Mohla jsem pro vás napsat post o bloggerském srazu. A krásnej! Výčepák, u kterého jsem si to rozlila už svou prvotní nerozhodností stran výběru pití, načež odešel s odsuzujícím „no tak já teda přídu za chvíli“ a zbytek večera jsem se ho bála víc než kdysi zeměpisáře. Velbloudí výzdoba na zdech. Kaťák, který se nejmenoval kaťák, a vrcholně příjemná společnost.

Ale já jsem řekla ne. Protože proč bych jako měla psát o bloggerském srazu, když už jsem nenapsala o jarních prázdninách s Bibčou v Liberci, o tom, jak se Viki během jednoho týdne naučil jezdit na kole (v podstatě během dvou dnů se dostal ze stavu „neujedu ani dva metry“ do „dám si dva kiláky skoro bez pádů“), ani o tom, jak jsem chtěla dětem zpestřit karanténu skřítčí bojovkou a naše sedmiletá prvňačka skálopevně uvěřila v jejich existenci a několik týdnů odmítala jít sama na záchod (i přes den) a budila se i dvakrát za noc.

Taky jsem chtěla napsat o tom, jak jsem si šla letos poprvé zaběhat (ano, dobře mi tak) a po příjemném půlhodinovém výklusu jsem při příchodu k domu zjistila, že nemám v kapse klíče. Zazvonila jsem na Lvíčka a domluvili jsme se, že tu trasu zkusím proběhnout ještě jednou, dokud je světlo a je šance něco najít. Nikde nic, i když se ptám protijdoucích pejskařů a běžců. Myslím na to, jaký bude opruz a kolik bude stát vyměnit zámky a čipy… když mi L píše na Messengeru „pojď domů prosimtě“ s fotkou mých klíčů zvenku v zámku. Nojono, jsem se vracela pro roušku…

Nemůžu se vymlouvat ani na to, že vyplýtvám písmenka při psaní do práce. Poslední dva měsíce jsem napsala 4, slovy čtyři články na kšeft. Nebýt ošetřovného a pětadvacítky, visím Lvíčkovi na krku. Nevím, proč nepíšu. Přes den je mi to blbý, snažím se – když už jsou děti v institucích, Viki ve školce do oběda (a dvakrát týdně do odpoledne), Bibi má celé dopoledne online výuku (a dvakrát týdně od devíti do dvou už i opravdovou školu) – uklízet a zařizovat chod domácnosti. Vždycky je kam volat, co zařizovat, plánovat, organizovat. A úklid, bez komentáře, dneska jsem celé dopoledne makala na tom, aby tady byl jen trochu bordel. Obnášelo to hromadu žehlení, skládání prádla, luxování, mytí nádobí… a to všechno jen proto, abych se dostala do stavu, kam bych se pořád ještě trochu styděla pozvat tchyni 🙂 Takže dopoledne nepíšu, odpoledne už se zaobírám jedním nebo oběma dětmi a večer… večer už mi to nepíše, mám náladu už tak jenom na víno a knížku nebo seriál. Psávala jsem každý týden, pak aspoň jednou za měsíc, teď se z toho plíživě stává dvouměsíčník a asi nevím, jak to zastavit. Ale nebudu házet flintu do žita, třeba se najde nějaká cesta, jak blog probrat 🙂

Dneska bez pointy, ale moc děkuju všem přítomným za pivo a kus řeči!

Určitě už jste slyšeli (nebo, pravděpodobněji, se už na základě vlastní zkušenosti do jednoho z proudů sami zařadili), že v době koronavirové karantény existují dva typy lidí: první, kterému zavřeli hospody, knihovny a fitka a tudíž doma v hromadě volného času může přečíst všechny knížky, sjet neodkoukané seriály a vycídit byt do posledního čtverečního centimetru.

Ten druhý typ jsou lidi s dětmi.

Prvního března, kdy se u nás objevil první nakažený, jsme zrovna s Bibčou odjely do Liberce na jarní prázdniny slash čtyřdenní teambuildingový pobyt posilující vztah matky a dcery, protože poslední dobou to bylo furt jen „s tátou“ a já byla Vikiho neodpoutatelná „mama“. Účel se podařil – získaly jsme bližší vztah a jako bonus jedny z posledních cestovatelských zážitků na dlouhou dobu: libereckou ZOO, IQlandii, IQpark a Ještěd.

