Velký holky

Publikováno | Autor:
6

Tentokrát jsem ani nestihla zhodnotit březen. Protože konec března a začátek dubna byl zase fičák, který se nesl ve znamení toho, že jsme dvě velký holky. Každá jinak.

Brigča je velká holka, protože první dubnový týden oběhala (a zvládla) zápis do tří škol. My všichni jsme byli na všech s ní, protože Lvíček se rozhodl, že si to nechce nechat ujít, a Vikiho prostě nebylo moc kam dát. Páťačky převlečené za víly v první ze škol nám ho ale okouzleně ukradly a málem nevrátily, v poslední škole zase dělal půlku zápisu se ségrou a na všech jednotně si vyžebral dárek pro zapisované, až jsme se skoro styděli, ale zas – líná pusa…

Je velká holka, protože dostala 20″ kolo s přehazovačkou – a následně si ho koupil i Lvíček, protože za zpřevodovaným kolem už se dost dobře nedá běhat, a byli spolu minulý víkend na regulérním cyklovýletě do vedlejší vsi, což L považuje za splněný sen a nečekal to dřív než někdy v létě. Následně si šel koupit dres, boty, rukavice, kraťasy a ještě asi milion dalšího příslušenství… inu, koníčky se holt prodraží 🙂

Je velká holka, protože jsme jí dneska konečně sehnali, vyzkoušeli a koupili vysněný kočičkový školní batoh, který je větší, než můj dospělácký, a my nemůžeme uvěřit, že to malý miminko… no, však to znáte.

Zápisy by si zasloužily samostatný post, ale nevím, jestli vůbec stihnu dopsat tenhle 🙂 na spádové škole se nám líbilo, ale budoucnost je dost nejistá. Na spádové škole nejlepší kamarádky ze školky se nám zase velmi nelíbilo a šance na přijetí pro nás nespádové jsou navíc zhruba podobné šancím sněhové koule v pekle. Všem se líbilo na soukromé škole, vzdálené cca deset minut jízdy autem. Školné – vtipně – stejné jako ve školce, malé třídy, rodinný přístup, ale přitom důraz na smysluplnost výuky. Je to paradoxní: celou školku jsme se těšili, až na základce hodíme placení za hlavu, a shodli jsme se se Lvíčkem, že nemáme ambice produkovat nějaké malé Einsteiny. Jenže když je člověk reálně uprostřed toho rozhodování, je to jiné. Bíba si novou školu zamilovala na první pohled a moc se tam těší. Snad jí to vydrží.

A s tím souvisí i to, proč jsem velká holka já. (Teda kromě toho, že mi ve čtvrtek bylo sedmatřicet.) Jsem velká holka, protože mám poprvé v životě auto. Jednou jsem tedy jedno psané na sebe měla, ale nikdy jsem s ním neujela ani metr. Teď jezdím. S dozorem z bazaru domů, na Smíchov nebo do pneuservisu, sama do školky, do zmíněné školy na předškolní kroužek a jednou dokonce i do nákupáku. Psice, tohle je pro tebe: nikdy není pozdě 😉 Klíčový faktor – po téměř osmi letech neřízení – je automat. Mám se toho ještě hodně co učit a musím se hodně vyjezdit, sama si troufnu jen na předem projeté trasy a tak dále, ale právě automatická převodovka mi to velmi usnadňuje.

Tyhle všechny věci, nicméně, ve spojitosti se snahou o nějakou pracovní činnost, mi zabraly čas a duševní energii na blog (a vlastně skoro na všechno ostatní). Pevně doufám, že teď bude zas trochu víc příležitostí na psaní. Díky, že mě pořád čtete… 🙂

 

Únor, to byl zas úmor

Publikováno | Autor:
6

Únor stojí každým rokem za houby. To vím, protože každým rokem natáčíme s několika kamarády takovou challenge – pár vteřin z každého dne, které dají sestříhané a s oblíbenou hudbou na pozadí takový průřez naším únorem. Únor jsme zvolili, protože je nejkratší, a co si budeme povídat, je to taky jeho jediná přednost.

