Čtenářská výzva ve čtvrtině 2017

Loni si pár mých známých stěžovalo, že jsem se o Čtenářské výzvě zmínila až koncem roku, kdy nebyl čas všechno dohnat. Teď jsem si dělala takovou menší rekapitulaci, jak jsem daleko ve výzvě pro rok 2017, tak pokud by se chtěl někdo přidat, ještě myslím stíhá… 🙂

kniha, která je autorovou prvotinou: V lese visí anděl
kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení: Děti, které přežily Mengeleho
kniha odehrávající se v budoucnosti: Kniha zvláštních nových věcí (tedy doufám, že se kvalifikuje)
oblíbená kniha rodičů, prarodičů: Egypťan Sinuhet (a vřele děkuju mamince za tenhle tip!)
kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih: Tufova dobrodružství (G. R. R. Martin)
kniha od českého autora: Dešťová hůl
kniha se zvířetem v názvu: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, ehm. Ale snad ještě nahradím něčím důstojnějším 😉
darovaná kniha: Ódinovo dítě
kniha s jménem v názvu: Jmenuji se Miriam
kniha pohádek: Veselá kopa pohádek (ale teď čteme velkého Andersena, to bude lepší reprezentant, Kopa byl odpad)

Jsem v půlce! 🙂

Čtenářská výzva 2016

Minulý leden jsem narazila na Čtenářskou výzvu a zalíbila se mi. Někdy v půlce roku jsem na ni zapomněla a pak trochu upoceně honila poslední třetinu během listopadu a prosince… ale stihla jsem 😉 takže moje „soutěžní“ dvacítka z celkového počtu 62 přečtených:
Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno: Ta byla jasná velmi brzy, Jablko. Nevyrovnalo se to čtenářskému zážitku z Kvítku karmínového a bílého, ale bylo to příjemné počtení.
Kniha poprvé vydaná v roce 2016: Nejdřív jsem počítala s šestým dílem A Song of Ice and Fire (Game of Thrones). To jsem ale G.R.R. Martina přecenila 😉 pak jsem doufala ve Třetí stříbrnou knihu snů (moje guilty pleasure), ta ale česky vyjde až teď začátkem 2017. Nakonec třetí díl Sirotčince slečny Peregrinové, Knihovna duší. Není to moje nejoblíbenější série, ale poslední díl mi ze všech tří přišel asi i nejlepší.
Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih: Vybrala jsem si jednu z vůbec nejoblíbenějších, kterou mi doporučoval i brácha, na nějž v podobných věcech docela dám – třeba nejoblíbenější knížku máme stejnou (Mistr a Markétka). Zlodějka knih mě ale zklamala. Možná jsem měla přehnaná očekávání, ale nenašla jsem v tom žádnou nadpříběhovou rovinu, žádný přínos a žádnou originalitu kromě „skandální“ vypravěčky a přeskakování v ději sem a tam. A to jde o moje oblíbené téma druhé světové války.
Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností: I tady jsem zůstala ve druhé světové – Utekl jsem z Osvětimi. A to naopak byla trefa. Mnohem působivější než jakákoli fikce, kterou lze o holocaustu napsat, včetně Sophiiny volby a jiných, které mají mistrnou gradaci věhlasných spisovatelů, ale vždycky budou jen stínem šílené reality.
Kniha, která byla přeložena do angličtiny: Poměrně vágní zadání; doufám, že to nemuselo být z češtiny 😉 Sáhla jsem po svém oblíbeném Jo Nesbovi a Syn nebyl vůbec špatný.
Kniha, která má méně než 200 stran: Chlapec v pruhovaném pyžamu. To se mi už tuplem nelíbilo ani (anebo zejména) jako kniha pro děti – zároveň děsivé i nepravděpodobné.
Kniha, která byla zfilmovaná: Uvažovala jsem o Vodě pro slony, ale nakonec vyhrál Marťan. Smíšené pocity, technické pasáže byly úmorně dlouhé a ty, kde se něco podělá, zase možná až příliš napínavé.
Kniha, která má více než 400 stran: Řekni vlkům, že jsem doma (žádný zvláštní důvod, byla první, kterou jsem měla „ve frontě“ a měla příslušný počet stránek).
Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele): Chtěla jsem „zrecyklovat“ Petr píše 🙂 od Petra Fialy, co dostal loni od rodičů Lvíček, ale nedokázala jsem se začíst. Ve finále vyšlo Kafe a cigárko od Marušky Doležalové.
Kniha povídek: Jedna z těch, co mě trápila nejdéle. Litovala jsem, že Hájíčkovy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsem si „vyplýtvala“ už koncem roku 2015, protože jinak povídek moc nečtu. Pak jsem si v prosinci sehnala Dárek z pravé lásky v originále, tedy My True Love Gave To Me. Hodně nevyrovnaná úroveň povídek, ale na adventní naladění to nakonec nebylo úplně špatné.
Kniha od českého autora: Nezavěšujte se. Šílená blbost dobrá fakt jen na to, abych si splnila jednu položku ve výzvě.
Kniha od autora píšícího pod pseudonymem: Letos mi nevyšel žádný Hakl a nakonec jediné, co jsem četla od pseudonymu, byl, ehm, Božský bastard od Christiny Lauren 😀
Kniha autora oceněného Nobelovou cenou: Další, s kterou jsem se prala až skoro do konce roku. Z nobelistů jsem nakonec vybrala Steinbecka – Toulavý autobus. Velmi příjemné překvapení, možná bych měla dát šanci všem 😉
Kniha přečtená za jediný den: Děvčátko s urnou. Twitterový fenomén účtu s názvem TaVodEs mě bohužel moc neoslovil, nějak se nepodařilo překročit vlastní stín – a o tom s mraky šuplíkových pokusů něco vím.
Kniha s číslem v názvu: Nevyšlo mi Prvních patnáct životů ani Dítě č. 44. Trochu alibistické řešení jsou tak Sedmilhářky – číslovka tam je 😉
Oblíbená kniha tvého dětství: Poslední dokončená, 30. prosince. Pořád jsem totiž čekala, jestli se mi nepodaří dostat se ke své bezkonkurenčně nejoblíbenější dětské knížce, kterou jsou Svátky krásné hvězdy. Bohužel to nevyšlo, ale jako záloha posloužily i Pohádky z pařezové chaloupky. Aspoň jsou krátké 🙂
Kniha doporučená kamarádem: Puffin mi poradila Příběhy opředený život A. J. Fikryho. Celkem se mi líbil, ale popravdě si teď už nevzpomenu skoro na nic z děje, až na pár detailů 🙁 nějak to prošumělo.
Kniha o přátelství: Ostrov lhářů. A mrazilo z toho. (Jó, nó, je to zase YA. Taky jsem nikdy netvrdila, že jsem bůhvíjak dospělá.)
Populárně naučná kniha: Nejste tak chytří, jak si myslíte. Moc pěkný soubor věcí, které jste (povětšinou) o psychologii nevěděli!
Kniha od autora mladšího 30 let : Do téhle kategorie jsem si původně vyhlédla zmíněné Kafe a cigárko, ale nakonec mi chvíli před koncem roku spadla do klína Copatá máma – a bylo vymalováno <3