Ještě o týden později by mě ani ve snu nenapadlo, že zavřou školy.

První (necelý) týden jsem homeschoolovala na základě zadaných stránek v učebnicích a vyzvedávala Viktorka po O, aby mu to nebylo líto. Druhý týden dostal Vikouš rýmu a tak jsem ho (s jistým ulehčením) nechala doma, přičemž mi ulehčila život výuka přes Skype, kterou Bibinčina škola zavedla. I tak ale bylo pořád víc než dost co stíhat, včetně vaření nejen pro nás, ale i pro L, kterému přistál nařízený homeoffice den po uzavření škol.

To jsme vyřešili anektováním Viktorkova psacího stolu (který zatím stejně nepotřebuje a používal jen jako sklad hraček) a dovozem pracovní židle a dalšího příslušenství.

Téměř denně chodíme „po práci“ na procházky (vynechali jsme asi dvakrát nebo třikrát, když bylo hnusně). V rouškách, samozřejmě. Každý víkendový den odpoledne jezdíme někam do přírody. Aspoň v rámci Prahy (Šárka, Hvězda), ale tenhle víkend to byl výšlap Nový Jáchymov – rozhledna Máminka a okruh lánskou oborou, kam někdo dokonce jako zpestření připravil šifrovačku o dvanácti zastaveních. Zabavili jsme se, děkujeme.

Letní čas nedáváme. Je půlnoc a já mám furt jedenáct. Krušné to bylo hlavně během uplynulého týdne, kdy před zavřením (v pátek po obědě) chodil Viki zase na dopoledne a do školky jsme s jazykem na vestě dobíhali většinou kolem deváté a někdy i po. Naštěstí je UčíTelka až od devíti a výuka od půl desáté.

Stoupla spotřeba alkoholu. Významně. V prvních dvou měsících nového roku jsme ji hodně snížili, v týdnu byly třeba jeden dva večery, kdy jsme si nalili.

Teď jsou tak jeden dva večery v týdnu, kdy si nic nenalejeme. Ale hádám, že existují i horší průvodní jevy karantény.

Příště třeba zas o něco vtipněji, i když nemáme křečka vhodného k minutkové úpravě. Zatím takhle. Že ještě žijem.

Měsíc!!! Měsíc mám rozepsaný příspěvek o Vánocích, o Třech králích, potěšení z nového letopočtu, předsevzetích a usazení v běžném novoročním provozu… a mezitím je zase všechno jinak, všechno vzhůru nohama, zpátky na stromy. (A než jsem se k tomuhle příspěvku dostala, už je to zase týden, čert to vem.)

Vzpomínám si, jak jsme v neděli 5. ledna stáli na Malostranském náměstí, vyhýbali se velbloudím loužičkám a děti zapáleně házely dvoukoruny a pětikoruny ze svých kasiček do sbírkových bandasek a přijímaly poděkování s polským přízvukem, papírové kalendáříčky a balený cukr. Vzpomínám si na svoje nadšení ze vstupu do prvního pracovního týdne roku a jak jsem to plánovala přetavit do blogu. Nějak na to prostě nedošlo, stejně jako jsem se nedostala v prosinci k článku o našem listopadovém výletu do Londýna, pod rukama mi prošuměla i příležitost okomentovat čínský Nový rok nebo Imbolc 1. února, při kterém vždycky nostalgicky slzím u vzpomínek na Irsko (kde se právě ten den připomíná svatá Brigita) a nikdy nestihnu vymyslet nic na oslavu, protože za prvé se v únoru nic moc dělat nedá, za druhé mám v druhé půlce ledna vždycky plnou hlavu hor. K čemu já ten blog vlastně mám?

Takže – žijeme. V půlce ledna jsme odjeli na tradiční školkové hory a tam jsme nabourali do té doby skvělý trend letošní zimy, totiž že nikdo nebyl nemocný. Bibi do hor nechyběla ve škole ani den, ale na nich si dala tři dny a po nich ještě týden, během kterého jsem byla z dohánění školních povinností úplně zoufalá, především proto, že Viki byl doma taky. Vypocené řádky v písance se nám vrátily od paní učitelky (jinak velmi, velmi uznalé a skvělé) s poznámkou „umíš to lépe“. No bodejť, že umí, ale doma se vždycky příliš vyčerpala půlhodinovým ječením, že písanku neeesnááášííí a že to dělat neeebuuudeee. Já zas neeebuuuduuu doufám dlouho dělat homeschooling – měla jsem vždycky chuť ji přetáhnout po hlavě smetákem.

