Jsem fakt asi nenapravitelný chaotik a určitou míru roztěkanosti potřebuju ke svému životu, jinak si nedovedu vysvětlit, že místo obvyklých 3-4 mám rozečtených aktuálně 6 knih (a to nepočítám jednu slátaninu, kterou jsem si zadarmo stáhla na Google Play a mám ji v záloze, kdyby mi někdy nefungovala Kindle appka nebo něco). Co je vtipné, nejen že jsou to tři papírové, tři ebooky, tři anglicky a tři česky, ale navíc ještě tři fikce a tři nonfikce, z toho každá jiný žánr (fantasy, dystopie, „pohádky“, soubor sloupků, memoáry a vědecká popularizační) 😀

Od pondělí do soboty jsme byly s Brigitkou samy a v pondělí se Briguš spustila rýma. V úterý a ve středu (dny, kdy jsem měla v plánu ji zabavit hernou, potažmo cvičením pro děti do 1,5 roku) jsme tak nevystrčily nos z baráku, ve čtvrtek jsem vyběhla na poštu, v pátek na nákup. V obou případech hlídala moje bambilionová tchyně, která krom úterka, kdy už měla něco domluveného, přijela každý večer a cca tři hodinky mi s ní pomáhala (v úterý přijela moje maminka). S touhle pomocí jsem se vnitřně hodila do klidu, Brigitka docela taky (prozlobila z té doby tak 1-2 půldne a jednu náročnější noc) a nakonec nám bylo bezvadně, jen kdyby se nám nestýskalo. V pátek Brigča pokaždé, když někdo přišel, radostně vyhrkla „táta!“ a byla očividně zklamaná, když byl za dveřmi někdo jiný (a to jsem tam jednou byla dokonce i já).

Nejvíc, kromě toho, že ji nebudu v jednom člověku zvládat, jsem se netěšila, že budu spát sama – to mi vždycky hrozně vadilo, když Lvíček někam odjel sám. Ale… já vlastně nespala sama. I to mimino, co mi tam dejchalo, zahnalo moji obvyklou nejistotu z prázdného bytu a pusté, tiché tmy, když v něm osamělec jde spát. Úžasný.

Mimochodem, ve čtvrtek bude Brigitce rok (TO-NENÍ-MOŽNÝ) a tenhle týden se totálně proměnila z miminka v dítě. Vyrostla, začala chodit – z původních nesmělých dvou golemích krůčků už přeťape suverénně celý obývák, začala všemu rozumět (na „máš krásný boty“ si sáhne na nohy, i když ji to nikdo neučil, na „jdi do koupelny“ se sebere a jde ke dveřím, atd.) a dokonce si z nás začala dělat vědomou srandu: natáhne ruku s chlebem, jako že nám dává ochutnat, a když se přiblížíme a otevřeme pusu, ucukne a strašně se tomu gebí 🙂

Ještě nemám upečené cukroví (jednu dávku neslepených lineckých, ale to spíš že jsem potřebovala spotřebovat těsto vyrobené na Halloween), ještě nemám všechny dárky – loni jsem z „bezpečnostních důvodů“ měla všechny už asi tři týdny zabalené 🙂 Dárky snad doženu příští týden, s cukrovím to nebudu přehánět, ale perníčky být musí, už jen proto, že jsem si na ně koupila „vykrajovací váleček“ (nalinkovala bych, ale IKEA ho nemá na stránkách!). Btw, jen těžko jsem odolávala těmhle sklenicím…

Paradox, jo: letos je ta vzácná příležitost, že advent začíná v neděli, tj. zapálit první svíčku na adventním věnci a sníst první čokoládičku z adventního kalendáře může člověk ve stejný den, pro nás OCD ideální… a my letos nemáme ani kalendář, ani věnec (máme „věčný“ keramický, který jen ozdobím chvojím apod., ale do toho pro jistotu nemám svíčky. Aehm).

Po roce a čtvrt v Česku mám konečně zimní bundokabát! Šusťákový, černý, s kapucou, vypasovaný, pod zadek a teploučký – a zrovna, když jsme s tchyní, která mi ho kupovala k Vánocům, zabloudily do Tesca, měli 30% slevy na dámské oblečení, takže i se šálou a čepicí nestál ani 1 500! Po těch všech cenovkách 3 500 a výš, které mě deprimovaly v M&S, úžasný. (Možná si řeknete, že mi to mohlo být jedno, když jsem ho neplatila, ale mně by bylo blbý, kdyby za mě tchyně měla moc velká vydání.)

