Archiv pro měsíc: Září 2014

Koněpruská estráda

Publikováno | Autor:
10

V sobotu jsme odvezli dítě k babičce hned ráno. Plán byl nevařit, na oběd skočit do mekáče a hned vzápětí vyrazit na Koněpruské jeskyně (kam jsem se chtěla podívat, dokud bydlíme na téhle straně Prahy) a přilehlou naučnou stezku Zlatý kůň. „A co kdybysme byli víc buržousti a míň čuňata a sjeli cestou do Blackdogu?“ navrhnul Lvíček… a já nakonec souhlasila.

Byla to dobrá volba, víkendová specialita Farmář z Kentuckey (sic) a steakové hranolky s domácím kečupem se pochopitelně žádnému fastfoodu nemohly rovnat. Do Koněprus jsme dorazili před jednou, ale prohlídku v jednu jsme těsně nestihli – a asi to byl osud, protože tak bizarní zážitek z prohlídky už jsem dlouho neměla.

13:20 dorazila od pohledu strašně zpruzelá průvodkyně. Možná tak vypadala pořád, připomínala mi – zkřiveným úsměvem a později i dikcí – Zuzanu Bydžovskou v nějaké dost nesympatické roli. Nabrala výpravu a vešli jsme do jeskyní.

Byla jsem už v několika jeskynních komplexech, před dvěma lety v Bozkově a kdysi v Demänovkách. Vždycky nám na úvod řekli, co to vlastně je krápník, jak vzniká a jakou „rychlostí“ roste. Tady se nám u dvou krápníků, které jakoby už už srůst, dostalo ponaučení, že se jim říká Věčná touha, protože rostou „strašně pomalu“.

Na první zastávce jsme se dozvěděli, kde vlastně jsme, co si projdeme a co se v jeskyních nesmí dělat, načež asi pětiminutový výklad shrnula pro přítomné cizince „we’re on the stop one, don’t smoke, don’t eat and don’t touch the decoration“. O jednu anglickou větu se pokusila ještě asi dvakrát, načež výklad v angličtině ustal úplně. Vřele doufám, že cizinci měli nějaké průvodce. „V místech se sníženým stropem dbejte zvýšené opatrnosti,“ varovala nás (cizince ne, ti ať si klidně namlátí…) ještě místo lidského „pozor na hlavu“, tak jsem pak každou chvíli L. upozorňovala: „Dbej zvýšené opatrnosti!“

V další jeskyni se nám dostalo aspoň informace, co je stalagmit a co stalaktit, což stejně víc než polovina účastníků hučela s ní. „A těm úzkým se říká brčka,“ dodala a vysloužila si smích pubertálnější části exkurze. „Ano, je to skutečně po těch brčkách na pití,“ dodala neohroženě. Pravá zábava ale přišla ve chvíli, kdy se jí někdo na něco zeptal – třeba jak vznikají excentrické krápníky. „Ono to třeba praskne a ta mineralizovaná voda po té prasklině…“ „stéká…“ nadhazuje dotazující. „Nestéká, právě že nestéká… ona se tam hromadí a pak to praskne a to může jít právě proti těm zákonům gravitace.“ Příčinu nebo způsob vzniku jsem z toho nepochopila (podle wikipedie a jeskyňářských stránek se mimochodem žádnou teorii nepodařilo prokázat), ale mohla jsem Lvíčkovi spiklenecky pošeptat „Nestéká, Péťo, jednou provždy nestéká!!“

Vtipná byla i jeskyně, kde jsme měli hádat, co nám které útvary připomínají. Průvodkyně přicházela s názvy jako „žabí král“ nebo „poustevník“, my s L. mlčeli, protože nám všechny krápníky více či méně připomínaly pouze falické symboly, a skupinka mladých motorkářů prohlásila, že jeden krápníkopád vypadá jako Vetřelec. „Hm… Jo… No jo… A jak že to vlastně vypadá ten Vetřelec?“ dotázala se průvodkyně.