Založila jsem si datovou schránku, vlastně dvě (fyzickou a fyzickou podnikající) a podala daně. Díky čemuž se mi zhmotnila veselá statistika, že po odečtení odvodů mi za minulý rok zbývalo asi 5 tisíc čistého na měsíc. Asi dobrý, že nejsem živitel rodiny.

Když už jsme u neschopnosti – začali jsme s L. koukat na seriál Silicon Valley. Spousta věcí je přesná až k pláči a postavy jsou geniální – boží je Carla, Erlich a především Gilfoyle, ze všech nejvíc ale miluju Big Heada. Proplouvá životem bez jakýchkoli ambicí, prakticky nic neumí a nemá sebemenší snahu se to naučit. V porovnání s ním jsem vrchol cílevědomosti, kompetence a produktivity 🙂

Mimochodem, jak se ke konci ledna oteplilo, byly děti dokonce jednou na kole. Na horách se oba dva zase hodně posunuli s lyžováním, ačkoli B na rozdíl od loňska nevyhrála závod a byla z toho dost zklamaná. Považovali jsme za hlavní důvod změnu kategorie, ale později jsme pochopili, že to, jak nám na startu přišla mimo a její jízda vypadala strašně pomalá, tak to nebylo zdání, ale první předzvěst devětatřicítek, co přišly den poté. A Viki chodí na plavání, když tedy zrovna nemá rýmičku, kašel, blitíčko… Tohle pondělí šel. A nejspíš si právě ze školky to blitíčko, co přišlo úplně nečekaně včera po večeři, taky přivezl.

A teď zas jdu psát něco pracovního.

Pámbu s náma a zlý pryč. Letos jsem sice nepřepálila začátek (čti: nezačala s koledama, cukrovím a dárky ve velkém už v říjnu, takže bych už v půlce listopadu měla celých Vánoc plné zuby) a nějak si protentokrát udržuju povznesenou adventní náladu s pomocí koled a občasného svařáčku, ale je toho nějak moc. Dneska besídka Viki. V pátek besídka Bibi. Cukroví. Dárky. Práce.

Ideální čas se trochu zasnít a představit si, co bych tak letos ráda našla pod stromečkem (a můžu to napsat, protože jediný, kdo to tu čte, je Lvíček, a ten už má dárky pro mě po kupě měsíc).

Zážitek: Škola smyku

Samotnou mě to překvapuje, ale řízení mě pomaličku začíná i bavit. A ráda bych si ho osvojila trochu líp. Přiznala jsem se Lvíčkovi, takže tohle mě možná čeká k narozeninám 😉

Pro krásu: Parfém

Potřebovala bych ještě deštník a peněženku, ale obojí jsem si koupila teď aspoň provizorní a minimálně u peněženky L stejně prohlásil, že tu mi kupovat nebude, takže… teď mám za 250 z Tchiba a nějakou hezkou koženou budu řešit třeba napřesrok 🙂 Jo, a jaký že to? Hugo Woman miluju už přes deset let 🙂

Knížka: Strange Planet

Tyhle komiksy na internetu naprosto miluju, ale jejich sbírka je přesně taková věc, kterou si sama nekoupím a potěšila by od Ježíška. Na ukázku třeba můj oblíbený čtyřokénkový strip: https://nathanwpyle.threadless.com/designs/we-own-things/home/fine-art-print

Blbůstka pro radost

Jednoznačně tenhle plecháček. Nepotřebuju ho (ještě asi nikdy jsem nevypila víc než dva svařáčky), ale děsně se mi líbí a rozesměje mě, kdykoli vidím fotku 😀