Včera přijel Lvíček a přivezl hromadu dubajských zážitků a dárečky: pro Briguli růžovýho plyšovýho velblouda, pro mě nádhernou zlatou Alladinovu lampu (normálně si na podobné kýče nepotrpím, ale tadyto mě fakt nadchlo). A balík vánočních přáníček; ta nejsou arabská, ale z globalizovaného řetězce. Z těch jsem taky byla nadšená – mám svou vlastní vánoční dopisní soupravu 😀 – ale zároveň mě to vrhlo do úplně opačného módu uvažování než ještě před pár dny, kdy jsem si kupovala čtyři vánoční známky, počítala, že mi to bude stačit, a dumala, kde koupím pohledy. Teď mám zase moc Season greetings, málo známek (ale to se pořeší) a chuť posílat, takže jeden až tři lidi, co se o to přihlásí v komentářích, můžou ode mě dostat vánoční lišku na sáňkách. (Puffin a spol. se nehlásí! :D)

Období od pátku od večera do soboty do večera bylo úplně strašně super, až jsem se těšila, jak budu psát blog. Sobotní noc byla ale tak strašná (a neděle v nastoupeném trendu pokračuje), že nemám vůbec sílu, připadám si jak v kocovině a svaly se mi třesou únavou, a místo psaní bych nejradši hebla na gauči. Ale je neděle a čas na přehled.

Dneska to bude hodně o Briguli. Za poslední týden totiž udělala neskutečné pokroky – rozumí strašně moc věcem, na spoustu z nich dokáže reagovat (třeba „přines auto“ nebo „běž do koupelny“), občas dokonce poslechne zákaz, umí si sama brát kousky jídla a včera mi poprvé udělala „malá malá“ tak, že jsem z toho neměla modřinu 😀 Taky je to asi fakt Irka, protože na psy dělá „hu hu“ místo „haf haf“ 🙂

V úterý jsem si vtipně při vstávání z hrací dečky zablokovala záda, L. mi je srovnal. Nastotisíckrát díky!

Ve středu jsme byli v Hradci a asi zas dlouho na nějakou delší cestu s prckem nepojedeme. Praha byla v naprosto katastrofálním stadiu průjezdnosti ráno i odpoledne, dítě se vykrucovalo ze sedačky a řvalo. Jinak ale návštěva veskrze příjemná a setkání s Puffiním Matýskem ji nakoplo tak, že do konce týdne začala z občasných dvou krůčků regulérně chodit. Apropó dva krůčky: myslela jsem, že většina dětí udělá první kroky tak, že je jeden rodič vyšle do náruče toho druhého – Brigule je udělala do strany jako krab, odnikud nikam, jen s hračkou v puse.

Haluz číslo jedna: zase jsme v Hradcí našli na ulici řepu, stejně jako před rokem 😀 Haluz číslo dvě: při čtvrteční večerní procházce jsme u hřiště narazili na ženskou se psem. Jsou tam cedule Zákaz vstupu se psy, tak L. začal, jestli jako ví, co ta značka znamená. Ona takový „what? I don’t understand“, tak jí to vysvětlil anglicky, začla se vymlouvat, že nejde DO parku, ale jenom PŘES park, a když nedal pokoj, tak najednou odsekla „vyser si voko, idiote“?! 😀 A třetí haluz včera – Lvíčkova teta (žena tchynina bratra) měla v laborce na rozboru Brigitčinu moč, kterou se nám minulé pondělí podařilo odebrat (a tenhle pátek tam byl L. s druhou a poslední zkumavkou: „Xxxkovejm se to konečně podařilo!“ vítaly ho v ordinaci málem fanfáry, pche.)

Koukáme na Love Actually. Po kouskách. Včera třičtvrtěhodina, dneska třičtvrtěhodina a zejtra máme smůlu, protože L. letí na týden do Dubaje. Až se vrátí, měla bych mít napečeno, uklizeno, rozvěšené adventní dekorace a nakoupené dárky.

Lol.

Týden zase strašně utekl a já si zas nedělala poznámky, tak ani nevím, co dneska napsat 😀 vím, že jsem zas měla strašně moc snů, z každého dne si pamatuju nějaký: první, že jsem se zúčastnila i s Brigitkou nějaké kuchařské soutěže (mezi další soutěžící patřili třeba Adam Zbiejczuk, taky tam byl Pohlreich a třeba Markéta Šichtařová…), druhý, že jsme měli s L. ještě jednu svatbu, třetí o kavárně někde na Slovensku a problémem s placením eury, čtvrtý o obrovském domě snad s pětimetrovými stropy… a dneska si žádnej sen nepamatuju, protože si B. protáhla vstávání až do čtvrt na devět, tak jsme si přispali.

Od úterka máme Kaktus. Ještě jsem přes něj netelefonovala, ale appka je příjemně přehledná a data svižná. Jen mě zaskočilo, že jeden check-in na 4sq a pár query v Opeře mini sežere asi tři mega dat. To už se nedivím, že mi věčně věků nestačil vodafoní FUP.