V únoru je každoročně hnusně. V únoru jsou každoročně děti aspoň půlku měsíce nachcípané. V únoru už berou za své jakékoli zbytky novoročních předsevzetí a odhodlání FAKT si už letos vést důsledně diář, denně cvičit nebo zábavnou formou grafomotoricky a logopedicky rozvíjet své ratolesti, které netouží po ničem jiném než 358. dílu Tlapkové patroly. Z nějakého důvodu ale tradiční únorové video nikdy nevyjde jako reklama na antikoncepci kombinovaná s reklamou na emigraci do Karibiku, jako by reálný odraz našeho února musel být. Většinou je to překvapivě pozitivní směs roztomilých dětí, zimních radovánek a od roku 2015 dojemné oslavy narození/in našeho benjamínka, světla našich životů.

(Světlo našich životů si poslední dny koleduje o bolestivou a pomalou eliminaci… ale to bude zase až do březnového článku. Takže to zatím shrnu jen tak, že Lvíček je od minulého úterka na zahraniční služebce a děti od předminulého pátku doma – tedy Bibi, Viki byl ještě ten předminulý pátek aspoň do oběda. O víkendu navíc spali u prarodičů, což je vždycky rozhodí, a pan Vikoslav opět po nějaké době propadl dojmu, že by se možná slabá matka dala svrhnout z pozice dočasného vůdce smečky. Pevně doufám, že nejpozději zítra mu konečně dojde, že to byl blbej nápad.)

Za zanedbávání blogu se omlouvám. Kromě toho, že rozpoložení nemám zrovna tvůrčí, se v těch pár chvílích, co zrovna nepečuju o nemocné děti, snažím psaním článků apod. vydělat aspoň na zdravotní a sociální – a mám z minulosti mnohokrát odzkoušeno, že čím víc píšu „na uživení“, tím míň už mě baví plodit na blog. Že bych měla každý měsíc jen omezené množství písmenek, které jsem schopná vydávit?

Tak nashle na konci března 🙂

Sedmadvacetihodinová dovolená

Publikováno | Autor:
6

Za 27 hodin bez dětí se dá stihnout:

  • rychlý kafe doma a vyrazit na tramvaj na Anděl
  • skvělý jehněčí Rogan Josh v indické restauraci Rangoli
  • dojít přes sady Na Skalce na Santošku a Paví vrch, přejít Radlickou a pokračovat kolem Magorovy studánky na Kesnerku, Dívčí hrady, vyhlídku Ctirad a stihnout vlak, který nás ze Žvahova pohodlně dovezl až skoro domů
  • zaslechnout nezaměnitelný zvukový doprovod neviděné dopravní nehody (v rozmezí asi jedné a půl vteřiny zatroubení klaksonu, zaskřípění brzd a náraz plechů o plechy)
  • jet se (po osmi letech) rozjezdit na Džbán a do vokovických uliček
  • zastavit se v Globusu pro suroviny na lehkou, ale skvělou večeři
  • Fantastická zvířata 2: Grindelwaldovy zločiny
  • nerušený 8hodinový spánek
  • poklidná a tichá snídaně
  • Ronja, dcera loupežníka ve Studiu Kamarád (to si nedokážeme odpustit ani bez dětí :D)
  • procházka přes železniční most a po Náplavce
  • výstava Retro zima za socíku v Tančícím domě
  • cappuccino v Glass Baru tamtéž a výhled na Vltavu, Petřín a Pražský hrad (ta siťovaná střapatá kupole je ve skutečnosti hrozně malá a obyčejná!)
  • dojít zpátky k autu a dojet na Velkou Ohradu
  • zase se na sebe naladit tak, že myslíme na stejné věci a doplňujeme si věty
  • na parkovišti Auto Jeremiášova si přes plot pokoukat na nové Mazdy a Mitsubishi
  • dát si geniální oběd v Gao Den (před měsícem zavedli nedělní provoz!)
  • zajet se aspoň zvenku mrknout na (nejspíš) nedosažitelnou ZŠ
  • odřídit od školy ke tchánům, jelikož si manžel sedl na místo spolujezdce a odmítal se hnout 😀 (cca 20 minut)

Prostě dovolená. Asi po třech měsících, kdy byl pořád někdo nemocný nebo jinak indisponovaný. Už fakt bodla 🙂

Leden, něčím se sjedem

Publikováno | Autor:
6

…aspoň bombardinem nebo whiskey s ledem.