Nebudu to natahovat perlami z ostatních sálů typu „mince byly v provozu v letech XY“, vrchol prohlídky ale byl, když nám v jeskyni zhasla. Nastala naprostá tma… z které vystupovala fosforeskující kostra na mikině jednoho kluka. Všichni jsme se smáli, jen průvodkyně si nejdřív ničeho nevšimla, a když jsme jí řekli, o co šlo, zhasla znovu, podívala se a nejistě pronesla „Aha… Hm… A on na něj někdo svítí, nebo co?“

Díky tomuhle kabaretu mi ani nevadilo, že jsem si doma zapomněla svetr – chlad v jeskyních byl první půlhodinu až příjemný, tu druhou se dal vydržet a na sluníčku jsme zase rozmrzli. Vydali jsme se hned na stezku Zlatý kůň, ale dohnalo mě těhotenství a v půlce jsem přemluvila Lvíčka, ať to ohneme na parkoviště. Chvíli jsme bloudili, mimo jiné i přes opuštěnou chalupu v rokli, kam nevedla žádná přístupová cesta (jen ústí jedné z jeskyní), ale nakonec se zorientovali. A za odměnu se zastavili v berounské Bille na nanuka 🙂

Hloh – podzim je tady!

A ještě pár fotek ze zbraslavské minizoo, které jsem byla líná dávat do minulého příspěvku. Jednu chvíli okolo nás projel cyklista, což samozřejmě Bibina hned okomentovala: „Kolo!“ „Kolo kolo mlýnský,“ nahrál neuváženě Lvíček, načež dítě přešlo cestu, chňaplo mě za ruku a začalo kroužit 😀

Se srnečkem

Žbluňk!

Druhý největší hit – schody

Dlužná fotka s kafem + pár selfíček 😉

 

Majitelé realit (36. týden)

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Začátek týdne byl dost náročný, protože jak pidižvína, tak já jsme měly šílený kašel, hlavně večer a v noci – na středu jsem musela dokonce spát v obýváku, protože jak jsem si lehla, nutilo mě to ke kašli. Navíc bylo hnusně, takže jsme nemohli ven hned z několika důvodů a nastoupila lehká ponorka. Naštěstí ve středu měl Lvíček dovolenou a vyrazili jsme do Holešovic… podepisovat opravdickou smlouvu na byt, tu očekávanou „smlouvu budoucí“. Náš dům už stojí, je zkolaudovaný, má číslo popisné a za dva týdny ho přebíráme 🙂 Ekospol nám k podpisu dokonce věnoval propisky od Parkera a knihu od pana ředitele s osobním věnováním. Zvláštní pocit, vlastnit nemovitost 😀

V úterý jsme po dvou a půl letech dopili švýcarskou hruškovici. Tedy Lvíček. Čas vyrazit zase na autosalon do Ženevy! (ha, ha, v únoru by mě do letadla nepustil ani největší blázen :))

V DMku mají „poslední výprodej“ mimo jiné sad adventních svíček, tak jsem zcela reálně přemýšlela, že bych se předzásobila 😀 zadrželo mě jen stěhování a imperativ muset převážet co nejmíň krámů. V tomhle počasí se mi zdá, že Vánoce jsou strašně blízko.

Zrušili nám tu kavárnu s dětským koutkem. Ona už nějakou dobu byla celkem k ničemu, protože otevírala až v jedenáct – zatímco doba, kdy bych ji v deštivých dnech využila, se pohybovala mezi devátou a jedenáctou. Pořád jsem se ale těšila, že tam budeme v podzimních plískanicích chodit aspoň odpoledne. No nic, padnula jedna z posledních výhod bydlení tady, po přejímce nás tady bude držet fakt už jenom blízkost Lvíčkovy práce 🙂

Pořídili jsme Briguli podzimní výbavu – kalhoty, svetříky a punčocháče ve velikosti 92, a taky jsem se v neděli hecla a přežehlila vypraná body a overaly, které mi ležely ve skřini na žehlení už pomalu půl roku. Shodou okolností přes polední spánek povyrostla (fakt!) a 86 jsem jí nedopnula, takže fajn timing. Ale vydržela jí dlouho.

