Fotky za dva týdny. Tfuj. Takhle daleko už to nesmím nechat zajít 🙂

Užíváme si září. Lvíček má tenhle týden dovolenou a stihl už s Bibinou v sobotu stříhání, v neděli zoo v Zájezdu a odpoledne místní „vinobraní“, dneska dopoledne Hafíkov a odpoledne bazén. Poznamenávám si, protože většiny těch akcí se nezúčastním, tudíž z nich nemám ani fotky (Vikouš, pokud je vzhůru, absolutně nevydrží v kočárku, ani na zádech, ani na břiše; dokonce ani v nosítku – a mě čeká několik měsíců pekla, dokud se nenaučí sedět). Ale ono stejně začíná být relativně nepěkně, tak holt dva měsíce režimu „na hřiště před barák a zase zpátky“ asi kousnu 🙂

Naučil se foukat/prskat přes rty. A co se plazí, je mnohem spokojenější. Dneska se za mnou dopíďalil až do kuchyně a bylo v tom něco až dojemnýho 🙂

Bibina je poslední dobou strašně chytrá a velká. Chci někdy napsat blogpost o tom, jak mě těší, že jsem se odhodlala k druhému dítěti v jejím roce a půl – nebylo to zbytečně brzy, takže jsem jí byla k dispozici, když mě ještě fakt potřebovala (z mého pohledu cca do těch dvou let), ale nestihla jsem zpohodlnět ve stavu, kdy už se s ní dá skoro na všem domluvit a ledacos podnikat. Vím určitě, že teď už by se mi krutě nechtělo, a jsem ráda, že už mám půlročního pořízka, který snad za další čtvrtrok už půjde posadit a za půl roku postavit – a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty 😀 Možná budu příští jaro mluvit jinak, až mi bude na jednu stranu zdrhat ročák, co ještě nebude mít z ničeho rozum, a na druhé straně dělat naschvály tříletá puberťačka, ale jsem zkrátka ráda, že mám za sebou tu fázi rozhodování.

Fotky z minulého týdne a fotky z právě uplynulého týdne

Takže ty nejžhavější novinky: máme doma lezce. Zatím to extrémně nepřehání, ale je vidět, že mu to dělá radost. Necouvá, jako to dělala Bibina v bezhlavé snaze se konečně pohnout z místa, uvážlivě nacpe kolena pod břicho, zahoupe se a posune. Když například nemůže dosáhnout na hračku, udělá jen jeden úsporný příplaz „na Meresjeva“ a je znát, že je sám se sebou spokojený.

Taky si čteme. Vydrží celé Ladovo leporelo a taky knížku o žralokovi Leopoldovi. Myslela jsem si o Briguli, že má knížky ráda, ale v tomhle věku je suverénně nejradši otrhávala a okusovala, nechat si číst bez toho, aby se snažila knížku zlikvidovat, vydržela s bídou jedno čtyřverší. Takže kéž by mu to tak vydrželo 🙂

Bibina měla v sobotu dva a tři čtvrtě roku a zrovna jsme ji celý den neviděli 🙂 teď zrovna už třetí den nespí a fotky jsou v nedohlednu. Kéž bych se aspoň dneska vyspala – od půl dvanácté do půl sedmé přerušovaně mi to vážně nestačí…

Tak už je tady září. Prázdniny jsem letos protrpěla ani ne tak proto, že bych si musela najednou poradit s hordou dětí zvyklých chodit do školky/školy, ale kvůli těm šíleným vedrům. Ven se dalo jít jenom do deseti odpoledne a od osmi večer, jenže to už se zase v srpnu pomalu začínalo stmívat… jako ano, léto je fajn, ale když se pohybují teploty tak v rozmezí 23-28 stupňů, a ne jeden týden 18 a tři týdny 36. Dneska je tak snad už konečně POSLEDNÍ tropický den a teď bych mohla začít konečně trochu žít, pokud si ovšem globálně oteplené klima neusmyslí, že babí léto a podzim jsou buržoazní přežitky a nezačne za čtrnáct dní setrvalý lijavec při jedenácti °C 🙂

