Aspoň ten polomáčený v čokoládě, v nádražním perníkovém stánku. Bez čokolády byl za dvacku 🙂
Sraz v Pardubicích jsme s Puffin plánovaly už dlouho. Jednou jsem to plácla, když jsme vymýšlely možnost, jak se vidět, aniž bych Lvíčkovi plácala den dovolené a nutila ho kodrcat se do Hradce na pro něj beztak vcelku nepodnětný pokec matek s dětmi. Věděla jsem, že Puff jezdí přes Pardubky do Zlína a že pro mě je to zas naopak první stanice dálkových „rychlovlaků“ typu Pendolino na východ. Jenže pořád se nám nedařilo, plány hatily nemoce (naše nebo dětí), případně počasí – a když už to konečně vypadalo, bez varování zavřeli trať Pce-HK 😀 Takže se Puff naštvala a obětavě přijela autem. Ono se to nakonec i hodilo, protože jsme se musely přizpůsobovat jen jednomu jízdnímu řádu.
Brigitka byla výjimečně hodná v metru i ve vlaku, kde se vztekala jen při odnesení z dětského kupé. Jinak všem akorát padesátkrát zopakovala „jedeme váčkem“ a třicetkrát „svítí suníčko“ a od spolucestující si vzala několik pěnových bonbonů a zkrmila mi je, koukala z okýnka… prostě užila si to. Já měla nervy jen posledních pár minut před Pardubicemi, kdy jsem se nastěhovala do chodbičky, abych stihla vystoupit, Bibiňous chtěla pořád lézt na schody a já trnula, že se dveře otevřou a poslední, co z ní uvidím, bude rozházené tělíčko na náspu. Tfuj.
Na prvním nástupiští pardubického nádraží je ten nejdivnější výtah, kterým jsem v poslední době jela – má dveře v horní a spodní stanici na jiné stěně, což je v pořádku, ale chybí mu vnitřní dveře, takže vidíte posunující se beton. Něco mi říká, že to není úplně podle současných norem 😀 Ale výstupní haly jsme zdárně dosáhly a tam už na nás čekala Puffin s Matýskem.
První věc byla daná dávno předem: kafe v Costě. Měli zrovna speciál, Salted Caramel Corto; já chtěla něco s míň kofeinem, tak jsem si nechala dát slaný karamelový sirup do latte. Baristka mě varovala, že to není úplně ono, a měla pravdu – ale špatné to rozhodně nebylo a obsluhu v pardubické Costě řadím na ty nejvrchnější příčky v příjemnosti i profesionalitě. Prťata se chvíli přetahovala o mříže, pak o Matýskovo autíčko a nakonec svorně zdrhli posuvnými dveřmi, takže nápad Puffin nechat si pro jistotu dát kávu do kelímků se ukázal jako nanejvýš prozíravý – sbalily jsme se a vyrazily za nimi. Měly jsme namířeno na hřiště do Bubeníkových sadů se zastávkou na oběd cestou a Puffin to měla trochu zkomplikované tím, že si zapomněla kočárek a samozřejmě jako z udělání Matýsek odmítal udělat krok, takže ho většinu času nesla na koníčka. Tohle v kombinaci s mým těžkým batohem mě vedlo k hovězímu nápadu odpočinout si na náměstí s vodotrysky stříkajícími přímo z dlažby. No… ještěže na všechny delší cesty beru několikero náhradního oblečení 😀
U vyhlídnuté restaurace mělo být hřiště a přímo na zahrádce dětský koutek, ale realita se od mapy poněkud lišila – na souřadnicích hřiště jen vybagrovaný trávník a zahrádka zavřená a v rekonstrukci. Dál se nám už ale nechtělo, takže jsme zakotvily na druhé, přední zahrádce, kde naši pidižvíci otrhávali ozdobné květiny a prolézali pod stoly. Já si objednala hovězí vývar a „rozlítané ptáčky“, protože polévka, rýže a hovězí maso patří mezi poživatiny, které se Brigulína občas uráčí pozřít. Polévky udatně snědla pár lžiček, pak odmítla s tím, že „neutná“ (ani jsem se jí moc nedivila, byla to taková masoxová voda s mdlými nudličkami těstovin a zeleniny), pak jsem ji přemluvila i na pár soust rýže a ptáčků. Porce byla tedy obří a vzhledem k tomu, že mi moc nepomohla, jsem kopec rýže nechala. Dostala jsem chuť na nealko pivo, tak jsme si daly s Puff lahvové napůl. Zbylé kapičky velmi zaujaly Matýska 😉 Když jsem si chtěla jít před odchodem odskočit a přebalit/převléknout Bibinu, zjistila jsem, že kakala, takže mě trochu obešla hrůza (přebalovák na WC samozřejmě nebyl), ale byla extrémně hodná a zvládla přebalení na zavřené záchodové míse 😀 Vyfásla náhradní oblečení a šlo se do parku.
Hřiště bylo fakt pěkné, děti oblezly všechny možné klouzačky, houpačky i prolézačky a obsypávaly se štěrkem, i když mám pocit, že zvláštní zalíbení v sobě nenalezly – Brigitka Matýskovi párkrát řekla Dario, no a to žádného chlapa dobře nenaladí 😀 Ale zvládly jsme si s Puff trochu popovídat a trochu (hodně) prcky utahat, než jsme se vydali na zpáteční cestu. Oběma jsme koupili točenou opočenskou vanilka-kokos a Bibina jí většinu zpucovala – z-m-zinka, to by jí jelo. Mates začal být cestou už pěkně protivný a Brigulína v půlce usnula v golfkách 😉 Došla jsem s ní k puffinautu, provedly jsme výměnu rukojmích (navzájem zapůjčené washi pásky, knížky, dárečky a vyřazené dětské knížky, které Bíbu nadchly a donekonečna je probírá doteď) a já měla tak akorát čas mazat na svůj vlak.
Cestou zpátky jsem měla rezervaci do dětského kupé, kde mi byla víceméně nanic, protože tři čtvrtiny cesty Bibina prospala, ale zase jsem se tím pádem aspoň vešla do kupé i s golfkami a nemusela ji někam přendavat a budit. Pak zase vystoupit, céčko, přestup (kde se od rána rozbil výtah, naštěstí mi s kočárkem někdo pomohl), béčko, Zličín a domů. Odcházely jsme v půl deváté a zpátky dorazily kolem půl šesté, takže fakt celodenní výlet (a z toho půlka doby v dopravních prostředcích). Celý pátek jsem se z toho vzpamatovávala, ale jsem ráda, že jsme to spáchaly – myslím, že o měsíc později už by to pro mě byl fyzicky problém, teď mě večer bolí břicho, i když jdu jen na pitomej dvouhodinovej nákup a odpoledne přetahám pár stěhovacích beden 🙂 Myslím, že i Briguš měla zážitek, takže díky za to!
Fotky do galerie jsem líná vybírat, stahovat a zase nahrávat, takže odkazem zde. Je jich moc 😉 To úplně na konci je štěrk z hřiště, co si chudák Bibina natahala v botech…
