Já vím, že ve druhé půlce týdne bylo ještě teplo. Ale nemůžu si pomoct, podzim je ve vzduchu – chladná rána, náznaky žloutnoucích lístků, obří kaštany, podzimní kolekce v obchodech 😉 V sobotu odpoledne už mi byla v šatech vyloženě zima a jsem z toho nadšená, teď začíná naše s Lvíčkem nejoblíbenější roční období – v babím létě jsme spolu začali chodit, o pět let později měli svatbu a když je dobrý rok, vydrží ideální počasí (ne moc teplo, ne zima, slunečno, sem tam ranní mlha) třeba i do půlky nebo konce října. Budem doufat 🙂

Asi že jsem si minulý týden stěžovala na nudu, tenhle byl na zážitky docela bohatý. Hlavně teda pátek. Dopoledne jsem vyrazila s Brigulí na hřiště, jako teď v létě tradičně – není ještě tolik vedro, pak jdem domů na oběd a vyspat se, nějak překlepem pár hodin, než se L. vrátí z práce, a většinou ji pak ještě bere ven jednou sám. Jenže tentokrát jsem prchla před pár odrzlými dětmi z našeho hřiště před domem a nalákala Bibinu na vzdálenější hřiště, vybavením úplně stejné, kde ale většinou lautr nikdo není. Asi čtvrt hodiny jsem si užívala blažený klid a pak přišla se synem známá z herny, jedna z asi tří místních matek, s kterýma jsem si schopná popovídat… Bríga pouštěla po klouzačce chlapečkova autíčka, půjčovala si jeho odrážedlo a nemohla jsem ji odtáhnout asi do půl dvanácté. A to byl průšvih, protože se přetáhla, celou cestu řvala a v půlce se zasekla, že dál nepůjde. Já už ji nechci nosit a většinou ji nějak namotivuju, ale tady nezafungovalo nic, ani slib pohádky (natož oběda), ani auta, ani telefonát tátovi… prostě jsem ji musela nějak dopoponášet, úplně hotovou, vyčerpanou brekem, obě hotové, usnula u prvního doušku mlíka. Bez golfek už teda fakt nikdy nejdu ani před barák.

Takže si vyflusaná ohřeju jídlo a když ho dojím, zjistím, že se mi uštípl kousek šestky vpravo nahoře. V půl jedné. Zubařka ordinuje (a objednává) v pátek do 12:00. Klasika.

Ale byly i světlejší okamžiky, třeba středa, kdy jsem jela ráno sama do města na odběry. Sedla jsem si do metra, pustila audioknihu a bylo mi blaze. Cestou zpátky nákup o samotě – skoro jako dovolená!

Z dovolené se v sobotu vrátila tchyně, která už týden předem vyhrožovala, že hned v neděli přijede druhý den umazlit vnučku. Odpoledne jsme dospěli k nápadu, že vezmem Bibinu do Hvězdy, tak jsme tchánovcům brnkli, jestli se nechtějí připojit. Chtěli, a v průběhu procházky jsme se jen tak mýrnix týrnix (-jé, já vám nevzala XY! -to nevadí, však to přivezete zítra -no, nepřivezem, my jedem na Mácháč…) dozvěděli, že jim program už naplánoval druhý syn. Asi víc než nad ztrátou opušťáku jsme dumali, kdy nám to jako chtěli říct 🙂

Brigule dostala jako suvenýr mimo jiné dřevěnou sovu s magnetem, která po roztažení křídel ukáže fotopohled na město Primorsko. „To máš na ledničku!“ pochlubila se babička a my si s Lvíčkem pogratulovali, že v novém bytě bude lednice vestavná.

Ve čtvrtek tu byla moje máma. Dala se na raw food a tak mi krom tradičního ovoce přivezla ještě pytel bílých paprik – že jsou strašně pálivé a ona to syrové nezvládá. V pátek (to byl fakt vtipný den) jsem z nich udělala lečo. Ruce, kterýma jsem se dotýkala nakrájených paprik, mě pálily celý večer a v teplé sprše jsem myslela, že mi kůže shoří.

