Norského vyšetřovatele Harryho Holea jsem si proti svému očekávání oblíbila. Alkoholik a vyděděnec? Ne, dík, myslela jsem si při čtení anotací a obdivných recenzí… ale nejdřív Švábi a pak Červenka si mě omotali kolem prstu a postupně jsem dočetla všechny díly série. Nejnadšenější jsem byla od Pentagramu po Levharta, Přízrak mě maličko zklamal a Policie… no… trochu se rehabilitovala, ale popravdě řečeno, bývala bych ji měla nejradši jako poměrně důstojné zakončení celé série. A ono ne. Nevěděla jsem, jestli se na Žízeň těšit, nebo se bát, ale převládlo těšení a radost z Harryho návratu.

Měla jsem zůstat u těch obav.

Od začátku jsem měla pocit, že čtu fanfiction. A to nijak zvlášť dobrou. Ani po dočtení nedokážu přesně specifikovat, co bylo špatně a jinak. Jako bych úplně ztratila spojení s hlavní postavou. Harry čtenáři nedokáže zprostředkovat, proč dělá to, co dělá – jako by se stal jen jednou z mnoha postav. Čtenář nemá důvod mu fandit, neumí se s ním sžít. V předchozích knihách dokázal Nesbø ospravedlnit a „prodat“ publiku i hodně kontroverzní nebo antiintuitivní Harryho jednání. Tady ne. Přistihnete se při tom, že vám na stárnoucím komisaři ani za mák nezáleží a měl by už táhnout k čertu.

Za tohle vzkříšení neděkujeme… někdy si i ty nejoblíbenější postavy zaslouží už nechat spát.

Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!

Koncem roku hýbala českou kulturní veřejností výstava Nervous Trees Kryštofa Kintery. Expozice byla díky Nadačnímu fondu Avast přístupná zdarma, což spolu s částečnou interaktivitou působilo jako velké lákadlo hlavně pro rodiny s dětmi. Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec chci, a potom to zase vypadalo, že se tam přes nemoci a jiný program už nedostaneme. Nakonec to vyšlo víceméně náhodou poslední den výstavy a můžu říct, že za výpravu určitě stála.

Několik mých (i poměrně dost „kulturních“) známých mi tvrdilo, že Kinteru nechápou. Moje maminka ho vyloženě nesnáší. Já ho vlastně taky nechápu, ale chtě nechtě musím minimálně některé realizace obdivovat. Podivné ksichtíky z louží plastické hmoty jsou jedna věc, ale promyšlené pohyblivé glóbusy, pyramida z naprogramovaných praček nebo postapokalyptická krajina z vyřazených počítačových dílů – to má originalitu, vizi i působivost.

Děti byly samozřejmě uchvácené něčím nezvyklým. Něčemu se smály, někde jsme je museli napomínat (on ani Kintera není úplně děckůmvzdorný) a chodících zeměkoulí ve větvích se docela bály – ale to i já, ten pohyb byl extrémně znepokojivý a vlastně ani nechci vědět, jak na něco takového člověk přijde. Nemyslím, že si to nějak zvlášť esteticky vychutnaly, ale minimálně zažily něco neobvyklého a třeba jim to pomůže v budoucnu občas vystoupit z myšlenkových škatulek. A nám taky…

Loni jsem hodně četla.

Hodně.

Až tak, že mi to připadalo pomalu moc a letos bych ráda čtení trochu omezila (fakt jsem tohle napsala?), především ve prospěch psaní. Ta první část se mi zatím daří, první letošní knížku jsem dočetla „až“ dneska a šlo o kraťoučkou sbírku detektivních povídek P. D. Jamesové. Druhá zatím moc ne, nicméně v tomhle příspěvku jsem se chtěla věnovat hlavně loňské čtenářské výzvě a jak jsem se s ní poprala 🙂

