Většina lidí se třicítky trochu děsí. Ve dvaceti a ještě předtím jsme třicátníky brali – převážně jako vykopávky, a pokud byl někdo ochoten uznat, že i třicetiletí jsou ještě jakžtakž důvěryhodní lidi, aspoň si o nich soucitně myslel, že mají veškerou srandu za sebou a čeká je už jen ta hypotéka, pár harantů na krku a ostatní pozitiva a sociální jistoty.

Místopřísežně prohlašuju, že rok od třiceti do jednatřiceti byl pro mě ten nejlepší v životě. Celý jsem ho strávila s Brigitkou – že jsem těhotná, jsem zjistila asi dva týdny před narozeninami. Byla jsem v Disneylandu, na Mallorce, mezi tím vším v Irsku, pracovala jsem pro Google. Pak jsme se vrátili, porodila jsem a čtyři měsíce už mám možnost mazlit se každý den s miminkem, čehož hojně využívám 🙂

Spousta lidí mi popřála, dostala jsem krásný dárky – od Lvíčka cédéčko Robbieho, po kterém toužím od návratu, decaf ze Starbucks a knížku o šití, protože se chci naučit sem tam něco spíchnout pro Brigitku. Pak si vzpomněl, že má vlastně ještě jeden dárek ve sklepě – a vrátil se s šicím strojem, čímž mě fakt zaskočil (domlouvali jsme se na skromných dárcích v rámci šetření na byt a koupě stroje byla v plánu někde v mlhavé budoucnosti).

Odpoledne přišla maminka, přinesla taky pár dárečků, potěšila se s vnučkou a asi dvě hodiny jsme si povídaly, zatímco Lvíček pracoval (tvrdí, že jsme ho nerušily, tak doufám že nekecal :)). Před obědem mi skočil pro tulipány, před večeří jsme společně zašli do Intersparu pro medovník a svíčky; nezastihnout nás cestou dost silná přeháňka, asi by dnešek byl příliš ideální na to, aby byl vůbec reálný :). Brigitka mi dala dárek svým vlastním způsobem – byla celý den úplně neuvěřitelně hodná, prospala večeři (grilovaná křidýlka, od kterých by se fakt blbě vstávalo) a ani dnes nekakala :D. Netvrďte mi, že miminka nic nechápou.

Jestli takovéhle budou i příští roky, budu skoro naštvaná, že jsem nebyla třicátnice od narození.

Když jsme se před dvěma lety stěhovali do Irska, brali jsme to jako příležitost zbavit se co největšího množství věcí. Plánovali jsme tam být tak rok a půl a potom se možná přesunout ještě někam jinam; celkově bylo v plánu být pryč třeba i 3-5 let. Plány se poněkud zkrátily, což ani nesouviselo s Brigitkou (původně jsem počítala s porodem v Irsku). A my jsme zjistili, že věci, kterých jsme se zbavovali s vidinou, že za tři roky budou zastaralé, ztrouchnivělé dlouhou nečinností nebo jinak nepoužitelné… že by se nám spousta z nich ještě hodila, protože ty primární náklady po reemigraci byly fakt značné. Některé jsme si pokorně odvezli od tchánů, kteří zachránili něco z toho, co se jim ještě zdálo použitelné, některé jsme holt oželeli.

Poslední dobou hodně vzpomínám na knížky. Na citlivém místě mě zasáhla Janina a její nadšení z budování knihovny. Před odjezdem jsme si pronajímali sklad, kam se vešlo jen omezené množství krabic s věcmi, a ty s knihami ani nemohly být plné, jinak by to nikdo neuzvedl. Bylo nutné přinést nějaké oběti.

Vzpomněla jsem si na šílenou knihovnu u našich. Mám knížky ráda, ale jejich byt je od podlahy po střechu přecpaný něčím, z čeho bych si byla ochotá někdy přečíst tak možná 5 % (a u těch položek, které se tam vyskytovaly už za mých středoškolských studií, jsem to většinou už zrealizovala). Představy, že bych měla něco takového zdědit, se děsím. A tak jsem do toho radši řízla: nechala jsem si slovníky a encyklopedie, pár pro mě zásadních odborných knížek, kuchařky jen ty, z kterých jsem byla ochotná opravdu něco uvařit… a krom největších srdcovek jsem nechala v hromadě na vyhození taky veškerou beletrii, kterou už jsem měla přečtenou a počítala, že se k ní v životě nevrátím.

Uplynuly dva roky a tyhle knížky se začínají vynořovat jako duchové minulých Vánoc: I na kovbojky občas přijde smutek, kterou jsem dostala jako dárek (a o které jsem si původně myslela, že jsem ji jen někomu půjčila, protože jsem nedokázala uvěřit, že bych ji vážně odložila). Principálova dcera, která změnila moje vnímání spisovatelství. Co mi dluží dcera jako originální přístup k mateřství, kterou bych si ráda znova přečetla, teď, když dokážu srovnávat. Sakra.

Jak mě to vůbec napadlo, že mi ty knížky nebudou chybět? Od dětství se k největším favoritům vracím znova a znova, osvěžuju si zápletky, trávím čas s oblíbenými hrdiny. Snažila jsem se dospět, nezaplevelovat si byt věcmi, které vezmu do ruky možná jednou za pět let. Ale beletristické knížky jsou právě takoví tiší kamarádi, na které si třeba pět, deset let nevzpomenete, ale když je potřebujete, chcete, aby byli hned po ruce 🙂

Pro vás to píšu, abyste na to mysleli, až budete někdy chtít nebo potřebovat zredukovat knihovnu. A pro sebe jako memento, že si mám beletrii kupovat příště v co největší míře jako ebooky, abych ji zas někdy nemusela vyhazovat. Protože pochybuju, že někdy budu mít tak velký byt, aby se mi tam vešlo všechno, co bych chtěla mít knižně 🙂