No… a už je online výzva na rok 2017, takže žhavím čtečku a jdu na to… 😉

Restart

Týdny se mi slily, na to, jakej je vlastně aktuální, se budu muset podívat do google fotek a do kalendáře. Ale je mi to jedno. Nebudu číslovat, tohle bude stejně takový shrnutí celýho uplynulýho měsíce a zároveň aktuálního stavu. Včera jsme totiž nechali Bibču s babičkou u prababičky na chatě v Podkrkonoší a dneska ráno odjel Lvíček na dvoudenní služebku. Ještě domžouráváme, doslzíváme, dokašláváme a dosmrkáváme – ale vesměs se dá říct, že po víc než třech týdnech konečně nikdo z nás není akutně nemocný. Mohla jsem vydechnout a zase se nadechnout, jít s koblihem nejen na hřiště před barákem, ale i na farmářské trhy metrem, odtáhnout postel a vyluxovat pod ní i ve všech šuplících, umýt všechny dveře a zárubně (moje tajná touha už asi dva měsíce), odplísnit koupelnu a pár dalších drobností. V klidu se najíst. Pustit si k večeři zprávy. A za odměnu si objednat mp3, kterou jsem vybírala v zásadě celý měsíc a pořád se potácela mezi tím, kolik za ni chci dát, co od ní potřebuju, jestli si nemám koupit jednoúčelový superlevný šmejd z eBaye, nebo trochu dražší a trochu chytřejší šmejd z eBaye, nebo relativně drahý a pravděpodobně podobný šmejd z českého obchodu, ale s českou zárukou… kvadratura kruhu hadr. Vybrala jsem Transcend MP350 a kromě toho, že ovládání je extrémně neintuitivní, jsem nadšená. Malý, lehký, s klipsem a 8GB je pro mě tak akorát. Ovšem z formulace „při prvním spuštění rádia se najdou a uloží stanice“ a faktu, že jsem extrémně dlouho nedokázala najít jiný způsob ukládání předvoleb, jsem nejdřív málem vyletěla z kůže 😀 Asi si vezmu mazlíka dneska do postele 😉