Třeba se ještě pro někoho inspirujete 😉

A taky že jo! Ráno byla mlha poctivá a Bibča měla třetí etapu oslav (první v sobotu na rodinné oslavě se všemi prarodiči, druhou v neděli s námi a dortem). A já jsem měla rozlítané dopoledne, protože Vikouš spal skoro do půl deváté a když jsem ho konečně vzbudila, začal si stěžovat, že ho bolí ouško. Odsáli jsme kýbl žlutýho hnusu, do školky šli jen na ranní logopedii a zbytek dopoledne strávili po čekárnách (naše dětská + ušní, kam ho z pečlivosti poslala, i když bylo celkem jasné, že je to slabý zánět středního ucha na levé straně). Pak uvařit oběd a jet vyzvednout maminku na autobusovou zastávku a Bibču do družiny po obědě. Do té doby zlatý Viki začal s odjezdem dělat šprajcy a trucy (krásná ukázka obojetného C!) a zlobit vydržel celé odpoledne. Bríga si v družině neodpustila remcání, že sotva přišli z oběda a že si ani nepohráááála a že se teda nemusela převlííííkaaaat. Ale aspoň ji potěšil dárek od babi: už podruhé měla v kouli přesně tu vysněnou LOL panenku. Zajímalo by mě, jak to dělá, třeba by se to dalo zpeněžit v nějakém kasinu 😉 Kromě LOLky dostala od mámy celý soubor Letopisů Narnie; nové vydání, takže kromě jiného překladu (chci zpátky Diviše a Gábinu!!) je taky zpřeházená posloupnost dílů na chronologickou místo pořadí vydávání. Nejsem si jistá, jestli se mi to líbí, ale asi s tím nemůžu nic dělat, protože B mi nedovolí zpřeházet Aslana na hřbetech 😀

Úplně jsem zapomněla, jak devastující je, když jsou doma nezabavené děti. Byla tu sice moje máma, ale ony si ostentativně hrály s neuvěřitelným množstvím vlastních vytahaných hraček a do značné míry ji ignorovaly, naštěstí to vydržela a aspoň zpovzdálí na ně dohlížela, zatímco jsem si čistila zuby při jezení fidorky, ééé, snažila se aspoň udělat kafe, nacpat myčku a udržet v obýváku viditelnou podlahu. Všechno, co jsem potřebovala dneska udělat, od úklidu po odevzdání článku, jsem udělala za dvě hodiny, během kterých Lvíček uspával děti. (A zaplaťpámbu za to, protože Viki typicky usne beze mě tak průměrně jednou za měsíc.)

A teď se jdu vyspat. Letošní podzim nějak děsně prokaučovávám, a to přesto, že doteď byly děti převážně zdravé. Snažím se pracovat, snažím se udržovat domácnost a třeba jsem se od začátku října nedostala k zevlování po trafikách, přičemž vím, že už bude na pultech určitě několik speciálů věnovaných vánočnímu vaření a pečení. A mě to letos víceméně ani nezajímá. Dokonce nemám ani nápady na dárky, zatímco L už má pro mě dva. Nespravedlnost! A vůbec: zastavte čas! 😀

Takže je tady podzim.

V dobrém i zlém.

Dobrá je docházka dětí do institucí.
Dobré je snížení teplot na příčetnou úroveň, ale ještě ne úplně do mrazů.
Dobrý je burčák.
Dobrá je práce. (Tohle zní trapně, a zvlášť, když ještě před pár týdny jsem se kroutila jak vyhořelá žížala, jaký byl pitomý nápad snažit se živit psaním. Ale posledních čtrnáct dní prázdnin jsem se nemohla dočkat pracovní rutiny, zatímco Lvíček kňučel, jak se mu nechce do práce a ještě by chtěl další dovolenou.)

Horší jsou rýmičky.
Horší je narůstající provoz, což „ocením“ až teď jako každodenní řidička.
Horší jsou octomilky.
Horší je celá ta záplava restů, kterou je potřeba lopatu po lopatě odkopávat.

Ale celkově mám podzim pořád moc ráda. Podzim je kámoš. (Nezapomenu na úžasně teplé, suché a barevné babí léto ten rok, kdy jsme se vraceli koncem září z Irska na porod naší pidižvíny.) Ideální doba pouštět si playlisty koled, než mi v listopadu začnou pomalu lézt krkem, a pomalu, rozšafně a beze stresu si začínat rozmýšlet vánoční dárky. Tohle září se už navíc odehrály v mém okolí tři svatby a taky tři porody kamarádů nebo internetových známých. To je vysoko nasazená laťka (ale taky jsem si potvrdila, že ani jedno už bych zažívat nechtěla 😀 )

Ať nám takovej podzim vydrží co nejdýl 🙂

Zase přišel čas na pololetní rekapitulaci Čtenářské výzvy. Loni se mi to osvědčilo, tak třeba mi i letos poradíte v některých bodech, u nichž se nemůžu hnout z místa 😉