Leden stál za to. Děti chodily do školky něco jako týden, pak jsem je před horama radši nechala doma, pak byly hory a po horách byly ve školce přesně dva dny, než je oba zkosily horečky a kašel a rýma. To bylo 22. a já měla 31. termín na odevzdání překladu, sice už větší část hotová, ale stejně na tom bylo práce ještě poměrně dost. No, nějak jsme to spolu zvládli a já odevzdala 30. ledna překlad svojí první knížky. Vyjde snad v květnu. Pořád se mi tomu nechce uvěřit, ale už jsem si proaktivně napsala na Linkedin do skillů English Translation 😀 Děti jsou doma doteď.

Hory byly fajn. Svařák ve skibaru (jak to, že ho tam mají tak dobrej??), Viki se na lyžích docela slušně zabydlel, na to, že na nich byl poprvé, a Bríga… ta se k našemu ohromení etablovala jako nejlepší lyžařka ze skupiny. Ve tříčlené skupině to tedy není až tak obrovský achievement, ale já i Lvíček jsme vždycky hrdě stáli v čele třídních pohybových nemehel, takže když byla z celé školky na závodech druhá (vlastně první, protože vyhrál chlapeček, co už chodí do první třídy a je dost všestranně sportovně nadaný a rozvíjený), nechápavě jsme na sebe koukali a prozkoumávali rodokmeny, z které větve můžou pocházet tyhle recesivní sportovní geny. Její instruktor jí dal přezdívku Královna rychlosti, abyste věděli 🙂

Z hor pochází i můj asi nejpozitivnější lednový zážitek. To máte tak – zřejmě následkem dvouapůlhodinového sezení v autě jsem po příjezdu byla obdařena dost nepříjemným intimním problémem (varuju vás, negooglete si akutní perianální trombóza. Fakt to nedělejte. Varovala jsem vás!). Já googlila (protože mi taky nic jiného nezbývalo) a po nedávné zkušenosti s e-receptem od jiného doktora jsem podnikla guerillovou akci, zavolala jsem doktorce, s kterou už jsem svoje žilní potíže několikrát řešila, požádala ji o recept na Detralex a sjela si autobusem do Vrchlabí do lékárny. Potud dobrý, ale nejel mi autobus zpátky – respektive jel, ale už dost pozdě. Takže jsem si vzala jiný autobus na křižovatku před Černým Dolem a šla. Myslela jsem, že to půjdu tak 20-30 minut, i když už cesta do Vrchlabí, která autobusu trvala od výjezdu k oné křižovatce asi sedm minut, mi dávala tušit, že to bude veselejší.

Šla jsem hodinu. V padající tmě, na úzké horské silnici, kde mě míjelo docela dost protijedoucích aut vracejících se z lyžovačky. A bylo to naprosto boží. Kromě jednoho momentu, kdy mě autobus minul asi jen o dvacet čísel, jsem se celou dobu cítila bezpečně, pouštěla si k tomu koledy od Irish Rovers a blaženě, sama na celém světě, stoupala do kopců. Ten spoj, co mi připadal, že jede moc pozdě, by dorazil asi deset minut potom, co jsem dofuněla k hotelu (poslední míle už byla trochu míň zábavná, ale stejně bych neměnila). Lvíček vrtěl hlavou, že jsem si nevzala taxíka. Když já ale fakt děsně nemám ráda taxíky, když se jim můžu aspoň trochu vyhnout 🙂 Detralex druhý den začal zabírat a mně zůstal zážitek.

Vidoucí jsem nestihla. Docvaklo mi to pozdě a pak jsem stejně nestíhala s překladem a kromě toho měla absolutní tvůrčí blok. Nápady by i byly, ale nechtělo se mi zamořovat dalšíma písmenkama veřejný prostor. No co, aspoň nebudu půl roku čekat, až mi deset lidí napíše, jak moc to stálo za houby 😀

Takže… vzhůru do února 🙂

Čtenářská výzva 2018

Publikováno | Autor:
10

Když jsem si kvůli srovnání četla minulou rekapitulaci, přečetla jsem si, že jsem měla v úmyslu míň číst a o to víc psát. Hahaha. Tedy takhle, vzhledem k nějakým těm pracovním aktivitám jsem načetla o pár knížek míň než v roce 2017, ale míň než loni jsem toho nenapsala už dlouho. A začínám mít podezření, že to tak zůstane. Že už jsem prostě na psaní stará. Když mám vymyslet dětem nějakou pohádku, připadám si, jako by mi trhali vnitřnosti žhavým železem. Je nepříjemné připustit si něco, na čem jste si většinu života stavěli vnitřní identitu, ale musím se tomu postavit čelem: literární kariéra na mě nečeká. Dělat si radost čtením ale pořád můžu, takže jak dopadla Čtenářská výzva za loňský rok?