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a byla nabitá, minimálně v rámci našeho klempírování. V sobotu (po dopoledni s V na oční pohotovosti) jsme jeli s Bibi na Křivoklát a byla na svojí první prohlídce hradu. Čtyřicet pět minut „dětského“ okruhu gotickými paláci a překvapila nás, jak byla hodná, skoro nevyrušovala a celé to vydržela. Je už fakt velká, kočka naše. Kobliha hlídala babička a stejně tak v neděli, kdy jsme zase ve třech vyrazili na Merlinův statek za ovečkami, kozami, klokanem, velbloudem a zajezdit si na poníkovi. Bibinu ovšem stejně nejvíc okouzlily místní kočky, mourovatá a rezavá, a jelikož má mourovatou plyšovou, od té doby celý týden omílala, jak potřebuje ještě rezavou a musíme ji jet koupit do plyšárny. Mám chuť si pořídit hračkářství a pojmenovat ho Plyšárna 😀

V pondělí zoo. Nebylo to až tak úplně splavné jako o Velikonocích, protože Vikimu rostou zuby a byl protivný, i když už mu oči nehnisaly. Ale dalo se. I když B místo zvířat nejvíc bavila tramvaj, v které jsem jako dítě jezdila už já, nové prolézačky Bororo a především dřevěná gorilí maminka. (Já viděla malé gorilátko a byla jsem spokojená :D)

V úterý odpoledne vzal Lvíček s tchyní děti na zahradu a já měla neočekávaný opušťák. Šla jsem na procházku, četla si… uteklo to, ale bylo to super 🙂 Ve středu pak tchyně hlídala odpoledne obě děti a my si zašli na společnou procházku a svačinu (do Uga, no – bylo to dobrý, nicméně denně bych tři stovky za svačinu dávat nechtěla :)). Ve čtvrtek jsem kobliha ještě šetřila a byli jsme spolu jen dole na hřišti, Lvíček s Bibi se jeli vyřádit do Chuchle na hřiště a pro formu zkouknout zvěř v lesní zoo, a v pátek jsme vyrazili do Mirákula. Viki je na to popravdě ještě malej, tady je každý měsíc znát a holčička rok a tři čtvrtě tam už běhala po lanových atrakcích, zatímco on se popelil v kamínkách, zhoupnul se na pár batolecích houpačkách a v zásadě se to pro něj moc nelišilo od hřiště, až na jednu věc – ohradu s kozama. Ty si hladil a mohl se z nich zbláznit. Usnul po obědě, zatímco k smrti znavenou pidižvínu jsme odtamtud museli odnést za vzlykání „já nejsem unavenááá, já tu chci ještě býýýt!“ Pak přiznala, že unavená je, a usnula mi na rameni u auta, zatímco koblih se při překládce naopak probudil a neusnul celou cestu. Ale byl hodnej. Přestala jsem jezdit mezi dětma vzadu, protože tam jednak není místo na ramena a jednak se mi tam dělalo špatně. Bibina to první dny nenesla moc dobře a žadonila, abych jela vzadu s nimi. „Maminka je na to moc velká,“ snažil se jí to vysvětlit Lvíček a ona s odzbrojující logikou namítla „ale včera na to byla malá!“ „Nojo, ale včera jsem se málem poblinkala,“ mohla jsem trumfovat. „Udělalo se mi špatně a musela jsem si doma sednout a dát si colu.“ „Ty jsi šetsila oči a pak ses poblinkala – blé, blé!“ uzavřela to dcera po svém. (Oči jsem šetřila o víkendu při tom zánětu spojivek. Brigule teď vždycky zavře oči a tvrdí, že „šecí oči“…)

No, slaměný večer mi pomalu končí, ale blogy a fotky snad zvládnu dohánět i jindy během týdne. Snad. Už se radši k ničemu neupínám, ale když už nic jiného, dnešek byl boží…

Poprvé v kině (11. týden)

V neděli jsme byli s Bibi poprvé v kině. Já poprvé asi po dvou letech (červen 2014, jestli se nepletu, ach jo) a užili jsme si to všichni. Zootropolis byla super, pro nás spousta fórů od zpěvačky Gazelle (kterou bohužel nezpívala Adele, ale Shakira) přes telefony s nakousnutou mrkví až třeba po místní mafii, pro Bibinu prostě… zvířátka, akce, příroda 🙂 Určitě chci DVD a nemůžu si přestat zpívat Try Everything.