Ve čtvrtek první kino (téměř přesně po roce). V pátek jsem se nechala ostříhat, tak budu zase snad chvíli vypadat jako člověk 🙂

V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Vzhledem k tomu, že mi přivezli 4,6kilovou místo objednané tříkilové, jsme pozvali tchána na oběd a stejně nám ještě zbyly nejmíň čtyři porce. A polívka. Tohle už příště neprovozuju! Po obědě ale aspoň tchán s L. vzali Briguš ven a já zas měla po delší době klid na čtení papírové knížky.

Nechci tu tolik psát o Brigitce, ale tohle napsat musím, protože do dalšího měsíčního přehledu bych to zapomněla – nejenom že po nás zopakuje „tygr“ („tyga“) a „kostičky“ („kožiži“), ale už zvládne spojit dvě lego kostky 🙂 Zato ale zase začala děsně zlobit, a to jsem myslela, že tuhle vzteklou fázi máme už aspoň na nějakou dobu za sebou.

Oba bychom s L. potřebovali nový telefon a oba máme taková kritéria, kterými žádný model neprojde. First world problems, hm?

L. něco kupoval na Alze a dostal v téhle akci 10 eknih zdarma. Všemožného žánru, všemožného stáří, české i zahraniční; zatím jsem si do Kindlu poslala Krátké pohádky pro unavené rodiče a čtu je B., která ovšem zvláštní nadšení neprojevuje 😀

Dnes jsme plánovali výstavu replik korunovačních klenotů na Šestce, ale nepočítali jsme s tím, že bude megahnusně a celá Praha bude v nákupácích. Málem jsme nezaparkovali a museli přebíhat z venkovního parkoviště v dešti, ale klenoty byly fajn a na rozdíl od expozice těch pravých, kam jsem si před deseti lety vystála asi osmihodinovou frontu, jsme se před nimi mohli zastavit a okukovat je, jak dlouho jsme chtěli.

Šestku mi byl čert dlužen, protože je tam Tescoma a jen ve výloze jsem objevila formičky na „vosí hnízda“, jenom to nebyly hnízda, ale stromečky, zvonečky a sněhuláčci! Taky jsem tam v porcelánovém outletu narazila na nádherné vánoční kávové hrníčky. Kdyby se mě dopoledne L. neptal, jestli se o nějaké nemá postarat Ježíšek, ani by mě nenapadlo si jich všímat! Teď budu koukat všude, a to mi ještě z hlavy nezmizely ty z Manufaktury…

Volné pondělí (mimochodem výjimečně stejně tady a v Irsku, kde všechny svátky připadají na nejbližší pondělí, aby byl prodloužený víkend) jsme věnovali výletu do průhonického parku. Byla to šťastná volba, bylo krásně a i když jsme tím pádem zaparkovali až na druhém konci Průhonic, ničemu to vlastně nevadilo, dvě hodiny jsme prolézali park, Brigča spala od vlezu do výlezu, my si vzali na cestu cappuccino v nově otevřené kavárně Taroucafé (máme v plánu to zopakovat v zimě a tentokrát si na kávu sednout, interiér je moc příjemný a káva z mamacoffee výborná, ale nechtěli jsme dlouhým sezením rušit lehký spánek pidižvice) a nafotili spoustu super fotek, které ale, jak už to bývá, stejně ani zdaleka nezachycují reálnou atmosféru.

Jinak mi svátek naboural celý týden, v úterý jsem měla pondělí, ve středu úterý atd. Proč nejsou prodloužené víkendy radši od pátku? 🙂

Dítě vylezlo samo na gauč! Všude vleze, všechno kramaří, otevírá skříňky i šuplíky. Musíme vyrazit na nákup pojistek (ale Brigule na gauči mě fakt ohromila).

Přišly kaktusácké simky. Kaktus se zatím stal mojí love brand, tak snad si to nepohnojí 😉 Přenos čísla je naplánovaný na úterý. Už jsem si vypnula měsíční datový balíček (zúčtovák mi končí dnes) a pápá, Vodafone.

O čtvrteční oslavě Halloweenu jsem psala zvlášť 🙂

V pátek začal listopad a přísahám, že vláda začala vypouštět všechny ty přes rok skryté rezervy lidí. Teď až do Vánoc nebude v nákupácích k hnutí. Pro mě aspoň signál, že je fakt čas vymyslet a objednat nebo nakoupit všechny vánoční dárky (hlavně vybrat fotky na fotokalendář pro babičky a dát je vyrábět, snad to pořeším během příštího týdne).

