Můj dědeček mezi řadou dalších průpovídek říkával: „Není přes to, když je tuhý těsto.“ Matka pětiměsíčňáka dodává: „Není přes to, když si dítě kýchne s plnou lžičkou mrkve v puse.“
Mateřský poznatek č. 8
Poznámka
2
Archiv autora: quanti
Brigitka – 5. měsíc
Měsíc zase hrozně utekl a Briguš už je pět měsíců. Za chvíli to bude půl roku a ani nemrknem a bude slavit rok… peklo! To ten čas utíkal tak strašně rychle i předtím?
Jak se má Brigitka:
Vyplešatěla, to je asi nejzásadnější změna. Pár chomáčů vlásků má ještě tmavých, ale povětšinou jí začaly růst blonďaté – to se mně prý jako miminku stalo taky. Slezly jí definitivně chloupky z uší (trošku mě to mrzí, byly roztomilé :D), s jistotou už si udrží hračky – a začíná se hýbat. Nejdřív se začala švihnutím nohou otáčet na bok, vzápětí rotovat kolem středu (tj. skoro okamžitě se v postýlce nebo na hrací dečce otočí naštorc, ke kratší straně) a včera provedla něco, co se dá klasifikovat jako zaplazení. Sice do toho musela dát všechnu sílu a kromě rukou se odrazit i o hlavu zabořenou do podložky, ale o kousek se posunula 🙂 Hádám, že nám brzo začnou ještě výraznější radosti.
Jak se máme my:
Už zas většinu dnů trávíme jenom ve dvou – Lvíček začal dojíždět do nově vybavené kanceláře do Berouna a teď tam verbuje všechny známé 🙂 Nějakou práci (úpravu různých textů) pro ně budu občas možná dělat i já, začala jsem teď o víkendu a ze začátku to jde popravdě trochu ztuha, skloubit pracovní věci a mimino. Snad se časem trochu vytrénuju 🙂
Šicí stroj jsem zatím nepokřtila – už mám i kus trénovací látky, ale ještě jsem se nedostala k dostudování návodu a nějakému tomu pokusu. Hrozně ráda bych si ušila sluneční clonu na kočárek, ale k tomu ještě potřebuju nějaké skřipce… a samozřejmě se s tím naučit vůbec zacházet 😀 Taky mě těší, že konečně přišlo léto a můžem začít věšet prádlo na balkóně (zkoušeli jsme tam i jíst, ale zjistili jsme, že oproti čtvrtému patru s pevným zábradlím nasměrovanému do školkové zahrady má člověk v prvním patře se žebrovaným zábradlím naproti jinému bytovému domu o dost menší klid a soukromí). A obecně dlouhé dny a sluníčko dodají člověku spoustu energie.
Přesunula jsem svůj „profesní“ blog z Posterous, který skončil k 30. červnu. Původně jsem si ho chtěla nechat zatím zazálohovaný a časem přesunout na vlastní doménu, ale že jsem v průzkumníkovi nedokázala rozbalit zálohu, částečně jsem se vyděsila, částečně naštvala a použila službu JustMigrate k migraci na http://brunclikova.tumblr.com.
Jak koexistujeme:
Pořád ještě bývají některé akce náročné, ale už se docela zabíháme. Dneska jsme si už i dali pravý výlet jako za bezdětna – pěší výšlap do Hostivice, zmrzlinu v cukrárně a dokonce točenou kofolu na zahrádce v Sobíně; bylo krásně, skoro léto a my se cítili i s nespokojeně zahlížejícím pidižvíkem v kočárku úplně svobodně. Brigitka se na nás už hrozně často směje, evidentně má ráda naši společnost, ráda vidí i babičky, zato chlapi – zejména starší – nebývají ve zvláštní oblibě. Mazlení a otlapkávání ale snáší spíš útrpně a občas si u toho i vzdychne. Taky si nesrovnala biorytmy po změně času a chodívá teď spát kolem desáté, což je občas celkem smrtící. Před pár dny ji takhle za mnou přinesl kolem desáté Lvíček do koupelny, já na ni ve srandě vybafla „Jaktože ještě nespíš?“ a ona se začala nahlas gebit, jako bych řekla ten nejlepší vtip. Jestli bude aspoň trochu po nás, bude mít jednou smrtící hlášky…
Mateřský poznatek č. 7
Poznámka
Nejlepší hračka pro dvacetitýdenní mimino – role papírových utěrek!