Kniha, která byla zmíněna v jiné knize: To nebylo snadné, protože kupodivu (strach z konkurence?) nejsou konkrétní knihy v jiných knihách moc zmiňované. Původně jsem uvažovala o Věčně zpívají lesy, zmiňované v Deníku Anne Frank, ale nakonec jsem skončila u Bouřlivých výšin, protože o těch jsem četla už tak nejmíň ve třech knihách; bohužel si nevzpomínám, v kterých konkrétních, s výjimkou Nového měsíce (ehm).

Kniha autora, který žil ve vašem kraji: Mno, žiju v Praze a jsem z Prahy, a když jsem chtěla autora, který ŽIL (tj. buď se odstěhoval, nebo už umřel), nebylo to zase až tak strašně jednoduché. Taky jsem přece jenom chtěla, aby se v tom díle něco místního odráželo, a všechny podmínky nakonec splnil Kosmonaut z Čech.

Kniha s vánoční tematikou: Tam jsem využila doznívající atmosféru začátku roku a už v lednu jsem přečetla velmi romantickou publikaci Vánoční vražda a jiné povídky 😀

Kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy: Další oříšek, protože jsem chtěla opravdu Janu, ne přeloženou Joanne/Jane, a z toho, co jsem objevila, mě nic extra nezaujalo. Až jsem tady na blogu dostala tip na Honzlovou – Jitce moc děkuju, protože to pro mě byl jeden z knižních zážitků roku.

Kniha, která má čtyřslovný název: Tři dámy na zhubnutí. Celkem milá limonáda 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození: Vyšly z toho Čtyři roční doby od Kinga. Jak podobné žánry normálně nečtu, hlavně Shawshank a Učenlivý žák byly poutavé.

Kniha, podle níž byl natočen seriál: Tady se nabízel Příběh služebnice, jak kvůli současnému hype, tak proto, že už mám dávno přečtené všechny díly Písně ledu a ohně, které zatím vyšly 😉 ale při vší úctě, knížka mě moc neohromila a mám dojem, že v tomhle případě bude seriál působivější.

Kniha od slovenského autora: Mengeleho dievča. Zvažovala jsem Trhlinu nebo Som mama, ale druhá jmenovaná se ke mně dostala až teď a k Trhlině jsem pořád nějak nesebrala odvahu. Mengeleho dievča jsem začala číst jako „další knihu o holocaustu“, kterých jsem četla už vážně hodně a jsem vůči nim možná trochu otrlá, nicméně výpověď Violy Fischerové mnou zase po nějaké době opravdu otřásla. Čteno ve slovenštině a jsem ráda (Som mama čtu teď přeložené a není to ono).

Kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera: Tady bylo kandidátů logicky víc, ideálně bych časem chtěla přečíst asi všechny, ale nakonec jsem vybírala mezi Zvukem slunečních hodin a Mlýnem na mumie, vzhledem k nějaké akci na eknihy vyhrál Mlýn na mumie a byla to jízda! 😀

Kniha s tematikou moře: Další oříšek! V diskusních tématech na Databázi knih mě trkl titul Pí a jeho život, poslechla jsem si audioknihu a jako… no… fanouškem se asi nestanu. Moře ale tvořilo podstatnou roli jak stran prostředí, tak i jako nositel děje, takže zástupce kategorie dobrý.

Kniha od více autorů: Vášnivý lhář, bez komentáře 😉

Kniha s válečnou tematikou: Hodně jsem žonglovala s tématy, nakonec jsem se Na západní frontě klid rozhodla zařadit do následující kategorie, pro rok narození použít Čtyři roční doby a sem spadl Schindlerův seznam, který taky vyšel v roce mého narození. Film jsem neviděla, knížka byla podle dnešních měřítek taková trochu utahaná, nicméně zajímavá.

