Podzim. Ještě minulý pátek odpoledne děti běhaly na hřišti bosy a v sobotu, den před podzimní rovnodenností, jsme jim nandavali čepice a bundy. Ale i tak jsme si minulý víkend strašně užili. Ten předtím taky, a včera&dnes to taky nebylo marné, ale nebudu, NEBUDU čekat na třetí týden fotek, protože pak to v neděli zase nestihnu a protáhne se to nejmíň do čtvrtka a bůhví jestli 🙂 víc ve fotkách, kéž by říjen pokračoval aspoň způlky takhle!
Fotorekapitulace druhé půlky prázdnin je tady, tak abych nezdržovala:
…ajcem trajcem, že už budu zase nahrávat pravidelně (a s novým rokem bych pravděpodobně zkusila přejít na měsíční alba, protože s dětmi fulltime ve školce asi nebude tolik co fotit).
Takže, co nového? Zbrusu nové IČO. Životopis jsem měla vyvěšený na svých stránkách, na jobsech apod. asi tři měsíce, kdy jsem i aktivně obepisovala inzeráty; bylo z toho pár pohovorů a jinak nic. Takže jsem na volné noze a uvidíme, jaké to bude. Mám rozjednaných pár věcí, větších i menších, dlouhodobých i jednorázových, něco je domluvené už v podstatě napevno, něco jen teoreticky – ale vypadá to, že to půjde. A mezitím se člověk ve zprávách doslýchá a na internetech dočítá, jak je nezaměstnanost na bůhvíkolikaletém minimu, firmy mají problém sehnat lidi a na jedno volné místo je asi devadesát setin uchazeče… a pak to srovná se svou zkušeností, kdy na jedno volné místo na poloviční úvazek s poměrně specifickou odborností je uchazečů sto. Sto! Milí firemní HR, co takhle obrátit svou pozornost tímhle směrem?
Prázdniny skončily, z Bibi je předškolák, takže musíme oficiálně hlídat docházku (a doufat, že nebude moc nemocná – sice věřím, že přezkoušení by dala s prstem v nose, ale doopravdy ji nechci do mašinérie státního aparátu zahrnovat dřív, než bude nutné). Letos jsme si léto fakt užili, až už jsme z něj byli trošku unavení, myslím, že v tom běžném provozu tak nějak všichni zase nabíráme síly a zabíháme se do starých kolejí. Lvíček byl na konferenci v Düsseldorfu a vrátil se úplně nadšený, do konce roku ho ještě pravděpodobně čekají nejmíň dvě služebky a já se iracionálně těším na uspávání, i když z těch čtyř večerů, kdy nebyl doma, to v jednom případě skončilo nutností zamknout Vikiho do pokojíčku, protože B byla unavená, on taky a nepřestával u nás řvát, takže B nemohla usnout. Ale nemůžu si pomoct, strašně miluju uspávat je společně. A furt mi chybí ten jejich společnej pokojíček.
Mám poslední dva týdny na dohnání všech restů, takže snad i nějaký další blogy budou. A co bude potom… to se uvidí.
Tak nám začalo září. Pro mě se toho až tolik nezměnilo, jelikož děti chodily do školky kromě Lvíčkových dovolených a každotýdenních „dnů s maminkou“ celé prázdniny, ale stejně jsem vyflusaná, blog stál, domácnost stála a… ještě furt nemám práci. Totiž, ještě furt – už jsem najela na mód, že žádnou práci ani mít nebudu, a pozvolna se začnu zařizovat na volné noze. Protože na plný úvazek zkrátka chodit nechci a na částečný je toho jako šafránu – navíc se ke mně před pár týdny dostala tahle knížka, jsem v polovině a můžu říct, že už se mi hledat zaměstnání ani nechce 😀 přesněji řečeno, jediné dvě výhody, které bych v něm viděla, by bylo relativně stálé množství pracovní „nálože“ a kolegové. Tak se bez toho asi holt budu muset obejít.
Nicméně, proč ten propad v blogování – předminulý týden opět Lvíčkova dovolená a ten minulý jel L na konferenci do Düsseldorfu a B začátek týdne strávila v osmatřicítkách. Když odjel, tak už je naštěstí neměla, ale na školku to nebylo – takže jsem celý den měla osmkrát za minutu „mamiii“ a večer stereo, uspat se většinou nepodařilo před půl desátou, takže maximálně dvě hodiny dospěláckého času denně… miluju svoje děti, fakt jo, ale vzpamatovávala jsem se z toho celý víkend 🙂 to je taky důvod, proč zatím nejsou fotky, doženu v průběhu tohohle týdne (doufejme).
