Konečně je před námi víkend – my asi nikam nevyrazíme, když má být tak hnusně a větrno (za okny nám zličínská pole zasypávají drobounké ostré vločky sněhu), ale možná by moje P. T. čtenáře zajímala trasa vánočního kamionu Coca-Coly – a jestli je to na vás moc komerční, tak tu mám tři asi největší kalendáře adventních kulturních akcí v regionech: Kudyznudy, České výlety a AtlasČeska.
Fotka je z včerejší oslavy – z mimina je čertíček-slečinka…
Dnešní „políčko“ pro mě bude hodně osobní, protože dneska má Brigulína narozeniny, takže mikulášská atmosféra je (a bude) u nás trochu jiná než jindy 😉 Klasický povzdech: jako by to bylo včera…
Chtěla jsem vám dnes doporučit nějakou mikulášskou oslavu, ale zjistila jsem, že jen v Praze je jich tolik, že nemám šanci. Abych to zjednodušila: v podstatě každé obchodní centrum má nějakou, takže pokud toužíte vidět Mikuláše a na ulici vám to nestačí, doporučuju zaskočit do toho nejbližšího (u nás má mikulášský program Metropole Zličín i Galerie Butovice). Osobně mě trochu mrzí, že nebydlím na Letné, v Holešovicích nebo Bubenči a nemůžu se stavit v Generali Aréně 😉
Mikulášský program se ale na spoustě míst bude konat i (nebo především?) o víkendu. Abych se z toho tedy úplně nevyzula, nabízím vám parní mikulášské jízdy (Praha, východní a západní Čechy) nebo nadílku v rámci adventu na Křivoklátě.
A ohledně fotky: viděli jste už někdy fialové jmelí…?
Máme tady Barborky! Před rokem, bylo to úterý, jsem jela ráno do Mělníka na kontrolu a odpoledne se mi rozjely kontrakce, takže večer jsme tam byli zas. A v noci na středu se mi narodila Briguška, technicky ve středu, ale pro mě to byl jeden dlouhý úterek…
No, dost sentimentu, k tématu: dneska jsem se chtěla podělit o adventní kalendář eReading, kde platí vždy jenom jeden den jedna sleva na ebook, takže kdyby vás to zajímalo, ať vám zbytečně nějaká neuteče. A že je Barbory, první „zajímavé“ adventní světice, hodí se i link na web o českých tradicích – zítra můžete plynule navázat článkem o svatém Mikuláši a sedmého prosince méně známým svatým Ambrožem.
Dnešní ilustrační fotka není nic extra, ale dokládá, že byla pěkná kosa…
Tentokrát se přiznám k jedné guilty pleasure: už od dob seznamáckých Vánoc na pokračování čtu v adventním a předadventním období pravidelně vánoční rubriku Novinek. Pro nás vánoční freaky je tam denně zásoba čtení o všem, co se může týkat Vánoc, od letošních trendů ve výzdobě přes původ stromu na Staroměstském náměstí až po tipy na tematické výstavy a expozice.
Jako ilustrační fotku jsem sem původně chtěla dát náš adventní věnec – v neděli jsme si na něm zapálili symbolicky jen jednu zpola vypálenou čajovou svíčku, protože jsem myslela, že tu ještě svíčky máme, a když došlo na věc… zkrátka, nenašli jsme je. V pondělí jsme skočili jen do pekárny na metru pro něco k snídani, ale vzpomněla jsem si na svíčky a v přilehlém vietnamském krámku jsem je ke svému překvapení objevila. Svícen krásně hořel, ale když jsem ho chtěla zapálit dneska na fotku, knot odhořel, prsknul a takhle to dopadlo.
Poučení: nekupujte svíčky u Vietnamců 🙂
Dneska (a další dny) zkuste adventní kalendář ČT Děcko… tedy Déčko. Jsou tam zatím přístupná logicky pouze dvě políčka, ale můžete poslat animované přání (pár hledající klíče), prozkoumat interaktivní Tradičník, pustit si méně známé koledy nebo prohlížet vánoční komiks – je tam toho spousta 🙂 A většinu obsahu namluvil Viktor Preiss!
Obrázek tentokrát odkazuje na štědrovečerní večeři – tchyně nám dovezla salát, tak jsem k němu spáchala kuřecí řízky. Ale pozor, my na Štědrý den maso nejíme, babiččiny tradice ve mně stále žijí, i když se ke křesťanství nehlásím. Je pěkně kapr, maximálně – kdyby se někdo bál kostí – filé. Tchánovci prý chystají lososa, proti takové variantě taky nic nemám 🙂
Ani nevím, jestli to vydržím, ale postupně objevuju pěkné vánoční věci, tak bych vám, čtenářům, chtěla zprostředkovat takový maličký internetový adventní kalendář 🙂 Jako první se nabízí výběr (převážně) vánočních tapet na plochu, které už tradičně na přelomu každého měsíce nabízí SmashingMagazine.
