Jsem fakt asi nenapravitelný chaotik a určitou míru roztěkanosti potřebuju ke svému životu, jinak si nedovedu vysvětlit, že místo obvyklých 3-4 mám rozečtených aktuálně 6 knih (a to nepočítám jednu slátaninu, kterou jsem si zadarmo stáhla na Google Play a mám ji v záloze, kdyby mi někdy nefungovala Kindle appka nebo něco). Co je vtipné, nejen že jsou to tři papírové, tři ebooky, tři anglicky a tři česky, ale navíc ještě tři fikce a tři nonfikce, z toho každá jiný žánr (fantasy, dystopie, „pohádky“, soubor sloupků, memoáry a vědecká popularizační) 😀

Od pondělí do soboty jsme byly s Brigitkou samy a v pondělí se Briguš spustila rýma. V úterý a ve středu (dny, kdy jsem měla v plánu ji zabavit hernou, potažmo cvičením pro děti do 1,5 roku) jsme tak nevystrčily nos z baráku, ve čtvrtek jsem vyběhla na poštu, v pátek na nákup. V obou případech hlídala moje bambilionová tchyně, která krom úterka, kdy už měla něco domluveného, přijela každý večer a cca tři hodinky mi s ní pomáhala (v úterý přijela moje maminka). S touhle pomocí jsem se vnitřně hodila do klidu, Brigitka docela taky (prozlobila z té doby tak 1-2 půldne a jednu náročnější noc) a nakonec nám bylo bezvadně, jen kdyby se nám nestýskalo. V pátek Brigča pokaždé, když někdo přišel, radostně vyhrkla „táta!“ a byla očividně zklamaná, když byl za dveřmi někdo jiný (a to jsem tam jednou byla dokonce i já).

Nejvíc, kromě toho, že ji nebudu v jednom člověku zvládat, jsem se netěšila, že budu spát sama – to mi vždycky hrozně vadilo, když Lvíček někam odjel sám. Ale… já vlastně nespala sama. I to mimino, co mi tam dejchalo, zahnalo moji obvyklou nejistotu z prázdného bytu a pusté, tiché tmy, když v něm osamělec jde spát. Úžasný.

Mimochodem, ve čtvrtek bude Brigitce rok (TO-NENÍ-MOŽNÝ) a tenhle týden se totálně proměnila z miminka v dítě. Vyrostla, začala chodit – z původních nesmělých dvou golemích krůčků už přeťape suverénně celý obývák, začala všemu rozumět (na „máš krásný boty“ si sáhne na nohy, i když ji to nikdo neučil, na „jdi do koupelny“ se sebere a jde ke dveřím, atd.) a dokonce si z nás začala dělat vědomou srandu: natáhne ruku s chlebem, jako že nám dává ochutnat, a když se přiblížíme a otevřeme pusu, ucukne a strašně se tomu gebí 🙂

Ještě nemám upečené cukroví (jednu dávku neslepených lineckých, ale to spíš že jsem potřebovala spotřebovat těsto vyrobené na Halloween), ještě nemám všechny dárky – loni jsem z „bezpečnostních důvodů“ měla všechny už asi tři týdny zabalené 🙂 Dárky snad doženu příští týden, s cukrovím to nebudu přehánět, ale perníčky být musí, už jen proto, že jsem si na ně koupila „vykrajovací váleček“ (nalinkovala bych, ale IKEA ho nemá na stránkách!). Btw, jen těžko jsem odolávala těmhle sklenicím…

Paradox, jo: letos je ta vzácná příležitost, že advent začíná v neděli, tj. zapálit první svíčku na adventním věnci a sníst první čokoládičku z adventního kalendáře může člověk ve stejný den, pro nás OCD ideální… a my letos nemáme ani kalendář, ani věnec (máme „věčný“ keramický, který jen ozdobím chvojím apod., ale do toho pro jistotu nemám svíčky. Aehm).

Po roce a čtvrt v Česku mám konečně zimní bundokabát! Šusťákový, černý, s kapucou, vypasovaný, pod zadek a teploučký – a zrovna, když jsme s tchyní, která mi ho kupovala k Vánocům, zabloudily do Tesca, měli 30% slevy na dámské oblečení, takže i se šálou a čepicí nestál ani 1 500! Po těch všech cenovkách 3 500 a výš, které mě deprimovaly v M&S, úžasný. (Možná si řeknete, že mi to mohlo být jedno, když jsem ho neplatila, ale mně by bylo blbý, kdyby za mě tchyně měla moc velká vydání.)

