Dneska se mi tak strašně nechce do psaní… a zároveň to byl dost nabitý týden, což by mě mělo motivovat samo o sobě, pff! (Bude to tentokrát asi hodně o pidižvici, kultura až na konci ;))

V noci na pondělí se mi stala vtipná věc – Brigule se vzbudila, brečela a já se nevzbudila. Měla jsem to řvaní ve snu, někde jsem ji vezla v kočárku a snažila jsem se ji dovézt do cíle, kde bych ji mohla vyndat a utišit (tj. asi bych se v té chvíli probudila), ale probral mě Lvíček, který Bí utěšoval a mně se ptal, o co se jako snažím 😀 Z posledních čtyř nocí se ale na mlíko vzbudila jen ze čtvrtka na pátek, kdy moc nevečeřela a asi čtvrt hodiny před tím probuzením jsem ji slyšela převalovat se, vzdychat a mlaskat. Nakonec se postavila, já potichu povídám „já ti udělám mlíčko, ano?“ a ona tak dojemně prosebně „aňo“ a v klidu stála, dokud jsem ho nepřinesla 🙂

Musím se pochválit, vyřešila jsem smradovou krizi – poslala jsem Lvíčka pro voňavý stromeček, ten jsme zavěsili za jednu z úchytek stropního světla a od té doby na chodbě místo pachu vietnamského skladu panuje svěží vůně citrónu!

Brigule se zotavovala z šesté nemoci, tak jsme ji brávali ven v kočárku po večerech, když opadlo vedro. V pondělí to docela snesla, ale v úterý se hystericky drala ven. Jenže byla v pyžamu a bez bot, kdyby vytuhla (už bylo asi osm večer)… takže jsme ji museli nést. Každých pár metrů jsme se ji pokusili uplacírovat zpátky, ale držela se Lvíčka jako klíště, takže než jsme našli první lavičku, docela si posílil ruce.

Golfky se velmi osvědčily – prakticky na každé vycházce v nich usne, asi jsou pohodlnější (což moc nechápu, protože drncat musejí logicky víc než sporťák s nafukovacími koly). Mně se do koše vejde znatelně menší nákup a jejich „provoz“ je taky míň pohodlný, ale zase jsou lehčí na tlačení do kopce a v případě nutnosti se dají složené unést jednou rukou.

Taky se Briguš strašně rozkecala. Každý den se naučí několik nových slov, mezi nimi i tříslabičná – kolíček, oplatka, nebojím (což opakovala před sousedkou s hlavou zabořenou do mých nohou), dneska třeba „perník“ nebo „horký“, včera Fifí (babiččin pes), kapsy, voní (po očichání), pomo(c)… někdy opakované po nás, ale často použité i později ve správných kontextech. Jde mi z ní hlava kolem 😀

Ve středu jsem měla radost z bouřky a následného ochlazení. Bohužel ale vydržely normální teploty jenom jeden den. Potom jako tchánovic sprcha, která teče vždycky jen buď moc studená, nebo moc teplá, spadly zase na úroveň, kdy musím dítě nabalovat do punčocháčů a bundy. Tak snad příští (tenhle) týden vyjde těch příjemných 22-25°C…

Ve čtvrtek dorazily hned dvě příjemnosti – kamarádka Adélka z Brna, s kterou jsme si daly trošku rozlítané kafe na zahrádce místní metropolní kavárny (protože jsem pořád honila pidižvínu), a zpráva o tom, že nám uznali reklamaci pressovače a vyměnili vadnou část. Třikrát hurá, moje nadšení přimělo Lvíčka sjet pro něj už ve čtvrtek večer a víkend jsme příjemně prokafovali 🙂