kniha, která je starší než čtenář: Spolčení hlupců. Rokem vydání tedy o fous (1980), nicméně napsána byla ještě o dost dřív. Doporučil mi ji mezi řečí na společné večeři brácha, ale musím přiznat, že mně moc nesedla.
kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl. A jestli tohle byla prvotina, tak zaslouží obrovský klobouk dolů. Zhltla jsem ji jedním dechem.
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho. Prostě jsem vzala první náhodnou přečtenou knížku a koukla jsem se, kolik má hodnocení. Kniha samotná, když mám být cynická, klasická „holocaustovka“. Příběhy přeživších jsou vždycky drsné a nesmírně zajímavé čtení, ale asi už mi jich prošlo čtečkou až moc, začínám být otrlá.
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí. Aspoň doufám, že to má být v budoucnosti, jak to člověk vlastně u takové jako-scifi s létáním na jiné planety člověk pozná? Ale budu to tak brát. O Knize ještě ani po roce nevím, co si myslet. Bezpochyby je originální.
kniha od severského autora: Těch byla nejmíň desetina 🙂 ale spoustu jsem jich „spotřebovala“ do jiných kategorií, tak nakonec Vlastní spravedlnost. Ale mě Lackbergová děsně štve, tuhle knížku jsem získala někde zadarmo a zkusila jí dát ještě šanci, ale… NE.
kniha, jejíž děj se odehrává v Praze: Tady jsem už ke konci roku sáhla v dobré víře po detektivce Praha osudová, která se odehrává za druhé světové války… a v devadesáti procentech děje jinde než v Praze, což jsem ale zjistila až během čtení 😀 ale už jsem neměla čas shánět něco jiného, tak jsem ji nechala. Čtivost mě příjemně překvapila.
kniha od držitele Pulitzerovy ceny: Zátiší s kousky chleba. Není to kniha, za kterou Anna Quindlenová Pulitzera dostala, ale objevila jsem ji ve slevách na Světě knihy a naprosto mě vtáhla svou nádhernou obyčejností.
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet a moc děkuju mamince za tenhle tip. Sama bych se k jeho přečtení nejspíš neodhodlala, a pokud ano, asi bych to po prvních rozvleklých stránkách hned vzdala. Ale řekla jsem si, že něco na tom přece být musí, když se to mamce líbilo… a pak jsem se Sinuhetem prožila naprosto nádherný a opojný snad celý měsíc. Jeden z top čtenářských zážitků loňského roku a doteď mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně aktuální a „vševědoucí“ může být román z konce 40. let o životě ve starověkém Egyptě. Wow.
kniha, odehrávající se na ostrově: Neviditelný. Strašná slátanina, ale nic lepšího jsem neobjevila 🙂
kniha psaná formou deníku: Deník Anne Frankové. Tak dlouho jsem pátrala po něčem… no prostě něčem, až jsem nic nevypátrala a rozhodla se skončit u klasiky všech klasik. Ani nevím, co jsem čekala, ale skutečnost předčila moje očekávání několikanásobně. Anne opravdu uměla psát, samozřejmě úroveň odpovídá věku, ale je tam zjevný jak talent, tak plán deník po válce vydat, což už bohužel sama zrealizovat nemohla. A brečela bych nad tím, protože co jen z té holky mohlo být! A ještě navíc dva roky skrývání, podrobně popisované ponorkové nemoci pěti dospělých a tří dospívajících nucených sdílet nepřetržitě společný prostor… a tři čtvrtě roku před koncem války je nějaký zmrd udá. Achjo.
kniha od autora ze sousedícího státu: Starý kraj. Do recenze jsem psala, že má všechny předpoklady, aby se mi líbila, ale nějak to nevyšlo. Ne a ne se naladit na tu správnou vlnu. Věřím, že spoustě lidí se bude líbit hodně; kolem mě nějak prošuměla.
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství od G. R. R. Martina. Tenhleten autor nejprofláklejší fantasy za poslední desetiletí umí i docela slušnou scifárnu!
kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha): Hana. Mornštajnová umí (i když Slepá mapa se mi asi pořád líbila nejvíc), nelze nedoporučit.
kniha od českého autora: Hájíčkova Dešťová hůl. Ne každému, koho znám, se líbila, ale mně velmi. Určitě mezi nejlepšími pěti, co jsem letos četla.
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, tam se mi nepodařilo najít nic normálního 😉 Jeden z těch lepších Čtvrtků, genderově stereotypní Josefku ještě beru, to Makovou panenku a motýla Emanuela jsem měla chuť hodit někomu na hlavu.
darovaná kniha: Tu jsem letos přečetla snad jednu jedinou, a to Ódinovo dítě od maminky. Ebooky se blbě dávaj, tedy ne že by to nešlo (ještě jednou díky za Dům za zdí, Puff ;)), ale nebývá tolik příležitost 😀
kniha, která má jednoslovný název: Gottland. Čekala jsem (opět) něco trochu jiného, tohle je hodně působivé povídání (v podstatě zajímavosti v podobě odstavců, krátkých historek apod.) o známých i méně známých Češích!
kniha s jménem v názvu: Nejmenuji se Miriam. Hodně zajímavý román o Romce, která přežila koncentrační tábor a celý život už v emigraci ve Švédsku žije s identitou Židovky, což je pro okolí mnohem přijatelnější.
kniha pohádek: Tak o ty jsem neměla nouzi 🙂 abych byla stylová, tak nejobsáhlejší (doopravdy několik set stránek) a nejvýpravnější byla Velká kniha pohádek Hanse Christiana Andersena a překvapilo mě, že nebyly z velké většiny zas tak drastické, jako si pamatuju.
kniha, jejíž první věta je otázkou: Dubnová čarodějka, stejná autorka jako Nejmenuji se Miriam, ale oproti tomu celkem zklamání z postav i děje.

A na letošní výzvu už si brousím čtečku 😉