Realistický průvodce: S dětmi po Linci

Letos poprvé jsme vyrazili na společnou tuzemskou dovolenou. Řecké resorty se nepočítají, protože tam nás plně zaměstnalo obrážení hotelových bazénů, hřišť a dětských diskoték – program týdne na Lipně bylo ale potřeba vymyslet a naplánovat, a to byl převážně můj úkol, včetně jednoho dne v Rakousku. Lvíček projevil přání podívat se do Lince, takže jsem přečetla i spoustu průvodců „deset největších zajímavostí Lince“, které obsahují sofistikované náměty typu „dejte si pivo v místní hospůdce“, „zajděte do divadla“ nebo „navštivte katedrálu“, a taky vrcholně nerealistické popisy celodenních výletů.

Pokud tedy chcete navštívit Linec se dvěma (těsně) předškolními dětmi, tady je itinerář:

  1. Probuďte je v sedm, aby byly mrzuté, když celý zbytek dovolené vstávají mezi půl osmou a osmou. Sledujte, jak do sebe soukají snídani v dvojnásob pomalém tempu co obvykle, případně stávkují, že snídat nebudou (a vy víte, že to znamená, že se v autě poblinkají).
  2. Vyražte na cestu – oproti času, ve kterém by se vypravil dospělý člověk, s asi čtvrthodinovým zpožděním, vzhledem k realistickému časovému odhadu prtěcí výpravy s asi čtvrthodinovou rezervou. Cesta z Lipna bude trvat zhruba hodinu, nejpozději v polovině se děti začnou nudit, trochu je uchlácholte zpíváním oblíbených písniček. Mladší syn si vzpomene na písničku Polámal se mraveneček, kterou slyšel den předtím na dětské diskotéce, takže zpíváme zhruba dvacetkrát Polámal se mraveneček, dokud to neumí nazpaměť.
  3. Zaparkujete do podzemních garáží na hlavním náměstí (Hauptplatz) a skočíte se s dětmi vyčurat do přilehlého pustého WC, kde vás na odchodu zaskočí lakonické „Zahlen, bitte“ od ukrytého hajzldědka. Běžíte somrovat drobné od manžela.
  4. Vydáte se hledat stanici Pöstlingbergbahne, jedné z mála zajímavých zajímavostí Lince, a přijdete na ni těsně před odjezdem. Řidič, který postává před vozem, vám poradí s nákupem jízdenek (automat má i volbu češtiny!), s tím, že děti platit nemusí. Pro šestiletou dceru jízdenku koupíte i tak, protože se nechcete hádat s rakouskými revizory. Nastoupíte a jedete na konečnou na Pöstlingbergu.
  5. Projdete si kopec, vyfotíte vyhlídku na Linec a odrážíte požadavky dětí na zakoupení tahacích panáčků a malých chlupatých kočiček, za současného bránění ve shození desítek nevkusných sošek trpaslíků. Obslintáte výlohu s lineckými koláči a zamíříte k pohádkové dračí jeskyni Grottenbahn. Objedete si tři kolečka dračí železnicí skrz jeskyni s výjevy krásně rakousky kýčovitých permoníků, sestoupíte do podzemí a odpovídáte na dotazy, jestli k zaprášeným scénickým výjevům z rakouských pohádek vaše děti znají ekvivalent v češtině.
  6. Zajdete si do zámecké restaurace na oběd, protože cokoli jiného by bylo moc komplikované. Oběd bude stát ani ne dvakrát tolik co v předražených krumlovských nebo vyšebrodských restauracích a děti ho snědí skoro celý, takže se to vlastně vyplatí. Čelíte plačtivé scéně, proč jedno dítě má na ozdobném zapichovátku dva dinosaury a druhé jenom jedno. Přátelské tirádě vrchního směrem k mladšímu synovi pronášené celé v němčině nerozumíte ani slovo, takže se jen usmíváte a přikyvujete. Po zaplacení vyrazíte na přecpanou zpáteční tramvaj do zoologické zahrady (přátelská rada: raději se vrátit na konečnou, i když je to o kousek dál, protože hrozí, že se nevmáčknete).
  7. V zoo koupíte dva pytlíky s krmením pro kozy a ovce po dvou eurech, abyste na první zastávce u koz zjistili, že jsou přežrané a na zbylých 90 % trasy nejsou zvířata, která by bylo dovoleno krmit – až na samém konci okruhu. Uložíte krmení do batohu. Vzteklý mladší syn dobíhá domněle ho opustivší rodiče. Z kopce. Odře si oba lokty a vyrobí slušivý fialový roh na čele. Starší dcera vyžebrá na tatínkovi srdíčko z polodrahokamu za dvě eura z automatu a je nafučená, když matka dorazí těsně před realizací transakce a připomene otci, že děti si koupily suvenýr v Grottenbahn (natahovací gumovou housenku a gumového pavouka) a bylo jim několikrát zopakováno, že je to jejich jediný.
  8. Na konci zoo při pokusu nakrmit oslíky štípne mladšího syna do ucha vosa. Naštěstí jste vybavena gelem na tlumení bolesti po bodnutí hmyzu. Syn je statečný, jako obvykle, když o něco doopravdy jde – musí ho to šíleně bolet. Do třetice všeho dobrého mu při zkrmení zbytku krmiva šlápne koza kopytem na ruku položenou na plotě 🙂
  9. Chcete vyndat pytlík s krmením a zkrmit ho hladové bandě koz a ovcí na samém konci zahrady. Zjistíte, že tenký papír se protrhl a máte plný batoh trávových granulí. Vyndáte na stupátko u dalekohledu celý obsah batohu a vyklepete zbytek na zem.
  10. Zbytek granulí zkrmíte kozám i s pytlíkem. Ekologie!
  11. Vydáte se na tramvaj do centra. Synovo ucho přestává připomínat semafor na stůj.
  12. Po návratu na Hauptplatz nesmíte opomenout tradiční linecký koláč. Zajdete si do kavárny K.U.K. Hofbäckerei v jedné z bočních uliček a objednáte si dvakrát rakouskou kávu melange, což není nic jiného, než přešlehané cappuccino (ale přijde vhod), dvakrát linecký koláč a pro děti, jelikož mladší nemůže mít nic jiného než starší, dvě hustě pomakované housky. Vychutnáte si linecký koláč a kávu za nepřetržitého pláče mladšího, že mu starší vzala jeho housku (jsou úplně stejné, ale ležela na talířku blíž k němu). Mladší, když se vypláče, sní housku celou, opinion leader starší do ní třikrát kousne a odloží.
  13. Vydáte se na zámek, kde dětem slíbíte hřiště, ale je to natolik daleko a do kopce, že když cestou narazí na jiné hřiště a začnou kňourat, že už dál nejdou, ztratíte nervy a jdete rovnou k autu.
  14. Zajedete ke Sparu pro víno a dát dětem Kinedryl, což jste v garážích zapomněli.
  15. Poté, co zjistíte, že Spar je v rekonstrukci, zajedete do Billy pro víno.
  16. Deset minut před příjezdem k apartmánům zastavíte na parkovišti u Čertovy stěny, kde se dcera vyblinká.