Hecla jsem se a konečně koupila Brigušce sandálky. Ve Sportissimu, spíš provizorní (s rekonvalescentkou jsem si ještě netroufala do MHD, ostatně byla ještě infekční), že „ty pravé“ koupím v doporučované dětské botičkárně na Hůrce. Jenže večer mi volá tchyně, že jí pořídila boty taky. „No, to nevadí, tak stejně by měla mít dvoje,“ povídám, a ona „no, ale já jsem koupila dvoje!“ 😀 Jenže je koupila bez konzultace se mnou v 21, zatímco Bíba z nich přes jaro vyrostla a teď jí sice jsou, jenže taktak – takže jsem jí koupila 22. Chodí se jí v tom dobře, nepřeráží se, a mohly by jí vydržet celé léto. Takže jsme tam v sobotu při vyzvedávání z hlídání šli všichni a jelikož ty koupené ve 22 neměli, vybrali jsme dvoje úplně jiné. Jedny takové klasické holčičí kožené botičky k šatům, s pevnou špičkou a páskem, druhé „děravé“ pláťáky na řádění na balkóně, do heren a na návštěvy jako přezutí. (Doma chodí bosá, hrozně se jí potí nohy a to bychom tu byli za chvíli jak v pavilonu tchořů :))

Bí si evidentně zkouší boty ráda.

Mno a začínáme se konečně dostávat ke kulturně-buržoustskému závěru týdne. V pátek jsme odevzdali pidižvínu babičce a vyrazili na Smíchov, něco zhltnout a pak do Gold Classu. Lvíček to měl ode mě slíbené k nějakým hodně dávným narozeninám a nikdy jsem ho tam nevzala – když jsme se tam chystali, nedávali zrovna nic, co by nás zajímalo… a postupem času jsme na to nějak zapomněli. Tentokrát tam dávali Na hraně zítřka, na což jsem původně jít nechtěla, ale byli jsme zahrnutí takovou spoustou pozitivních recenzí a referencí, že to nešlo ignorovat.

Před filmem jsme si objednali občerstvení – Lvíček Virgin Mojito, jelikož řídil, já Mojito malinové „normálně alkoholické“, specifikovala jsem. A malý popcorn šunka-sýr. Na obsluhu Gold Classu jsem byla vysazená už od minule (cca rok 2006), protože měli nějakou akci s Bacardi, tak jsem si dala Bacardi a měla jsem něco vyhrát, ale přinesli mi akorát Cubu libre a dárek žádnej, a já se styděla se připomínat. Vypadalo to ale, že už se zlepšili.

Film byl super (možná časem napíšu recenzi, ale spíš ne – prostě akční sci-fi, kde všechno funguje, a nejspíš právě proto, že Cruise nemám moc ráda, mě velmi uspokojilo, že byl na začátku takový srabík a krysa), na sedačkách jsme si hned zvedli podnožky… ale vadilo mi, že je mezi područkami obrovská mezera, takže se nedají se sousedem šeptem sdílet zážitky z filmu a taky se v napínavých scénách hůř drží za ruku, protože ty ruce jsou pak ve vzduchu. To pro mě byl asi nejzásadnější argument, proč tam už nejít 🙂

Foceno zkonzumované až po filmu, dřív bych se neodvážila 🙂

Malinové Mojito bylo trochu moc sladké, ale hlavně jsem měla pocit, že v něm není alkohol. Po chvíli mě ale film natolik pohltil, že jsem na to přestala myslet. Výjimečně jsem taky neochutnala Lvíčkovo, protože na obyčejné Mojito mám relativně málokdy chuť. Ve výborné náladě jsme opustili kinosál a v příjemné atmosféře dojeli domů. „Já si připadám nějakej piclej,“ prohodil Lvíček přemítavě na posledním semaforu… a mně to všechno došlo. Ještěže nás někde nestavěli.

Obsluha je tam i po těch osmi letech pořád stejně kreténská.

V sobotu jsme se vzbudili SAMI, bez budíku živého i elektronického, a vyrazili na snídani do Savoye. Já si dala kontinentální snídani plus cappuccino ze světle upražené kávy Savoy Progresso, a bylo to nejlepší kafe, co jsem za posledních několik let kde pila. Lvíček se pustil do francouzské a výborně jsme se oba najedli, ale nepřejedli. Jen vajíčko nahniličko mohlo být trošinku tekutější – ale to jejich pečivo, nebo domácí meruňková a jahodová marmeláda – chuťové orgasmy.