Kniha poprvé vydaná před rokem 1950: Na západní frontě klid. Znovu se mi potvrdilo, že čtu málo klasiky – knihy z první poloviny 20. století jsou většinou skvělé.

Kniha s ročním obdobím v názvu: Pražská zima. Madeleine můžu. Tohle je sice psané hlavně pro angloamerickou veřejnost, ale i tak jsem se tam dozvěděla nebo si dala do souvislostí některé věci, co mi dřív nedocházely.

Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice): Tohle mi taky dlouho trvalo – kdyby knihkupectví, měla bych nápadů víc, ale knihovna… nakonec Hřebec, i když je docela trapný a na knihovnictví člena milostného trojúhelníku se neodkazuje jinak než zálibou v historických budovách a sakem se záplatovanými rukávy.

Poslední kniha (již nežijícího autora): Tohle jsem si trochu usnadnila předpokladem, že jde o datum napsání a ne datum vydání, a tudíž lze použít druhou (ale první vydanou) knihu Harper Lee Jako zabít ptáčka. Kdyby nešlo… tak jsem v troubě, ale už se mi nechtělo shánět nic dalšího 😉 každopádně další z knižních vrcholů roku, ještě s Medvědínem a Nejlepší pro všechny.

Kniha žánru, který běžně nečtete: Další lehký workaround, protože grafické romány (tj. komiksy) běžně nečtu – pro sebe, děti několik komiksových knížek mají. Ale nebýt jich, tohle opravdu není můj oblíbený žánr, takže se mi půjčené komiksové Nikdykde od Puffin velmi hodilo 🙂

Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně: Skleněný pokoj (především protože Vyhnání Gerty Schnirch jsem už četla – ta knížka je výborná). Opět zvlášť nenadchlo.

Kniha o jídle: Láska s chutí makronky. Děj je příčetnější než název a pekařská soutěž často vzbudí činnost slinných žláz 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha): Pokračování Medvědína, tedy My proti vám. Pořád velmi dobré, ale už ne tak kulervoucí jako první díl. Osud sequelů, ale stejně doufám v další pokračování 🙂

A na závěr tradiční statistiky z Goodreads. Letos si nedávám větší ambice než cca 50 knížek, času už tolik nebude. I tentokrát se pokusím o výzvu, ale témata jsou nějak čím dál slabší (kniha odehrávající se v Ostravě? vážně??), takže nevím nevím…

Šest let a měsíc

Publikováno | Autor:
4

Uf, nebyla jsem tu tak dlouho, že si už skoro ani nepamatuju heslo. Omlouvám se všem milým komentujícím, kterým jsem nezvládla odpovědět – asi procházím nějakým menším blogovým vyhořením, z předchozích zkušeností ale vím, že nebude trvalé… nikdy to není trvalé 🙂

Prosinec (a vlastně i závěr listopadu) mě strašně zahltily, jako prakticky každý rok. Tentokrát ale byla dávka (n)emocí obzvlášť masivní, B byla ve školce z celého prosince asi tak šest dní, a plánovaný adventní kalendář aktivit jsem vzdala asi v půlce. Fotky už nejspíš nikdy nedoženu (jsem někdy u 30. listopadu) a ohledně rekapitulace Vánoc… ehm… někdy, možná. Co mě ale mrzí, a mrzí mě to vždycky, že nestíhám věnovat čas Bibinčiným narozeninám.

Brigitce bylo pátého prosince, na Mikuláše, šest. A já jsem z toho ještě měsíc poté naměkko. Brigča je skvělá. Posledních pár týdnů sice zase spadla do nějakého regresu kňourání a naschválů, ale předtím byla fakt asi půl roku úplně božská. Dá se s ní chodit! Lvíček s ní chodí i na dlouhé procházky, na dětské poměry túry, a zvládá držet tempo a ujít i několik kiláků, zatímco Viki se furt táhne jak smrad. Je chytrá, je vtipná, strašně ráda luští různé úkoly a tvoří, co ji napadne. Především z papíru, ale hodí se jí všechno. Z láhve od kosmetického prostředku udělá pelíšek pro gumové myši, zkombinuje cokoli s čímkoli. Stinná stránka toho je, že je po mně, babičce a prababičce hromadička a bordelářka, ale zkusím zapracovat na tom, abych ji to trochu odnaučila.