My sí poslední týden užili. V pondělí ten prodej, v úterý návštěva, viz minulý přehled. Ve středu a ve čtvrtek si Bibinu vynalézavě na dva půldny dovolené, aby s ní mohla jet ke svým rodičům na zahradu, vyzvedla tchyně, takže ověření podpisu ještě jedné smlouvy na poště jsme vzali jako příležitost k procházce s Vikoušem. Zastavili jsme se v té nádherné „mlsárně“ na cyklostezce, jenže na zmrzlinu jsme jednak neměli chuť, jednak ze všech příchutí musela být zrovna šmoulí :/ tak jsme se rozhodli pro kafe. Už tuhletu chybu nezopakujeme 😀 Ale abych byla fér, pili jsme už i horší. V Hostivici v cukrárně na náměstí. Zákusky tam mají dobré, ale kávě se vyhněte obloukem.

No a v pátek jsme konečně podnikli dlouho slibovanou a plánovanou akci a vzali děti na dopoledne k Lvíčkovi do práce. Bibinka tam měla o něco starší kamarádku a oloupila strejdu Káju o „menona“. „Nežekla sem ani děkuju, ani papá, sem vostuda,“ bilancuje zkroušeně dodnes, ale Mimoň je hit. Sobotní výročí jsem popisovala a v neděli sbalil Lvíček Bibinku a vyrazili na Okoř, protože eponymní písnička je u nás poslední dobou megahit a B. už ji umí nazpaměť. Na hradě se octli úplně sami, když přemluvili kastelánku, aby ho otevřela jen pro ně dva, v Briguli zahučela zmrzlina, dopřála si dvě jízdy na kolotoči a na závěr zážitku myčku.

Víc na fotkách. Tentokrát extra porce zličínských obloh – tenhle týden se dařilo! Popisky jsou jen částečné…

PS: Tři aktualitky, z kterých mám radost:

1. Mamku „uschopnili“ a může už sedět a chodit po bytě bez berlí, takže brzy přijede na návštěvu!
2. Bibina z posledních šesti nocí čtyři prospala u sebe v pokojíčku. To je úplně jiná kvalita spánku.
3. Máme domluvenou miniškolku na dvě dopoledne v týdnu v místním mateřském centru od října. Jsem zvědavá, jaké to bude – věřím, že jí to prospěje, a plánovala jsem to už dlouho, ale malá část mě je smutná, že „ztrácí“ tu malou holčičku, pro kterou byl zatím jediný kolektiv rodina a děti na hřišti… 🙂

Zas trochu náročnější začátek týdne a podle toho to s blogem dopadlo.

V pondělí jsme byli podepsat smlouvy o prodeji bytu. Když půjde všechno dobře, do konce září jsme bez hypotéky.

Včera přijela na návštěvu Puffin. Blog jsem myslela, že bude večer, ale Brigule spala neprobuditelně od půl čtvrté skoro do šesti, načež jsem ji večer uspala až ve tři čtvrtě na jedenáct a za pět minut se vzbudil koblih… nestihla jsem si ani umejt vlasy, neřkuli blog 🙂

Co ale nějakým zázrakem zvládám, je Duolinguo. Aspoň jednu lekci už dvanáct dní po sobě. Stejně si ale pletu německé členy i zájmena. Pomáhá mi Bibiní zaujetí sovou i „paní“, která předčítá výslovnost 😉

Tohle jsou ale převážně věci už z týdne 35, takže uvolním místo fotkám, které dokumentují to, co já si už nepamatuju 😀 Například Lvíčkovy narozeniny. (Ještě i dodatečně gratulki.) Ono z první půlky týdne mám historicky skoro nejmíň fotek, protože lilo a lilo a lilo… tak to aspoň není tak dlouhý 🙂

Konečně po pětatřicítkách, které trvaly skoro celé prázdniny, přichází náznaky babího léta. Žloutnoucí listy na stromech. Chladnější a větrná rána. (Psáno v neděli, ale vrcholně mě baví i ten dnešní celodenní déšť, pokud to nebude trvat čtrnáct dní…) A taky zářijový Apetit, jehož jsme dostali půlroční předplatné k nějaké bankovní službě. Třeba si ho během toho září tentokrát stihnu přečíst, ne jako ten srpnový.

