Štědrý večer, šest hodin. Chystáme se zasednout k večeři; dítě ještě nemá pojem o čase a my svačili, tak je trochu déle než obvykle. Talíře s kaprem a salátem jsou na stole, Lvíček nalil víno a my se jdem převléknout do svátečního, Briguš odkládáme na chvíli do postýlky.

Ve chvíli, kdy mám zapnuté šaty a chystám se ji vyndat, udělá nějaký absurdní pohyb, třískne se zubama do ohrádky a začne krvácet. Zakrvácí si všechno oblečení, Lvíčkovu košili, řve a řve. Po pár minutách utírání a utěšování chytnu spásný nápad, namočit žínku do ledové vody a dát jí to cucat, což ji jednak uklidní, jednak zastaví krvácení. Přepíráme košili a ostatní oblečení ve studené vodě (nejlepší a jediná věc, co platí na čerstvou krev), Lvíček se převléká, Brigitku převlékáme. Sedáme ke studenému kaprovi a teplému vínu o půl hodiny později.

Šťastné a veselé!

Píšu v mizerném rozpoložení, protože mě asi před hodinou dítě koplo do oka tak, že jsem viděla hvězdičky. Většinou zmítání při oblíkání apod. vykrejvám, ale tentokrát to nějak nevyšlo, jsem otřesená, nasraná a asi budu mít na Vánoce monokl. How cool!

O to paradoxnější, že tenhle týden jsem chtěla psát hodně o B. Nikdy jsem moc nechápala takové ty fotky a videa „pasení koníčků“ „první krůček“ „tancování na hudbu“ apod. Od doby, co mám Briguš, to chápu moc dobře – oproti miminu, které přetočené na břicho pohřbí obličej v podložce, je pasení srovnatelné s kvalifikací na olympiádu 😉 Takže jsem si vědomá, že bezdětní tohle neocení, ale my jsme úplně odvaření z toho, že dítě, které před pár týdny umělo akorát táta, máma, babi a pápá, dokáže u půlky zvířátek v obrázkové knížce napodobit jejich zvuk (pejsek af af, ovečka ééé, kočička tš tššš, lvíček uááá, kuřátko pepe, křeček ffff…). Jenom někdy na ty keywordy ještě reaguje trochu nečekaně, jako když jsem začátkem týdne v nějakém kontextu zmínila Doctora Who a uslyšela jsem soví „hů, hů“ 😛

Horší je, že se z ní klube hrozná potvora stran omotávání lidí (zvlášť chlapů) kolem prstu. Naučila se dávat pusinky, ale zoufale s nimi šetří. Lvíček se jí snažil jednu dát, když ležela na přebalováku, obratem schytal facku 😀 dneska zase jednu loudil, tak dávala ostentativně pusinky plyšovému velbloudovi a jemu vždycky uhnula; když ji asi na desátý pokus konečně dostal, byl z toho v sedmém nebi. Nemám ponětí, po kom tohle má, po mně ne 😀

Od středy odpoledne je Lvíček doma a do práce půjde až šestého ledna. Vypadalo to jako hrozná doba, ale čtyři a půl dne utekly jako nic, tak mám obavu, že těch zbylých čtrnáct taky nepotrvá moc dlouho 🙁

Známá mě dostala fotkou úchvatných látkových panenek s komentářem, že je to výsledek jejího prvního setkání s šicím strojem. Dostala jsem depku a umínila si taky ušít Brigulíně panenku, tak uvidíme, jestli prorazím hlavou zeď… tedy stroj.

Nepekli jsme. Máme v lednici těsto na perníčky, plánovali je zpracovat dneska, ale vůbec se mi do toho nechce. Ani mi letos cukroví nechybí. Většinu relevantních (nejen) vánočních věcí včetně došlých přáníček máte ostatně v adventních kalendářích. Doufám, že jsem vás s nimi moc nezahltila – počítala jsem, že doteď jsem za prosinec zpublikovala už třicet blogů, do konce měsíce jich tak bude nejmíň pětatřicet. Od ledna se vrátím ke své chabé frekvenci, slibuju.