Jinak sotva jsme se vyhrabali z jedné nemoci, zase nám tu proběhla další – Viki měl dvě noci osmatřicítky (vždycky jen v noci), pak to naštěstí ustoupilo a přišla rýma. Brigule je už od víkendu furt nějak na hraně, občas má kolem 37 a je unavená a protivná nebo naopak tulivá, ale zatím drží. V sobotu spala přes den a asi díky tomu měla v noci lehčí spaní a přišla kolem čtvrté, v neděli pak asi vinou zážitků z kina už kolem třetí, ale předtím celý týden zvládla spát v pokojíčku až cca do šesti, což je úplně, ale úplně jiná káva, než když se v té posteli okopáváme čtyři.

Dneska jsem tu měla úklidovou službu, o čemž napíšu asi až ten příští týden, ale připadám si, jako by mi někdo ukradl den, a výsledek není nijak extrémně oslnivý (když jsem si navíc musela uklidit krámy z povrchů, což je upřímně řečeno stejně největší podíl bordelu). Ale aspoň tu budeme mít na Velikonoce uklizeno. Velikonoce jdou jinak úplně mimo mě, zítra si chci naplánovat aspoň, kdy upeču beránka a kdy mazanec. Přání neposílám. Možná za rok.

Fotky tady.

Tóónda Blaník!

O svém vztahu k internetovým videím jsem chtěla napsat už minulý měsíc a ještě jsem se k tomu nedostala (a asi už ani nedostanu). Pokud to mám shrnout: na vztahu např. k Youtube vidím největší předěl mezi mojí a „novou“ generací. Na Facebooku, Instagramu atd. je každý, ale trávit denně několik hodin sledováním vlogů, videorecenzí a jiného autorského videoobsahu – to si neumím představit, ani kdybych těch několik hodin denně k dispozici měla.

V posledních dnech jsem ale díky Stream.cz přece jenom ze svého postoje „nekoukám skoro na nic“ hodně ustoupila. Dokonce až tak, že jsem si nainstalovala Stream appku. A může za to Kancelář Blaník.

Nežiju pod kamenem, ten název už jsem několikrát zaslechla. Ale neměla jsem nijak zvláštní motivaci zkoumat to víc. Hraná politická satira ve mně vzbuzovala představu něčeho ve stylu megatrapného Pečeného sněhuláka, nebo jak se ta veřejnoprávní šílenost jmenovala. (Z mých poplatků!) Pak si Lvíček v mojí přítomnosti pustil jeden díl (tuším Jaňule a Peťule) a mě to tak uchvátilo, že jsem chtěla vidět víc.

Vlastně by asi ani nemělo. Tonda Blaník je držka sprostá jako dlaždič, v přítomnosti Brigule to stoprocentně odkoukávat nejde, a ne každý díl je úplně dobře vypointovaný. Ale nemůžu si pomoct. Stejně se úžasně bavím. A čím je Tonda sprostší, tím víc. Možná to o mně něco vypovídá, ale to je mi v zásadě jedno 🙂

(Trochu smutné jenom je, že některé díly – třeba Motorkářský gang – vlastně ani nepotřebujou tu fabulační rovinu…)

Recenze: Kevin Maher – Pole

(Tohle je čtenářská recenze, kterou jsem napsala pro bux.cz. Dovolím si jeden osobnější předodstavec: se stejným knihkupectvím jsem soutěžila už na jaře a vyhrála jsem předprodukční výtisk Než jsem tě poznala. Teď na podzim mě zase napadlo zabrousit na jejich fb stránku, jestli se tam nesoutěží o něco zajímavého, a soutěžilo: rozdávalo se pět knížek na principu losování generátorem náhodných čísel, stačilo ve formuláři zadat, o kterou mám zájem, a vyplnit kontaktní údaje. Už pár týdnů, ne-li měsíců, se potýkám s akutním stýskáním po Irsku, které se snažím zahánět racionálními argumenty, ale čím dál raději se tam vracím aspoň ve vzpomínkách, popřípadě virtuálních světech. Takže když jsem zjistila, že jedna z knížek se odehrává v Dublinu 80. let, musela jsem si o ni zahrát, i když jejím tématem bylo zneužívání dětí klérem. A vysvětluju si svou výhru tím, že právě tohle téma moc zájemců nenalákalo…)