Přeji příjemný výlet!

Na Brno už jsem stará (aneb fekální historky z Vysočiny)

…anebo prostě jen málo hipster. Ale tipla bych spíš, že prostě stará.

Minulý týden byly děti na prázdninách s babičkou. Od neděle do soboty. Což znamenalo, že jsme s L přijeli minulou neděli ve tři čtvrtě na sedm domů, shodili tašky ve dveřích a vyrazili, abychom stihli v pětatřicetistupňových vedrech povečeřet ve zmrzlinovém stánku deset minut od domova, který zavírá v sedm. Dali jsme si každý velkou míchanou vanilka-malina a v dobré náladě (a v mém případě v šatičkách a sandálkách) se vydali cestou necestou a polem nepolem na nejvyšší bod Prahy. Došli jsme tam po úžasné, na několika místech v polích poztrácené postapokalyptické asfaltce, vyrobili jedno selfíčko a zdekovali se, protože z křovin na nás nevraživě zahlíželi místní bezdomovci. „To bysme mohli dojít do Chýně do toho Pivovarskýho dvora,“ zavtipkovala jsem, protože ani jednomu se nechtělo vracet. Po zjištění, že je to asi tři kilometry, jsme tam fakt došli, během půl hodiny vdechli každý dvě dvanáctky a jednoho bonusového utopence a odvrávorali na zastávku příměstského autobusu, který nás odvezl až téměř k domovu. Tam jsme dorazili v deset a ještě zvládli hodinu posedět na terase. Jó, to bylo léto!

