A vy taky víte. A já jsem ostuda, že mi to trvá přes měsíc.

I loni jsem ji dala.

1. Kniha z lékařského prostředí: Už zase sloužím o Vánocích. Už zase vtipný, už zase naprosto zabitý překladem.
2. Kniha obsahující ilustrace: Bajky barda Beedleho. A krásný ilustrace!
3. Kniha, která je vyprávěna retrospektivně: Vlaštovka v bublině. Nebylo to zlý, ale trvalo mi, než mi došlo, že to vlastně navazuje na Lososa v kaluži 😀
4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy: Lesní lišky. Finská psychárna doporučená kamarádkou (zdravím Janinu!), některé povídky byly moc pěkné a většina byla velký úlet.
5. Kniha vydaná před sto a více lety: Malé ženy (Little Women). Válčila jsem s ní v angličtině od srpna 2019 😀 ale většinu jsem přečetla loni, tak ji počítám. Přes všechny těžkosti se čtením v originále se mi fakt líbila, klasika.
6. Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná: Pulchra. Hledala jsem narychlo něco co nejkratšího od Škvoreckýho a tohle byl vážně provar. Vůbec jsem nepochopila, jaký vlastně mělo být vyznění nebo poselství. V hlavě mi z toho zůstane asi jen představa humanoidů rozmnožujících se pomocí vajec.
7. Kniha, která má v názvu část lidského těla: Jak hacknout zlomené srdce. Hezká oddechovka spojující romantiku a IT, proč ne 😀
8. Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis: Dopis od Kathryn Hughes. Jako asi nebýt toho tématu, ani bych to nečetla… zapomenutelné.
9. Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih: A pak už jen tma. Tady jsem vzala dvě mouchy jednou ranou a abych neutrácela další peníze za knížky, hledala jsem na Databázi knih takové, které neznám, v sekci novinek zdarma (e-booky z Městské knihovny). A pak už jen tma je smutná, krátká kniha o alkoholismu a jeho vlivu na celou rodinu. Br.
10. Kniha o známé české osobnosti: Život na Olympu (Čáslavská). Hodně zajímavý, hodně k zamyšlení a bez zbytečného okecávání. Kosatíka čtu ráda.
11. Kniha, kterou po přečtení někomu darujete: Možnost B, Proč jsem nechodil na Alexandrovce nebo Svět na dosah… prakticky všechno, co přečtu v papíru, daruju dál.
12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici: Doktore, fofrem, jde o život. Kdo říká, že to musí být jen český venkov? 🙂
13. Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen: Dívky od svaté Magdalény. Drsný čtení! O prádelnách jsem slyšela, ale něco jinýho je mít „pohled zevnitř“.
14. Kniha s pruhovanou obálkou: Drzá líná neschopná. Navzdory slibnému tématu mě zklamala. A to jsem studovala filologii, bydlela a chodila do školy v Košířích, mám dvě děti a minimálně líná a neschopná si připadám každou chvíli. Někdy holt ta chemie nezafunguje.
15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy: Jana Eyrová. Poklad! Někdy (často) se nevyplácí vyhýbat se povinné četbě 🙂
16. Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih: Jsou světla, která nevidíme. Tlustá bichle (asi; měla jsem elektronickou), spousta obezliček, přehazování děje mezi dvěma hlavními hrdiny a v čase tam a zpátky… hype kolem téhle knížky je podle mě větší, než si zaslouží. A to mám válečné knihy ráda.
17. Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha): Šikmý kostel 2. Óóó Bože, chci trojku, hned!
18. Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout: V šedých tónech. Fujtajbl. Chudáci Litevci.
19. Kniha, která má na obálce srdce: Zuzanin dech. Z mojí strany trošku podvod, protože jsem to četla jen elektronicky, ale tak holt to srdce bylo aspoň na ikonce reprezentující knížku v elektronické knihovně 🙂 od mojí někdejší spolužačky z bohemistiky, napsáno opět velmi dobře (a opět z ní mám trochu komplex, co už).
20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty: Voda pro slony. A další hype přesahující skutečnou úroveň knihy.

Jo, a už čtu ročník 2022. Tak na počtenou.