Deštivý víkend byl nakonec překvapivě akční, v sobotu oslava šedesátého výročí sňatku Lvíčkovy babičky a dědy – mimochodem, pro Slaňáky (?!), můžu vřele doporučit květinářství v Kynského, už poněkolikáté nádherná kytka za slušné peníze. Z oslavy jsme odvezli Bibi k babičce, kde přespala, a my s Vikim jsme v neděli ráno jeli na Auta na náplavce. Auta i přívozy přes Vltavu (dokonce jeden opravdový parník!) si užil, přestože ke konci už byl solidně protivný z hladu a nevyspání (nezvykle vstával v půl sedmé). Odpoledne – pořád nevyspalý a protivný – trval na tom, že půjde s Lvíčkem a Brígou ven, a byl tak strašně determinovaný, že se sám oblíknul a prostě ho nic nezastavilo… a já měla aspoň klid douklidit a pověsit prádlo.
Pak zazvonil telefon. „Bríga spadla do rybníka, můžeš nám prosímtě rychle přinést suchý kalhoty, kalhotky, ponožky a boty?“ No… tohle nechcete slyšet 😀 ale tak sbalila jsem příslušné, vyrazila, na půl cesty jsme se sešli a při převlékání dítěte, kterému krok co krok žbluňkalo v holínkách, jsem se dozvěděla, co se stalo – Bibča se cachtala na kraji rybníka v mělké vodě, no a podklouzla v bahně… „Nezapomeň to vyprávět dětem ve školce,“ upozorňoval ji Lvíček. „Ne, já to vyprávět nebudu,“ protestovala Bríga. „Oni by se mi smáli!“
Takže, prázdniny úspěšně završeny – a do procesu s nima!
(Citát v titulku je z připitomělé batolecí knížky Praštěná kachna Agáta, kterou jsme my dospělí nenáviděli a děti ve věku tak 1,5-2 roky vyžadovaly číst pořád dokola 😀 )
Bibča se nám vrátila od moře a dokonce se dokázali s Vikim první den nehádat. No, možná to souviselo i s tím, že po dvou hodinách doma na tři hodiny usnula 🙂 přivezla Lvíčkovi olivy, Vikimu dva malý plyšáky a mně koření a náramek, který jsem slíbila, že budu nosit, takže tak činím 🙂
Mám obavu, že za to, jestli jsem nebo nejsem v zenu, fakt do značný míry může i kofein. Za minulý, kdy jsem měla slovy dvě cappuccina, jsem napočítala těch zenových dnů víc než za celý rok předtím. Nepřestala jsem ho pít nějak schválně, prostě jsem na něj přestala mít chuť, tak asi budu pokračovat v nastoleném trendu, i když mě maličko štve, že těsně předtím jsem si objednala tři čtvrtkilové balíky z čerstvákáva.cz 😀
Vikiho jsem nějak přechválila. Měla jsem dojem, že už je poměrně v pohodě, ale poslední dobou začal všechno destruovat a rozebírat. Za moje dvě minuty na WC dnes vyndal štůsek kapesníků z krabičky, odnesl je do koše, krabičku zmuchlal – a když jsem přišla a začala láteřit, omlouval se mi slovy „já nechtěl“. Jak někdo může omylem vyhodit hraničku kapesníků?! 😀 Ale asi se zase musí vyrovnat s tím, že zase zápolí o naši pozornost se ségrou. I když se na ni těšil a každý den se ptal, kdy přijede. Je to těžký. A pro nás taky. Oba je milujeme, ale když je s náma jen jeden, to je takovej božskej klid… holt to musíme všichni nějak vyválčit 🙂
Fotky zde.
Aneb obrázky za červenec. Tak do toho.
