Jako pánové! Jak lze vyléčit angínu jízdou taxíkem, to jste se mohli dočíst včera, zbytek jen stručně.

Bibi se vrátila z prvního týdne prázdnin s babičkou, víkend pobyla (vzhledem ke klempírujícím rodičům byla jediná aktivita včerejší dopolední výlet na koloběžce do krámu pro vajíčko a lentilky) a odjela na týden druhý.

Viki si pořídil slušnou spáleninu na předloktí a dalo hodně práce, hemagelu a sovích náplastí z IKEA, než se nám ji podařilo vyhojit. Taky si v prázdné ložnici udělal obří bouli nad okem a poslední den školky (borec – poprvé sám, poprvé tři celé dny v týdnu, v kuse za sebou a dal to úplně s přehledem, ani poslední den nechtěl domů) ho spolužák kousnul do ramene.

Objevil slovesa a s radostí je začíná používat. „Bibi jede!“ „Pám meje gaga!“ (pán meje auto) „Vivi tady bojí!“ Zase ta komunikace začíná být úplně o něčem jiným, i když je pořád poněkud dřevní. Taky nevím, jak se mám postavit k jeho zběsilé negaci toho, co se mu nelíbí. „Deje táta?“ „Táta jel do práce.“ „Ne!!!“ a náběh na hysterák. Nikdy nevím, co mu na to mám říct 😀

Pár fotek (ne že by bylo čeho) zde.

Poslední dva dny mi můj digitální detox moc nejde. Oba se totiž s Lvíčkem plácáme v nějaké ukrutné viróze a držet mobil je jedna z mála věcí, na které mám sílu. Teploty lítající kolem 38, bolest hlavy, knedlík v krku a šílená únava. Mě navíc píchá v tříslech, nejspíš uzliny, L včera proležel dopoledne, aby byl schopen odvézt B na prázdniny. Dneska jsme si objednali oběd, L měl homeoffice, V byl hrozně hodnej a doufáme, že zítra už nám bude líp a V půjde do školky. Měl by tam být poprvé bez sestry a já si samozřejmě naplánovala, jak strašně moc toho tady bez něj udělám. Pochopitelně není vyloučené ani to, že to ještě chytne od nás… Začínám být cynik, je to prakticky stejná story jako loni, celý měsíc po horách je rodina komplet mimo provoz. Lvíček měl mít ten týden kolem svátků dovolenou, nakonec kvůli B horečkám zrušil pondělí a úterý a od středy jezdil s Vikim, převážně „na mémé“, jak si junior přál. Byli tak ve středu na farmě v Radonicích a ve čtvrtek na farmě U Merlina a v pátek na hřišti Vltavanů 229. V sobotu jsme se odvázali a jeli – kluci vláčkem a my autobusem – do řepského Mekáče. To už mi nebylo dobře, původně jsem chtěla vyrazit hned po nich (kolem desáté), ale skoro do jedenácti mi trvalo, než jsem se sebrala. Zbytek dne jsme pak paranoidně měřili B, jestli jsme ji nepřetáhli a nebude znova nemocná a nebude moct odjet na prázdniny… nemoci vlezou člověku na mozek.

Moje diamantová tchyně nám přijela ve čtvrtek odpoledne pohlídat, takže jsme si mohli dát trošku do těla a obejít kus bývalého vojenského újezdu v Brdech – parkovali jsme na rozcestí Klínek a obešli si viklan, smaragdové jezírko a vrcholek Plešivce s nádherným výhledem. No a od včerejška by měla být do pátku s Bibi na prázdninách u svých rodičů – snad jim bude fajn. Loni jely touhle dobou k tchánovým rodičům a po návratu jsem B zase ještě asi dva týdny dávala dohromady, tak si jemně držím palce, aby to tentokrát nebylo.

Už jsem říkala, že ty nemoce vlezou člověku na mozek?

Fotky tady.

PS: Povedlo se mi nedovysvětlit titulek – jak měla B ty horečky, tak si k ní Lvíček nastěhoval gauč (původně tedy proto, aby se v klidu vyspal, když začátkem nemoci spala u nás v posteli a byla i důvodná obava, že budu muset courat pro léky, mlíko atd. do obýváku, kde je gauč normálně). Hodil se, protože B skřípala zuby, chrápala, budila se a prvních pár dní musela k ránu dostávat antipyretika. No a abychom se solidárně potili každý jen do svýho prostěradla, spíme teď zase každý zvlášť… ne, že by s Vikoušem v ložnici hrozila nějaká manželská romantika, ale stejně už si začínám připadat jak ve sdíleném bydlení místo manželství. A sorry. Už jsem říkala, že ty nemoce…

Mám velmi pitomé deja vu. Loni byly děti po horách tři týdny nemocné, letos budou děti po horách minimálně tři týdny nemocné. Příští rok už si to asi nelajsnu…

Přitom týden se vyvíjel dost slibně. Princezna kašlala jen velmi zřídka a mimo to jen terorizovala mě a bráchu, takže jsme ji po obecném konsensu poslali od středy do školky. Ve středu jsem využila nastálého volna k návštěvě dětské doktorky s neustále chrchlajícím Vikoušem (nakonec to měl na průduškách) a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to pro mě byl zážitek týdne. Být venku! Na procházce! Byť jen k pediatře, v pekárně, v lékárně a zpět.