Bibinka se v sobotu vrátila z prázdnin. Naučila se říkat za každou větou strašně otravné „Có?“ (když přijela, objala jsem ji a chystala se jí říct, jestli ví, komu hrozně moc chyběla, ale Vikouš se dal v obýváku do kňourání, takže mě předběhla světáckým „To je Viktojek, có?“), pár poměrně neškodných kleteb typu „do pekýnka“ a přivezla si průjem, který se podařilo zaléčit až teď. Lvíček vyhodil v lékárně dvě kila za Smectu, které se odmítla dotknout a když jsme to do ní ládovali stříkačkou, protože nějakých osm vodových stolic za den už nám připadalo za fakt hodné řešení, asi po deseti mililitrech ji spolu s celým rohlíkem vyblila. Zabral přelouhovaný černý čaj, banány a hořká čokoláda. Pozitivní efekt ale je, že si tolik zvykla na děti-kamarády kolem sebe, že bere zavděk i společností Vikouše a snaží se ho zapojovat do her, což mě pochopitelně těší. Vikuláš se s jejím příjezdem proměnil z extra prudivého kojence na jen velmi minimálně prudící miminko – řval jen, kdykoli jsme od něj odešli. Až se naučí lézt, bude mít Brigča bezpochyby živý ocásek 😉

Fotky zde. (Popisky jen tam, kde mi přišly potřeba.)

Rovnou vám napíšu, že na fotky tentokrát rezignuju. Pozítří by totiž měla odjet Bibina na pár dní s babičkou na prázdniny, takže to udělám pak najednou u PC. Umrtvujou mě vedra, ale taky nepohodlný způsob nahrávání fotek (po jedné a neumí to běžet na pozadí, wtf) na nejnovějším androidu na xperii.

Nabitý týden. Jednou jsem jela s oběma dětmi na Smíchov na velký sraz tří mimin, jejich rodičů, sourozenců a fanoušků ;), jednou do Metropole na sraz s Marcelou, jednou jen s Vikim na kafe za lucouskem. Socializaci zdar! 🙂

Bibinu považujem za odplínovanou, kromě pleny na spaní, ale i ta je tak ve 3 případech ze 4 suchá. V pondělí se počurala čtyřikrát, pokaždé (asi) schválně do dvou minut poté, co jsem se jí zeptala, jestli se jí nechce čurat, na což odpověděla rázné Ne. Byla jsem zoufalá, fakt jsem už i brečela, ale rozhodla jsem se přestat ptát, i když to bylo těžké (kromě před odchodem z domova a před spaním). A asi to byl fakt poslední záchvěv vzdoru, protože od té doby nebyla jediná nehoda, a to byli s Lvíčkem na koupališti, v herně (Hafíkov) nebo dnes v zoologické – sama si řekne, když potřebuje. Jsme z toho u vytržení 😉 Sranda jenom je, že si to potřebuje nějak kompenzovat, takže po několika měsících eliminace zase nastoupil fenomén ranního mlíka a kaší ji musím krmit lžičkou. Aby si jakože nezadala 😉 ale ten nočník je tak velkej pokrok, že jí to odpustím.

Viki se rozpovídal, taky začíná rozeznávat členy rodiny podle jména (otočí se na toho, o kom se zrovna mluví, nebo na mluvčího, když slyší jméno svoje). Bude mu půl roku a stejně jako u Bibiny, i u něj se v tomhle věku začíná pomalu projevovat nějaká osobnost. To zrekapituluju příští týden v šestiměsíčním postu, ale už dopředu můžu říct, že je jasné, že jeho láskou, smyslem života a hnacím motorem pro cokoli je jídlo. A pití. Lvíček mu dnes z legrace zkusil nabídnout domácí limonádu – vždyť je to kyselé! – ale Vikouš by mu ji býval klidně vypil, kdyby ho nechal. A tak dále. V jeho přítomnosti nemůže nikdo v klidu nic konzumovat 🙂

A já z horka blbnu. Zaměňuju podobná slova v takové hustotě, jako ani v šestinedělí ne! A prý to má být ještě dva týdny. Umřumřu.