A dohánění restů. Jde mi to ztěžka, protože teď o prázdninách střídám týdny Lvíčkovy dovolené, kdy jsme skoro pořád někde v luftě, a týdny, kdy jsou děti ve školce a já se věnuju shánění práce a dohánění domácnosti. Chtěla bych psát častěji a chtěla bych psát víc. Asi se kvůli tomu budu muset víc zorganizovat 🙂
Kde začít? Práci pořád nemám. V červenci moc nabídek nebylo a co bylo, z toho se mi buď neozvali nebo ozvali se zamítnutím. Pár věcí je ještě v běhu, no a budu doufat, že se třeba ještě něco objeví – ale jinak už jsem k prohledávání inzerátů čím dál skeptičtější, začíná mi to připomínat situaci před sedmi lety, kdy mi z AVG na přímo poslaný životopis ani neodpověděli a o několik týdnů později, když mě tam poslala personálka, mě na tu samou pozici vzali. Mno. Tak uvidíme.
Heatwave. Jasně. Na to se přeřvávají dva tábory „vedro k padnutí“ a „je léto, co chcete“. Bez mučení přiznávám, že mi mnohem víc vyhovoval model loňského a předloňského léta, kdy teploty nejdou přes třicítku, nebo maximálně jeden dva dny 🙂 moje optimální životní teplota je tak maximálně osmadvacet… no jo no… jako přežiju to taky, ale léto s teplotami 23-27 mám osobně radši 😀
Vánoce. Za necelých pět měsíců, dokonce jsem vás tady chtěla oblažit blogpostem, ale prošvihla jsem to a následně jsem prošvihla i „za pět měsíců bude konec roku“, tak už na to dlabu a jen se vám přiznám, že už asi čtrnáct dní poslouchám denně online rádio Christmas FM 😀 každej rok to chodí nějak dřív (a nebojte, v listopadu mě budou Vánoce stresovat stejně jako vás).
Bríga je v Bulharsku u moře s babičkou. Vrací se v sobotu. Chybí nám, nejvíc Vikimu, který brečí každou cestu do školky, že tam nechce být sám. Trochu pomáhá, když jede na kole, má míň prostoru myslet na sebelítost. V úterý se mi na posledním rohu zaseknul, i musela jsem ho k vrátkům odnést. Na tom úseku parkují v boční uličce auta učitelek. Když jsem se ho od vrátek snažila nalákat na oblíbenou Pavlu, začal lkát „Pavla tady dneska není, Pavla tady nemá auto!“ Jak si toho dokázal všimnout, když jsem ho kolem těch aut nesla brečícího a vztekajícího se, to fakt nevím. Bez komentáře ponechávám, že už několik měsíců bezchybně na první pohled pozná a přiřadí auto k vyučujícímu. Petrolheadí geny nevyčuráš.
Jinak má Viki střídavě období, kdy je zlatej, a období, kdy se vzteká a kňourá – což je pokrok, protože první dva měsíce po nastěhování to bylo téměř nonstop období, kdy se vztekal a kňoural. Minulý týden na dovolené to s ním bylo moc fajn, včetně toho, kdy jsme v půlce týdne chytly s B střevní virózu (B tři dny před odletem k moři) a tak jezdil s Lvíčkem dva dny na výlety sám. Nejspíš ale tím, že jsme v pátek tancovali kolem odjezdu Brígy, tak v sobotu ještě ok (zoo Zájezd), ale v neděli ve Kbelích byl úplně ultraprotivnej. Aspoň tam ale uplatnil hlášku z titulku (aktuální největší sranda je nějak vtipně přetvářet věci – třeba hlásí, co všechno bude na grilu: maminka na glilu… Děti z Carcassone na glilu… boty na glilu… a když se minulý víkend naučil Spadla lžička do kafíčka, najednou do kafíčka padalo všechno – včetně letadel).
Psala bych dál, ale paměť už vynechává. Podívejte se na fotky, snad je zvládnu i okomentovat. Tak si užijte srpen, měsíc akčních nabídek papírnictví „back to school“, výročí ruské okupace a Lvíčkových narozenin. Míru zdar!
Viki má novou oblíbenou kratochvíli. Nejdřív vysvětlím – populární ukolébavku Vyletěla holubička jsme odjakživa zpívali jen do třetí sloky, ale pak někdy Lvíček dětem zazpíval tu čtvrtou a ony ji dílem nenávidí, dílem je fascinuje. Hlavně Viktorka. Bríga prostě zahlásila, že to nemáme zpívat, ale Viki si libuje v sebedojímání a zpívá si ji sám, pořád dokola.
„Dyt me nechtet milovati, nechtej ty, nechtej ty,“ vyje tklivě. Při druhém, nejpozději třetím opakování se mu začne krabatit bradička: „Plot ona ho nechte milovati?!“ a nakonec si mi vyleze na klín, rozpláče se a musím ho chlácholit, že to určitě dobře dopadne, každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. A za pár hodin se to opakuje. Zjevně si v tom – asi na principu diváckého modelu telenovel – nějak zvráceně libuje.