Na čtvrtek jsem měla dalekosáhlé plány – zajet do Lidlu pro koupací osuškoponča a pak uspat Vikiho do Avionu, kde byla od jedenácti narozeninová oslava Starbucksu s programem, dortem a ochutnávkami kafe. Čímž pádem samozřejmě od noci do pozdního odpoledne cedilo jako na objednávku. Zůstala jsem doma, nudícího se Vikouše větrala na mokrém balkóně a pro ponča sjel Lvíček.

V noci ze čtvrtku na pátek spala B s námi v posteli a cítila jsem, že má teplotu. Nu což, tak prostě nepůjde poslední den do školky, přes víkend si odpočine a v pondělí začneme dovolenkovat… ne? Ráno byla naprosto veselá, akční, hravá… Lvíček vzal Viktorka na kontrolu k doktorce, ta seznala, že se to lepší, ale ať přes víkend ještě foukáme (V dostal Ventolin ve spreji a dejchátko a na rozdíl od sirupů, na které už se šklebil, dýchat miluje, jde mu to a fakt to pomáhá)… no a během dopoledne se to začlo sypat. B asi v jedenáct usnula, úplně hotová, my ráno zjistili, že jeden teploměr vyplivnul úplně a druhý měří tak o stupeň a půl míň než má, takže jsem ještě objednávala teploměr na Rohlíku (!). Teploměr přišel a začal rovnou měřit totální poplašné zprávy – 38 a víc (teplota mě a V byla úplně normální). Jako nebudu do toho zabředávat, většina matek zná – sirup, teplota klesne, pár hodin, teplota stoupne, do dalšího paralenového sirupu brzo, Nurofen zvrací, takže nutno v čípkách, šílené obstrukce, nakonec čípek vnucen, teplota klesne a cyklus se opakuje. Vždycky ráno jí teploty spadly až k 37 a pro nás úleva, že to opadává, načež během dopoledne vždycky zase horší než to bylo. No a dneska k jedenácté to už ani po sirupu nijak moc nepadalo plus si začala stěžovat na bolest zad, Lvíček vypsychoval, že má zánět ledvin (jako ukazovala kromě oblasti ledvin i na celý zbytek zad a na dotek nijak bolestivě nereagovala, ale ta nesrazitelnost mě taky vyděsila), tak jsme oba sbalili, Vikiho hodili k babičce a vyrazili do starého dobrého Motola.

Tam jsme si vyčekali frontu na moc milou paní doktorku, která B vyšetřila, poslala moč a krev na laborky, pokecala si s ní o krvinkách v Byl jednou jeden život a obdarovala ji omalovánkou kočiček. „To bylo super!“ nechala se slyšet naše princezna s devětatřicítkama při odchodu z vyšetřovny, a my čekali asi tři čtvrtě hodiny na výsledky CRP. Ty byly hraniční, takže zítra k naší doktorce na repete, ale my byli spokojení, protože se aspoň nepotvrdila naše iniciální vize „bez okamžitého zásahu je do 24 hodin bez funkčních ledvin“ nebo něco takového. Jeli jsme na oběd, za odměnu do řepského mekáče… který je v rekonstrukci… takže ještě dalších deset minut do Butovic. Po příjezdu domů se ji Lvíček snažil uspat a já šla do Metropole pro náhradní Ibalgin sirup za ten, který jsem koupila v Butovicích a po aplikaci první dávky zvládla ze zesláblých roztřesených rukou upustit a rozbít. Skončilo to tak, že za ním ve čtyři přišla, že na hodinách je 4 a 12 a že už má vstávat 😀 Sama tak přes den spala asi deset minut a usnula až v půl desátý, takže už je jí asi definitivně líp.

Ale aby dobrých zpráv nebylo jo kor moc, tak při tvorbě odpoledního kafe v kávovaru zachroustalo, zapraskalo, cvaklo, vypadlo několik kousků plastu a kafe sice vyrobil, ale voda po vypláchnutí je od té doby hnědá místo světle žluté a viditelně je někde něco zle. Takže reklamace a život na instantu. Aspoň že mi moje mamuška přivezla minulý týden to karamelový. (Jo a všechny možný události a drobný katastrofy jsem ani nezvládla vypsat, třeba za dobu hlídání V rozbil u tchánů zámek, že byla nutná výměna vložky… :D)

Fotky zde (doufám, že pro příště zase zvládnu zeštíhlit).