Mateřský poznatek č. 6
Poznámka
Nejšťastnější dítě – nepozorovaně posrané dítě.
Mateřský poznatek č. 5
Poznámka
Intenzita řevu nesouvisí s intenzitou hladu, zato intenzita nafutrování souvisí s délkou a intenzitou spánku (přeloženo: toho večerního mlíka radši VŽDYCKY udělat víc).
Týden miminek
Nemůžu si teda stěžovat, že bych jako matka v domácnosti měla nějak přehnaně moc volného času. Ale jsou období, kdy zvládám mít uklizeno, uvařeno, přečíst kus knížky a třeba i napsat blog – a pak taková, kdy záhadně a zákeřně spadne několik hodin nebo dnů do černé díry. Nevzpomínám si, že bych (u)dělala něco užitečného, ale ani neužitečného (kromě mých oblíbených prokrastinací při kojení), domácnost vypadá, že ji po explozi granátu ještě vyraboval oddíl nájezdníků, a dítě brečí, že se mu nikdo nevěnuje. Před dvěma dny jsem zasedla asi na hodinu k psaní a od té doby se to se mnou valí jak sněhová koule. Docela ráda bych se zas vrátila k tomu prvně popsanému stavu, ale jediné, co mi při tom běží hlavou, je myšlenka na Červenou královnu – abych dosáhla aspoň nezhoršujícího se stavu, musím být neustále v akci.
Tenhle týden přinesl letošní jarní zásilku miminek – zákeřně se žádné nestrefilo do mých narozenin, tak jako loni Andulka od jjanul, zato tři přišly v pátek (jeden chlapeček a dvojčata holčičky), jedna holčička v úterý a poslední chlapeček z dubnové várky dnes ráno. Další porodní vlna nastane kolem července a srpna. To bude mít Brigit výběr kamarádů!
Apropó, miminka. Briguš pochopitelně zajímají. Miminka na vítání, miminka v čekárně u doktora, to krásné usměvavé miminko v zrcadle v předsíni. Nedávno jsme si všimli, že hypnotizuje flašku kojenecké vody Rajec, z které jí dělám nutrilon a po dopotřebování si do nich čepuju kohoutkovou k posteli. „Víš proč? Ono je tam miminko!“ zvolal objevně Lvíček po chvíli investigace. A opravdu – na etiketě vedle loga je krásně rozpoznatelná (na rozdíl od Aquily, kde splývá s pozadím) fotka miminka. Asi třícentimetrová. To naše mládě už vidí ostřeji než my…
Jednatřicet
Většina lidí se třicítky trochu děsí. Ve dvaceti a ještě předtím jsme třicátníky brali – převážně jako vykopávky, a pokud byl někdo ochoten uznat, že i třicetiletí jsou ještě jakžtakž důvěryhodní lidi, aspoň si o nich soucitně myslel, že mají veškerou srandu za sebou a čeká je už jen ta hypotéka, pár harantů na krku a ostatní pozitiva a sociální jistoty.
Místopřísežně prohlašuju, že rok od třiceti do jednatřiceti byl pro mě ten nejlepší v životě. Celý jsem ho strávila s Brigitkou – že jsem těhotná, jsem zjistila asi dva týdny před narozeninami. Byla jsem v Disneylandu, na Mallorce, mezi tím vším v Irsku, pracovala jsem pro Google. Pak jsme se vrátili, porodila jsem a čtyři měsíce už mám možnost mazlit se každý den s miminkem, čehož hojně využívám 🙂
Spousta lidí mi popřála, dostala jsem krásný dárky – od Lvíčka cédéčko Robbieho, po kterém toužím od návratu, decaf ze Starbucks a knížku o šití, protože se chci naučit sem tam něco spíchnout pro Brigitku. Pak si vzpomněl, že má vlastně ještě jeden dárek ve sklepě – a vrátil se s šicím strojem, čímž mě fakt zaskočil (domlouvali jsme se na skromných dárcích v rámci šetření na byt a koupě stroje byla v plánu někde v mlhavé budoucnosti).