Začíná z toho být zlozvyk – po nabitém víkendu nemám většinou náladu nahrávat fotky a smolit blog. Příště se zkusím pochlapit 🙂

Minulý týden byl ohledně počasí mnohem přívětivější než ten nadcházející. Sama bych teda jako ideální léto brala tak cca 25 ve stínu, ale pořád příjemnější 20 a deště, než 35 a nutnost trávit dobu 10-17 (minimálně) doma za zataženými závěsy, protože na koupaliště se s miminem aka „attention whore“ a zdrhacím batoletem sama fakt nevypravím.

Vikouš si oblíbil otáčení na břicho a rotuje tam, kdy může. Poslední dva dny (což už technicky spadá do dalšího týdne, ale… meh) ho v noci lovím z postýlky z kliku. A občas i z kleku. Pořád se snaží nacpat si kolena pod břicho a občas se tak posune o pár centimetrů, ale naštěstí se to ještě nenaučil koordinovat.

V úterý měl svátek, přijeli mu popřát tchánovci a Bibina mu zabavila všechny dárky 😀 Ve středu další očkování, ve čtvrtek kyčle. Lvíček přijel z práce dřív, aby byl u Bibiny, uřvanec mi usnul na zpáteční cestě přímo před barákem, tak co s načatým odpolednem? Skočila jsem si do Metropole do lékárny a neplánovaně i do Alberta a cestou jsem dostala u Starbucksu vzorek frappuccina 🙂 pitomá asi hodinka, ale připadala jsem si jak v lázních. Musím provozovat častěji 😉

V pátek odfrčela Brigule do soboty k babičce a my si tak mohli dát svou standardní výpravu se spícím koblihem na kafe na Řepy, moc prima procházka! Odpoledne jsem měla so called „čas na úklid“, protože v pátek byly obě děti naprosto nepoužitelný, jenže Vikouš vřískal skoro pořád, takže jsem měla uklizeno asi až v pět (Lvíček zajel pro B. a jeli všichni do Šárky někdy po jedné). V neděli jsme pak plánovali rodinný výlet. Lvíček chtěl na daňky do lánské obory, ale mě napadlo zajet na široce mediálně inzerované nové hřiště na Točné, protože co vlastně bude Brigule dělat v oboře s daňkama? Prohlídne si je deset minut a pak se bude nudit… A jelikož byli všichni připraveni, tak proč ne rovnou dopoledne, dokud bylo zataženo (prý tam není stín).

Zkrátím to. Hodinu po výjezdu, po vytažení navigace, googlu a přeptání se domorodce… jsme se ocitli na poli nad letištěm, odkud náš neterénní Scénic absolutně neměl šanci sjet dolů.

NA TO IDIOTSKÝ LETIŠTĚ NEVEDE ŽÁDNÁ OFICIÁLNÍ ASFALTKA!

A polňačka, po které se tam dle internetu ještě donedávna šlo dostat, byla zastavěná bagrama a stavebním materiálem a naprosto neprůjezdná. (Přítomný dělník nás poslal právě na cestu, která končila na tom poli.)

Tak se Brigule, pochopitelně zklamaná, že se na „letadliště“ nedostane, proběhla po poli, vyčurala a jelo se zase zpátky, než se koblih probudí. Zmařená víc než hodina a půl a mně bylo do breku, protože na dva výlety denně jsem si malýho tahat netroufla. Lvíček s Brigulí si to vynahradí, ale můj nedělní výlet byl hodina a půl kodrcání po polňačkách Cholupic, Komořan apod.?

Když mě Lvíček viděl, řekl mi, že to risknem. A koblih byl celkem v klidu, tak jsme se po obědě sbalili (vlastně… jsme ani nezvládli vybalit, jen se doplnily zásoby úplatků v podobě jablíčka) a vyrazili… do lánské obory na daňky.

Už nikdy se nepokouším vymýšlet výlety. Bibina byla v lese naprosto šťastná, asi hodinu lítala a chodila bez kočárku, dokonce vydržela neusnout a doma pak padla a spala od devíti do půl sedmý u sebe v pokojíčku v kuse! (Ráj pro naše záda.) Vikouš sice drtivou většinu procházky prořval, ale já si ze soboty dobře pamatovala, že takhle může klidně řvát i doma. A bylo mi dobře.

Fotky tady + prezentací. (Bez popisků, jsem fakt v tragickým skluzu, snad ještě doplním.)

