Při jedné cestě autem jsem se zamyslela nad svým přístupem k výchově a svěřila Lvíčkovi, že jsem předpokládala, že budu mnohem úzkostlivější. Přitom od doby, kdy jsem se vyrovnala s dítěcím pohybem po místnosti, mě už vynervuje relativně máloco. „Chtěla bych si koupit tu knížku Líný rodič,“ zauvažovala jsem nad příručkou, která podle recenzí docela vystihuje i můj postoj k rodičovství.
„Nemusíš,“ lakonicky utrousil Lvíček od volantu.
Brigule zase dělá problémy s jídlem. Mě osobně to asi netrápí tak jako babičky, vím, že na mlíku neumře a že část z toho jsou možná zuby, část prostě kapric: čokoládový oplatky by jedla kdykoliv kdekoliv. Za včerejšek tak nesnědla doslova nic kromě tří lžiček oběda: ani pribiňák, ani kaši, nic jsme do ni nenacpali, až jsem jí večer namazala chleba a toho po kouskách zdlábla půl obřího krajíce – kdykoli předtím odmítala víc než dva tři kousíčky. (Zaplácnutá chlebem pak spala od osmi do pěti, což je jeden z novodobých rekordů: jak nejí, tak se budí poslední dobou zase i dvakrát za noc na mlíko.) Někdy nechce vůbec nic pevného a všechno jí musím mixovat, včera zas byl den, kdy odmítala cokoli po lžičkách. Nenadělám, dneska v deset už v sobě měla téměř celého obřího lipánka a kus mandarinky.
Druhý a poslední odstavec o Briguli, tentokrát stran her. Začíná si hrát nejen s něčím, ale na něco: poskakuje s figurkami zvířátek a říká si u toho „ťap ťap“. Když jsem to viděla poprvé, úplně mě to dostalo. Bohužel se fantazie projevuje i záškodničtějším způsobem: teď nás „krmila“ lžičkou z prázdné misky, tak se Lvíček rozhodl, že by ho mohla nakrmit reálně. Už když jsem viděla, jak jí dává do misky polomáčenku, jsem očekávala fiasko, ale výsledek nás doslova odboural: na pokyn „nakrm tátu“ vzala sušenku z mističky, donesla ji tátovi k puse, dala mu ji olíznout, ucukla a snědla ji sama. Je tohle možný?!
Cvičím břicho, už celý týden. Mám ze sebe dobrý pocit, ale fyzicky si připadám, jako by mě do toho břicha kopnul kůň 🙂 asi to fakt funguje. Z ostatních mých předsevzetí zatím moc není, i když: nejmíň tři večery v týdnu jsem měla uklizenou kuchyň a likviduju resty, našla jsem si na Řepích galanterii a o psaní a budoucí práci, ehm, intenzivně přemýšlím 😀
Vybírali jsme kuchyň. Zlákala nás akce u Hanáka 25 + 5 % na objednávky půl roku dopředu, tak jsme se tam rozjeli a bylo to jako všechno hezké, ale když nám kuchyňová paní řekla, že tam před námi byl člověk se stejnou kuchyní, moc se nerozjel a vypadá to tak na 150 000, trochu jsme znejistěli. Doma jsme prošli darovaný katalog spotřebičů, spočítali si, že ty nejlevnější by nás vyšly na šedesát tisíc (polovina maximálního rozpočtu)… a na podnět kamarádů koukli na net, kde jsme zjistili, že v normálním prodeji stojí všechny zhruba polovinu. Totéž dřez a další doplňky, takže zítra tam voláme a omluvíme se, že tak bohatí přece jenom zas nejsme.
Trochu už nás štve, že se nedá v zimě nic moc dělat, s pidižvíkem ještě míň než dřív, protože odpadají klasické indoorové aktivity typu kina, výstav a muzeí. Tak aspoň chodíme křížem krážem po Zličíně nebo do Řep a zpátky. Budem zdraví.
Našemu andílkovi, naší sladké roční holčičce smrdí nohy jak tři dny nemytému ukrajinskému dělníkovi.
Jsou to zhruba dva měsíce, kdy jsem usoudila, že v klidu ostříhané nehty jsou větší benefit, než dítě vyrůstající mimo dosah televize. Situaci mi usnadnila tehdy premiérová Bílá paní na hlídání, kterou si Briguš od prvního dílu zamilovala. Potom, co jsem protočila všech šest dílů několikrát dokola, jsem objevila Chaloupku na vršku. Geniální jednak zpracováním, jednak počtem dílů, ale i ty už se začínají trochu opakovat. Problém je, že nic jiného ji nezaujme. Je to aktivní dítě, žádný televizní maniak, a u všeho ostatního, ať zkouším klasické večerníčky našeho mládí nebo pixarovské animáky, vydrží maximálně pět minut – prostě ji to nebaví.
