Lvíčkovu firmu před časem koupila velká korporace. Od té doby poměrně často chodí domů rozčarován politikařením, salámismem a podobnými typickými projevy práce v korporátu. Nejhorší ovšem je, že si tyhle manýry zcela sama od sebe osvojuje Brigule. Ta argumentace, ta odůvodnění… Několik příkladů:

1. Dostane toust se šunkou. Sní šunku. Nahlas se podiví: „Kde je ta šunka?“
2. „Jdi do pokojíčku. Slyšíš, Bibi? Jdi do pokojíčku. Jdi do pokojíčku.“ „Mám jít do pokojíčku?“
3. https://twitter.com/pidizvina/status/659383458142265344

Nesouvisející bonus: o něčem se s L. bavíme a já konstatuju, že to jsem kupovala v Lidlu. Dítě zastříhá ušima: „Já chci taky něco k jídlu!“

Problém „Brioška nebo Mikuláš“ v mnohem vážnějších konsekvencích!

Lvíček si občas Bibinu pro něco posílá. Někdy pro oříšky, někdy abych mu udělala grog. Nedávno ji z vany prosil o Jamesona.

Dneska sedí s pidižvínou u Meziplynu a likvidují nachos. Dojdou. „Popros maminku,“ vybídne ji Lvíček, a ta zahaleká: „Prosím já chci ještě Džemisn!“

Vysvětlili jsme jí to, ale neustále trvala na své terminologii, kterou zazdila před odchodem do vany zalibováním: „To byl dobý Džemisn!“

Návštěvu sociálky čekám po nejbližším školkovém dopoledni.

Na období A proč? jsem byla celkem připravená, ale ne na to, že ho bude doprovázet i A kterej? (nejlepší výlev je „půjdeš s maminkou“ „a s kterou?“) a A co eště?

Včera cestou od zubařky (musíme si fakt najít nějakou blíž, protože Vikuláš celou 3/4hodinu cesty tam prořval) jsme potkali náklaďák s kulatinami. „Jé, podívej, pokácený stromy,“ ukazujem pidižvíně. „A na co?“ podivila se, a mně blesklo hlavou – na topení, ale pak jsem zkrotila cynismus s tím, že takový hezký dřevo… A jali jsme se se Lvíčkem edukovat: „Budou z nich dělat třeba nábytek, víš? Nebo hračky.“ „A co eště?“ „Židle, stoly, skříně…“ „A co eště?“ „Kostky, vláčkodráhu…“ „A co eště?“ „Postele, postýlky, kuchyně…“ Takhle jsme strávili asi pět minut brainstormingem na téma Výrobky ze dřeva.

Pak jsme náklaďák předjeli.

Na dveřích se skvěl nápis Prodej palivového dřeva.

//už si je suším v mobilu dost dlouho…//

Když jsme jeli před dvěma týdny v pondělí večer z herničky / Lidlu, byl už Vikouš dost unavený a brečel. Bibina se ho překvapivě ujala a dělala na něj cukrbliky, než Lvíček přenesl náš herberk z auta k výtahu. Pak už zbývala v garážích jen Brigule, sedačka s Vikim a zavírající se dveře – měli jsme oba plné ruce a pro Vikouše se plánovali vrátit v druhé vlně. Bibina zaváhala, vyhodnotila si, že ideální by bylo, kdyby pronesla autosedačku dveřmi, taky ovšem bylo jasné, že ji neunese. Udělala nejistý krok ke dveřím, pak zpátky k Vikoušovi a zafňukala: „Já to neumím!“

„Já mám před tvojí mámou vždycky pocit, že jsem nejhorší hospodyně na světě,“ vzdychala jsem, když jsem zas jednou balila Briguli k babičce a předem viděla, jak se mi tak nějak normálně složené oblečení zase vrátí zarovnané do perfektních komínků. „Copak to ona si o tobě asi i myslí,“ odvětil nevzrušeně L.

A jednu perličku nakonec: když jsem měla náhradní mobil, byl okleštěný o většinu aplikací (předtím sloužil jako takový piditablet pro děti). Musela jsem si zpátky aktivovat i appku volání a smsek… a nebylo tam žádné zvonění. Na to jsem přišla praxí: když mi poprvé někdo volal, ozvala se melodie ukolébavky z uspávací aplikace 😀