Včera přijel Lvíček a přivezl hromadu dubajských zážitků a dárečky: pro Briguli růžovýho plyšovýho velblouda, pro mě nádhernou zlatou Alladinovu lampu (normálně si na podobné kýče nepotrpím, ale tadyto mě fakt nadchlo). A balík vánočních přáníček; ta nejsou arabská, ale z globalizovaného řetězce. Z těch jsem taky byla nadšená – mám svou vlastní vánoční dopisní soupravu 😀 – ale zároveň mě to vrhlo do úplně opačného módu uvažování než ještě před pár dny, kdy jsem si kupovala čtyři vánoční známky, počítala, že mi to bude stačit, a dumala, kde koupím pohledy. Teď mám zase moc Season greetings, málo známek (ale to se pořeší) a chuť posílat, takže jeden až tři lidi, co se o to přihlásí v komentářích, můžou ode mě dostat vánoční lišku na sáňkách. (Puffin a spol. se nehlásí! :D)

Období od pátku od večera do soboty do večera bylo úplně strašně super, až jsem se těšila, jak budu psát blog. Sobotní noc byla ale tak strašná (a neděle v nastoupeném trendu pokračuje), že nemám vůbec sílu, připadám si jak v kocovině a svaly se mi třesou únavou, a místo psaní bych nejradši hebla na gauči. Ale je neděle a čas na přehled.

Dneska to bude hodně o Briguli. Za poslední týden totiž udělala neskutečné pokroky – rozumí strašně moc věcem, na spoustu z nich dokáže reagovat (třeba „přines auto“ nebo „běž do koupelny“), občas dokonce poslechne zákaz, umí si sama brát kousky jídla a včera mi poprvé udělala „malá malá“ tak, že jsem z toho neměla modřinu 😀 Taky je to asi fakt Irka, protože na psy dělá „hu hu“ místo „haf haf“ 🙂

V úterý jsem si vtipně při vstávání z hrací dečky zablokovala záda, L. mi je srovnal. Nastotisíckrát díky!

Ve středu jsme byli v Hradci a asi zas dlouho na nějakou delší cestu s prckem nepojedeme. Praha byla v naprosto katastrofálním stadiu průjezdnosti ráno i odpoledne, dítě se vykrucovalo ze sedačky a řvalo. Jinak ale návštěva veskrze příjemná a setkání s Puffiním Matýskem ji nakoplo tak, že do konce týdne začala z občasných dvou krůčků regulérně chodit. Apropó dva krůčky: myslela jsem, že většina dětí udělá první kroky tak, že je jeden rodič vyšle do náruče toho druhého – Brigule je udělala do strany jako krab, odnikud nikam, jen s hračkou v puse.

Haluz číslo jedna: zase jsme v Hradcí našli na ulici řepu, stejně jako před rokem 😀 Haluz číslo dvě: při čtvrteční večerní procházce jsme u hřiště narazili na ženskou se psem. Jsou tam cedule Zákaz vstupu se psy, tak L. začal, jestli jako ví, co ta značka znamená. Ona takový „what? I don’t understand“, tak jí to vysvětlil anglicky, začla se vymlouvat, že nejde DO parku, ale jenom PŘES park, a když nedal pokoj, tak najednou odsekla „vyser si voko, idiote“?! 😀 A třetí haluz včera – Lvíčkova teta (žena tchynina bratra) měla v laborce na rozboru Brigitčinu moč, kterou se nám minulé pondělí podařilo odebrat (a tenhle pátek tam byl L. s druhou a poslední zkumavkou: „Xxxkovejm se to konečně podařilo!“ vítaly ho v ordinaci málem fanfáry, pche.)

Koukáme na Love Actually. Po kouskách. Včera třičtvrtěhodina, dneska třičtvrtěhodina a zejtra máme smůlu, protože L. letí na týden do Dubaje. Až se vrátí, měla bych mít napečeno, uklizeno, rozvěšené adventní dekorace a nakoupené dárky.

Lol.