Nenapadá vás někoho alternativa pro chvíle krizí (od zmíněného stříhání nehtů po situace, kdy zlobí a měla by jít spát, ale ještě je brzo)? Rovnou říkám, že Teletubbies a podobné věci odmítám byť jen zkoušet – vážím si toho, že zatím všechno, co se jí líbilo, se líbilo i mně, a nebudu to podkopávat, dokud na to mám ještě vliv 🙂
Naštěstí mám na přehled jenom pět dní, už takhle se mi do něj jednak nechce, jednak se k němu nějak ne a ne dostat. Ještě kolem čtvrté odpoledne jsem plánovala, že upečem ty perníčky, co na ně máme těsto od předvánoc v lednici, plus něco na snídani. Okolo večeře jsem to zredukovala na ty perníčky a teď koukám na neuklizenou kuchyň a v mých myšlenkách figuruje jen nacpání myčky, sprcha a postel, rozhodně žádná trouba, plech ani váleček.
Hrozně jsem si užila 12 days of gifts od Applu. Letos to byl kromě nějaké hudby a her dokonce celý film Sám doma, který jsem ještě neviděla v původním znění a celkem si ho užívám – pochopitelně po kouskách, ale to nevadí, protože faktor napínavosti tam jaksi už dost pominul 😉 Boží je třeba scéna, kdy po spočítání dětí nejstarší reportuje „Eleven, including me. Five boys, six girls, four parents, two drivers, and a partridge in a pear tree.“
Taky mezi „dary“ byly dvě knížky, a to byl kámen úrazu. Zjistila jsem totiž, že jsem poslední dobou strašně shnilá číst v angličtině. Mám takhle rozečtený Insurgent už asi tři měsíce a převálcovaly ho částečně knížky v akci od Alzy, částečně dva kousky chick-lit, co jsem si koupila v nějakých předvánočních slevách. Jsem hamoun a nedá mi to „výhru“ nevyužít, takže jsem se zase zakousla a louskám angličtinu, ale bylo to pro mě nepříjemné překvapení. Ještě v létě nebyl vůbec žádný problém, ale stačilo z toho chvilku vypadnout a nemít – rok od návratu – ani jinou motivaci angličtinu udržovat, a už to začíná reznout. Začínám chtít zase někam vyjet, a to mě znepokojuje…
Lvíčkovi končí dovolená. Fyzicky si neodpočinul vůbec, psychicky snad trochu jo 🙂 a já jsem zvědavá, jak tu budu prvních pár dní krotit rozdováděné dítě zvyklé na pozornost obou rodičů. Odstrojili jsme stromeček (v květináči) a tchán si ho odvezl, že ho na chatě zasadí. Vzhledem k tomu, že ho měsíc nikdo nezalíval, jsem na něj docela zvědavá 😛
Tchyně se mě dnes ptala, jestli jsem náhodou neviděla film, jmenovalo se to Stmívání, co dávali včera v televizi, ona vůbec nevěděla, o čem to je, ale navnadily ji upoutávky a pak v půlce filmu přišel druhý syn z práce, ona mu dělala večeři a utekl jí kus děje. On ten upír vzal tu holku do rodiny a potom ji honili jiní upíři? Nějaká válka gangů? A proč po ní šli? No… nikdy bych nemyslela, že spolu povedem tuhle konverzaci 😀
Brigitce dnes bylo třináct měsíců. Rozhodla jsem se už v přehledech nepokračovat, možná budou čtvrtletní nebo tak něco, ale uvědomila jsem si, že zažít za rok a měsíc celkem tři kalendářní roky je docela dobrý 🙂 Včera jsme ji vzali poprvé ven bez kočáru, jen na chvíli, ale šťastnější jsem ji snad nezažila. To mi asi cesty na nákup dost prořídnou…
Rodičovství je pestré na různá netradiční probuzení. Dítěcí řev je klasika, o něco víc creepy je, když se probudíte s pocitem, že na vás někdo zírá, a dítě je mlčky opřené o šprušle postýlky a civí na nás. Vede ale dnešek, kdy Brigulína, ponechaná po páté ranní v naší posteli, jelikož transport by ji pravděpodobně vzbudil, ke mně v sedm ráno přilezla, vyblinkala se mi na ucho a zase usnula…
Moc často to nedělám, ale letos nějak cítím potřebu si sesumírovat plány na tenhle rok 🙂
Ale hlavně si přeju to, co se nedá předsevzít: abychom všichni byli zdraví, spokojení a měli jsme se rádi 😉
Ať v novém roce najdete všechno, co hledáte 🙂
Trochu z lenosti, trochu z nestíhačky alibisticky přidávám zbytek roku 2013 k jeho poslednímu celému týdnu. Stejně si nevzpomenu na všechno, Vánoce strašně profrčely a Lvíčkovi zbývá už jenom týden dovolené (z osmnácti dnů).