V úterý jsem se vybičovala k upečení kynutého koláče. Vzhledem k zoufalé absenci rodinných ovocných zahrádek jsem vytáhla z mrazáku pytlíček rybízu – dar od tchyně – a zjistila, že pokryje zhruba dvě třetiny plechu. Zamyslela jsem se a otevřela plechovku meruněk (taky potupa, uprostřed meruňkové sezóny)… a pořád mi kus chyběl. Poskládala jsem zbylé těsto mraženými jahodami a trudnomyslně přemýšlela, kolik asi tak může stát kus pozemku k výsadbě ovocných stromů.

Tu středu, co jsem objížděla doktory, měl Lvíček volno (v Berouně nešla elektřina), tak jsme využili volný půlden k návštěvě barrandovského akvaparku. Bibina si zase naprosto vystačila čtyřicet minut v brouzdališti, a mě, jak jsem ji tam pořád naháněla po nerezové klouzačce nahoru a dolů, pak dva dny bolely stehna…

No a dneska jsme měli dalekosáhlé plány, ale bylo jednak vedro a jednak (což možná souviselo) Brigulína spala od půl jedné až skoro do čtyř a Lvíček se k ní přidal, takže z plánů zbyla zase Hvězda, kde začalo po hodině pršet. Ale zas jsme viděli duhu. Bibina asi prvně v životě…

Brnění z lisu na cukroví

„Báááááf!“

(Dneska to bude hodně o Briguli, bezdětným se omlouvám, ale on to byl obecně poměrně plonkový týden.)

Kouzlo nové postele trvalo necelé tři týdny, asi od středy to byl tentokrát se spaním horor. Buď usnula až v jedenáct, nebo vstávala v pět, nebo si pro jistotu střihla svoji dlouho neopakovanou dvouhodinovku, kdy se uprostřed noci probere a nemůže zabrat. Nevím, kde k tomu přišla, ale začínám si zvykat – ne na ty situace jako takové, to je na umření skoro vždycky, jen že zkrátka pokud ji v noci něco probudí „do plnejch“, dřív než za ty dvě hodiny prostě neusne.

Včera jsme jí s pomocí auta dopřáli dva denní spánky. Mezi nimi ji Lvíček vydatně utahal na výletech a hřištích. V devět zalehla a krásně, tvrdě spala…

…dokud ve tři čtvrtě na pět nespadla z postele.

To takhle uslyšíte uprostřed noci dutou ránu a okamžitě je vám jasné, co se stalo. Šla jsem sbírat brečící dítě ze země (nevíme, jestli polštářovou bariéru ve vylézací mezeře vytlačila, nebo se přes ni přehoupla, ale ve výsledku to je jedno) a opakovala, že to nic není, „máma je tady s tebou“. „S tebou,“ špitla pidižvína a za pár minut se uklidnila natolik, že jsem ji dala k L. do postele. „Táta… Ford, auto! Hodná,“ zadrmolila nadšeně, bylo vidět, o čem se jí asi tak zdálo 😀

Jak jsme si už ale ověřili, ani při probuzení z vnějších příčin následující dvě hodiny nezabrala, tak jsem s ní šla nakonec vedle, aby se aspoň jeden z nás vyspal, protože na sobotu jsme oba spali pět hodin: já od půl dvanácté do půl jedné, kdy se probrala a začala řvát, Lvíček nemohl do té půl jedné usnout, takže spal až od tří do osmi – já od tří do sedmi, kdy vstávala. Dneska zabrala před sedmou a spala do tři čtvrtě na deset, stejně jako L. ve vedlejší místnosti 😀 Mě vzbudilo v půl deváté, když se zase snažila spadnout z gauče (naštěstí si jen ťukla hlavou o zem prakticky v nulové rychlosti a za minutu už zase spala), tak jsem si pak udělala snídani… a spánkový deficit finálně dohnala při jejím odpoledním spánku 😀

Tím končím s popisem našich posledních nocí ve stylu Rimmerova „hodil jsem dvojku a pětku“ – sorry, ale potřebuju to mít někde zaznamenaný, abych mohla pidižvíně předhodit její mučení rodičů, až trochu vyroste. Ono vůbec stačí, že prožívá batolecí pubertu – zrovna teď jsme jí ve vaně vyčítali, že leje vodu okolo: „Zlobíš!“ „Nojó,“ odvětila a věnovala se dál svým kelímkům.