Ve čtvrtek přišla na návštěvu máma a bylo načase jí říct o druhým pidižvíčeti, protože jsem to chtěla udělat osobně. Secvičily jsme s Brigitkou scénku: „Co má máma schovaný?“ protože pořád řešila „skovaný mimi“. Napoprvé se nepovedlo, vždycky jí trochu trvá, než se osmělí (vidí mámu tak jednou za ten měsíc), ale napoprvé už zřetelně odpověděla „mimi“. Reakce předčila očekávání, máma byla užaslá, překvapená, nadšená 😉

Myslela jsem, že mě těhotenské dojímací nálady nad extrémy typu billboard na superměkké dezerty Milka opustily s prvním trimestrem, ale jsou zpátky. Dojímám se nad palandami (když si představím, že by na nich spaly moje dvě už VELKÉ děti!), dětským oblečením jakékoli velikosti nebo – jako na sobotním výletě – sourozeneckými dvojicemi se starší holčičkou. Slzavý oudolíčko hadr.

V sobotu jsme byli v Koněpruských jeskyních a to si zaslouží samostatný post, protože natolik bizár prohlídku jsem nezažila už léta (pokud někdy). Asi to spojím i s nedělí, protože se mi nechce nahrávat fotky jen z ní – odpoledne jsme zajeli do minizoo na Zbraslav, kde Briguli nejvíc zaujaly, v tomto pořadí:

  1. potok a házení lístečků a kamínků do vody
  2. vyhlídka na divočáky (kteří nebyli vidět), na kterou vedly schody z obou stran a dala se tudíž projít, oběhnout a totéž znova, desetkrát dokola
  3. mosty přes potok
    …dlouho nic…
  4. králíčci (jimž dokonce zamávala) a sovy, kterým věnovala jedno hů hů.

Příště se tak budem zalamovat se zoo, stačí libovolná strouha nebo rybník 🙂

Cestou zpátky jsme se zastavili pro Pumpkin Spice Latte – podzim považuju oficiálně za zahájený. Lvíček dal Brigitce, která se po něm natahovala, ochutnat. A reakce? „Dobý kafíčko, eště!“ Kde se to v tom dítěti bere…

Brigitka 21 měsíců

Publikováno | Autor:
2

Utíká to, a naší pidižvici už je rok a tři čtvrtě. Za půl roku z ní bude velká ségra, tak snad to všichni přežijem 🙂 Vím, že to píšu v těch přehledech pokaždé (zvlášť co jsou tříměsíční), ale udělala zase megaskok. Konečně vyrůstá z velikosti 86 a přecházíme na 92, ale to není tak to hlavní – především se strašně rozkecala a není to jen o kvantitě, ale i o kvalitě; už si dokážeme docela dobře pokonverzovat. Třeba ve středu: „Pojedem na výlet autem.“ „Babi, děda?“ „Ne, k babi nepojedem…“ – načuřený obličej, ale pak závan smíření: „Pultík?“ „Jasně, pojedeš v sedačce a budeš mít pultík.“ „Budík, pultík!“ (se smíchem) – narážka na to, jak ji Lvíček učil správně vyslovovat na příkladech slov, která v jejím podání zněla stejně. Standardem jsou tříslovné věty typu „koupat, vany, pěnu“, občas zvládne i čtyřslovnou („máma skovaný mimi… táta ne skovaný mimi“). Nahrazuje jednoduchá slova složitějšími (jabličko místo jabo), přejímá ve správném kontextu výrazy jako „vydrž“, „vrať“ a nejotravněji „pusť prst“, což ječí v okamžiku, kdy mě za něj pevně drží a někam táhne 😀
Ohledně výslovnosti si teda dokáže dělat srandu i ze mě: „počkej, já pustím myčku,“ řekla jsem jí onehdá a Bibina zareagovala „mičko, kakao?“ 😀

Jednou, když pršelo, jsem šla se smetím a z ulice uviděla, že jsme na balkóně na dešti zapomněli kočárek pro panenku. Říkám to Lvíčkovi a on na to „my víme, Bíbí si stěžovala, že jí mokne kočár.“ „??? Jakejma slovama?“ „No – kočáš, venku, mokrý!“

Tenhle týden se po veeelmi dlouhé době probudila bolestí uprostřed noci. A zase obrovská změna – v prodlevách mezi zoufalým řevem ze sebe dokázala vymáčknout „zu… by“ a měli jsme jasno. Dali jsme nurofen a princezně tak otrnulo, že mě za pár minut tahala do obýváku „číííst?“.