Takováhla fronta tam byla pět minut před otvíračkou

Mňamy <3

No a zrovna jsme chtěli jít domů, když mi volala tchyně, že malá usnula a ať nespěcháme. Tak jsme si dali procházku po Kampě, došli až na Karlův most a viděli výstavu Wintonovy vlaky. „No, nic moc,“ zhodnotil to Lvíček za posledním panelem. „Jakto?!“ naštvala jsem se. „Počkej, já myslel jako ta doba, ne ta výstava :D“

O téhle helmě jsem vůbec neviděla. A v občerstvení jménem Márnice teda nevím, jestli bych si něco dala…

Dostaly nás dětské nápisy na chodnících. Tohle prostě nikdo jiný než děti nevytvoří 🙂

Bíba se vzbudila, když jsme dorazili, takže timing tak akorát (a byla blahy bez sebe, že nás vidí), ale já byla trochu otrávená. Mně taky občas usíná v půl jedenácté, ale vím, že dřív než v jedenáct ji nesmím nechat, protože pak bude chtít spát ještě jednou a tím pádem večer ponocovat.

Taky že jo: o Muzejní noci jsme původně ani neuvažovali, ale bývali bychom tam klidně mohli – usnula až v deset a klidně jsme se mohli jet ještě mrknout do Kaštanu nebo do Hvězdy. Tam jsme nakonec skončili v neděli, úplnou náhodou viděli konec promenádního koncertu (randál z nástrojů se B. teda vůbec nelíbil) a zase si vyslechli, jak jsme zlí rodiče, že nechceme dítě nechat v půl páté odpoledne usnout… a do půl jedenácté si nechat skákat po hlavách.

B. se líbily balonky… a jedna holčička vstala, ze svého kola jeden odstřihla a dala jí ho. Málem mě to rozbrečelo 🙂

(Usnula ve tři čtvrtě na osm a ve tři čtvrtě na šest byla vzhůru… ale s tím se holt musí počítat.)

Mám pocit, že až do čtvrtka se nedělo v zásadě nic. Zato ve čtvrtek se najednou začalo dít všechno. Brigulí jedenapůlletiny. Přijela maminka a přivezla mi dárky k svátku (goodreads doporučenou knížku, která nevyšla jako ebook – na to už vůbec nejsem zvyklá! – a dračí truhlu, jehehé) a Brigitce knížky, hrneček (ten prostřední – sama bych si asi vybrala ten spodní, no ale pro mě to není :D) a figurku My little pony, kterou obdarovaná za pokřiku „konííí“ téměř nedala z ruky. Otevřela jsem si dvířka od linky přímo do oka, tak blbě, že jsem si na to musela dávat led a obávala se, že budu vypadat jako oběť domácího násilí. Ale nemám monokl, jen podlouhlou jizvu naznačující, že jsem debil, co si otevřel dvířka od linky do obličeje. L. si chtěl večer vyžehlit košile a zjistil, že na jedné jsou nevyprané fleky neznámého původu a na druhou si pro jistotu udělal flek špinavé vody ze žehličky sám.

První My little pony… Applejack!

Bonus dne ovšem byl, že Bíbí, celý den i celou návštěvu úplně v pohodě, začala asi půl hodiny po odjezdu babičky hicovat, teklo jí z nosu a z očí a bezvládně si po nás lehala. L. trval na tom, že si ji vezmeme do postele, takže jsem se vzbudila poměrně rozlámaná, možná díky tomu ale byla noc poměrně klidná. Předběhnu čas a prozradím, že v neděli horečky opadly a pěkně se osypala na zádech, zadku a hrudníku, takže tuším, že máme tu čest se šestou nemocí. (A já si pořídila ještě jednu jizvomodřinobouli na čele na linii vlasů, kdy jsem se pro něco shýbala před psacím stolem a… nějak jsem to nevypočítala.)

Nové sodastreamové lahve i sirupy jsem hned využila. Popravdě, když jsme před rokem dostali k nákupu notebooku i tenhle sodovkovací bazmek, měla jsem dost pochyby o využití. Ještě jsem kojila, což eliminovalo bublinkové nápoje, a odstavila jsem začátkem podzimní čajové sezóny. Normálně piju na žízeň nejradši vodu – ale ne v tropických vedrech, jaká jsou teď. To už začíná normální voda tak nějak žbluňkat v žaludku, pokud má pokrýt zvýšenou spotřebu… a nalít si skleničku něčeho perlivého a vychlazeného z ledničky je k nezaplacení. (Dávám jen půlku doporučeného dávkování sirupu a většinou to ještě ředím vodou z vodovodu, protože sladké pití nemusím, ale s troškou příchuti je to prostě zase úplně jiná liga.)