Přestává být to nevinné, přímočaré předškolní děťátko. Uvědomuje si sama sebe a vztahy kolem ní. Za posledních pár měsíců díky nové rodilé mluvčí ve školce skokově pokročila v angličtině a nejen, že opakuje fráze jako Áj lav jů, mami – ona nám rozumí i základy toho, o čem se s L. „tajně“ bavíme, takže si asi budeme muset najít nějaký jiný tajný jazyk 😉 na druhou stranu, na Ježíška věří stále neochvějně, upřímně a vřele. Moc si to s ní teď užívám a těším se na dalších cca pět (věřím že) skvělých let, než začne přicházet do puberty 🙂

Co si přeju od Ježíška

Publikováno | Autor:
4

Za týden touhle dobou už bude po všem. Rozbalené dárky a na rok úleva. Lvíček už pro mě všechny dárky dávno má, takže tady můžu popustit uzdu fantazii. Tedy ono ani není moc co popouštět: strašně klišovitě bych si přála hlavně zdraví pro celou rodinu a taky co nejvíc fajn společných zážitků.

A k těm zištným, hmotným věcem, o které bych si bývala letos napsala, kdyby mi bylo tak o dvacet let míň 😉

Kytaru. To by byl shodou okolností taky návrat do doby tak o těch dvacet let zpátky, kdy jsem se doma hrbila nad Já, písničkou a snažila si rozříznout bříška prstů a hřbet ukazováku při pokusech o akordy na otcově staré kytaře. Nikdy jsem nebyla virtuos, ale na doprovod ke zpěvu to stačilo – a nedávno jsem si ze stojanu v kavárně jednu kytaru ukradla a zjistila, že na rozdíl od těch šestnácti by mi teď už šlo i to barréčko! Jenže mám smůlu, do nového bytu se mi kytara nikam nevejde. A nové bydlení od Ježíška fakt nechci, to spíš trochu klidu.

Audio minisystém s DAB. Mám ráda hudbu. A i když je Google Play super, mám taky ráda rádio, které pustím a prostě se o nic nemusím starat, anebo svoje stará cédéčka, občas natolik obskurní, že na tom Google Play prostě nejsou. Věže jsem se vzdala při stěhování a věděla jsem, že mi bude chybět. A taky chybí. Třeba časem.

Novou peněženku. Koženou. Ideálně nějak decentně, ale vesele barevnou.

Něco voňavého. Vosky do aromalampy, sprcháče… nový parfém by se taky hodil, ale ten si zatím nejsem schopná vyčuchat ani sama, takže by Ježíšek musel projevit vážně nadpozemské schopnosti!

A knížku, protože i když mám frontu papírovek asi dvacet titulů dlouhou, bez knížky to prostě nejsou Vánoce 🙂 knižního Ježíška jsem si ovšem pojistila u maminky s Jedním kopečkem šmoulový. Protože do téhle knížky jsem jednou nakoukla a bylo mi jasné, že ji musím mít. Vzpomínání na osmdesátky a devadesátky, jaj, to je moje…

Kdybychom se do Štědrého dne nepočetli, přeju šťastné (víc) a veselé (v rámci mírného pokroku v mezích zákona) a ať najdete pod stromečkem právě to, co si přejete vy… 🙂

Říkal někdo advent?