Začíná se učit barvy, ale postupuje pomalu, takže všechno je teď „žutý“. Maximálně červený 🙂 Obzvlášť fajn ale je, že má pozitivní období a o všem tvrdí, že je to „hezký“. Grafitti samopalu na infocentru Blanky na Letné jsou „hezký maněki“ (maněki znamená malování, malůvky nebo omalovánky; namalovat řekne namanět…), sklenice vody natočená pro návštěvu „hezký voda“ 😀 Taky umí poděkovat a občas děkuje i jen tak, asi osudu, jak mi vyprávěl L., když s ní byl ve středu na pískovišti, že tam po nějakých dětech zbyly gumové kachničky. Přišla k nim, přivlastnila si je a pronesla „kaničky, děkuju!“

Je taky mazaná. Pekelně. Chodíme na jedno hřiště s erárními hračkami a minulý týden, když jsme odcházely, mi přinesla nějaký plastový vrtulník, že si ho chce odnést. Přesvědčila jsem ji, že ho tam má nechat, pak jsem z ní na chvilku spustila oči – pětivteřinová výměna informací ohledně klíčů od hřiště – a když jsme byli na ulici, napadlo mě kouknout se do košíku golfek. Vůbec nevím, jak ho tam zvládla propašovat, ale trůnil tam vrtulník!

(Dneska jsme ji zas nemohli přinutit večeřet, tak L. stanovil, že žádná večeře = žádná pohádka. Vypadala, že se s tím smířila, asi dvě hodiny (!) si hrála sama nebo s náma a nakonec přišla a řekla si o kaši. Tu snědla, načež nahodila úsměv a zkusila: „Pahů?“ No nešlo se hádat, když máte dodržet slovo… ale že si to celý večer pamatuje a pak použije!)

Dokonce už občas, sem tam poslechne moje instrukce (a já jí za to náležitě děkuju a oceňuju, tak si to snad trochu utuží). Ale nejde jenom o bezprostřední pokyny – minulý týden ji něco rozvzteklilo, když měla v ruce pastelky. Normálně, když se naštve, třískne čímkoli, co má v ruce; házet s pastelkami jí ale samozřejmě zakazujeme, protože se pak lámou. Takže se napřáhla, sama se zarazila a popoběhla na pěnové puzzle, kde je relativně jemně upustila do měkkého.

Usíná občas i sama, dokonce disciplinovaně na posteli, ale většinou pořád buď u večerního mlíka, nebo jeden z nás leží v posteli s ní, ze začátku se snaží o nějaké básničky nebo písničky a pak už jen čeká, až usne. S jídlem je to poslední dobou zase dost na pytel, ty tam jsou časy, kdy jsem mohla dávat mlíko jen ráno a večer – rostou jí pětky, má věčně prsty v puse a standard je jedno pevné jídlo denně (většinou kaše nebo hustá polévka) a k tomu pár soust ovoce, jogurtu nebo pečiva; když jsou plnohodnotná jídla dvě (v což počítám třeba i celý jogurt nebo půlku rohlíku), pomalu oslavuju. Včera kupříkladu nesnědla skoro nic – dvě sousta croissantu, pár kousnutí do nektarinky, lžička rýže a dva krychlové milimetry masa. Ela se musí válet smíchy, protože co její likvidační komando spucne za den, naší hladovkářce by stačilo i za normálnějšího režimu tak na čtrnáct dní.