K tomu náladové foto z mého instagramu…
Jsem fakt asi nenapravitelný chaotik a určitou míru roztěkanosti potřebuju ke svému životu, jinak si nedovedu vysvětlit, že místo obvyklých 3-4 mám rozečtených aktuálně 6 knih (a to nepočítám jednu slátaninu, kterou jsem si zadarmo stáhla na Google Play a mám ji v záloze, kdyby mi někdy nefungovala Kindle appka nebo něco). Co je vtipné, nejen že jsou to tři papírové, tři ebooky, tři anglicky a tři česky, ale navíc ještě tři fikce a tři nonfikce, z toho každá jiný žánr (fantasy, dystopie, „pohádky“, soubor sloupků, memoáry a vědecká popularizační) 😀
Od pondělí do soboty jsme byly s Brigitkou samy a v pondělí se Briguš spustila rýma. V úterý a ve středu (dny, kdy jsem měla v plánu ji zabavit hernou, potažmo cvičením pro děti do 1,5 roku) jsme tak nevystrčily nos z baráku, ve čtvrtek jsem vyběhla na poštu, v pátek na nákup. V obou případech hlídala moje bambilionová tchyně, která krom úterka, kdy už měla něco domluveného, přijela každý večer a cca tři hodinky mi s ní pomáhala (v úterý přijela moje maminka). S touhle pomocí jsem se vnitřně hodila do klidu, Brigitka docela taky (prozlobila z té doby tak 1-2 půldne a jednu náročnější noc) a nakonec nám bylo bezvadně, jen kdyby se nám nestýskalo. V pátek Brigča pokaždé, když někdo přišel, radostně vyhrkla „táta!“ a byla očividně zklamaná, když byl za dveřmi někdo jiný (a to jsem tam jednou byla dokonce i já).
Nejvíc, kromě toho, že ji nebudu v jednom člověku zvládat, jsem se netěšila, že budu spát sama – to mi vždycky hrozně vadilo, když Lvíček někam odjel sám. Ale… já vlastně nespala sama. I to mimino, co mi tam dejchalo, zahnalo moji obvyklou nejistotu z prázdného bytu a pusté, tiché tmy, když v něm osamělec jde spát. Úžasný.
Mimochodem, ve čtvrtek bude Brigitce rok (TO-NENÍ-MOŽNÝ) a tenhle týden se totálně proměnila z miminka v dítě. Vyrostla, začala chodit – z původních nesmělých dvou golemích krůčků už přeťape suverénně celý obývák, začala všemu rozumět (na „máš krásný boty“ si sáhne na nohy, i když ji to nikdo neučil, na „jdi do koupelny“ se sebere a jde ke dveřím, atd.) a dokonce si z nás začala dělat vědomou srandu: natáhne ruku s chlebem, jako že nám dává ochutnat, a když se přiblížíme a otevřeme pusu, ucukne a strašně se tomu gebí 🙂
Ještě nemám upečené cukroví (jednu dávku neslepených lineckých, ale to spíš že jsem potřebovala spotřebovat těsto vyrobené na Halloween), ještě nemám všechny dárky – loni jsem z „bezpečnostních důvodů“ měla všechny už asi tři týdny zabalené 🙂 Dárky snad doženu příští týden, s cukrovím to nebudu přehánět, ale perníčky být musí, už jen proto, že jsem si na ně koupila „vykrajovací váleček“ (nalinkovala bych, ale IKEA ho nemá na stránkách!). Btw, jen těžko jsem odolávala těmhle sklenicím…
Paradox, jo: letos je ta vzácná příležitost, že advent začíná v neděli, tj. zapálit první svíčku na adventním věnci a sníst první čokoládičku z adventního kalendáře může člověk ve stejný den, pro nás OCD ideální… a my letos nemáme ani kalendář, ani věnec (máme „věčný“ keramický, který jen ozdobím chvojím apod., ale do toho pro jistotu nemám svíčky. Aehm).
Po roce a čtvrt v Česku mám konečně zimní bundokabát! Šusťákový, černý, s kapucou, vypasovaný, pod zadek a teploučký – a zrovna, když jsme s tchyní, která mi ho kupovala k Vánocům, zabloudily do Tesca, měli 30% slevy na dámské oblečení, takže i se šálou a čepicí nestál ani 1 500! Po těch všech cenovkách 3 500 a výš, které mě deprimovaly v M&S, úžasný. (Možná si řeknete, že mi to mohlo být jedno, když jsem ho neplatila, ale mně by bylo blbý, kdyby za mě tchyně měla moc velká vydání.)