Totiž, pozvánka na tu svatbu nám doma ležela už několik měsíců. Ale za prvé byla jen pro Lvíčka (od jeho kolegy z práce), za druhé jsme ještě neměli mít auto a za třetí jsme měli mít děti – jenže o děti se přihlásila babička, auto Lvíčkovi ze servisu vrátili už před víkendem a vzhledem k tomu, že spousta svatebních hostů onemocněla, nebyl problém „plus one“. Byla příšerná zima a bylo to asi hodinu cesty, takže Lvíček jako řidič nemohl pít, ale nepršelo, se ženichem a nevěstou jsme si dali panáka kofoly a většinu svatby prokecali s kamarádem, kterého známe asi patnáct let a L ho natáhl k nim do firmy, takže za mě velmi pozitivní. Cestou domů jsme se stavili v novém tuchoměřickém outletu a musím teda říct, že mě tam nic extra nezaujalo (kromě Hamleys 😀 ), ale obchodů je tam zatím jako not na buben, tak se to třeba ještě rozjede. Prostředí každopádně hezký (podle L obšlehnutý Dubai Mall 🙂 ).
Mno. Viki si snad konečně začíná zvykat na nové bydlení, kéž to vydrží. A Bríga přestane kašlat, když Lvíčkovi zítra začíná dovolená 🙂
Fotky zde. (Timestampy jsou nějak úplně rozhozené, je tam asi o šest hodin víc, vůbec nevím proč – na nejnovějších fotkách už to nemám, tak jsem se rozhodla neřešit.)
Jsme bez auta. Náš samochod si dává relax v servisu, kde mu dávají do kupy blatník (půjde vyklepat, yay!) a okolní součástky. Čekal nás první víkend, kdy jsme neměli k dispozici auto, takže jsme naplánovali aktivity v centru Prahy dostupné MHD. Hlavně v sobotu byly děti nadšené a docela dost toho i ušly (Národní divadlo > Žofín > Quadrio > Františkánská zahrada > Staromák > metro Národní), hlavně ve Františkánské zahradě se jim líbilo moc; a nám taky, jen jsme tam zrovna schytali polední vedro. Vláček na Žofíně dobrý, ale je to malinký, no a místní hřiště… v obecných měřítkách asi dobrý, ale nemůžu z hlavy vyhnat (a na internetu najít někde vyfocené) to krásné kamenné, co tam bylo, když jsem byla školačka na přelomu 80. a 90. let a chodili jsme tam skoro denně s družinou. A „dietní“ zmrzlina v Crème de la Crème mě nenadchla až tak moc, jak jsem si slibovala. Nicméně celkově výlet moc fajn.
Neděle byla trochu slabší, všechno nám ujíždělo, cesta na Petřín se protáhla, a navíc jsme ještě nebyli úplně fit a hlavně Lvíček se trochu přetáhl. A děti zlobily (asi toho měly taky moc, já se zkoušela zasazovat, že si popojedeme třeba jen do Centrálního parku na hřiště, ale byla jsem přehlasovaná… příště si budu stát na svým 😀 ). Ovšem – lanovka super, káva v Café Lounge super (to fakt stojí za těch pár kroků zacházky!) a taky jedno nečekané setkání s kamarády z dob, kdy jsem ještě ani neznala Lvíčka. Po piknikovém obědě (obě děti si dvakrát kously řízku a řekly, že už nechtějí – příště se vykašlu na to, abych jim je v deset večer smažila! 🙂 ) vzal Lvíček Vikiho na rozhlednu (takový náš rodinný iniciační rituál, obě děti tam vystoupaly léto po svých třetích narozeninách) a já Brígu do bludiště. Kozule pak usnula cestou domů v tramvaji…
Už jsem v to ani nedoufala, ale je to tady. Fotky za poslední dva měsíce a stydím se, ale stěhování mi dalo fakt zabrat 😀
Ve stručnosti o dětech: Bríga se naučila číst a psát. Dřív psala písmenka, jen když jsme jí je jedno po druhém nadiktovali (a občas ukázali), teď už smolí sama a ptá se jen tak na jedno z deseti. Jasně, sem tam jedno, dvě nebo tři písmenka úplně vypadnou, ale jede si to sama. A v podobném čase (zhruba před týdnem) mě překvapila, když si přepísmenkovala ceduli K-a-d-e-ř-n-i-c-t-v-í a pak řekla „kadeřnictví“. Teď louská, na co přijde. Do školy jde až za rok a co s ní do té doby budeme dělat, to fakt nevím.