Edit: tady jsou moje celkové knižní statistiky za rok 2021 na Goodreads. 93 knížek, proboha! 17 z toho je dětských, ale povětšinou i to jsou docela slušné svazky, třeba několik dílů Letopisů Narnie. A to mi konstantně připadá, že dětem čtu málo a muž jim čte podstatně častěji. Takže asi takový já jsem magor 😀

Lvíček měl volno od pondělí 20. prosince, protože už mlel z posledního. Děti ještě chodily do školy, takže je různě odvážel, rozvážel a vyřizoval si pochůzky. Začátkem předvánočního týdne z nich dorazil dřív, než jsem ho čekala. Pouštěla jsem si koledy. Okomentoval to: „Člověk přijde a hned ve dveřích dostane přes držku koledama.“

Copak koledy. Bríga dostala na florbalu míčkem do malíčku. Ještě po příjezdu domů dobrý, ale do večerního sprchování jí to oteklo a zfialovělo. Když se totéž stalo (na školním basketu) s prstem mně, byla z toho sádra.

Je z toho sádra. Na 4-5 týdnů, přičemž za 4,5 týdne jsou jarňáky. Kdy jsme je chtěli konečně vzít na celý týden do pořádný lyžařský školy.

Abyste věděli, já si na letošek už ani (poprvé od svých -nácti) nepořizovala diář. Ale takovejhle frontální útok hned čtvrtýho ledna?

2022 bude zřejmě ostrej týpek.

Bríga má nové citoslovce. „Upsík“ nahradilo nově v podobném kontextu „ojda“. Tj. když se něco nepovede. Starší generace by řekla asi něco jako „jejky“.

Ojda, řekla bych, když nám 23. prosince přestala jít zavírat vestavná myčka. Důvodem byla cca dva roky stará dřevěná dvířka, která jsme museli udělat nová potom, co nám za linku ne naší vinou zateklo, vyboulila se podlaha, tím pádem zvedla lišta a dvířka se o ni urvala. Koukám, že o tom incidentu jsem ani nepsala, tak třeba jindy, je to velmi veselá historka. Nicméně dvířka, udělaná u nového truhláře, protože ten původní zkrachoval (další veselá historka), nebyla úplně nejkvalitnější a vyboulila se na místě nějakých šroubů, takže nešla zaklapnout pojistka.

Ojda, řekla bych, když jsem 26. nesla od benzínky Bibině horkou čokoládu a uklouzla na ledu rychleji, než když Kaiser dělá vozemboucha. S podobným švunkem a bonusovou ranou do hlavy.

Ojda, řekla bych, když vidím horu zabláceného oblečení z dnešního výletu do lomů navršenou na všem dalším prádle z prázdnin, co budu prát celý příští týden. A to s výjimkou Božího hodu jela pračka každý den minimálně jednou, spíš dvakrát až třikrát.

Ojda, řekla bych, když vidím neutěšený stav bytu i pracovního work management systému, přičemž to nevylepší ani zítřek, kdy je z důvodu výměny kotle ředitelské volno.

Ojda, řekla bych, když vidím, že jsem za prosinec zase nezvládla ani jeden blog.

A mohla bych to říct i dneska ve čtvrt na jedenáct, kdy ani jedno dítě vzbuzené v sedm a s dvaceti kilometry v nohách ještě nespalo.

Ale neřekla. A neřeknu. Protože nejsem devítiletá holka. Ale začít s tím první letošní článek mi přišlo takové… výstižné.

Tak hezký 2022.

Zavřeli obchody.
Mlčela jsem.

Zavřeli hospody.
Mlčela jsem.

Zavřeli školy.
Mlčela jsem.

(Jako jo, zakverulovala jsem si. Ale brala jsem to jako danost.)

Ale loni kruciprdel povolili aspoň ty adventní trhy, byť bez konzumace!

Tematický trhy být nemůžou.
Celoroční trhy být můžou.
Otevřený obchoďáky (indoor, hlava na hlavě) být můžou.
Fuck logic.
Hlavně, aby to vypadalo, že se něco dělá, a nestálo to víc než pár zkrachovalých stánkařů.

Tak dík, A&A.

Zrovna mi přišel do spamu komentář. Spamový. Asi bych měla radši něco napsat, než blog nadobro zapadá prachem.