Odplínování nehrozí. I když moc dobře ví, k čemu slouží nočník, zarputile ho odmítá používat, stejně jako nástavec na WC. Krom toho fakt příšerně zlenivěla a golfky s sebou tahám naprosto všude, i když jdem jen na hřiště přes ulici. Ona něco ujde, ale dost často si postaví hlavu a já ji těhotná tahat nechci. Samozřejmě jsem už slyšela, že do kočáru chce, protože ho vidí, ale ten postup byl naprosto opačný a dlouho jsem ji brala bez něj, dokud se nezačaly čím dál častěji objevovat a stupňovat hysterické záseky. Do školy v něm jezdit nebude a jestli bude pořád vozící, až se narodí prtě, prostě seženem sourozenecký. Já se nehodlám nervovat…

Na závěr pár aktuálních fotek z babího léta:

Včera tu byla moje mamka, která to jako poslední nevěděla, tak jsem vymýšlela formu a nakonec jsme s Bibinkou nacvičily otázku „co má máma schovaný?“ (bez bříška, to by spoilovalo předem ;)). Napoprvé neodpověděla, ona se vždycky musí před mámou trochu orazit, když ji ten měsíc nevidí, ale když jsem otázku urgovala, odpověděla krásně jasně „mimi!“ Mámy reakce byla asi nejlepší, nevěřícně nadšené „ty fakt budeš mít mimi?“ Nečekala to, samozřejmě, ale přiznala, že nedávno přemýšlela o tom, jestli plánujeme druhé a kdy.

Poslední dobou ji moc nebaví hřiště, radši se prohání ve volné přírodě a zkoumá kytičky a broučky. Doma hodně frčí čtení, při nemocech apod. večerníčky, tahání kočárku, krmení plyšových ptáků lžičkou z mističky, kazety a malování. A šplhání po nábytku. Je to pořád zvíře, ale mám pocit, že poslední dobou klidnější.

Výročí v Modré kachničce

Publikováno | Autor:
6

Modrá kachnička II je v Michalské ulici, kousek od Uhelného trhu, takže jsme si cestou od metra oba s L. oživili vzpomínky na základku: já chodila od Národní na opačnou stranu do Ostrovní, zatímco on přímo na matematickou školu na Uhelňák. Nudlovitost a jistá stísněnost interiéru nám připomněla pařížské bistro pár stanic od Eiffelovky, kde jsme jednou večeřeli, ale spíš v dobrém. Lvíček mě přemluvil na devítichodové degustační menu – já fakt nechtěla, nikdy jsem neměla extra velký žaludek a teď toho sním „na jeden zátah“ většinou ještě míň. I kvůli tomu jsem zamítla původně navrhované Sansho… ale pak jsem souhlasila, že se mi nechce naházet do sebe předkrm a hlavní chod, zaplatit, za hodinu být venku a jet si domů… co? Číst?

Takže jsme začali kachními rilettes (prostě tlačenka :D) a telecí paštikou, kterou jsme svorně nedojedli, protože jí byl obří kus a byla dost výrazná – ale výborná. Číšník nám sám od sebe navrhnul větší prodlevu mezi jídly, což jsme rádi přijali. Následovala bramboračka s čerstvými hříbky, na oddech sorbet s Campari (nečekaný, ale příjemně odlehčující chod) a pak už třetinové porce tří hlavních jídel. Z kachny se dvěma druhy zelí a rolovaným knedlíkem mi bylo pěkně těžko a plnou porci bych rozhodně nechtěla, zato dančí ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem bylo perfektní – bývala jsem si ho chtěla dát, tak vím, že bych nelitovala 🙂 na závěrečné telecí na kořenové zelenině s brambrovou kaší pak už prakticky nezbylo místo, i když bylo taky skvělé.