Včera přijel Lvíček a přivezl hromadu dubajských zážitků a dárečky: pro Briguli růžovýho plyšovýho velblouda, pro mě nádhernou zlatou Alladinovu lampu (normálně si na podobné kýče nepotrpím, ale tadyto mě fakt nadchlo). A balík vánočních přáníček; ta nejsou arabská, ale z globalizovaného řetězce. Z těch jsem taky byla nadšená – mám svou vlastní vánoční dopisní soupravu 😀 – ale zároveň mě to vrhlo do úplně opačného módu uvažování než ještě před pár dny, kdy jsem si kupovala čtyři vánoční známky, počítala, že mi to bude stačit, a dumala, kde koupím pohledy. Teď mám zase moc Season greetings, málo známek (ale to se pořeší) a chuť posílat, takže jeden až tři lidi, co se o to přihlásí v komentářích, můžou ode mě dostat vánoční lišku na sáňkách. (Puffin a spol. se nehlásí! :D)
Období od pátku od večera do soboty do večera bylo úplně strašně super, až jsem se těšila, jak budu psát blog. Sobotní noc byla ale tak strašná (a neděle v nastoupeném trendu pokračuje), že nemám vůbec sílu, připadám si jak v kocovině a svaly se mi třesou únavou, a místo psaní bych nejradši hebla na gauči. Ale je neděle a čas na přehled.
Dneska to bude hodně o Briguli. Za poslední týden totiž udělala neskutečné pokroky – rozumí strašně moc věcem, na spoustu z nich dokáže reagovat (třeba „přines auto“ nebo „běž do koupelny“), občas dokonce poslechne zákaz, umí si sama brát kousky jídla a včera mi poprvé udělala „malá malá“ tak, že jsem z toho neměla modřinu 😀 Taky je to asi fakt Irka, protože na psy dělá „hu hu“ místo „haf haf“ 🙂
V úterý jsem si vtipně při vstávání z hrací dečky zablokovala záda, L. mi je srovnal. Nastotisíckrát díky!
Ve středu jsme byli v Hradci a asi zas dlouho na nějakou delší cestu s prckem nepojedeme. Praha byla v naprosto katastrofálním stadiu průjezdnosti ráno i odpoledne, dítě se vykrucovalo ze sedačky a řvalo. Jinak ale návštěva veskrze příjemná a setkání s Puffiním Matýskem ji nakoplo tak, že do konce týdne začala z občasných dvou krůčků regulérně chodit. Apropó dva krůčky: myslela jsem, že většina dětí udělá první kroky tak, že je jeden rodič vyšle do náruče toho druhého – Brigule je udělala do strany jako krab, odnikud nikam, jen s hračkou v puse.
Haluz číslo jedna: zase jsme v Hradcí našli na ulici řepu, stejně jako před rokem 😀 Haluz číslo dvě: při čtvrteční večerní procházce jsme u hřiště narazili na ženskou se psem. Jsou tam cedule Zákaz vstupu se psy, tak L. začal, jestli jako ví, co ta značka znamená. Ona takový „what? I don’t understand“, tak jí to vysvětlil anglicky, začla se vymlouvat, že nejde DO parku, ale jenom PŘES park, a když nedal pokoj, tak najednou odsekla „vyser si voko, idiote“?! 😀 A třetí haluz včera – Lvíčkova teta (žena tchynina bratra) měla v laborce na rozboru Brigitčinu moč, kterou se nám minulé pondělí podařilo odebrat (a tenhle pátek tam byl L. s druhou a poslední zkumavkou: „Xxxkovejm se to konečně podařilo!“ vítaly ho v ordinaci málem fanfáry, pche.)
Koukáme na Love Actually. Po kouskách. Včera třičtvrtěhodina, dneska třičtvrtěhodina a zejtra máme smůlu, protože L. letí na týden do Dubaje. Až se vrátí, měla bych mít napečeno, uklizeno, rozvěšené adventní dekorace a nakoupené dárky.
Lol.
Marně bádám, jestli se stalo vůbec něco, o čem má cenu psát – pár balíčků v rámci Dne dopravy zdarma a středeční slevy v C&A mi přijdou tak přízemní, že to ani nemá cenu. Nečekaně jsem zase vyhrála v soutěži bux.cz recenzní výtisk Polí od Kevina Mahera a včera ho dočetla, recenze bude určitě i tady, ale rovnou řeknu, že zatím nevím, co napsat: tři čtvrtiny knížky jsou super, hustý, perfektní… a nad tou poslední čtvrtinou si můžu uvrtět hlavu.