No a pak už měl každý další večer volného týdne Lvíček pracovní večeři. V pondělí, v úterý i ve středu. Načež se naštval, ve čtvrtek si vzal půl dne volna a odjeli jsme za bezuzdnou zábavou do centra našeho nejhipsterštějšího města!

Well, takhle úplně přesně to nebylo. Trochu blíže realitě je, když napíšu, že si Lvíček vyhlídnul auto. Lexus RX450. Na jeden jsme se byli podívat v Kladně jednou přes oběd, když byly děti ve školce. Byl to příšerný vrak. Druhý jsme si šli projet v pondělí, taky přes oběd, ten byl na Stodůlkách a byl v o dost lepším stavu, ale pořád měl nalítáno asi 200 tisíc a mně se pořád vzadu dělalo špatně (což znamenalo, že by se dělalo i Viktorkovi). Ten v Brně měl mít najeto jen něco kolem 30, byl o pět let mladší a L by ho „vážně chtěl“. Takže abychom nejeli na otočku do Brna podívat se na auto, což je i na L dost šílenost (zvlášť při současném stavu D1), zabookovali jsme si tam na jednu noc pokoj a domluvili se s honnym na setkání.

Cesta po D1 v poledne před státním svátkem – tříhodinový mordor. Check.
Zajet si na oběd do Mekáče na sjezdu na 66. kilometru, odkud ale kvůli rekonstrukci D1 není možné najet zpět na dálnici, a ztratit dvacet minut objížděním: Check.
Potkat hořící tahač s auty: Check.
Potkat v pravém pruhu jednoho ze zúžení Nissana se šedesátníkem za volantem se zavřenýma očima (netuším, jestli spal, zkolaboval nebo umřel) a vyrozumět policii kraje Vysočina: Check.
Že si Lvíček uvědomil, že auto je možná na jiné pobočce autosalonu, než jakou jsme zadali do navigace, asi v polovině objíždění Brna: Check.

Já si v Brně připadám vždycky trochu jak na exotické dovolené. Je to tam pěkné, je to tam jiné a cítím se tam jako cizinec. Projížďka byla dobrá. Kafe a posezení s honnym a jeho přináležejícími bylo super. Procházky centrem byly taky boží, stejně jako večeře v indické restauraci, i když ta byla vcelku drahá i pro Pražáky. Ale na to centrum plné hospod a barů jsem valila oči, jako bych byla tetka z venkova a ne obyvatelka metropole.

Zašli jsme samozřejmě do Baru, který neexistuje. A já vám nevím, nápojovo-jídelní lístek ve formě časopisu je opět hipsta jak prase a nejspíš koktejlům prostě nerozumím, ale dala jsem si Mořskou pannu a za téměř dvě kila bych čekala, že to bude chutnat tak nějak trochu… no… konformněji chutím normálního člověka, a ne jako dvě deci rozpuštěného acylpyrinu. (Nic proti acylpyrinu.)

Lvíček chtěl ještě na snídani do 4pokojů, takže jsem mu to splnila, i když mé měšťácké srdce lákalo mnohem víc třeba Café Placzek. Ale dobrá. Chtěla jsem si dát míchačky, ale L mě ukecal na vejce Benedikt s rostbífem. Jak to říct a neurazit: rostbíf mi k tomu prostě nesedí a tekutý bílek taky nemám ráda. K tomu jsme dostali nabídnutou pařížskou kávu – prý s kakaem a medem, jenže když jsme se napili, oba jsme cítili alkohol. Servírka se dušovala, že tam je prý jen jedna barmanská lžička kávového likéru… no… můžu prozradit, že dýchnout jsme po cestě nedostali, takže snad cajk.