Ale co? Díky, že můžem, nabízí se. Díky, že jsme mohli být 17. na Národce. Ani ne tak kvůli sametovce, jako kvůli den předtím končící karanténě našich ratolestí. Dávám se z ní dohromady doteď, a sranda asi ještě nekončí: většina kamarádek, co před 3-4 týdny psaly, že mají děti v karanténě (tedy tak týden přede mnou), teď píšou, že je celá rodina Covid+.

Mno.

Lvíčkovi zavřeli kancl, respektive omezili na 30 lidí denně, takže tenhle týden nejde ani jednou.

Školu ještě nezavírají. Zatím. Až na to dojde, určitě zešedivím: stačily mi čtyři dny domácí výuky našeho prvňáka. Zatímco třeťačka si v pohodě celé dopoledne konverzuje se spolužáky a nepřestane kolikrát ani potom, co online oficiálně skončí, prvňák má turnusy: dvacet minut z hodiny online, zbytek samostatná práce. U onlinu musím být s ním, aby si nepřepínal kameru, nevypínal kameru, nevypínal mikrofon, nevyhazoval ostatní z hovoru a soustředil se; u samostatné práce musím být s ním, protože, well, jinak nic neudělá.

Co dál říct. Loni touhle dobou jsem měla zařízenou většinu dárků, teď mám prd. Teda, zařízené jsou věci pro děti (naštěstí), rodina už je snad taky v procesu, ale nějaké dekorace, kolekce, výzdoba… meh. Ani ty koledy si nepouštím. A to už je u mě co říct.

Tak to by v rámci vymetení pavučin asi stačilo, mohli jste se přesvědčit, že žiju… a jdu radši zalehnout. Člověk dneska neví dne ani hodiny.

Nárok na třetí dávku, pokud by schválili pětiměsíční rozestup: 12. 12. Ale nejsem senior ani chronicky nemocná, tak asi bez šance.

Octomilky v kuchyni. Teploty kolem 20 °C, deště a studený vítr. Ve čtvrtek jsme viděli houfující se vlaštovky a v pátek na mě spadl žlutý list. Je to jasný.

Je tady podzim.

Jako jo, trochu brzo, ale příznaky jsou nepopiratelný. Jenom na burčák zatím chuť nemám. Ale to asi souvisí s tím, že nemám chuť skoro na nic.

Byli jsme v Bulharsku. Super týden, kdy jsem nemusela vařit a byla každý den aspoň dvakrát v moři (jako plavat, jen tak šplouchání nepočítám). Děti už jsou velký a jde je nechat na břehu a dát si s Lvíčkem k bójkám a zpátky. První dovolená, kde jsem měla chytrý hodinky a díky tomu vím, že jsem každý den nachodila mezi 15 a 22 tisíci kroků, takže skoro dvakrát tolik co za běžné dny doma (obvykle cca 9 až 13). A pak že rekreace!

Nějak mi zas přerůstají přes hlavu knížky. Počet rozečtených knížek, které jsem za poslední týden aspoň otevřela: 4 papírové, 8 elektronických, z toho 3 dětské, 2 povídkové sbírky, 2 takové holčičí čtení, 1 současná knížka, 1 historická detektivka a 3 non-fiction. Je v tom bordel? Trochu. Čtu až na výjimky hlavně před spaním, takže to bude ještě trvat asi dlouho, ale chtěla bych to zase zredukovat, třeba na 4? 😀 (A to mám v rozečtených ještě pět dalších, na které jsem z různých důvodů nesáhla delší dobu, chm.)

Minulý týden se nám podařilo odvézt děti ve středu dopoledne k babičce (měly tam trávit z prázdnin mnohem větší část, ale rekonstrukce střechy plánovaná na červen se přesunula na skoro celý červenec+srpen) a vyzvednout je až v sobotu po obědě, kdy jsme jeli na zahradu slavit babiččin a Vikiho svátek. Během těch tří dnů jsme zvládli:

• ve středu večer gardenparty u Lvíčka v práci se spoustou super lidí, skvělých konverzací, výborného jídla a pití
• ve čtvrtek večer vyrazit „nájemným“ autem k Břevnovskému pivovaru, dát si pivo na cestu a dojít přes Petřiny a Vypich domů. 30 000 kroků 😀
• v pátek si dát jen „malou“ procházku po okolí (20 000 kroků) s návštěvou nového stánku v parku, ale po návratu stihnout doutník s hruškovicí a nový díl The Grand Tour (Lochdown) na terase – sice jsme se dostali do postele až kolem půlnoci, ale stálo to za to 🙂
• v sobotu dopoledne zvládnout kávu z Čokolaterie Vokovice a procházku po Střešovicích a Kocourkách

A bylo to super, z toho budu asi čerpat hodně dlouho…

PS: 20 let na Nyxu. Hrůza, fakt!