Na chodbu k nám se přistěhovali noví sousedi. Podle šeptandy Vietnamci. Šeptandu shledávám poměrně důvěryhodnou, protože celá chodba od začátku týdne smrdí jako nevětraný sklad vietnamské hadrárny a je to dost kentus. Snad kdyby tam bydleli bezďáci (oxymoron, já vím), bylo by to míň hnusné než ten nemocně-umělohmotně-zatuchlý smrad vietnamských šmejdů.

Když jsem začátkem týdne Briguli popotahovala ze hřiště domů pár set metrů snad půl hodiny, rozhodla jsem se, že je akutní čas na golfky – něco, co mi nebude vadit tahat na pěší procházku po okolí, v případě potřeby to unesu v jedné ruce, ale v případě opačné potřeby do toho nacpu ospalého/nespolupracujícího pidižvíka a dojedu s ním domů. Původně jsme měli jet k Petrovi a Lence všichni, ale těmi horečkami to padlo, tak tam L. zajel do Mníšku na otočku pro golfky sám. Ozkoušeli jsme je na malou chvíli dnes ráno okolo bloku, B. v nich poměrně spokojeně seděla a po pár minutách jsme mohli vyzkoušet i funkci sklápění do lehu 😉 Stanovila jsem si jako challenge samostatný výlet vlakem do Pardubic, a tímhle milníkem se jeho realizace významně přiblížila!

Nástup veder se prakticky kryl s nástupem Brigitčí nemoci, ale to neznamenalo, že jsme se jim vyhnuli. Máme okna na jihozápad a od druhé poloviny odpoledne do celkem pozdního večera máme z obou obytných místností saunu. Lehce pomáhá ráno vyvětrat a během dopoledne otevřít na ventilaci/mikroventilaci a zatáhnout žaluzie. Brigule, když nemůže ven (a ještě jí není dobře), samozřejmě zlobí a i když jí čtu, skládám si s ní lego nebo provozuju hudební vystoupení, prakticky nonstop vyžaduje „pááááhůůůů“. „Páááhůůůů“ spočívá v puštění pohádek na notebooku, popřípadě vydání iPadu, na kterém ale nevydrží dělat nic a zdá se, že jediným cílem její činnosti je „spustit co nejvíc aplikací“. Občas oboje dovolím, znatelně častěji, než mi našeptává mateřské svědomí, a znatelně méně často, než by se to líbilo Briguli, takže občas z toho šílíme obě. Už aby jí bylo dobře… a přišly ty mizerný bouřky s ochlazením!

V iTescu jsem si objednala i nějaké papírnické věci – A7 bloček je úplně boží na nákupní seznamy a penál za dvacku na všude se válející propisky – geniální…

B. už umí sfouknout svíčku i foukat do bublifuku. Taky si oblíbila chodit v našich pantoflích a poslední dobou se snaží sama se oblékat – dobře ví, že kalhoty, ponožky nebo boty patří na nohy, ale realizace jí ještě moc nejde 😉

Dočetla jsem První stříbrnou knihu snů a poslala jí Puffin spolu s „kaligrafickým“ dopisem neboli prvním reálným použitím svojí vánoční psací soupravy. Je to dost zvláštní pocit, něco mezi Shakespearem, Tedem Mosbym a (nejvíc) studenty podávajícími namočené pero ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (nebo Škola základ života, tyhle dva filmy se mi vždycky strašně pletly). Bez mučení musím přiznat, že klávesnice je výrazně pohodlnější, ale zase – napsat nebo dostat dopis psaný opravdovým brkem (byť s nasazenou hlavou klasického pera), kdo z vás to má? 😉

