Už je to tady. Tak schválně 🙂
Adventní kalendář
Napsat komentář
Bude někdy nějakej blog? (43. a 44. týden)
sonduje nenápadně Lvíček. Měl by být, bezpochyby. Nicméně – a teď to bude znít jako výmluva – když člověk celý den píše pro živobytí, motivace plodit nějaké objevné a smysluplné texty ještě ve svém volném čase dost výrazně klesá oproti stavu, kdy nejnáročnější verbální projev byl Kutálí se ze dvora tááákhle velká brambora. A já nemám takovou železnou disciplínu jako třeba Lobo 🙂
Ve fotkách by měl být už 45. týden, ale za prvé mám číslo 44 radši a za druhé vím, že když budu čekat, až nahraju další fotky, nebude to nikdy. Takže fotky bez popisků a náš život v bodech.
„Už hákujete?“ zeptal se mě včera náš holič, a já připustila, že ano. Ale z domova, jak už jsem psala minule. Zkoušela jsem ještě rozesílat životopisy, ale nebylo z toho vůbec nic, takže nebudou žádné veselé historky z korporátu a budu se do živnostničení muset trochu víc opřít, když jsem zjistila, jaké budou povinné minimální odvody po únoru, kdy mi skončí rodičák. Všechno taky strašně letí, takže Vánoce mám zajištěné ohledně dětí a pár věcí pro Lvíčka, ale pro nikoho jiného z rodiny nemám vymyšleno lautr nic a pomalu se blíží doba, kdy nebude radno vstupovat do obchodů ani uprostřed všedních dnů (půlka listopadu, proboha!!), takže bych to měla co nejdřív vyřešit. Do toho klempírujou děti a je potřeba řešit tisíc a jednu logistickou věc navíc, tak jako v každém rodinném provozu.
Poslední víkend v říjnu jsme dali výlet do Hořovic (prozatím poslední rodinný), kde si B tři dny před focením odřela pusu, a sto let republiky jsme oslavili, jako prakticky každý rok, rodinnou oslavou narozenin Lvíčkovy babičky. Mohli jsme si dělat legraci, že jí k tomu vyvěšují vlajky 🙂
Ve školce byl Halloween. Měl být karneval a focení s dýněmi, které se kvůli nemocnosti dětí přesunulo na následující týden, bohužel už v době, kdy jsme akčně měli dýně vyřezané. Plesnivé, svraštělé chudinky se tak focení nedožily a musely být nahrazeny cizími. S maminkou jsem šla do Muzea hlavního města Prahy na výstavu o historii Strašnic, tak jsme si zavzpomínaly.
A svatý Martin. O něm až příště, já byla s Bibi doma a pekla martinské rohlíčky (na husu jsme nějak nikdo neměl náladu/sílu) a Lvíček s Vikim byli dokonce na dvou výletech. A bílý kůň nebyl (byť teď sociální sítě vtipkují, že se dostavil v podobě premiérova syna). Popravdě řečeno, ještě toho trochu! Nemohl by se čas teď tak na měsíc zapauzovat?
Dva měsíce: odpočet začíná (39.-42. týden)
Do čeho? A co byste tak ode mě čekali? 😀 přesně za dva měsíce je 24. 12. Takže tak. Začínám objednávat dárky a modlit se, ať je tentokrát míň stresu a zvládneme všechny bohulibé adventní aktivity plus důkladný úklid (hahaha).
Kofein je zpátky. Ne úplně v původní míře, nedělá mi problém vydržet den bez kafe – a když, tak si většinou dělám napůl bezkofeinovou instantní. Ale nemám ani problém si dát plnovoltážní s návštěvou nebo v kavárně. Jen mi to zatím nepřináší až takovou radost jako dřív, zůstal z toho společenský rituál a pomůcka na vzpružení (po ránu jsem si ale začala dělat zelený čaj, nakopává pozvolněji a příjemněji). Nicméně lepší, než když jsem se při pomyšlení na kávu tak leda otřásla.
Když už jsme u zajímavých míst, kde se dá zajít na kafe, před pár týdny jsme byli s Lvíčkem v centru a prošli jsme si IKEA Point. Strašně pěkný místo! Ale ta kavárna úplně nahoře z toho byla asi nejhezčí 😀 Předtím jsme byli konečně v Bruxxu na mušlích a zážitek předčil očekávání (účet teda bohužel taky).
