…z posledních dní.

Lvíček se mě na něco nestandardního zeptal a já nedokázala vyvinout žádnou reakci, tak jsem se po svém zvyku „zasekla“. Posléze jsme si to vysvětlovali a došli jsme do nechvalně známé oblasti IT analogií, kdy jsem to přirovnala k neošetřené situaci v programu. Sice to chápal, ale zkritizoval mě slovy „tak buď vím, jak se mám v daný situaci zachovat, nebo mám vyhodit excepšnu a chcípnout!“

V neděli jsme byli v botanické zahradě, která byla vlastně tak trochu i zoologická, protože jsme v ní potkali párek bažantů i šedou veverku. „Česnek, květák, zelí, veverka, bažant,“ rekapituloval Lvíček zajímavosti (nejfantastičtější atrakcí totiž aspoň pro mě byla nádherná zeleninová zahrádka), což jsem si začala poznamenávat do mobilu. Všiml si toho a vypěnil: „Jano! Já vím, co si tam píšeš!“ 😀

Mám oči na houby. Sice je to v mém případě bohapusté plýtvání, protože houby nejím ani nesbírám, ale myslím, že to o sobě směle můžu tvrdit – i na školních výletech jsem chodila se spolužáky lesem a ukazovala jim, kde jsou houby, odmítajíc se jich sama dotknout. Talenty se očividně s věkem neztrácí, protože po mnoha měsících bez jakéhokoli tréninku můj mozek příslušně zpracoval periferní vizuální vjem na trávníku mezi chodníkem u hospody a jedním z dublinských vodních kanálů… „houba!“ ujelo mi a asi po dvou krocích jsme se vraceli, jestli se mi to nezdá. Nezdálo, byla to babka, kterou jsme si hned fotograficky zdokumentovali (sbírat ji z takového místa se nechtělo ani Lvíčkovi). „Ty mě neustále nepřestáváš překvapovat svejma schopnostma,“ řekl mi pak uznale.

Poslední před chvíli – nadepisuju pohledy pro plurk a chci se pochlubit svým takřka kaligrafickým výkonem: „Podívej, jaký to mám krásný!“ Lvíček se podívá, neomylně zabodne zrak právě tam, kde se mi u Czech „povedlo“ příliš kulaté C, a suše zkonstatuje: „Ořech republic?“

Žehlím. (Není to žádná domácnostní otročina, žehlíme si každý vlastní oblečení sám, ale zrovna se mi nashromáždila kupa oblečení.) Najednou si všimnu, jak se mi po prkně a částečně i po žehleném svetru roznáší nějaký bordel z žehličky. „Why do you hate our ironing board?“ poznamenává Lvíček, který jde zrovna okolo (občas na sebe mluvíme částečně ze srandy, částečně ze zvyku anglicky). „It itself…“ pípnu a zamyslím se: „To je blbý, že v angličtině není překlad ‚To samo‘.“ „To proto, že je to tak blbá výmluva, že pro to civilizovaný jazyky ani nemají výraz,“ má pohotovou odpověď L. 😀

V práci nám otevřeli novou luxusní kantýnu, takže do té staré chodíme jen v úterý, když jsou omelety, kam si každý může vybrat náplň. Její výhoda je ale i v tom, že je jednak těsně vedle garáží na kola, která používá velká část zaměstnanců, a taky tam jako v jediné dělají tři druhy smoothies (každý týden jedno ze světlého ovoce, jedno z červeného a jedno se sojovým mlékem). Vzala jsem si jedno do fronty na omeletu a při čekání jsme diskutovali s Lvíčkem o tom, kdo sem ještě chodí a proč. Většina mých kolegů jsou bikeři a já si vzpomněla, jak někdy minulý týden Stefan přijel z nějakého důvodu pozdě a stěžoval si, že na něj nezbylo smoothie (která se s koncem provozní doby, stejně jako ostatní součásti snídaně, přestávají doplňovat).

Snědli jsme omeletu a já si vzala ještě druhé, „tmavé“ smootihe na cestu, protože jindy se tam už v týdnu nedostanu. „Ty si bereš druhý smoothie, jo?“ všimnul si Lvíček. „Chudák Stefan,“ pronesl mentorsky-vyčítavým tónem. „Chudák Stefan.“

PS: Když jsme došli na řadu s omeletou, po prostudování nabídkového „lístku“ spolu s reálným obsahem pultu jsem si řekla o mortadellu. Slovák, který je každý týden dělá, mi nandal náplň a pak řekl, že jsem dnešní vítězka, protože za tři čtvrtě hodiny, kdy ty omelety (podle našeho odhadu) dnes vyráběl, si všichni říkali o šunku a on neměl sílu ani chuť jim to vysvětlovat, když by jich to polovina stejně nepochopila. Člověk nikdy neví, kdy a čím si šplhne… 🙂

Vrátili jsme se od moře a já se, jak je mým dobrým zvykem, loupu. Včera jsem si sundala tričko a vyvalil se mrak kožnich šupin; večer a ráno jsme promazali, takže dneska to bylo lepší, ale začaly mi flekatět i dřív nezasažené části pokožky. Po tom pohledu jsem nešťastně zaúpěla: „Ježišikriste, já jsem volezlá!!“

Lvíček z opačné strany bytu promptně opáčil: „Ty jsi, vole, zlá!“ 😀

(Dialog měl navíc ještě předstupeň v ranním Lvíčkově rozhořčení: „To je ale každej rok. Jaňule přijede, zcela si toho neváží, že ji manžel vzal k moři, a místo aby zůstala trošku opálená, tak se celá oloupe.“ Válela jsem se smíchy :))