O prázdninách toho moc nenapíšu, ale aspoň stručně tradiční poločas čtenářské výzvy – do statistiky…

1. Kniha z lékařského prostředí: Už zase sloužím o Vánocích
2. Kniha obsahující ilustrace: Bajky barda Beedleho
3. Kniha, která je vyprávěna retrospektivně: Vlaštovka v bublině
4. Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy: Morgavsa a Morgana: Princezna čarodějka
5. Kniha vydaná před sto a více lety: Malé ženy
6. Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná: asi Hrozny hněvu
7. Kniha, která má v názvu část lidského těla: Jak hacknout zlomené srdce
8. Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis: Dopis (Kathryn Hughes)
9. Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih: to je hodně těžký, ale něco mám ve frontě
10. Kniha o známé české osobnosti: do ničeho se mi nechce, možná Básník
11. Kniha, kterou po přečtení někomu darujete: jakákoli papírová
12. Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici: možná Před povodní, možná najdu ještě něco jiného
13. Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen: buď Židovský policejní klub, nebo Nemám ústa a musím křičet (to je pěkně vypečenej blog)
14. Kniha s pruhovanou obálkou: mám rozečteno Drzá líná neschopná, snad je to dost pruhované
15. Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy: asi Jana Eyrová
16. Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih: uvidíme
17. Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha): Šikmý kostel 2
18. Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout: V šedých tónech
19. Kniha, která má na obálce srdce: Zuzanin dech
20. Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty: Voda pro slony

Mikrobiom je buzzword poslední doby. Civilizace mikrobů v útrobách jednoho každého z nás prý tvoří celý nový orgán a druhý mozek. Anglický výraz pro intuici je „gut feeling“, tedy v podstatě cítit něco ve vnitřnostech.

Já se asi, s dovolením, budu spoléhat na ten první mozek, protože moje vnitřnosti jsou buď pitomý, nebo naprostý sadisti. (Doufám, že neumějí číst.)

Abych to ilustrovala. V neděli jsem chtěla jít běhat. Potud dobrý. Vždycky ovšem chodím na jednu stálou trasu, maximálně prohodím směr okruhu, trochu ji zkrátím nebo prodloužím. A vždycky si taky beru běhací tříčtvrťáky.

Nicméně v neděli mi intuice našeptala: „Co kdyby sis radši vzala ty turistický kraťasy? V tom vedru se hodí o každý centimetr míň. A když už jsme u toho, proč si to trochu nezpestřit a nejít si zaběhat výjimečně na druhou stranu, do lesíka kolem rybníka? Stín, chládek, měkké lesní cestičky místo asfaltu! Poooojď!“

Načež jsem na kraji lesíka zaškobrtla o kořen a sedřela si půlku levého lýtka. Přesně na místě, co by normálně bylo kryté těmi tříčtvrťáky, které nosím pokaždé.

Mám pro to jediné vysvětlení: moje vnitřní orgány mě nenávidí.

Květen je zabitej. Když jsem se chtěla podívat, co jsem psala v květnu loni – protože v květnu máme vždycky nějaký události typu zabouchnutý dveře, odřený auto, ztracený klíče… tak jsem zjistila, že jsem nenapsala nic. Příhoda, kterou napíšu na konci příspěvku, se nám stala taky ještě v květnu. A než jsem se k ní dostala… marná sláva.