Přišly mi Smashbooky! Vánoční edice, mini book a ještě jsem si k tomu přidala dvě vánoční scrapbookové čtvrtky… a mezitím, co jsem čekala na objednávku, mě napadly tři další využití jejich alb. I’m doomed, ale nejdřív musím zpracovat ty co mám, ať se mi tu plonkově nehromadí horníci 🙂

Vlezla jsem do Marks&Spencer a to jsem neměla dělat – takových cute vánočních věcí, od samolepek přes dárkové dózy sušenek po brusinkovou kosmetiku, nechala bych tam majlant.

Ochutnali jsme Kolečka s perníkovým kořením z „rodiny“ Zlatých sušenek. Mindfuck, vypadají jako měkké perníčky s cukrovou polevou, ale když se do nich člověk zakousne, jsou křupavé 🙂

V sobotu si Lvíček všimnul, že se roudnická čajovna jmenuje Tek Mate, a teď přemýšlíme, jestli je to schválně jako pozdrav Jaffů ze Stargate 😀

Dneska jsme propršené dopoledne úplně sprostě prováleli, částečně i s Brigulí – to bych zavedla klidně jako tradici 😉 Odpoledne se trochu vyčasilo, tak jsme jeli na Vypich vidět se s babičkou a pouštět draka. Na to, že stál 45 korun ve zličínském drogeriopapírnictví, jsme si s ním užili spoustu legrace 🙂

První týden, kdy jsem neměla rozepsaný příspěvek už od pondělka. Neměla jsem ho rozepsaný vůbec, začala jsem psát v neděli v devět večer (v deset, pokud budete počítat ještě letní čas). První půlku týdne Brigče totiž ještě pořád nebylo dobře a tu druhou půlku si to zas vynahrazovala extrémní živostí 🙂 V pondělí jsme byly na kontrolce u doktorky, CRP o něco stouplo, takže dostala antibiotika. Po dvanácti hodinách, první dávku jsem se pokusila dát hned po příchodu, ale dostala jsem do ní mililitr a půl, který vzápětí vyzvracela, při přebalování se jí podařilo strašně si zadělat oblečení a odpoledne měla ke čtyřicítce, a to už byl pátý den horeček, kdy měly začít klesat – to jsem neměla daleko k sesypání. Naštěstí mi přijela pomoct tchyně a od úterka se to začalo zlepšovat, jen nám přibyly každodenní boje s antibiotiky. Trochu jsem váhala, jestli je to dobře, že je dostala na něco, co se zdálo jako viróza, ale CRP je asi fakt chytrá věc, protože jí to evidentně hodně pomohlo. Nemyslím na horečky, ty by přešly nejspíš tak jako tak, ale připadá nám, že je jí líp než před nimi. Na sobotu i na neděli spala celou noc a snědla plnou misku oběda.

No takže tak.

Volby asi ani nechci komentovat, člověk s tím stejně nic nenadělá.

Včera jsme zase měli hlídání a vyrazili na stezku po Svatojánských proudech. Teplo, všude krásně barevné listí, byla to paráda.

Začínám řešit Vánoce a ze všeho nejdřív jsem si objednala sváteční Smashbook, než mi ho vyprodají! Může za to Puffin, že mi dala tip na hurápapír – počítala jsem s tím, že si ještě tak půl roku žádný nepořídím (sotva jsem začala plnit ten dětský), ale limitovaná edice vánočního, to jsem absolutně nedokázala nechat proklouznout. Možná z něj udělám rodinnou vánoční kroniku, možná něco jiného, ale každopádně ho musím mít.

Dvakrát se mi zdálo, že jsem byla těhotná. Wtf?

Nekojení si užívám: minulý týden mexická pizza, dneska katův šleh a zelňačka 🙂

Ráno si L. ufiknul kus prstu. Je šokující, když si člověk uvědomí, kolik úkonů v domácnosti a péči o dítě zahrnuje namáčení rukou – najednou je toho na mně snad dvakrát tolik.

Brigule mi dělá radost – od minulého týdne říká docela často vedle „tatata“ i „mamama“. Menší radost mi dělá, že každý drobeček na podlaze považuje za příležitost k trénování pinzetového úchopu a ochutnávání. To mám denně vytírat?

Lvíček by chtěl, aby každý přehled měl svůj podtitulek. Za tenhle týden měl být „Šrnic a hranolin“ podle toho, co četl na mnou psaném nákupním seznamu místo ‚šunka‘ a ‚hranolky‘ (strašně jsme se u toho nasmáli, ale napsané to tak nevyzní). Mně se to ale nějak moc nechce měnit, jsem hrozná konzerva – možná od nového roku?

Vím, že to tentokrát stojí za houby, ale nějak pořád nestíhám a jsem ztahaná a začíná mi trošku hrabat. Sorry.