Publikováno | Autor:
8

Fotky nejsou. To předesílám. Není ani cukroví, nestíhám úkoly dětem do adventního kalendáře, předvánoční úklid ani práci. Bibi byla za poslední měsíc ve školce asi tak pět, šest dní? Vždycky, když se z něčeho vylíže nebo jakž takž vylíže, přijde něco nového. Kašel, čas od času horečka, afty, a po nedělní oslavě buď otrava jídlem nebo žaludeční viróza, ono to je nakonec buřt… zkrátka skončila v úterý odpoledne na kapačkách v Motole. Vzala jsem ji k doktorce, radši, protože ráno zvracela i trošičku krve. Doktorka nám nakonec zavolala sanitku, protože se jí nezdálo, jak je vyhublá a apatická. Motol dobrý, nebo vlastně můžu klidně říct super, nečekali jsme, Bibi dostala dárek (náramek-koníčka), omalovánky, 200 ml glukózového roztoku, na televizi Dobu ledovou a asi deset dílů Maxipsa Fíka. Ale jaká je logistika řešení tohohle všeho, když máte muže na služebce v cizině a druhý dítě, který chodí do školky, to si ani nepřejte vědět a děkuju mamince i tchánům, že se tady prostřídali. Bonusem bylo, že v noci na dnešek jsem začala zvracet a průjmovat i já (a odpoledne to dohnalo i tchyni). Logistika vedení dítěte do školky, když sotva šoupete nohama, je ještě o stupínek veselejší… Lvíček se vrací dnes zhruba o půlnoci a já tady nebudu psát nic o tom, že si snad oddechnem nebo že snad už máme vybraný nebo že už bude líp, protože pokaždý, když jsem napsala něco ve smyslu „co může být o adventu lepšího…“, tak následující půlden přinesl ještě něco mnohem veselejšího. Takže budu radši do Štědrého dne anticipovat invazi nepřátelských mimozemšťanů, světovou epidemii eboly a atomový konflikt zaměřený speciálně na střední Evropu.

Tak šťastnou Lucii.

Bude někdy nějakej blog? (43. a 44. týden)

Publikováno | Autor:
3

sonduje nenápadně Lvíček. Měl by být, bezpochyby. Nicméně – a teď to bude znít jako výmluva – když člověk celý den píše pro živobytí, motivace plodit nějaké objevné a smysluplné texty ještě ve svém volném čase dost výrazně klesá oproti stavu, kdy nejnáročnější verbální projev byl Kutálí se ze dvora tááákhle velká brambora. A já nemám takovou železnou disciplínu jako třeba Lobo 🙂

Ve fotkách by měl být už 45. týden, ale za prvé mám číslo 44 radši a za druhé vím, že když budu čekat, až nahraju další fotky, nebude to nikdy. Takže fotky bez popisků a náš život v bodech.

„Už hákujete?“ zeptal se mě včera náš holič, a já připustila, že ano. Ale z domova, jak už jsem psala minule. Zkoušela jsem ještě rozesílat životopisy, ale nebylo z toho vůbec nic, takže nebudou žádné veselé historky z korporátu a budu se do živnostničení muset trochu víc opřít, když jsem zjistila, jaké budou povinné minimální odvody po únoru, kdy mi skončí rodičák. Všechno taky strašně letí, takže Vánoce mám zajištěné ohledně dětí a pár věcí pro Lvíčka, ale pro nikoho jiného z rodiny nemám vymyšleno lautr nic a pomalu se blíží doba, kdy nebude radno vstupovat do obchodů ani uprostřed všedních dnů (půlka listopadu, proboha!!), takže bych to měla co nejdřív vyřešit. Do toho klempírujou děti a je potřeba řešit tisíc a jednu logistickou věc navíc, tak jako v každém rodinném provozu.

Poslední víkend v říjnu jsme dali výlet do Hořovic (prozatím poslední rodinný), kde si B tři dny před focením odřela pusu, a sto let republiky jsme oslavili, jako prakticky každý rok, rodinnou oslavou narozenin Lvíčkovy babičky. Mohli jsme si dělat legraci, že jí k tomu vyvěšují vlajky 🙂

Ve školce byl Halloween. Měl být karneval a focení s dýněmi, které se kvůli nemocnosti dětí přesunulo na následující týden, bohužel už v době, kdy jsme akčně měli dýně vyřezané. Plesnivé, svraštělé chudinky se tak focení nedožily a musely být nahrazeny cizími. S maminkou jsem šla do Muzea hlavního města Prahy na výstavu o historii Strašnic, tak jsme si zavzpomínaly.

A svatý Martin. O něm až příště, já byla s Bibi doma a pekla martinské rohlíčky (na husu jsme nějak nikdo neměl náladu/sílu) a Lvíček s Vikim byli dokonce na dvou výletech. A bílý kůň nebyl (byť teď sociální sítě vtipkují, že se dostavil v podobě premiérova syna). Popravdě řečeno, ještě toho trochu! Nemohl by se čas teď tak na měsíc zapauzovat?

Fotky 43. týden

Fotky 44. týden