Ve středu tu byla na návštěvě Mili – vrátit průvodce Dublinem, kterého si u nás v Irsku půjčila, a zapomněla ho doma, takže se budeme muset sejít ještě aspoň jednou a nemůžu říct, že by mi to vadilo 🙂 Mili má pro nás nějakou symboliku, protože to byla zároveň naše poslední návštěva v Dublinu a první návštěva mimo rodinu, která se u nás byla podívat na Brigitku.

Bylo to hrozně fajn, ale zároveň velká zkouška – zoufale jsem sbírala témata na normální konverzaci, která by se netýkala dítěte, a každou chvíli utírala ublinkávání, dělala mlíko nebo si házela Briguš na rameno k odkrknutí nebo aby nebrečela, pouštěla melodii z hračky nebo vibrace lehátka a do toho probírala miminčí rýmu a odkládání očkování. Přesně jsem kopírovala kamarádky na mateřské, které jsem jako bezdětná navštívila a po hodince nebo dvou hleděla: jak tohle můžou dělat celý den? Otírat dítěti tlamičku, chovat, aby nebrečelo, do omrzení? Mili byla velmi milá a zdvořilá návštěva, ale bylo mi jasné, že se jí honí hlavou to samé. (Já se snažila být zdvořilá zpětně a aspoň občas nastolit nějaké obecně zajímavé téma, jako kupování bydlení, studium na konzervatoři a prezidentské volby.)

Tenhle pohled na věc „z druhého břehu“ jsem po narození Brigitky úplně zapomněla. On do toho člověk nějak zapluje… prostě to dělat musí. A co je podivnější, dělá to rád! Hormony jsou prostě mrchy a krev není voda 🙂

O den jsem se zpozdila s bilancí, ale zase to vychází na devítitýdenní výročí, tak si to aspoň můžu ospravedlnit 🙂 To, jak sousedí prosinec a leden, oba jednatřicetidenní měsíce, mi připomnělo letní prázdniny – taky trvaly devět týdnů bez jednoho dne. (Taky to děsně uteklo.)

Jak se má Brigitka:

Čím začít? Asi tím míň příjemným, už asi dva týdny má rýmu. Koupili jsme odsavačku na vysavač a 2-4x denně odsáváme – není to nejhorší (pít a spát může), ale taky se toho ne a ne úplně zbavit. Chtělo by to do příštího týdne, kdy má jít na první očkování. Jinak se má báječně, pořád nám něco povídá, naučila se přetáčet na bok a pozoruje nás vyvrácenou hlavičkou, i když odcházíme za čelo postýlky. Strašně vždycky řve při koupání a já přemýšlím, jestli nepořídit kyblík. A dorostla do velikosti 62.

Jak se máme my:

Dobře! Některé dny jsou náročné, ale jsou i ty klidnější, a tak nebo tak, člověk jí odpustí i nejnáročnější den, když se na něj usměje. Jirka je v práci zatím spokojený, jezdí na osmou, takže je doma kolem páté a má čas si užít nějaký čas s námi a pravidelný rituál koupání (vynechali jsme jen teď v neděli, když nám oběma nebylo dobře). Zvykli jsme si buď nechtít, co nemůžem, nebo nějak zařídit, co můžem, takže si už nepřipadáme tak omezení a je nám fajn.

Jak koexistujeme:

Zvykli jsme si, že máme miminko; vlastně si už ani neumíme představit, že bychom tu naši holčičku neměli, a jako správní podělaní rodiče ji každou volnou chvíli okukujeme, fotíme a oňufáváme. Režim se nám plus mínus zaběhnul – v noci Brigitka spí většinou těch 5-6 hodin na první spaní a potom jak kdy – někdy brečí a neusne, pokud si ji nenechám v posteli, někdy ještě třeba tři hodinky dá ve svojí postýlce a někdy k ránu trojčí a potom, co vstanu, zase usne 🙂 dopoledne většinou nějak prokojíme, odpoledne jdeme ven a večer s tátou koupeme, pak dokrmíme a jde se spát, většinou mezi devátou a desátou. Už jsme byli i na pár krátkých výletech a jedné návštěvě (to se zatím snažíme nepřehánět, protože je pořád relativně nepředvídatelné, kdy bude jíst a jestli bude mít po krmení hlad za hodinu nebo za tři) a těšíme se na jaro, až bude teplo a budeme moct vyrážet na zajímavější procházky a výlety po různých parcích, zahradách a turistických cestách.

A obligátních několik foteček na závěr:

Žes mě ukládala na záda, mami? Já nic, já muzikant!

V kočárku ve Svatém Janu pod Skalou

Sluníčko přes rameno a jdu…! (chytla si ho asi náhodou, ale sama :))