Briguš se nám rozkecala. Všimla si toho i paní doktorka na pondělní prohlídce – skoro pořád si teď něco brouká a my se smějeme, když její zvuky připomínají slovo zrovna zapadající do situace. Třeba včera po koupání si kýchla a na naše „hepčík, zdravíčko“ reagovala spontánním „ekík!“ Na líčení, jak se v noci pokakala, my ji šli vykoupat a tatínek už neusnul, takže jel dřív do práce… zase odpověděla účastným „eiija“ (jejda!).

Taky už udrží chrastítko, čím dál častěji se usmívá a dneska několikrát „zamávala“ babičce na Skype. Jsme z ní všichni celí vedle… 🙂

Přikládám dvě spící růžovky…

Přesněji řečeno už sedminedělí, protože přesně týden mám tenhle příspěvek rozepsaný. Nebudu tvrdit, že nebyl čas, jen ho je zásadně míň a když mám volné ruce, je vždycky potřeba něco přednějšího – nastupuje holt trošku drsnější prioritizace 🙂 Noviny a internetové blbinky stíhám zatím vcelku komfortně číst u kojení, ale s blogem je to horší – dítě trochu překáží v psaní 😀

Zabíháme se. Můžu potvrdit, že prvních 4-6 týdnů je vážně nejnáročnějších z hlediska zvykání, stanovování rytmu a tak dál. O víkendu nás napadlo vyndat mantinely z postýlky (něco mi říká, že nedávat je tam vůbec, ušetřili jsme si nějaké ty noční nervy navíc) a od té doby je Brigitky první noční spánek ne 3-4, ale 5-6 hodin. To se samozřejmě může ještě změnit, zvykli jsme si nebrat s miminkem nic za bernou minci, ale vypadá to, že i jí vyhovuje, když může spát co nejdelší dobu. Pomáhá tomu samozřejmě i nafutrování Nutrilonem, které většinou probíhá před spaním, když už mi za celý den dojde mlíko a energie – nejsem si jistá, jestli by si takhle vystačila i plně kojená, ale každopádně si nestěžuju. Nevím tedy, jak to vydrží, ale stoprocentně už pochopila, co znamená noc 🙂

Aktuálně zažíváme její první rýmičku, s pomocí spreje s fyziologickým roztokem a odsavačky na vysavač se s ní ale pereme poměrně úspěšně (aspoň doufám, že to už nepřejde v nic horšího). Po odsátí se na mě dokonce směje, a to jinak dělá jen na tatínka, když přijde z práce – asi je to náhoda, ale možná je to i tím, že se jí uleví 🙂

Každým dnem je jiná. Větší, dospělejší… plešatější, jak jí vylínávají první vlásky 😀 a je krása to s ní zažívat. První dny, když Jirka odešel do práce, jsem si připadala malinko ztraceně – co s ní vlastně dělat? Mám na ni mluvit, a co jí mám říkat? Mám ji stimulovat každou chvíli, kdy zrovna nespí? Nešidím ji, když ji nechám v postýlce a jdu vařit nebo mýt nádobí? Ale postupně se to setřáslo do přirozeného stavu, kdy jí nechávám nějaký „čas pro sebe“ k objevování světa, postýlky, hraček a vlastního těla (začala si cucat ručičky, dudlík až na vzácné chvíle plive) a když jsem s ní, tak nějak samo vyplyne povídání, zpívání (všeho od lidovek přes RHCP po totální slovní i melodické improvizace), hlazení, výměna grimas a jednoduché hry, i když na ty má talent spíš tatínek.

Zní to jako klišé, ale jsme hrozně šťastní, že ji máme 🙂

Malej pankáč s flaškou – nejaktuálnější včerejší fotka 🙂 a historická – poprvé v overalu velikosti 62! Naše pidiholčička je čím dál větší…

Dnes je Brigit pět týdnů. Naše vnímání celého rodičovství je nádherně ambivalentní:

1. Už pět týdnů? Strašně to uteklo!
2. Teprv pět týdnů? Strašně moc se toho stalo!
3. Je možný, že tahle holčička je opravdu naše?
4. Je možný, že jsme ji někdy neměli?

🙂

Jsem trochu na vážkách, jestli to brát kalendářně, nebo lunárně, ale čert to vem – dnes slaví Brigitka čtyři týdny na světě, kalendářně to bude měsíc v sobotu. Další měsíce asi budu psát vždycky k pátému, ale tentokrát cítím potřebu shrnout to dřív, i proto, že dnes shodou okolností nastoupil Jirka zpět do práce. Mohli jsme tak spolu být doma víc než tři týdny, což bylo super.

Jak se má Brigitka:

Pokud můžu soudit, snad dobře. Prodělala, nebo spíš ještě prodělává růstový spurt, po návratu z porodnice jí trochu zhnisal palec na noze, ale už se to hojí. Neskutečně rychle roste a vyvíjí se, prakticky každý den umí něco nového a vypadá trochu jinak. Už fixuje očima prst a umí bouchat do hraček na hrazdičce, když pod ní leží. A má strašně krásná kukadla, která se vybarvují do modra po tatínkovi – jinak všichni tvrdí, že jsem to celá já, což mě jednak dojímá, jednak mi to lichotí, protože je pro mě jako pro každou mámu samozřejmě nejnádhernější holčička na světě. (Když zrovna nešilhá :D)

Jak se máme my:

Trochu nevyspalí (od doby, co si J. pořídil špunty, spíš jenom já), trochu omezení v pohybu (buď jde někam jen jeden, nebo tam musí projet kočárek), trochu nejistí, jestli s ní zacházíme správně, ať už fyzicky, nebo ohledně režimu. Povídáme si s ní, ukazujeme jí různé věci… prostě se sžíváme.

Jak koexistujeme:

Když jsme spolu byli všichni, tak poměrně dobře; jak spolu budeme fungovat ve dvou, ukáže čas. Aktuálně ji líp zná Jirka než já, protože s ní trávil většinu bdělého času mimo kojení – jednak abych si odpočinula, jednak aby si ji užil, a to se docela povedlo. Líp rozlišuje její nálady a tak nějak s ní umí líp zacházet – vždycky jsem věděla, že to bude tatínkova holčička 😉 Jen trochu bojujeme s režimem, hlavně s nocemi – každá je zatím jiná, ale spousta z nich zahrnovala probdělý čas mezi cca jedenáctou a čtvrtou, plus mínus dvě hodiny. Poučky „spěte s dítětem, když spí přes den“ jsou mírně nepoužitelné, když ta potvůrka usne zásadně ve chvíli, kdy potřebuju už opravdu akutně uvařit, nebo mám hlad a musím se najíst (a pak nějakou dobu neusnu), nebo prostě když si natolik vyhraje a probudí mě, že jsem perfektně bdělá, zatímco ona (obvykle po kojení) odpadne. Snažíme se ji nechovat, ale sebekriticky přiznávám, že většina utěšování skončí prsem (ale to v rámci toho spurtu končí poslední dobou i přes den – prostě má hlad). Ale je to pořád mrňousek, zvyká si na okolí, na svoje tělo, na všechno; věřím, že po šestinedělí postupně nějaký ten řád zavedeme.

Fotka z porodnice:

Relativně nedávná – mother-daughter time 🙂

A neodmyslitelný vánoční dáreček 😉