Měli jsme i další fajn výlety, převážně s dětmi, protože lehli z celého babího léta až minulý týden. Skvělé byly svatováclavské slavnosti na Budči, kde Bíba dala celou dětskou soutěž a Viki vykysnul na hodinu u středověkého mlýnku na mouku. Očekávaně zabodovalo NZM i Botanická s dýněmi. Děti jsme vzali i do cirkusu, z čehož jsem měla hodně smíšené pocity, ale všem se nám to nakonec líbilo. Víc je ve fotkách, které snad někdy i okomentuju, ale zas mi to nabobtnalo na čtyři týdny, takže achjo. Čekala jsem, že budu mít s podzimem míň fotek a víc času, ale opak je pravdou, protože jednak bylo fakt výtěžné a krásné babí léto, jednak jsem začala pracovat. Budu si muset úplně překopat rutiny. Ale i na to už se těším.
Předvánočním přípravám nazdar!
Design:blok
Když jsme si zařizovali současný byt, říkali jsme si, že to chceme udělat pořádně, protože to bude „nafurt“. A když ne nafurt, tak aspoň na nějakých patnáct, dvacet let. A tak jsme si najali designérku. Známou, dokonce televizní tvář, jejíž realizace se nám s Lvíčkem líbily. A jsem moc ráda, že jsme to udělali… a už to nikdy nemusíme zkoušet znova.
Nechci teď psát o dvojnásobně přešvihnutém rozpočtu a nedodržování termínů. Dokonce ani o tom, že přes výslovný požadavek co nejsnazší údržby nám bez jediné připomínky například schválila výběr světlé kuchyňské pracovní desky, kterou od nastěhování denně proklínám. Tím hlavním zklamáním byly „designové“ prvky interiéru.
Idea je jasná: čistý, jednoduchý interiér s dominantními designovými doplňky, drahými jak prase. První příklad: odkládací stolek. Fakt krásný. Ale dvě věci jsme zjistili po pár dnech používání – za prvé se neuvěřitelně rychle zapatlá a zapráší, za druhé se neuvěřitelně snadno odře. Jeden by si řekl, že věc s vymakaným designem bude mít vymakanou i tu užitnou stránku.
Nemá. A ještě markantnější to bylo u čtecí lampičky na zeď. Za tu jsem se zdráhala dávat dvanáct tisíc už od začátku, ale Lvíček se do ní zamiloval. Po nastěhování jsme objevili, že se víceméně nedá polohovat, což je u lampičky na čtení trochu hloupé, ale budiž. Po pár měsících se ale začala odchlipovat od zdi. Zjistili jsme, že na její výšku (a tudíž páku, jakou vykonávala) byla připevněná neúměrně krátkými hmoždinkami. Nepodařilo se nám zjistit, jestli to je vada v návrhu lampy (příliš úzké otvory, kam by se možná větší hmoždinky nevešly), nebo chyba montáže, protože (designérkou zajištěný) elektrikář, který ji přidělával, mi nezvedá telefony a neodpovídá na SMS. (Její smluvní truhlář, od kterého jsem nedávno potřebovala opravit nějaké drobnosti, pro jistotu ukončil činnost a prodal všechno vybavení.) Po prozkoumání situace vzal Lvíček štípačky, kabel ucvaknul, zeď zasádroval a lampičku za dvanáct tisíc postavil k popelnicím.
Ať mi ještě někdy někdo povídá o designových kouscích, které dají tvář celému interiéru!
Letos jsem vychytala přesné datum vydání
Nejdřív jsem tedy našeho Vietnamce podezírala, že to má z loňska. Ale ne. 2. 10. 2018.
Letos prakticky načas (37. a 38. týden)
Podzim. Ještě minulý pátek odpoledne děti běhaly na hřišti bosy a v sobotu, den před podzimní rovnodenností, jsme jim nandavali čepice a bundy. Ale i tak jsme si minulý víkend strašně užili. Ten předtím taky, a včera&dnes to taky nebylo marné, ale nebudu, NEBUDU čekat na třetí týden fotek, protože pak to v neděli zase nestihnu a protáhne se to nejmíň do čtvrtka a bůhví jestli 🙂 víc ve fotkách, kéž by říjen pokračoval aspoň způlky takhle!
Za tři měsíce jsou Vánoce
A dneska úplněk.
Vikiho jsem uspávala koledami a Lvíčkovi včera objednala první vánoční dárek.
Není zač 😉
Takže dobré září (32.-36. týden)
Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:
…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).
Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?
Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.
Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.