Odpoledne přišla maminka, přinesla taky pár dárečků, potěšila se s vnučkou a asi dvě hodiny jsme si povídaly, zatímco Lvíček pracoval (tvrdí, že jsme ho nerušily, tak doufám že nekecal :)). Před obědem mi skočil pro tulipány, před večeří jsme společně zašli do Intersparu pro medovník a svíčky; nezastihnout nás cestou dost silná přeháňka, asi by dnešek byl příliš ideální na to, aby byl vůbec reálný :). Brigitka mi dala dárek svým vlastním způsobem – byla celý den úplně neuvěřitelně hodná, prospala večeři (grilovaná křidýlka, od kterých by se fakt blbě vstávalo) a ani dnes nekakala :D. Netvrďte mi, že miminka nic nechápou.
Jestli takovéhle budou i příští roky, budu skoro naštvaná, že jsem nebyla třicátnice od narození.
Materiální zamyšlení
Když jsme se před dvěma lety stěhovali do Irska, brali jsme to jako příležitost zbavit se co největšího množství věcí. Plánovali jsme tam být tak rok a půl a potom se možná přesunout ještě někam jinam; celkově bylo v plánu být pryč třeba i 3-5 let. Plány se poněkud zkrátily, což ani nesouviselo s Brigitkou (původně jsem počítala s porodem v Irsku). A my jsme zjistili, že věci, kterých jsme se zbavovali s vidinou, že za tři roky budou zastaralé, ztrouchnivělé dlouhou nečinností nebo jinak nepoužitelné… že by se nám spousta z nich ještě hodila, protože ty primární náklady po reemigraci byly fakt značné. Některé jsme si pokorně odvezli od tchánů, kteří zachránili něco z toho, co se jim ještě zdálo použitelné, některé jsme holt oželeli.
Poslední dobou hodně vzpomínám na knížky. Na citlivém místě mě zasáhla Janina a její nadšení z budování knihovny. Před odjezdem jsme si pronajímali sklad, kam se vešlo jen omezené množství krabic s věcmi, a ty s knihami ani nemohly být plné, jinak by to nikdo neuzvedl. Bylo nutné přinést nějaké oběti.
Vzpomněla jsem si na šílenou knihovnu u našich. Mám knížky ráda, ale jejich byt je od podlahy po střechu přecpaný něčím, z čeho bych si byla ochotá někdy přečíst tak možná 5 % (a u těch položek, které se tam vyskytovaly už za mých středoškolských studií, jsem to většinou už zrealizovala). Představy, že bych měla něco takového zdědit, se děsím. A tak jsem do toho radši řízla: nechala jsem si slovníky a encyklopedie, pár pro mě zásadních odborných knížek, kuchařky jen ty, z kterých jsem byla ochotná opravdu něco uvařit… a krom největších srdcovek jsem nechala v hromadě na vyhození taky veškerou beletrii, kterou už jsem měla přečtenou a počítala, že se k ní v životě nevrátím.
Uplynuly dva roky a tyhle knížky se začínají vynořovat jako duchové minulých Vánoc: I na kovbojky občas přijde smutek, kterou jsem dostala jako dárek (a o které jsem si původně myslela, že jsem ji jen někomu půjčila, protože jsem nedokázala uvěřit, že bych ji vážně odložila). Principálova dcera, která změnila moje vnímání spisovatelství. Co mi dluží dcera jako originální přístup k mateřství, kterou bych si ráda znova přečetla, teď, když dokážu srovnávat. Sakra.
Jak mě to vůbec napadlo, že mi ty knížky nebudou chybět? Od dětství se k největším favoritům vracím znova a znova, osvěžuju si zápletky, trávím čas s oblíbenými hrdiny. Snažila jsem se dospět, nezaplevelovat si byt věcmi, které vezmu do ruky možná jednou za pět let. Ale beletristické knížky jsou právě takoví tiší kamarádi, na které si třeba pět, deset let nevzpomenete, ale když je potřebujete, chcete, aby byli hned po ruce 🙂
Pro vás to píšu, abyste na to mysleli, až budete někdy chtít nebo potřebovat zredukovat knihovnu. A pro sebe jako memento, že si mám beletrii kupovat příště v co největší míře jako ebooky, abych ji zas někdy nemusela vyhazovat. Protože pochybuju, že někdy budu mít tak velký byt, aby se mi tam vešlo všechno, co bych chtěla mít knižně 🙂
Fotonášup
Na vyžádání: Brigitka na bříšku…
…nebo možná výstižněji:
Malá technokratka, prostě.