Co ale nebylo cajk, že mě po té snídani začalo bolet břicho. To se mi moc nestává. Ještě jsem si odskočila na poslední chvíli před check-outem, na benzínce si koupila colu na spravení žaludku, pak se to trochu umoudřilo, takže jsme si prohlídli poutní kostel na Zelené hoře aspoň zvenku a pokračovali do Herálce, když už jsme tak daleko od domova, abychom se prošli na Devět skal a třeba ještě dál, kam nás nohy zanesou.

Jenže pak se bolení břicha zase zhoršilo. A za nějaký čas bylo jasné, že v lesích Vysočiny budu muset zanechat něco na památku. Katastrální území obce Cikháj promine – historická hranice Moravy a Čech to jako obvykle odnesla za Brňáky…

Blogosmutek

Vážně jsem to dotáhla na frekvenci cca jednoho příspěvku měsíčně?

Když jsem se podívala na úvodní stránku blogu, napadlo mě, že by asi bylo nejlepší a nejjednodušší ho zavřít.

Asi tak na půl vteřiny.

Jo, píšu teď míň, ale nedovedu si představit blog nemít. Ještě předtím, než začalo bloguje, už v době, kdy jsem si v roce 2000 zakládala první webovky na nějakém freehostingu (tuším že webzdarma) za pomoci Koskovy bible o HTML v tabulkovém layoutu s pozadím vygenerovaných obrázkových dlaždic. Stejně, jako mám ráda vás všechny spřízněné bloggery, kteří jste to nevzdali, ať už píšete jednou týdně, jednou měsíčně nebo jednou ročně.

Přiznám se, že mám dost velký psací blok. Velkou část kapacity ze mě vycucává psaní „na kšeft“. No, ono na kšeft… Lvíček ke mně napůl žertem prohodil, že pokud vydělám přes 68 tisíc, musí to být aspoň o 24 víc, jinak ať si udělám koncem roku volno (protože to je odpočet na dani za vyživovanou manželku, u níž je hranice odpočtu právě těch 68 tisíc). Tak jsem si prošla svůj podnikatelský účet a zjistila, že to není vůbec tak nereálná situace, a od té doby tonu v depresi. Že jsem nevýkonná. Že jsem neschopná. Jenomže mi beztak nic jiného nezbývá, protože plný úvazek bychom organizačně nedali, na poloviční mě nikde nechtějí, takže musím zatnout zuby a bojovat o zakázky a ždímat ze sebe texty „od Bacha po Vlacha“. Takže když přijde na psaní na blog, nemám z toho už vůbec žádnou radost. Související důvod je, že v tomhle nihilismu by mi stejně z každého článku vyšlo něco beznadějného 😀 takže je nejspíš lepší, když nepíšu, pro vás i pro mě.

Jelikož jsem ale duší šmírák a chodím si na blogy počíst, jak se lidi mají, tak krátce o tom, jak se máme my (než zas popadnu blogodech). Ačkoli jsem do poslední chvíle čekala něčí neštovice, zápal plic nebo zlomenou nohu, odletěli jsme minulou neděli na Krétu a včera večer se vrátili. Měli jsme s sebou kromě dětí i mého tchána, takže jsme mohli chodit ve dvojici do moře, v klidu si nabrat (a celkem i sníst) jídlo a celkově to byla nesrovnatelně větší pohoda než před dvěma lety. Možná v průběhu týdne hodím i nějaké fotky, ale jelikož tohle píšu hlavně proto, abych si nějak učesala myšlenky a myšlenkově se přemiklíkovala z houpání na vlnách zpátky k ťukání do klávesnice… zkrátka, radši s tím moc nepočítejte 🙂

Určitě jste si všimli (co jsem koukala, měli jste tu větší vedra než my na jihu Řecka), že v pátek začalo léto – a dneska je svatého Jana, takže jestli chcete dělat ořechovku, šup trhat 😉 přeju nám všem krásné léto!

32,5 hodiny

Aneb další rychlodovolená.