Kde jste kdo? Slunce spadlo do rybníka
Tak nám začalo září. Pro mě se toho až tolik nezměnilo, jelikož děti chodily do školky kromě Lvíčkových dovolených a každotýdenních „dnů s maminkou“ celé prázdniny, ale stejně jsem vyflusaná, blog stál, domácnost stála a… ještě furt nemám práci. Totiž, ještě furt – už jsem najela na mód, že žádnou práci ani mít nebudu, a pozvolna se začnu zařizovat na volné noze. Protože na plný úvazek zkrátka chodit nechci a na částečný je toho jako šafránu – navíc se ke mně před pár týdny dostala tahle knížka, jsem v polovině a můžu říct, že už se mi hledat zaměstnání ani nechce 😀 přesněji řečeno, jediné dvě výhody, které bych v něm viděla, by bylo relativně stálé množství pracovní „nálože“ a kolegové. Tak se bez toho asi holt budu muset obejít.
Nicméně, proč ten propad v blogování – předminulý týden opět Lvíčkova dovolená a ten minulý jel L na konferenci do Düsseldorfu a B začátek týdne strávila v osmatřicítkách. Když odjel, tak už je naštěstí neměla, ale na školku to nebylo – takže jsem celý den měla osmkrát za minutu „mamiii“ a večer stereo, uspat se většinou nepodařilo před půl desátou, takže maximálně dvě hodiny dospěláckého času denně… miluju svoje děti, fakt jo, ale vzpamatovávala jsem se z toho celý víkend 🙂 to je taky důvod, proč zatím nejsou fotky, doženu v průběhu tohohle týdne (doufejme).
Deštivý víkend byl nakonec překvapivě akční, v sobotu oslava šedesátého výročí sňatku Lvíčkovy babičky a dědy – mimochodem, pro Slaňáky (?!), můžu vřele doporučit květinářství v Kynského, už poněkolikáté nádherná kytka za slušné peníze. Z oslavy jsme odvezli Bibi k babičce, kde přespala, a my s Vikim jsme v neděli ráno jeli na Auta na náplavce. Auta i přívozy přes Vltavu (dokonce jeden opravdový parník!) si užil, přestože ke konci už byl solidně protivný z hladu a nevyspání (nezvykle vstával v půl sedmé). Odpoledne – pořád nevyspalý a protivný – trval na tom, že půjde s Lvíčkem a Brígou ven, a byl tak strašně determinovaný, že se sám oblíknul a prostě ho nic nezastavilo… a já měla aspoň klid douklidit a pověsit prádlo.
Pak zazvonil telefon. „Bríga spadla do rybníka, můžeš nám prosímtě rychle přinést suchý kalhoty, kalhotky, ponožky a boty?“ No… tohle nechcete slyšet 😀 ale tak sbalila jsem příslušné, vyrazila, na půl cesty jsme se sešli a při převlékání dítěte, kterému krok co krok žbluňkalo v holínkách, jsem se dozvěděla, co se stalo – Bibča se cachtala na kraji rybníka v mělké vodě, no a podklouzla v bahně… „Nezapomeň to vyprávět dětem ve školce,“ upozorňoval ji Lvíček. „Ne, já to vyprávět nebudu,“ protestovala Bríga. „Oni by se mi smáli!“
Takže, prázdniny úspěšně završeny – a do procesu s nima!
(Citát v titulku je z připitomělé batolecí knížky Praštěná kachna Agáta, kterou jsme my dospělí nenáviděli a děti ve věku tak 1,5-2 roky vyžadovaly číst pořád dokola 😀 )
Žolíky a piráti
Dva přední čeští prodejci e-knih, eReading a Palmknihy, se před časem spojili, obě značky ale dál udržují samostatně. Na srpen pak Albatros media, pod nímž se oba servery spojily, připravil akční ceny a soutěže – na podobném principu, ale pro každou značku v trochu jiném kabátě. Aktuálně jsou v polovině, takže jsem je tu chtěla trochu zrekapitulovat.
Čtenářům registrovaným k newsletteru eReadingu chodí každý všední den „karta“. Klienti Palmknih to mají komplikovanější – pro různé dny v týdnu si musí svou „odměnu“ jít hledat na různá místa; buď do newsletteru, na web nebo na některou ze sociálních sítí.
Minimálně eReading měl žolíky už několik let předtím a vždycky mě ta akce bavila – objevila jsem spoustu zajímavých věcí, k jakým bych se jinak nedostala, a za dobrou cenu. Nevím, co se stalo letos, ale na eReadingu mě zatím nezaujala ani jedna (dobře, jedna ano, ale tu už mám přečtenou) a na Palmknihách za celé dva týdny asi jen dvě. Tak doufám, že zbytek měsíce bude finišovat líp 😉