Ohledně víkendu, prakticky oba dny s ní byl L. někde sám venku a já částečně odpočívala, částečně doháněla resty v domácnosti (třeba úklid ledničky a špajzky), takže ani tam nic zajímavého. Fakt nemám co napsat… takže nakonec přikládám aspoň selfie L. a B. z hřiště.

Počasí mě zničí. Bibině v pondělí přivezl Lvíček z Tesca bazén. Stodvaceticentimetrovej, a brzo jsem poznala, že to je věc na zahradu, ale na balkón rozhodně ne. Jelikož adaptér na hadici nefungoval, nanesli jsme asi deset kýblů teplé vody a v bazénu bylo sotva na dně. Druhý den jsem s rukama jak opice nanosila dalších asi deset kýblů, aby se to ohřálo, Bibina mě komandovala, že je to pořád studený, a nakonec tam stejně nevlezla. Voda do konce týdne získala barvu a smrad kádě s vánočními kapry, vypustit bazén nebylo kdy, protože jsem na to potřebovala pomoc a zároveň aby u toho Bríga nebyla, a ona v létě a vedru neusínala dřív než v půl desátý. A kromě toho vyšilovala, kdykoli uviděla přes dveře bazén, a ani jsem ji nemohla pustit na balkón, aby tam nevlezla/nespadla. Bazén je radost!

Týden byl jinak ve znamení menších úrazů a zdravotních komplikací. Já se v pondělí přerazila o nočník, když jsem zachraňovala Briguli, co o půl pokoje dál ztrácela rovnováhu na nočním stolku. Žumbrlína to vybalancovala, zato já přistála natvrdo. Kobliha si pro změnu ve středu prokousla ret, když se mi vysmekla a uklouzla na podlaze. A Lvíček se dneska probudil s rýmičkou. Zaplaťpámbu za tchyni, která si ji vzala na celý den, protože na mě po obědě sedl nejhorší případ nízkýho tlaku, co pamatuju za x let, a po pár minutách mimo gauč mi vždycky začalo být příšerně blbě.

Včera jsme byli u praprarodičů v Roudnici a s nimi na koupališti v Cítově. Bibinu nešlo dostat z brouzdaliště, ale L. si tam pravděpodobně v dost studeném a kapánek (prý) špinavém a přechlorovaném bazénu uhnal tu rýmičku. Někdy v průběhu pondělka sem snad ještě dám fotky, ale jelikož Briguš usnula v půl šesté a teď je deset a je naprosto čilá, dneska už prostě nemám sílu 🙂 Update – asi jediné dvě použitelné fotky tady:

Psala jsem na fb, že se Briguška zamilovala do labradora a jeden večer za ním prochodila celé sídliště. „Asi budete muset pořídit labradora,“ řekla nám majitelka, taky s kočárkem s o něco mladším chlapečkem. Milovníci zvířat prominou, ale mně opravdu bohatě stačí, když mi na podlahu dělá loužičky (občas i něco horšího), drobí a roznáší špínu moje dítě 🙂

Při jiné procházce jsme zase narazili na motorkáře, kterému nějak podjela stojna a položil motorku na zem. Chvíli se ji marně snažil zvednout, až se musel obrátit na Lvíčka s potupným „Myslíte, že bych vás moh poprosit…“ Motorka snad přežila, ale musel to být fakt ponižující zážitek 😀

Lvíček mi přenechal tablet, že ho prý nepoužívá, tak jsem si ho zabydlela svými aplikacemi a jako novinku si nainstalovala slovník. Zobrazuje překlad hned při psaní slova a moji kvalitu života to dost výrazně zvedlo, hlavně při čtení anglické beletrie 🙂 A co zvedlo kvalitu života u nás doma ještě výrazněji, to byly filcové nálepky na nohy od židlí a stolů – taková blbinka a člověk už nemusí poslouchat to věčné vrzání 😀