Tenhle týden se zpožděním daným především mou aktualizací telefonu a tudíž potřebou ovládnout trochu jiný postup při nahrávání fotek. Plus kombinace hromady dalších faktorů. Víkend už mi popravdě připadá vzdálený nejmíň tak měsíc, takže se omlouvám. Nějak nestíhám. Q&A deník na mě vyčítavě mává prázdnýma stránkama od začátku července, asi měsíc po mně L. chce roztřídit fotky a ve sklepě jsou už čtrnáct dní stěhovací krabice. Pf.

Učení na nočník je peklo. Tedy na nočník už umí a dokonce i vcelku ochotně usedne, jsouc vyzvána, ale většinou vychází aspoň jedna nehoda na den, občas typu „maminko já sem počujala Šmoulinku“, jako třeba dneska. Zase to ale vykompenzovala cestou od doktorky (očkování V.), kam jsem jí dala plínku, protože jsem si nedovedla představit, jak řeším jedno dítě oočkovávaný a druhý vyrábějící louži v čekárně… a dítě se cestou domů kolem takových těch předbytovkových dvorků s trávou zamyslelo a povídá: „Já chci čujat na tavičku. To je jako nočník!“ Do té doby jsme ji nedovedli přesvědčit, aby se vyčurala venku, a tentokrát si řekla i s plínkou!, já ji odstrojila, podržela a ona se fakt vyčurala. (A pak se po probuzení sprostě vyčurala do spací plínky. Já to dítě fakt nepobírám.) Taky nejsem nijak odvázaná z faktu, že po dalších minimálně 4-5 let budu někomu utírat zadek. Na tom přebalováku mi to nevadí, ale vyplachovat tvorbu do WC se mi nějak ekluje. Konec urinačně-fekálního okénka…

Fotky tady, ani se mi nechce věřit, jak svlečení jsme celý týden byli doma i venku… 😀

Nabitý týden. Odplínováváme Bibinu a je to náročné. Neustále hlídat, jestli se jí nechce to či ono, bojovat s jejím pidiegem, když se jí sice chce, ale nechce to přiznat (typicky: „ne já nechci čujat!“ odkopává nočník v dál, „nevadí, nemusíš, ale KDYBY NÁHODOU se ti chtělo / až se ti bude chtít, nočníček máš TAMHLE“ — dítě sedá a čurá), hlídat, jestli se neochomýtá kolem obtížně čistitelných ploch, utírat zadek dvacet vteřin potom, co jsem začala kojit, zatímco Vikouš se může vzteknout… No je to veselé a nehod ještě vcelku dost, ale dost je i úspěchů. Zkoušíme to od středy; od čtvrtka má plínku jen na spaní (ve více než 50 % suchá), velká potřeba skončila mimo jen jednou (hned v ten čtvrtek, kdy už kakala dvakrát předtím, takže jsem nebyla ve střehu – jinak to vypadá, že z tohoto díla má vždycky největší radost). Třikrát se počurala vzteky, naposled včera a do hraček, čímž si zničila kašlající panenku – tak snad už si bude pamatovat, že takhle ne. Ale jinak je to na ní strašně znát, pokročila v logickém myšlení, gramatice (konečně z 90 % odpadlo „chceeeš“ nebo „prosímtě udělala bys mi podat“ a říká „já chci“ a „podáš mi?“, plus o sobě mluví v ženském rodě) a třikrát za tu půlku týdne spala celou noc ve svojí postýlce (předtím za celé dva měsíce, co tu bydlíme, snad jen jednou).

Viki začíná povídat. Aktuálně si osvojil zejména ve chvílích nespokojenosti zvuk „mmmammmi“, zní to nanejvýš vtipně 🙂 přikládám nedokonalý záznam, ozve se to cca v 15. vteřině (a ta plínka je nepoužitá!)

V neděli dopoledne byl Lvíček s Vikim na procházce na Řepy a vzal si s sebou KeepCup. Když jsem si ho chtěla koupit, to bylo ofrňování, a teď přišel domů s nadšením, jak je to strašně super 😀

A dneska se chystám na zálohu a update telefonu, tak držte palce, ať všechno přežije… 😉

Fotky jako obvykle odkazem a v prezentaci.