Koupila jsem si v advenťáku ereadingu další chick-lit knížku, jsem nenapravitelná 🙂 ale ono se u toho tak příjemně relaxuje…

No a končí nám zlatá neděle. Úklid víceméně za námi, tak jenom dobalit dárky, nakoupit jídlo (zítra ráno), vyrobit salát a tyhlety věci – a bude to tady. Jsem zvědavá na první opravdové rodinné Vánoce…

Jsem fakt asi nenapravitelný chaotik a určitou míru roztěkanosti potřebuju ke svému životu, jinak si nedovedu vysvětlit, že místo obvyklých 3-4 mám rozečtených aktuálně 6 knih (a to nepočítám jednu slátaninu, kterou jsem si zadarmo stáhla na Google Play a mám ji v záloze, kdyby mi někdy nefungovala Kindle appka nebo něco). Co je vtipné, nejen že jsou to tři papírové, tři ebooky, tři anglicky a tři česky, ale navíc ještě tři fikce a tři nonfikce, z toho každá jiný žánr (fantasy, dystopie, „pohádky“, soubor sloupků, memoáry a vědecká popularizační) 😀

Od pondělí do soboty jsme byly s Brigitkou samy a v pondělí se Briguš spustila rýma. V úterý a ve středu (dny, kdy jsem měla v plánu ji zabavit hernou, potažmo cvičením pro děti do 1,5 roku) jsme tak nevystrčily nos z baráku, ve čtvrtek jsem vyběhla na poštu, v pátek na nákup. V obou případech hlídala moje bambilionová tchyně, která krom úterka, kdy už měla něco domluveného, přijela každý večer a cca tři hodinky mi s ní pomáhala (v úterý přijela moje maminka). S touhle pomocí jsem se vnitřně hodila do klidu, Brigitka docela taky (prozlobila z té doby tak 1-2 půldne a jednu náročnější noc) a nakonec nám bylo bezvadně, jen kdyby se nám nestýskalo. V pátek Brigča pokaždé, když někdo přišel, radostně vyhrkla „táta!“ a byla očividně zklamaná, když byl za dveřmi někdo jiný (a to jsem tam jednou byla dokonce i já).

Nejvíc, kromě toho, že ji nebudu v jednom člověku zvládat, jsem se netěšila, že budu spát sama – to mi vždycky hrozně vadilo, když Lvíček někam odjel sám. Ale… já vlastně nespala sama. I to mimino, co mi tam dejchalo, zahnalo moji obvyklou nejistotu z prázdného bytu a pusté, tiché tmy, když v něm osamělec jde spát. Úžasný.

Mimochodem, ve čtvrtek bude Brigitce rok (TO-NENÍ-MOŽNÝ) a tenhle týden se totálně proměnila z miminka v dítě. Vyrostla, začala chodit – z původních nesmělých dvou golemích krůčků už přeťape suverénně celý obývák, začala všemu rozumět (na „máš krásný boty“ si sáhne na nohy, i když ji to nikdo neučil, na „jdi do koupelny“ se sebere a jde ke dveřím, atd.) a dokonce si z nás začala dělat vědomou srandu: natáhne ruku s chlebem, jako že nám dává ochutnat, a když se přiblížíme a otevřeme pusu, ucukne a strašně se tomu gebí 🙂

Ještě nemám upečené cukroví (jednu dávku neslepených lineckých, ale to spíš že jsem potřebovala spotřebovat těsto vyrobené na Halloween), ještě nemám všechny dárky – loni jsem z „bezpečnostních důvodů“ měla všechny už asi tři týdny zabalené 🙂 Dárky snad doženu příští týden, s cukrovím to nebudu přehánět, ale perníčky být musí, už jen proto, že jsem si na ně koupila „vykrajovací váleček“ (nalinkovala bych, ale IKEA ho nemá na stránkách!). Btw, jen těžko jsem odolávala těmhle sklenicím…

Paradox, jo: letos je ta vzácná příležitost, že advent začíná v neděli, tj. zapálit první svíčku na adventním věnci a sníst první čokoládičku z adventního kalendáře může člověk ve stejný den, pro nás OCD ideální… a my letos nemáme ani kalendář, ani věnec (máme „věčný“ keramický, který jen ozdobím chvojím apod., ale do toho pro jistotu nemám svíčky. Aehm).