  • v sobotu v 9:20 zabouchnout dveře od bytu a vyrazit do Poděbrad
  • kolem 10:30 dorazit, jít poprosit o kartu na parkování a rovnou se moct ubytovat
  • v 11 si dát v Café Oliver kafe a vynikající dort a popojet do Libice nad Cidlinou
  • během jediné slunečné hodiny si udělat procházku ke slavníkovskému hradišti a na soutok Labe s Cidlinou
  • zaběhnout do Tesca pro víno a zeleninové chipsy na večer
  • cca v jednu poobědvat v Sotto Ponte
  • na 14:05 se přesunout do hotelu Libinský na párovou parní saunu
  • po sauně se jít projít po kolonádě, i když se nám podlamujou kolena, protože je hřích nevyužít tu chvilku, kdy neprší 🙂 a objevit jírovec pleťový s krásnými růžovými květy
  • koupit si teplou oplatku do ruky a oplatkové suvenýry
  • zajít do Galerie Ludvíka Kuby na výstavu Františka Líbala Tlumená imprese
  • stavit se na promoklém koštu vín na zámku (bez koštování, ale i přes nepřízeň počasí se tam pár alkoholiků našlo)
  • jít se projít po mostě do parku k dřevěné zvoničce s miniknihovnou (která byla už zavřená, ale neva)
  • dát si masala tea, čočkovou polévku (takový tekutý dhal) a jehněčí madrás s naanem v indické restauraci Ocean Spice
  • vrátit se do hotelu, zapadnout do postele, dát Meziplyn, TBBT, víno a Tretters a v deset vytuhnout
  • v neděli se probudit příjemně vyoraně v sedm (teda v šest, ale ještě jsem usnula, ehm)
  • dát si výbornou snídani – míchaná vajíčka, kopec čerstvé zeleniny a ovoce, čaj, zapečený toust a trochu jogurtu
  • sbalit si pět švestek, odhlásit se a vyrazit do Kutné Hory (se mnou za volantem)
  • zaparkovat a projít se kolem morového sloupu a vyhlídky na Barboru
  • zastavit se na mši u sv. Jakuba, než otevřou kavárnu Na kozím plácku (ehm; ale snažili jsme se nerušit a bylo to moc hezký)
  • dát si kávu z aeropressu (moje poprvé; byla moc dobrá, ale nějak to bez toho mlíka prostě nedávám – příště zase cappuccino…)
  • vyrazit na pěší okruh k předměstí Vrchlice přes hrozně pěknou geologickou expozici Lom Práchovna (každý balvan je na kousku rozleštěný, aby bylo vidět, jak vypadá po opracování!) a zpět Táborskou ulicí k Barboře
  • jít na prohlídku do chrámu sv. Barbory, včetně empory (vnitřního balkonu) a kaple Božího těla
  • vmáčknout se na oběd do restaurace V Ruthardce (za deset minut už příchozí odmítali) a pomalu na tři kousnutí vdechnout burger s kachním masem – holt jsme nesvačili
  • popojet (taky já) do Jevan, zaparkovat u rybníka a dát si pořádný výšlap Voděradskými bučinami
  • zmožení dojet (už Lvíček) do Jílového a završit výlet cappuccinem u Zlatého korálku
  • vzít to po okruhu domů

Osvěženi na těle i na duchu; počítám, že z toho budeme čerpat zase dalšího půl roku 🙂

35. a 36. (a 37. týden… někdy)

Dovolená nám všechno rozházela. Dětem spaní. Jídlo. Půlku skříní s oblečením, drogerií a hračkami. A moje blogování asi nejvíc. Ale už jsem řekla ne.

Minulý týden jsem se věnovala vybalování a záchraně domácnosti z nejhoršího a opravě svých zubů, která, jak to tak bývá, přinesla – snad jen dočasně – problémy ještě nepříjemnější. Než si zalátané drtiče potravy v dásni a mezi sebou navzájem sednou. Takže snídám jogurtové mléko, obědvám dýňovou polévku, uprostřed noci propichuju mezizubním kartáčkem bolavou dáseň a kloktám šalvěj. A kromě toho vyklízím sklep, chodím na předvolební party Pirátů (moc brzo, takže tam byli jen kolportéři volebních novin), měním letní sezónní oblečení za zimní, inzeruju na netu přebytečné věci, bojuju s úzkostí, že nic nestíhám, a taky čtu Terezu Boučkovou, kvůli čemuž píšu takhle nervózně a rozsekaně. Meh.