Dealextreme mě dost vypek, když jsem asi měsíc čekala na balíček, smířila se s tím, že do Vánoc už nepřijde, prozradila Lvíčkovi, co v něm bylo (on to tedy uhodl sám, podle tak dlouhé dodací lhůty a absence trackingu, že to jsou hodinářské šroubováky z DX ;)), a 23. byl ve schránce 🙂
Nejstěžejnější zážitek Štědrého dne jsem tady sdílela, nejstěžejnější dárky taky. Když jsme si v sobotu 28. odškrtli poslední návštěvu, těšili jsme se, že teď konečně začne ta dovolená, načež Brigulína v noci na neděli začala hicovat a neděli převážně prospala s osmatřicítkou. Teď už je dobrá, „jenom“ jí tečou z nosu provazy nudlí a chrchlá a nechce jitrocelovej sirup. Prostě děti 🙂
Jinak je ale čím větší, tím rozumnější a občas i hodná! Když jsme v pátek přijeli od praprarodičů z Roudnice, zdála se nám nějaká divná… a ona prostě jenom nezlobila 😀 nezvyk. V Roudnici jsme konečně navštívili místní muzeum, inteligentně o víkendech a svátcích zavřené; bylo opravdu miniaturní, ale stejně jsem si výstavu o workshopech napodobujících život Germánů užila – já tuhletu živou archeologii můžu.
Zjistila jsem, že Jakuba Katalpa je moje spolužačka z bohemistiky. A ukázka Němců mě chytla, jen chci s objednávkou počkat na příští měsíc (teď bylo těch výdajů už FAKT HODNĚ) a taky, až dočtu stávající zásobu. No dobře, nebo aspoň tu Madeleine 🙂 To je vůbec knížka, která mě tak strašně vzdělává v událostech zahraniční politiky v době mého dětství a začínající puberty, kdy pro mě izraelsko-palestinský konflikt, masakr ve Srebrenici nebo genocida ve Rwandě neznamenaly nic jiného než fráze zaslechnuté ve zprávách. Až se stydím, jak mi až teď při četbě leccos dochází a zapadá.
Taky jsem se připravila o povánoční překvapení, kdy jsem uvažovala o koupi Ivanky Deváté na e-readingu a přiznala se Lvíčkovi, že tohle je zrovna jedna z mála knížek, kterou bych chtěla v papíru, protože mám i všechny ostatní (s výjimkou Soužití k zabití, tam se obávám, že bych byla jenom naštvaná, protože Plzáka moc nesnáším). Chystal se mi ji zajet koupit, když jsem volala mámě, jestli mi ji náhodou ještě nekoupila k Vánocům (část dárků si ještě navzájem dlužíme), a ona mi ji ještě slíbila. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem mu to překazila, na druhou už mě fakt mrzí jakékoli utracené dvě stovky 😀 mizerný šetření!
Samozřejmě vám všem přeju všechno nej do roku 2014 a teď jdu patlat pomazánky na jednohubky 🙂 sama zatím nevím, jestli budu čekat na půlnoc, vstávat o půlnoci nebo si bouchnem bohemku v půl jedenáctý a na všechno se vykašlem 🙂 Ale číslo se čtyřkou na konci se mi líbí, tak snad to bude fajn rok. Ťuk ťuk, čin čin a tak dále. Snad se tu budem vídat i příští rok 😉
Jo, a Brigule řekla „kafe“. 🙂
Docela ráda kupuju tohle. A pekla jsem je i dneska k číně, když jsem předtím s Lvíčkem zkonzultovala, jestli chce jako přílohu hranolky nebo rýži.
„Já se těšil na hranolky,“ ohrnul nos, když přišel ke stolu. Já v domnění, že mu nějak vadí nestandardní tvar chutí nebo způsobem konzumace, jsem se dopálila, aby se neofrňoval: „Vždyť jsou to úplně normální hranolky, jen mají jinej tvar!“
Vzápětí po vyslovení mi došlo, jaký má v češtině doslovný význam slovo hranolek…