Po roce a čtvrt v Česku mám konečně zimní bundokabát! Šusťákový, černý, s kapucou, vypasovaný, pod zadek a teploučký – a zrovna, když jsme s tchyní, která mi ho kupovala k Vánocům, zabloudily do Tesca, měli 30% slevy na dámské oblečení, takže i se šálou a čepicí nestál ani 1 500! Po těch všech cenovkách 3 500 a výš, které mě deprimovaly v M&S, úžasný. (Možná si řeknete, že mi to mohlo být jedno, když jsem ho neplatila, ale mně by bylo blbý, kdyby za mě tchyně měla moc velká vydání.)

Včera přijel Lvíček a přivezl hromadu dubajských zážitků a dárečky: pro Briguli růžovýho plyšovýho velblouda, pro mě nádhernou zlatou Alladinovu lampu (normálně si na podobné kýče nepotrpím, ale tadyto mě fakt nadchlo). A balík vánočních přáníček; ta nejsou arabská, ale z globalizovaného řetězce. Z těch jsem taky byla nadšená – mám svou vlastní vánoční dopisní soupravu 😀 – ale zároveň mě to vrhlo do úplně opačného módu uvažování než ještě před pár dny, kdy jsem si kupovala čtyři vánoční známky, počítala, že mi to bude stačit, a dumala, kde koupím pohledy. Teď mám zase moc Season greetings, málo známek (ale to se pořeší) a chuť posílat, takže jeden až tři lidi, co se o to přihlásí v komentářích, můžou ode mě dostat vánoční lišku na sáňkách. (Puffin a spol. se nehlásí! :D)

Období od pátku od večera do soboty do večera bylo úplně strašně super, až jsem se těšila, jak budu psát blog. Sobotní noc byla ale tak strašná (a neděle v nastoupeném trendu pokračuje), že nemám vůbec sílu, připadám si jak v kocovině a svaly se mi třesou únavou, a místo psaní bych nejradši hebla na gauči. Ale je neděle a čas na přehled.

Dneska to bude hodně o Briguli. Za poslední týden totiž udělala neskutečné pokroky – rozumí strašně moc věcem, na spoustu z nich dokáže reagovat (třeba „přines auto“ nebo „běž do koupelny“), občas dokonce poslechne zákaz, umí si sama brát kousky jídla a včera mi poprvé udělala „malá malá“ tak, že jsem z toho neměla modřinu 😀 Taky je to asi fakt Irka, protože na psy dělá „hu hu“ místo „haf haf“ 🙂

V úterý jsem si vtipně při vstávání z hrací dečky zablokovala záda, L. mi je srovnal. Nastotisíckrát díky!

Ve středu jsme byli v Hradci a asi zas dlouho na nějakou delší cestu s prckem nepojedeme. Praha byla v naprosto katastrofálním stadiu průjezdnosti ráno i odpoledne, dítě se vykrucovalo ze sedačky a řvalo. Jinak ale návštěva veskrze příjemná a setkání s Puffiním Matýskem ji nakoplo tak, že do konce týdne začala z občasných dvou krůčků regulérně chodit. Apropó dva krůčky: myslela jsem, že většina dětí udělá první kroky tak, že je jeden rodič vyšle do náruče toho druhého – Brigule je udělala do strany jako krab, odnikud nikam, jen s hračkou v puse.

Haluz číslo jedna: zase jsme v Hradcí našli na ulici řepu, stejně jako před rokem 😀 Haluz číslo dvě: při čtvrteční večerní procházce jsme u hřiště narazili na ženskou se psem. Jsou tam cedule Zákaz vstupu se psy, tak L. začal, jestli jako ví, co ta značka znamená. Ona takový „what? I don’t understand“, tak jí to vysvětlil anglicky, začla se vymlouvat, že nejde DO parku, ale jenom PŘES park, a když nedal pokoj, tak najednou odsekla „vyser si voko, idiote“?! 😀 A třetí haluz včera – Lvíčkova teta (žena tchynina bratra) měla v laborce na rozboru Brigitčinu moč, kterou se nám minulé pondělí podařilo odebrat (a tenhle pátek tam byl L. s druhou a poslední zkumavkou: „Xxxkovejm se to konečně podařilo!“ vítaly ho v ordinaci málem fanfáry, pche.)