Mám chuť to smazat a napsat znova, ale tím bych měla ještě větší nervy, že to dělám na úkor užitečnějších věcí, že by to dopadlo možná ještě hůř. Takhle mám pro vás aspoň dvě alba fotek z dovolený a slib, že se sebou do příště něco udělám. A taky s blogem, protože chci psát víc, soustavnějc a normálnějc…

35. týden – odjezd

36. týden – příjezd

Za hranice všedních dnů (kam až to půjde)

Už jste asi zvyklí, že tyhle prázdniny píšu celkem sporadicky, ale tentokrát to mělo ještě další speciální příčinu: byli jsme s dětmi poprvé u moře. Od pátku do pátku, letecky na Krétu s all inclusive. A bylo to skvělé. Děti nadšené z moře i z nabídky jídla, spokojené, vyřáděné vždycky usnuly a my si dali skleničku a noční koupání v bazénu… a teď už tu fantasmagorii musím stopnout, protože mě jinak odvezou do Bohnic, že blouzním na veřejnosti 😀

Bylo to peklo na kolečkách. Vikouš prořval skoro celou cestu a usnul v transferu těsně před hotelem. Bríga byla po cestě hodná, ale pak nasadila a zvyšovala laťku každý den skoro celý týden. Ani jeden neposlouchal, dělali ofuky s jídlem, odmítali spát po obědě a byli pak celé odpoledne na odstřel, byli protivní, hádali se, mlátili se a hlavně byli na nás neuvěřitelně drzí a hnusní. Jedno dopoledne jsem Bibině uložila, ať na mě počká venku, než zamknu, a ona mi místo toho uteklana pláž za klukama. Hledala jsem ji zoufale asi deset minut v celém areálu a brečela vzteky a úlevou, když jsem ji uviděla. Den před odjezdem jsem zase musela Vikouše na pláž donést, protože se odmítal hnout z pokoje (a poslední odpoledne a dopoledne už nikam nechtěli jít oba). Po jednom obzvlášť náročném dni rozbili oba u večeře v rozmezí asi půl minuty skleničku na pití; a asi v půlce pobytu jim nejspíš nesedlo něco v jídle a oba se v noci pozvraceli a druhý den (a chce se mi napsat celý zbytek pobytu) nejedli už skoro vůbec nic. Alkohol byl nutnost a s koktejly, pivem nebo vínem jsme většinou začínali už tak kolem půl jedenácté dopoledne. Odpočítávali jsme každý půlden, v letadle domů si zhluboka oddechli a rozhodně nemáme v plánu podobnou akci opakovat dřív než za tři čtyři roky. Holt necestovací děti.

Ale z fotek je to přesně ta idylka z prvního odstavce… 😉

dov1 dov2 dov3 dov4 dov5

Restart

Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…

Fotky 22. týden

…a někdy za sto let třeba budou i ty z minulýho! 😀

Asi nemá cenu vracet se moc ke Krkonošům, jen že mě fakt těšilo a užívala jsem si, jak personál i spolurodiče obdivovali kobliha 🙂 každou chvíli jsem slyšela „ten je k sežrání“, každou chvíli někdo, kdo šel kolem něj, ho potřepal po hlavičce jako přátelského pejska. On si to pochopitelně užíval taky 😉

V pátek byla večer „Show TV Stars“, což obnášelo zhruba 10-12leté děti zpívající hity jako Pátá nebo Nonstop, plus karneval. Vikouš se prodral do popředí davu diváků a trsal do rytmu, Bibi ve vlastnoručně vyráběné masce kočičky získala roli kočičky v inscenaci pohádky o řepě a Lvíček… dostal roli řepy 😀 do té doby jsem netušila, jak se dokáže, vtělen do řepy odolávající vytažení, až pekelnicky smát!