Na vytrávení před dezerty nijak zvlášť nepomohla ani káva („devítichodové menu, kdo to vymyslel?!“ nadávali jsme tou dobou s L. už svorně :D), kdyby bývalo bylo cca o dva chody míň – klidně bych vyhodila bramboračku a jeden hlavní – bylo by to na nás tak akorát 🙂 Přes jídelní kóma jsem do sebe nasoukala asi polovinu řezu čokoládového dortu se šlehačkou a jahodovou omáčkou, kterému nešlo odolat – mrkvový dort byl na mě až moc sladký, ale z něj byl zase na větvi Lvíček. Místo hodinky „fastfoodu“ jsme tak strávili v Kachničce dvě a tři čtvrtě hodiny – a když jsme vyšli ven, bylo tepleji, než když jsme přicházeli, takže jsme se rozhodli pro procházku na Národní třídu, kde si alespoň prohlédneme novou stanici metra.

Prohlédli jsme si. Důkladně. Metro odjelo minutu předtím, než jsme si štípli lístek, takže jsme s dobou dojezdu na Zličín kolem 20 minut a 10minutovým intervalem začali být malinko nervózní, ale naše nejistota naštěstí neměla trvat dlouho – asi za pět minut dispečer ohlásil, že mezi Florencí a Smíchovským nádražím je provoz metra přerušen, takže nám naše skvělé 24korunové jízdenky byly naprosto k ničemu 😀 Pubtran navrhoval jako alternativní trasu asi třičtvrtěhodinovou cestu tramvají přes Řepy, a to se nám nějak nechtělo (už to metro je pro nás tak na hraně nudného popojíždění), takže Lvíček vyzkoušel Liftago a asi po půl minutě naskočila na prvním místě nabídka řidiče s Mondeem v kombíku. Vzali jsme to jako znamení a odklepli ho ;)Taxi bylo mondeo, ale starší generace než naše (aspoň jsme měli srovnání a je to fakt rozdíl ;)), řidič měl na rádiu stejnou stanici, jakou obvykle posloucháme my, a byl poměrně slušně obeznámen se společensko-urbanistickou situací na Zličíně, takže jsme prodiskutovali všechno od absence večerky v Metropoli po stavbu psího krematoria a byli jsme doma asi za dvacet minut a 220 korun (včetně dýška). Takže jo, jako závěr dne vlastně docela fajn :)No a naspat se do zásoby se nám příštích pár dní docela hodilo…

Buchta z podmáslí

Publikováno | Autor:
2

Popravdě, ten název je na celém moučníku jednoznačně nejstrašnější. Protože výsledek je úžasně vláčný, „mokrý“ a přitom nadýchaný… a zkrátka člověk by se toho užral. A všechno jenom díky tomu, že jsem koupila podmáslí – nejmenší/jediné balení měli litrovku – do Lvíčkova narozeninového dortu, kam jsem použila asi 100 ml a zbytek mi bylo líto jen tak vylít. A nenašla jsem žádný rozumný recept na podmáslový perník, zato jsem si vzpomněla, že jsem kdysi slyšela o „buchtě“ z podmáslí. A taky jo.

Recept je odtud, ale dovolila jsem si ho trochu poupravit pro běžné snídaňové účely.

Smícháme 1,5 hrnku hladké mouky, 1 hrnek moučkového cukru (výsledek mi přišel zbytečně moc sladký a to nejsem z těch, kdo z receptů ubírají cukr už preventivně – tady bych ale příště dala klidně tak 3/4 hrnku), 1 lžičku jedlé sody, 1 vejce, 1 hrnek podmáslí, 1/2 hrnku oleje a vanilkový cukr, nalejeme do vymazané a vysypané formy a dáme péct na 180 °C, recept uvádí 20 minut, já dodám – prostě až je upečeno, vyzkoušíme klasicky špejlí. Jelikož jsem nechtěla dělat polevu (neměla jsem zakysanou smetanu, nechtěla jsem, aby to bylo zbytečně přeslazené a muselo se to snadno nakrájet a jíst rukama), zamíchala jsem do těsta rozinky, aby to trochu oživily. Asi bych ani bývala nemusela, ale bylo to s nimi dobré a kdybych měla, dala bych tam i ořechy.

Fotka není, protože na tom nebylo co fotit – vypadá to jako perník a Bibina tomu taky zatvrzele říká „peník“, ale je to fakt dobré 🙂