Koukáme na Love Actually. Po kouskách. Včera třičtvrtěhodina, dneska třičtvrtěhodina a zejtra máme smůlu, protože L. letí na týden do Dubaje. Až se vrátí, měla bych mít napečeno, uklizeno, rozvěšené adventní dekorace a nakoupené dárky.

Lol.

Týden zase strašně utekl a já si zas nedělala poznámky, tak ani nevím, co dneska napsat 😀 vím, že jsem zas měla strašně moc snů, z každého dne si pamatuju nějaký: první, že jsem se zúčastnila i s Brigitkou nějaké kuchařské soutěže (mezi další soutěžící patřili třeba Adam Zbiejczuk, taky tam byl Pohlreich a třeba Markéta Šichtařová…), druhý, že jsme měli s L. ještě jednu svatbu, třetí o kavárně někde na Slovensku a problémem s placením eury, čtvrtý o obrovském domě snad s pětimetrovými stropy… a dneska si žádnej sen nepamatuju, protože si B. protáhla vstávání až do čtvrt na devět, tak jsme si přispali.

Od úterka máme Kaktus. Ještě jsem přes něj netelefonovala, ale appka je příjemně přehledná a data svižná. Jen mě zaskočilo, že jeden check-in na 4sq a pár query v Opeře mini sežere asi tři mega dat. To už se nedivím, že mi věčně věků nestačil vodafoní FUP.

Ve čtvrtek první kino (téměř přesně po roce). V pátek jsem se nechala ostříhat, tak budu zase snad chvíli vypadat jako člověk 🙂

V noci z pátku na sobotu jsme pekli husu. Vzhledem k tomu, že mi přivezli 4,6kilovou místo objednané tříkilové, jsme pozvali tchána na oběd a stejně nám ještě zbyly nejmíň čtyři porce. A polívka. Tohle už příště neprovozuju! Po obědě ale aspoň tchán s L. vzali Briguš ven a já zas měla po delší době klid na čtení papírové knížky.

Nechci tu tolik psát o Brigitce, ale tohle napsat musím, protože do dalšího měsíčního přehledu bych to zapomněla – nejenom že po nás zopakuje „tygr“ („tyga“) a „kostičky“ („kožiži“), ale už zvládne spojit dvě lego kostky 🙂 Zato ale zase začala děsně zlobit, a to jsem myslela, že tuhle vzteklou fázi máme už aspoň na nějakou dobu za sebou.

Oba bychom s L. potřebovali nový telefon a oba máme taková kritéria, kterými žádný model neprojde. First world problems, hm?

L. něco kupoval na Alze a dostal v téhle akci 10 eknih zdarma. Všemožného žánru, všemožného stáří, české i zahraniční; zatím jsem si do Kindlu poslala Krátké pohádky pro unavené rodiče a čtu je B., která ovšem zvláštní nadšení neprojevuje 😀

Dnes jsme plánovali výstavu replik korunovačních klenotů na Šestce, ale nepočítali jsme s tím, že bude megahnusně a celá Praha bude v nákupácích. Málem jsme nezaparkovali a museli přebíhat z venkovního parkoviště v dešti, ale klenoty byly fajn a na rozdíl od expozice těch pravých, kam jsem si před deseti lety vystála asi osmihodinovou frontu, jsme se před nimi mohli zastavit a okukovat je, jak dlouho jsme chtěli.

Šestku mi byl čert dlužen, protože je tam Tescoma a jen ve výloze jsem objevila formičky na „vosí hnízda“, jenom to nebyly hnízda, ale stromečky, zvonečky a sněhuláčci! Taky jsem tam v porcelánovém outletu narazila na nádherné vánoční kávové hrníčky. Kdyby se mě dopoledne L. neptal, jestli se o nějaké nemá postarat Ježíšek, ani by mě nenapadlo si jich všímat! Teď budu koukat všude, a to mi ještě z hlavy nezmizely ty z Manufaktury…