Brigitka – 4. měsíc
Brigit má za sebou první Velikonoce – dostala symbolicky pomlázkou přes plínku a já jsem za ni „zaplatila“ tatínkovi čokoládovými vajíčky 😉 Letos jsem se nedostala ani k barvení, ale aspoň jsme upekli dva beránky a dva (nekynuté tvarohové) mazance. Na Velikonoční neděli jsme byli u prababičky, v pondělí pěkně zalezlí doma – ještěže na pražských sídlištích koledníci nechodí 🙂
Jak se má Brigitka:
Začala se přitahovat na podaných prstech – ne, že bychom ji zvedali, přitáhne se až skoro do sedu sama a hrozně ji to baví. Hrozně se rozpovídala. Ukecaná byla od chvíle, kdy se naučila vyluzovat nějaké zvuky, ale poslední dobou je to extrémní. Už si umí sama podat hračku, kterou má v dosahu (třeba když leží na podložce nebo v postýlce), a ráda by se přetáčela, ale zatím neví, jak na to.
Jak se máme my:
Jirka začal pracovat z domova – první den jsem měla nervy z každého Brigitčina zakníknutí, potom jsem zjistila, že vytrénovaný z openspace tyhle zvuky do nějaké hlasitosti vůbec nevnímá a od té doby pohoda. Je aspoň po ruce při náročných případech přebalování, v rámci „cesty na oběd“ pomůže Brigit zabavit, když je nespokojená zrovna při vaření, a aspoň zas obědváme spolu 🙂
Blíží se moje narozeniny. Všichni chtějí tipy na dárky a mě nic nenapadá. Je to patetický, ale stačí mi teď ke štěstí spokojená dcera a mít co jíst. Ani bezdětné jistoty typu knížky, lahev vína nebo lístky do divadla nefungují – druhé dvě z jasných důvodů a knížek mám ještě poměrně dost v zásobě, papírových i elektronických; nepřečetla jsem zatím ještě zásoby od Vánoc, takže proč hromadit. A tak mě to babičkovské „já nic nechci, já nic nepotřebuju“ celý život štvalo! 😀
Moje vlasy jsou už měsíc všude. Nacházím je v posteli, v podprsence, na podlaze, v umyvadle, v jídle, v klávesnici, na mezizubním kartáčku nebo v Brigitčině plínce. Beru vitamíny, piju mlíko a snažím se to přežít. Vtipné je, že poslední dobou začala olysávat i Brigitka, takže jediný, kdo u nás teď neplešatí, je Lvíček 🙂
Jak koexistujeme:
Začal se nám ustalovat nějaký denní režim. Mezi šestou a sedmou vstávat, krátký spánek dopoledne nebo kolem oběda, kolem druhé procházka a potom často ještě výtuh v kočárku v předsíni a mezi devátou a desátou jít spát. Samozřejmě jsou extrémy, někdy spí za celý den dvacet minut po obědě v kočárku, někdy po budíčku v půl osmé vytuhne v půl jedenácté, v poledne se nají a zase spí třeba od dvou do pěti. Teď se vším zamávala změna času (usínání před desátou jsem ještě dávala, před jedenáctou už mě likviduje), ale za dnešek se zdá, že by se to mohlo ustalovat zpátky. Během noci se už naštěstí budí jen poměrně zřídka, což ale pochopitelně nechci zakřiknout 😉
Poslední cca dva týdny zimy už nám fakt lezou na mozek – absolutně jsem zlenivěla, svoji obvyklou procházku do Metropole, kterou jsem dřív dávala čtyři dny v týdnu, dám teď stěží jednou nebo dvakrát, jinak jen obkroužím sídliště a zase jedem domů. Nějak mi dochází energie, hlavně o víkendech bychom se rádi dobili nějakým couráním v přírodě, čekají na nás parky, hrady, zoologická – a místo toho je furt kosa, že se člověku nechce ven na víc než půl hodiny, sníh nebo mokro nebo zmrzlo a HNUSNĚ. Přestávám věřit, že nějaké jaro vůbec přijde… (Mimo jiné, Brigitka dorostla do zimní kombinézky, kterou jsem už nemyslela, že vůbec využije, a aktuálně hrozí, že z ní vyroste, než se stihne oteplit… :))
