchově a svěřila Lvíčkovi, že jsem předpokládala, že budu mnohem úzkostlivější. Přitom od doby, kdy jsem se vyrovnala s dítěcím pohybem po místnosti, mě už vynervuje relativně máloco. „Chtěla bych si koupit tu knížku Líný rodič,“ zauvažovala jsem nad příručkou, která podle recenzí docela vystihuje i můj postoj k rodičovství.

„Nemusíš,“ lakonicky utrousil Lvíček od volantu.

Docela ráda kupuju tohle. A pekla jsem je i dneska k číně, když jsem předtím s Lvíčkem zkonzultovala, jestli chce jako přílohu hranolky nebo rýži.

„Já se těšil na hranolky,“ ohrnul nos, když přišel ke stolu. Já v domnění, že mu nějak vadí nestandardní tvar chutí nebo způsobem konzumace, jsem se dopálila, aby se neofrňoval: „Vždyť jsou to úplně normální hranolky, jen mají jinej tvar!“

Vzápětí po vyslovení mi došlo, jaký má v češtině doslovný význam slovo hranolek…

„Jak na Nový rok?“ snažím se na procházce s tchyní na Štědrý den vysondovat, jestli budeme první den v roce trávit tradičně slavnostním obědem právě u tchánů, nebo tentokrát o samotě, případně úplně nějak jinak.

„Tak po celý rok,“ opáčí Lvíček. „Co ti na to mám říct?“

„Ty vůbec nejíš toho Mikuláše!“ rozčiluje se Lvíček naoko nad napůl snědeným košíčkem sušeného ovoce. „Podívej na to ovoce, už je celý suchý!“ 😀

Něco chci, L. u počítače moc nereaguje, tak se omlouvám, že ruším: „Nerušíš, vůbec. Naopak, jenom je potřeba rušit důkladnějc.“

„Co je tohle?“ ptá se Lvíček při úklidu a ukazuje mi tašku, kde vidím plstěné listy. „To jsou podzimní dekorace,“ jsem hrdá, že můžu obratem odvětit. Vyndá z tašky menší tašku s odsávačkou mlíka a sarkasticky prohodí „A tohle? To je úplně typická podzimní dekorace…“

„Ve středu jsem se úplnou náhodou dívala na Sama doma,“ začínám něco líčit a jsem přerušená nedůvěřivým „jak se dá dívat na televizi náhodou? To si tak představuju, že úplnou náhodou na balkóně přistála zapnutá televize…“

„Těšíš se na Silvestra?“ překvapila jsem Lvíčka otázkou.
„No ani moc ne,“ zamračil se. „Ty jo?“
„Já jo,“ přiznala jsem se. „Těším se na sekt, že si uděláme pomazánky, jednohubky…“
„Pomazánku česnekovou?“ rozzářil se. „A jednohubky s klobásou? Tak to už se taky těším!“
Ani jsem nestihla vyjmenovat chipsy a Rychlý špunty 😀

Plánovat si s mrnětem zhlédnutí filmu, to je komplikované, i když zrovna není v kině. Pidižvík vyžaduje pozornost, krmení, přebalování, hraní, ukládání… a když konečně usne, máme sílu tak stěží na dvacetiminutový sitcom. Ale po Thorovi jsme dostali chuť podívat se na Avengers a vzhledem k tomu, že byla po jídle, přebalená a docela hodná, jsme se rozhodli odkoukat kus ještě před večeří. Vzali jsme si do postele notebook, dítě a pár hraček a na střídačku mimino zabavovali, takže nám ani moc nedevastovalo klávesnici. Když toho asi po půl hodině začala mít dost, film jsme pauzli a já zkonstatovala, že pro tuhle chvíli jsme se dodívali. Lvíček si ale pochvaloval: „Byla hrozně hodná, já jsem happy!“ Vzal můj komp, aby ho odnesl zpátky na stůl, a když ho, rozžhavený, zvednul, dodal: „Ale tvůj notebook není. Ten z toho sere větráčky.“ 😀

Přívlastek jsem zformulovala v zoufalém nedostatku sjednocovacího termínu… a pak jsem v konceptech objevila rozepsaný příspěvek téhož jména z dubna. Ehm. Tak to aspoň sloučím.

Duben:

Znáte ty nálepky na jablkách? Nevím jak vy, ale mě otravuje sloupávat je z jednoho každého, navíc pak nevím, co s ní. Do koše se pořádně odhodit nedá, lepí se na prsty; nalepit ji na jiné jablko se zas vymstí do budoucna. Banán na ovocné míse je ideální cíl, ale zatímco nálepka se značkou „Golden Delicious“ by mě nenechala v pochybnostech ani na vteřinu, na nálepku s českou vlaječkou přilepenou na banánu jsem zírala asi dvě vteřiny a uvažovala, jestli fakt máme českou produkci banánů.

Lvíček: „Došáhneš na tu skleničku? …a mohla bys mi udělat proxy?“

Srpen:

Večeříme povětšinou společně, tj. Briguš jí těsně před nebo těsně po naší večeři, a jelikož se u toho obvykle zprasí, koupeme ji co nejdřív po jídle. Jenže koupání (většinou tedy sprchování) probíhá tak, že s ní je ve vaně Lvíček, a není samozřejmě příjemné chodit do sprchy s plným žaludkem. Včera jsme večeřeli poměrně syté boloňské špagety, tak se ho pár minut po večeři ptám, jestli už můžeme jít koupat, nebo ještě potřebuje zatrávit. „Ne, už jsem slehnul,“ zní odpověď, na což můžu opáčit jen „a co se ti narodilo?“

Dnes ráno debatujeme, kde by bylo nejlepší mít cédéčka, a napadnou nás úložné díly do Expeditky. “Asi když dám hledat do IKEA rozčtvrcovač, tak to tam nebude, co?” snažím se najít oficiální termín pro Lvíčkovu definici. “Ne, to si pro tebe přijede policie,“ usoudí. 😀