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu: Děvčátko, rozdělej ohníček (jeden z dosavadních vrcholů mého knižního roku!)
2.) Kniha, která má lichý počet stran: tam to bylo celkem jednoduché a existenci podobného bodu ani moc nechápu (kdyby šlo aspoň o lichý počet kapitol, nebo tak něco…) – v mém případě to byla hned první letošní knížka, Kde spí lufťáci.
3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj: první velký oříšek. Přečetla jsem si Pianistu, jen abych zjistila, že se tam klavír prakticky nevyskytuje 😀 poradíte něco?
4.) Cestopis: do toho se mi neeechceee… mám nějaký iracionální odpor k „Ládíkovi“ Ziburovi, tak asi podniknu nějaké retro s Hanzelkou a Zikmundem.
5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou: buď ošulím nějakým re-readingem Harryho Pottera, případně to jistí Tatér z Osvětimi, na kterého mám ale taky rozporuplné ohlasy a moc se mi do něj nechce. Ve čtečce jsem ale objevila kdysi v nějaké ereadingové žolíkové akci získaného Augustina Zimmermanna a to má hodně dobré recenze.
6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc: váhám mezi Stalo se prvního září, Srpnovým světlem a Srpnem s bejbinkou. Škoda, že už jsem přečetla Prosinec už je takovej!
7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou: tohle je hodně těžké, protože se podle obálek prostě nerozhoduju – v 99 % o knížce čtu nebo slyším od někoho důvěryhodného (to může být kamarád, knižní skupina na fb nebo i instagram vydavatelství, ale primárně mě zajímá název, námět, případně autor). Něco ale vyberu, možná se tomu blíží obálka Strážců světla, které jsem si ve Velkém knižním čtvrtku vybrala docela hodně naslepo a obálka možná malinko přispěla. Já se fakt neumím rozhodovat podle obálek, no! Když navíc nakupuju v drtivé většině ebooky. Možná půjdu do Levných knih a naslepo tam vyberu něco, co mi padne do oka 😀 S tímhle mi těžko pomůžete, tak se ani neptám.
8.) Kniha od asijského autora: velký FUU! Murakamiho už číst nehodlám, možná Já jsem Málala (Pákistán je taky Asie, no ne?), Problém tří těles mi přijde jako moc velká kláda, ale klidně mě někdo vyveďte z omylu. Zatím to vypadá na knižní předlohu Milionáře z chatrče.
9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů: Za oponou války mělo tou dobou osm.
10.) Kniha od současné české autorky: Dědina od Petry Dvořákové (zajímavý styl psaní, ale vadily mi dějové linie utnuté prostě „jen tak“)
11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě: asi Vila na Sadové, chtěla jsem si přečíst Knihu Ester, ale do knihovny se mi kvůli tomu nechce
12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha: eeeehm, Třetí stříbrná kniha snů, tahle YA na mě čeká už asi dva roky, tak ji aspoň konečně „využiju“ 😀
13.) Kniha autora jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno: Nultá hodina od Lotty Lundberg a tedy spíš zklamání…
14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi: sama jsem zvědavá! Chtěla bych si půjčit od tchyně Irskou krásku, kterou jsem jí darovala, ale třeba narazím ještě na něco jiného. Přijímám tipy na knížky o severních Čechách, Šumavě, Beskydech, Kolínsku, Irsku, Kanadě a Skandinávii 😀
15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih: O psaní od Stephena Kinga
16.) Kniha s oxymórem v názvu: další bolavé místo. Napadají mě asi jen Velké maličkosti od Jodie Picault, ale pořád si nejsem jistá, jestli to chci číst (a hlavně kupovat, při svém převisu knížek).
17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení: Oranžová je nová černá, to bylo hodně zajímavé čtení, kdy se člověk fakt zamyslí nad následky svých činů, ale i nad fungováním společnosti obecně.
18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu: poslední, kde tápu. Výběr by neměl být tak těžký, protože přece jenom těch vítězů je „jen“ 53, ale nic mě vyloženě neoslovilo a do ničeho se mi nechce. Nemáte mezi nimi favorita? (Platí jen ty žluté, ne nominovaní.)
19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha): chystám se na Tiché roky
20.) Kniha s černobílou obálkou: už dlouho mi v knihovně stojí Snídaně šampionů s černobílou obálkou, tak asi je čas pokořit zase jednu klasiku!