Plácám se v tom. Už od doby, kdy jsem před dvěma měsíci dostala k narozeninám otevření škol a školek. Hned první den jsem šla plná nadšení umýt lednici. Nesla jsem skleněnou polici do vany… a omylem s ní škrtla o obklad. Police na s…třepy, vana poškrábaná. Cool. Později ten samý týden jsem si všimla, že poličky ve vestavné skříni v chodbě jako by trochu nabobtnaly. Přičítala (a vyčítala) jsem to tomu, že jsem tam možná někdy uklidila nevychladlou parní stanici. Houby, zlatá rybko: měla jsem tam několik plechovek radleru, z nichž v jedné byla těsně nad dnem mikroskopická dírka. Nikde louže, nikde… nic… jenom čtyři a půl deci radleru, které se vsákly do vestavky.

Bomba.

Když jsem příští týden myslela, že už budu mít klid, čekal mě telefonát z neidentifikovaného čísla. „Tady je Policie ČR, jste majitelkou vozidla XY?“ To bylo moje ani ne měsíc staré auto, tak jsem s hrůzou přikývla. „A víte, kdo s ním včera odpoledne odjel bez placení od čerpací stanice…?“

No, já ne. Lvíček. Byl mi ho zajet, po celém dni za volantem byl unavený (když jel takhle projet nové auto před časem, ztratil někde při sundavání rukavic snubní prstýnek) a je zvyklý platit na Benzině appkou, takže mu nepřišlo divné, že nejde dovnitř. Prostě natankoval, zadumal se, myslel, že zaplatil, a odjel. Tak to jel s omluvou srovnat.

A takovýhle srandičky jsme zažívali v dubnu.

Já myslím, že by líčení našich katastrof takhle po dvou měsících zase stačilo (mně teda určitě), tak už jen tu květnovou historku: jeli jsme od zubařky a podle navigace odbočili pod železničním mostem doleva na nábřeží. Za chvíli vidíme na tramvajovém pásu vedle sebe policejní auto. Lvíček prohodil něco o tom, že pch, jedou po kolejích a ani nehoukají – jako by ho slyšeli, zapnuli majáčky, vjeli před nás a gesty nám dali najevo, ať auto odstavíme na chodníku.

Chvíli jsme stáli, policajti před námi, a nic se nedělo. Za pár minut vystoupil ze dveří spolujezdce příslušník, v chůzi si nasazoval respirátor a houknul na Lvíčka do okýnka: „Máte štěstí, pane řidiči, zrovna nás zavolali k něčemu nutnějšímu, takže můžete jet.“ „A kvůli čemu jste nás zastavili?“ ptal se L ze zájmu, protože jsme si žádný přestupek neuvědomovali. „Vjel jste do zákazu, pod tím mostem se nesmí doleva.“

Tak jo. Zase jsme o něco chytřejší.

Když byly batolata, toužila jsem po tom, aby byly větší. A teď?

Ani za nic bych se nevrátila zpátky do doby, kdy bylo Bibi pod 4 a Vikimu pod 2. Tohle období jsem přes všechny snahy „koukej si to užít, bude se ti stýskat“ vygumovala a pořád cítím paniku, když někde potkám maminku se dvěma dětmi mladšími 4 let. Pak už to celkem ušlo a poslední dobou je to super. Jenže to „super“, ohraničené na jedné straně batoletem, je ohraničené na druhé straně puberťákem.

Koukáme s Lvíčkem na Breeders. Dokonce jsme si kvůli tomu neplánovaně prodloužili zkušební předplatné HBO GO. První řada byla super, ke spoustě věcí se šlo vztáhnout. Od druhé řady jsem čekala, že se bude odehrávat třeba o rok, dva později. Ale bum! Je to šest let a ze sedmiletého chlapečka a čtyřleté holčičky jsou (pre)puberťáci. Hážou ksichty a mizí do pokojů s tablety a telefony.

Nejsem na to připravená. A pak si člověk přečte u Rosy článek se sugestivním dovětkem: „A umíte si představit, že vaše děti jednou vyrostou?“

Popravdě, snažím se vidět na každém věku to lepší. Nesmutním po dobách, kdy jim bylo třeba 4-5, i když byli třeskutě roztomilí. Pořád mají super hlášky, víc toho ujdou na túrách a jdou s nimi hrát složitější deskovky. Ale nevím, jestli jsem připravená na pubertu. Uáááh.

Tak snad mám k dobru ještě aspoň tak ty 2-3 roky…