No a v sobotu B dostihla únava. Horský vzduch, denně dopolední i odpolední náročný fyzický program plus psychická náročnost… měla teplotu, odmítla se účastnit dopolední „olympiády“ a proležela tu dobu na pokoji. Uvažovali jsme, že se odhlásíme o den dřív a pojedeme přes odpolední spánek domů, ale nakonec jsme se to rozhodli risknout a byl ten jeden den ještě fajn. Večer bylo pasování předškoláků na školáky a řeknu vám, hezká tradice to je 🙂

Fotky konečně tady a během víkendu se snad dostanu up-to-date. A k popiskům. Ehm.

Tady teče pěknej potůček! -To je Labe… (22. týden)

V úterý jsem horečnatě balila oblečení své a dětí. Ve středu dopoledne jsme nevyužili nabídky dát B. na dopoledne do školky („proč, když budeme oba doma“) a později pochopili, že to bylo špatné rozhodnutí, když jsme na střídačku krotili dvě protivné děti, zatímco L. balil svoje oblečení a hygienické potřeby a já vydávala jídlo a myla nádobí. Po obědě jsme děti a zavazadla nasázeli do auta a vyrazili do Krkonoš na školku v přírodě.

Nevěděli jsme moc, co čekat. Lvíček čekal špatné noci, kdy se v jednom pokoji budou děti budit, a problémy s jídlem. Já čekala neustálé stínování batolete, aby nepřišlo k úhoně, a blahodárný horský vzduch. Dohromady jsme čekali, že se B trochu líp socializuje se spolužáky a získá nějaké ty zážitky. Některá očekávání se naplnila vrchovatě (hlavně ty zážitky a stínování batolete), jiná částečně, ale rovnou prozadím, že děti spaly a jedly mnohem líp než doma 😀

Bydleli jsme v hotelu Velveta a myslím, že je jen v pořádku, když jim udělám reklamu – všichni byli moc milí a ochotní, když jsem kupříkladu rozbila v koupelně skleničku (co možná nejpečlivěji, ve vlastním zájmu, posbírala pozůstatky a nahlásila to na recepci), druhý den mě zastavila uklízečka a div se neomlouvala, že doufá, že zvládla všechno vyluxovat. V hotelu je hrací koutek v jídelně a celý jeden pokoj v patře přebudovaný na místnost pro děti (nastrkané ke zdi tam byly i lavice, takže tam zřejmě jezdí školy v přírodě), od takových dvou tří let asi super, ale s ročním batoletem jsem nacházela spoustu nedostatků, jako minimum odkládacích ploch nad metr výšky, jezírko s rybami, ohniště a gril nebo popelníky před hlavním vchodem s takovými těmi kamínky na uhašení vajglů zhruba ve výši ramen zloprcka. Hodně baby unfriendly je taky zabudovaný sprcháč se sprchovou hlavicí napevno u stropu, kde se nechtělo sprchovat ani jedno dítě 🙂 na požádání vám ale dají do pokoje dětskou postýlku a na dámském WC v přízemí je přebalovák. Jen trochu nešikovně umístěný v blízkosti sušáku na ruce, který jsem napoprvé párkrát nechtěně spustila, Vikouš se ho strašně bál a pak dostával hysterák už jen při vstupu do dveří 😀

Horský vzduch nám dal zabrat všem. První celý den jsme se nemohli dožrat a po vydatné snídani jsme museli jet do Vrchlabí na svačinu, odpoledne to bylo nějak podobně, další den už jsme se srovnali. Viki se na pár dní vrátil ke dvěma denním spánkům (asi po čtyřech měsících!), Brigule přeochotně usínala mezi jednou a půl druhou. Co se týče denního programu, dopoledne a odpoledne nám vždycky zabavili děti (i když předávání B. se málokdy obešlo bez breku, že chce s tátou), občas byla nějaká akce i večer. O dopolednách jsme jezdívali na kávu do Black and Wine a jestli budete mít někdy cestu do Vrchlabí, můžu jenom a jenom doporučit. Vynikající káva, milá obsluha, zkrátka stálo nám to i za to vždycky složit kočárek a vyšlapat schody do prvního patra 🙂