Poslední dobou furt něco řešíme. Vyrazit s Brigulí na dovolenou, nebo ne? Jestli ano, tak na tuzemskou, nebo k moři? A k moři autem, nebo letadlem? Stěhovat se hned po dokončení našeho nového bytu? Zůstat na téhle straně Prahy a dočasně si tu pronajmout něco většího, aby mohl L. ještě nějakou dobu pohodlně dojíždět do Berouna a prarodiče to k nám měli blízko? Nebo zůstat ještě pár měsíců v tomhle bytě, když B. ve vlastním pokoji (hlavní motor stěhování) ve šprušlové postýlce UŽ nechat nemůžeme a na velkou postel, byť se zábranami, je asi JEŠTĚ malá? Pff. Našli jsme krásný byt v Motole, pár minut od zastávky autobusu, který jede deset minut k jedněm prarodičům, čtvrt hodiny k druhým a čtvrt hodiny do našeho stávajícího mateřského centra, které se mi – to jsem od sebe nečekala – taky nějak nechce opouštět. Jenže nový pronájem, to zas znamená uvázat se nejmíň na rok, protože jinak by nás nový majitel nejspíš sežral… a nikdo z nás si není jistý, jestli firma ve stávající podobě takovou dobu vydrží a L. jestli vydrží v ní. Leze nám to na mozek, i když třeba proti rozhodování Sedmi ohledně přesunu(ů) dvoudětné rodiny ze země do země kvůli porodu je to pořád čajíček 🙂

V neděli odpoledne se nám prarodiče nabídli s hlídáním, což jsme rádi využili – jen se v těch třicítkách špatně vymýšlelo, co dělat. Zrovna se ale vrátil Karel, náš svědek a Lvíčkův kolega, z Dubaje – a když jsme mu z auta zavolali, kde je, dozvěděli jsme se, že v Metropoli na nákupech 😀 Tak jsme ho vyzvedli, on jen dovezl auto na Břevnov bratrovi a jeli jsme na Anděl, na zahrádku do naší v poslední době už domovské Potrefené husy Na verandách. Karel si dal tuplák, já malé, řidič L. pampeliškovou limonádu (ale moc z ní nadšený nebyl). V určité perspektivě vypadala piva skoro stejně velká, ale vedle sebe rozdíl vyniknul… 😉

Promo Häagen-Dazs na Andělu – tož dobrý to měli

Stylovka, sladit cíga i zapalovač s popelníkem… 😉

Bývala bych tam klidně vydržela celé odpoledne, ale jednak mi už to jedno malé nepěkně stouplo do hlavy, jednak se Lvíček chtěl podívat na náplavku. Mně se moc nechtělo, protože mi bylo jasné, že moc stínu cestou nebude, ale nakonec jsem souhlasila a úžeh jsem chytla jenom maličký, asi za hodinu po návratu domů bylo po něm 😉

Odtahová služba? Why not přítahová služba? 😉

Když ji miluješ, není co řešit <3 jen zasyčela…

Náplavka byla moc pěkná, do jedné z hospůdek jsme si sedli na kofolu a po páté vyrazili domů: Karel na tramvaj z Palačáku, my po mostě, kde nás málem sejmula nějaká korejská turistka na skládačce, a pak kousky stínu mezi budovami došli na Nový Smíchov, do garáží a do auta.

A Lvíček zjistil, že někde vytrousil parkovací lístek.

Průšvih, žejo, protože zatímco jsme se pohodlně vešli do pěti hodin zdarma, za ztrátu se platí dva tisíce. „Vezmu to za někým,“ rozhodl se L., přilepil se jednomu vyjíždějícímu na zadek, šlápnul na to a projel pod závorou. Dost divný pocit a hromada adrenalinu, která ostře kontrastovala s pohodovým odpolednem, ale žejo… nula a dva tisíce, to je docela rozdíl 🙂 (Zvláštní je, že lístek dá L. vždycky nejdřív mně, aby měl při parkování volné ruce, a já se ho chci co nejdřív zbavit, protože se děsím, že ho ztratím. Tentokrát jsem měla takový pocit, že bych si ho radši nechala..

Jo, a po pressovači nám odešel i french press – všimla jsem si praskliny ve skle (naštěstí) těsně předtím, než jsem v něm zalila kafe. Takže nám už zbývají jen instant, turek a kavárny – urgentní motivace pořídit ten dripper 🙂