Včera jsme šli s Moraváky do centra Prahéviďhelé a na vánoční kafe do Starbucks (konečně!). Orange Mocha překonala moje představy, je to jako pít rozpuštěné pomerančové Arabesky nebo dezertní želé piškoty (jaffa cakes). Když honny spatřil na vlastní oči možnost přehazování korbičky sporťáku z jedné strany na druhou, prohlásil, že právě začal chtít dítě 😀 Jo, a taky jsme si užili výhled na úplněk z nábřeží cestou k autu.
No a dneska se mlha celý den nezvedla, tak celý den hniju doma (L+B se vydali nadýchat oparu aspoň dopoledne, kdy jsem uklízela) a kdyby mi L. nepřipomněl, že je neděle, ani nevím, že mám blognout. Nejsem si jistá, jestli byl tenhle tejden fakt tak o ničem, nebo mám jen takovou sklerózu. Asi část obojího.
Týden zase strašně utekl a já si zas nedělala poznámky, tak ani nevím, co dneska napsat 😀 vím, že jsem zas měla strašně moc snů, z každého dne si pamatuju nějaký: první, že jsem se zúčastnila i s Brigitkou nějaké kuchařské soutěže (mezi další soutěžící patřili třeba Adam Zbiejczuk, taky tam byl Pohlreich a třeba Markéta Šichtařová…), druhý, že jsme měli s L. ještě jednu svatbu, třetí o kavárně někde na Slovensku a problémem s placením eury, čtvrtý o obrovském domě snad s pětimetrovými stropy… a dneska si žádnej sen nepamatuju, protože si B. protáhla vstávání až do čtvrt na devět, tak jsme si přispali.
Od úterka máme Kaktus. Ještě jsem přes něj netelefonovala, ale appka je příjemně přehledná a data svižná. Jen mě zaskočilo, že jeden check-in na 4sq a pár query v Opeře mini sežere asi tři mega dat. To už se nedivím, že mi věčně věků nestačil vodafoní FUP.
Ve čtvrtek první kino (téměř přesně po roce). V pátek jsem se nechala ostříhat, tak budu zase snad chvíli vypadat jako člověk 🙂
V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Vzhledem k tomu, že mi přivezli 4,6kilovou místo objednané tříkilové, jsme pozvali tchána na oběd a stejně nám ještě zbyly nejmíň čtyři porce. A polívka. Tohle už příště neprovozuju! Po obědě ale aspoň tchán s L. vzali Briguš ven a já zas měla po delší době klid na čtení papírové knížky.
Nechci tu tolik psát o Brigitce, ale tohle napsat musím, protože do dalšího měsíčního přehledu bych to zapomněla – nejenom že po nás zopakuje „tygr“ („tyga“) a „kostičky“ („kožiži“), ale už zvládne spojit dvě lego kostky 🙂 Zato ale zase začala děsně zlobit, a to jsem myslela, že tuhle vzteklou fázi máme už aspoň na nějakou dobu za sebou.
Oba bychom s L. potřebovali nový telefon a oba máme taková kritéria, kterými žádný model neprojde. First world problems, hm?
L. něco kupoval na Alze a dostal v téhle akci 10 eknih zdarma. Všemožného žánru, všemožného stáří, české i zahraniční; zatím jsem si do Kindlu poslala Krátké pohádky pro unavené rodiče a čtu je B., která ovšem zvláštní nadšení neprojevuje 😀
Dnes jsme plánovali výstavu replik korunovačních klenotů na Šestce, ale nepočítali jsme s tím, že bude megahnusně a celá Praha bude v nákupácích. Málem jsme nezaparkovali a museli přebíhat z venkovního parkoviště v dešti, ale klenoty byly fajn a na rozdíl od expozice těch pravých, kam jsem si před deseti lety vystála asi osmihodinovou frontu, jsme se před nimi mohli zastavit a okukovat je, jak dlouho jsme chtěli.
Šestku mi byl čert dlužen, protože je tam Tescoma a jen ve výloze jsem objevila formičky na „vosí hnízda“, jenom to nebyly hnízda, ale stromečky, zvonečky a sněhuláčci! Taky jsem tam v porcelánovém outletu narazila na nádherné vánoční kávové hrníčky. Kdyby se mě dopoledne L. neptal, jestli se o nějaké nemá postarat Ježíšek, ani by mě nenapadlo si jich všímat! Teď budu koukat všude, a to mi ještě z hlavy nezmizely ty z Manufaktury…