Mohla bych se rozepisovat na román, ale nestíhám – pořád jsem ještě nedohonila zameškaný maraton domácích prací, hlavně prádla. A mohla bych vám taky dát fotky. Ale nedám, protože hodinu před odjezdem (v neděli po obědě) se mi podařilo potřetí a definitivně rozflákat displej na telefonu. Tedy podařilo se to Vikoušovi, když jsem se ho marně snažila zabavit v jídelní židličce… ale koho to zajímá. Takže fotky někdy, až je vykopu ze stažené zálohy. Nepřímo úměrně k hoře povinností klesá čas, který mám na všechny ostatní aktivity, protože žumrlína třeba dneska usnula až v půl jedenácté. Takže zbytek reportu a fotky snad někdy do konce týdne…

PS: Ani jsem se nedostala k historce z titulku. To jsem takhle obdivovala potůček, který tekl pod hotelem… Víte co, já měla svého času pětku ze zeměpisu. Některé věci mi prostě někdy nedocvaknou 🙂

Zase jednou na Malé Skále

Jeden Lvíčkův příbuzný (synovec jeho dědečka, konkrétně) si před několika lety postavil v Českém ráji roubenku. Poprvé jsme tam jeli dva měsíce před mým prvním porodem, když jsme se vrátili do ČR a po týdnu s prarodiči v panelákovém 3+1, kde jsme si lezli po hlavách, dostali před nastěhováním do nového pronájmu možnost na pár dnů vypadnout. Byla to jedna z mých nejlepších dovolených, funěla jsem s břichem na Vranov a Frýdštejn a zamilovaně pozorovala ranní mlhy stoupající z lesů.

Podruhé jsme tam jeli loni na podzim. Já relativně čerstvě těhotná, Bibina už velká a hlídatelná, takže jsme si to užili snad ještě víc, včetně výletu na Frýdštejn i s prohlídkou a kávy v restauraci Kovárna. Letos jsme si dali premiéru se dvěma dětmi. Konečně jsem nejela těhotná – a zároveň si nemohla dát ani pivo ke grilování, protože koblih snáší bublinky dost tragicky.

Bylo nás pět dospělých – my, tchyně a její rodiče. Koblih byl poněkud rozhozen změnou prostředí a přes den spal dost tragicky, na druhou stranu se skoro vždycky našla náruč ochotná nosit ho v klubíčku, jak to má nejradši = vyvýšená hlava kvůli refluxu, z něhož ho podezírám, i když moc nebleje, protože vleže je vyloženě nerad, a hlavou do prostoru, aby všechno viděl. Kupodivu se v tom nejochotněji jevil (pra)dědeček, stejně jako tchán z vnoučka naprosto na větvi. Jsou z něj o dost víc auf než z Bibiny, ale o tom zas někdy jindy.

V pátek jsme dali kafe a zákusek i s mimiňákem, v sobotu a v neděli jsme si ho dokonce lajsli nechat v chalupě a jeli na výbornou kávu v maloskalském infocentru Vejměnek. Milujem to tam, jen v sezóně je tam logicky vždycky dost šrumec – konec září je v tomhle směru mnohem příjemnější. V sobotu jsme vzali kobliha na procházku do skal, ale řval, tak jsem ho v altánku u cesty nakojila a pak s ním jela sama domů, zatímco Lvíček si vyběhnul na Frýdštejn. S břichem jsem to před třemi lety supěla hodinu, sám tam byl za dvacet minut. Inu… 🙂 Ale bylo strašně fajn mít v rámci dovolené i chvíli samoty jen tak pro sebe!

Večer nás při grilování pod pergolou zastihly přívalové deště – vůbec nám to nevadilo, i když na nás pršelo i ze stran, a maso i klobásky byly z grilu skvělé.

V neděli jsme si v podvečer skočili na zmrzlinu a domů oklikou přes skály pod Vranovem. A pak už pomalu balit. Bylo super strávit pár dní uprostřed přírody, ale po cestě domů vydržel koblih spát slabou hodinku, vzbudil se na začátku Jižní spojky a celou cestu přes Prahu prokvílel, takže na Barrandově vzbudil i Briguli. A to to byla blbá hodina a půl, oba byli najedení, nevyspalí a nebylo ani zvlášť vedro.

Máme necestovací děti, sestimsmiř.