Viki se ještě furt úplně nevzpamatoval ze stěhování. Mívá záseky, někdy mi nadává, kouše mi do oblečení, uráží se (výborný, když se to stane na začátku cesty ze školky a on si sedne na bobek a trucuje, zatímco B chce co nejrychleji domů), někdy hodinu řve, že chce to či ono… snad už se to ale pomaličku trochu uklidňuje, doufám. Zase mu musím přiznat, že se báječně rozuklízel. Bríga dokáže z uklizeného pokojíčku během hodiny udělat spoušť a pak fňuká, že potřebuje s uklízením pomoct. Vikiho poprosím, ať si uklidí, a jako samozřejmě nerovná hračky do poliček do zákrytu, ale na svůj věk umí velice solidně dát vše tam, kam patří, a pak jde pomáhat Bibince. Teď jsem jim koupila nové ponožky a po ujištění, že už na sušáku uschly, si je sundal a uklidil do svého šuplíku s ponožkami. Zaplaťpámbu, že aspoň jedno dítě má tyhle geny po Lvíčkovi! 😀
No a já rozhazuju sítě ohledně hledání práce. Uvidíme.
A teď ta slíbená alba.
23. týden (jako jediné má titulky, snad časem doplním i starší)
(uff, a „až odejde tohle léto“, jak se poeticky vyjadřuje Viki, přejdu na alba po měsících…)
Po pomalu dvou měsících kašlání a klempírování se Lvíčkovi v úterý přihoršilo a dostal konečně antibiotika. Na otázku, jestli chce neschopenku, váhal jen chvilku. Kdyby to bývalo bylo v dubnu, věřím, že by řekl ne a pytlíkoval to s homeofficem a/nebo pár dny dovolené jako kdykoli předtím. Ale teď mu blesklo hlavou akorát, že by si konečně mohl pořádně odpočinout, a řekl jo. Takže první neschopenka v životě, asi čtvery prášky, spousta vody, spánku, jídla a hádajících se dětí, které byly včera a dnes doma, protože školka je kvůli školce v přírodě zavřená. Dnes si Brígu odvezla tchyně a já začínám vážně revidovat svoje prázdninové plány, protože především Vikouš ještě nejspíš nepřekousnul to stěhování. Navenek jo, jen přiznává, že se mu stýská „po Tadoviký“, ale každodenní život s ním je boj. Vrátil se na emocionální úroveň dvouleťáka. Zasekává se. Tvrdí zjevné nesmysly a vzteká se, když mu je neodkývem. Neposlouchá a snaží se vynutit si to a ono, hodina žádná míra – to mi nedávno řval kvůli tomu, že chtěl druhý nanuk (a já mu mile a s pochopením vysvětlila, proč ho nedostane, kdy ho může dostat a co může dostat místo toho), jindy zas hodinu a půl vydržel opakovat, že chce televizi. Nepovolím, ale mám nervy v kýblu. A když už náhodou neřve, tak říká věci, jako že chce abych umnela (rozuměj umřela) nebo že chce, abysme neměli žádný byt, žádnou pračku, žádnou kuchyň, žádný bazén na terase, nechce se už nikdy koupat… Při poslední cestě ze školky se seknul a odmítal hnout jen proto, že chtěl ostříhat od tatínka a já mu jen řekla, že určitě, jen že si nejsem jistá, že to bude moct být dneska, protože mu není dobře. Cesta domů se protáhla z deseti minut asi na tři čtvrtě hodiny a ještě byla klika, že B byla zrovna extrémně hodná a kooperativní, protože občas se takhle seknou oba a to je konec. K těm plánům – chtěla jsem, aby v létě chodily do školky jen tři dny v týdnu, protože je to moje poslední léto doma. Že budeme jezdit na výlety, chodit na hřiště… A po posledních třech dnech, kdy třeba včera jsem je musela venčit na střídačku každého dvakrát, protože nebyli schopní se domluvit (opět především V), tak mám chuť je tam vrazit nonstop, případně si doma nechat jenom B. Je mi jasné, že toho Viki má plný brejle. Ale já popravdě už taky.