Anotace občas zavádějí. Když jsem brala do ruky Pole, počítala jsem, že si přečtu mrazivý, možná až hororový popis osudu chlapce zneužívaného kněžími v bigotním Irsku 80. let. Z Polí se ale vyklubalo něco úplně jiného – příběh jednoho složitého dospívání, kde zmíněná událost je jenom jedním z dílků skládačky. Popravdě, první dojem, kterého jsem se úplně nezbavila do konce knížky, mi evokoval Mládí v hajzlu (Deník Nicka Twispa). I tam hlavnímu hrdinovi táhne na čtrnáct a uvádí čtenáře do svého života, kde hraje jako u většiny puberťáků důležitou roli probouzení vlastní tělesnosti, bezprostředním jazykem plným hovorových slov a vražedné upřímnosti.

Jim Finnegan (jméno ne náhodou připomíná poslední dílo Jamese Joyce) je nejmladším ze šesti dětí a bydlí ve fiktivní dublinské čtvrti Kilcuman, situované ve „slušnější“ jižní části města. Ostatních pět jsou dívky: rodiče byli odhodlaní to zkoušet, dokud nedojde na syna. Pro Jima je někdy náročné vyjít s pěti sestrami, ale přes všechny výhrady má svoji rodinu rád. Rodinné historky a zážitky zní důvěrně blízce, i když se odehrávají půl Evropy daleko a zahrnují swingball, Connemaru, show Bennyho Hilla, oddělené chlapecké a dívčí školy a neodmyslitelné návštěvy mše.

Nečekala jsem, že mě Pole až tak vtáhnou, ale stalo se. Nejdřív jsem je nedokázala odložit, protože jsem čekala, KDY (a JAK) k tomu zneužití dojde, a potom kvůli zvědavosti, CO se bude dít dál. A děje se toho spousta, protože Pole jako by soustřeďovala všechny možné komplikace, které se dospívajícímu irskému klukovi můžou stát – trable s rodinou, kamarády i láskou, hledání svého místa ve světě a k tomu ještě potřeba zaujmout postoj ke své národnosti, jelikož být Ir v polovině osmdesátých let není nijak zvlášť prestižní záležitost.

Název románu vychází z irské lidovky, která hraje v ději určitou roli, zásadní jsou ale i skladby tehdejší populární hudby, propůjčující jména velké části kapitol. Není vůbec těžké ani pro čtenáře o generaci mladší vžít se do tehdejší doby a do hlavních postav (a kdo by chtěl, může si z „doprovodných skladeb“ pustit soundtrack na YouTube). Ty jsou vyprofilované tak dobře, že máte pocit, jako by to byli vaši sousedé: vypravěč Jim mi byl s každou stránkou sympatičtější a každý z nás má v okolí nějakého toho sígra Mozza, stydlínka Garyho nebo vtipnou a chápavou sestru Fionu.

Minimálně do tří čtvrtin byla Pole jednou z nejlepších knížek, jaké jsem v poslední době četla. Pak se něco stalo, vyprávění začalo pomalu uvadat a ke konci mě hnala spíš než dynamika děje zvědavost, čím bude tohle dílo vrcholit. A konec mi, popravdě, nesedl. Měla jsem a doteď z něj mám dojem, jako když začínáte rozvíjet hodně slibný vztah – a najednou ho utne nějaká úplná banalita. Sedíte, ještě tomu vlastně ani moc nevěříte, a přemítáte: je tohle vůbec možné? Mohl(a) mi tohleto udělat? Nebyla chyba ve mně? A možná ano, každý autor má pochopitelně možnost podniknout se svými postavami, co se mu zlíbí. To, že jim věříte a připadá vám, že je znáte už bůhvíjak dlouho… to je jenom váš problém.

Mějte to na paměti, než se začnete s postavami nějak moc kamarádíčkovat. U některých knížek to jde, jako v mém letošním knižním vrcholu Než jsem tě poznala, jinde byste si je měli držet trochu víc od těla. Ale neznamená to, že byste kvůli tomu měli Pole předem zavrhnout. Naopak, určitě stojí za přečtení, zvlášť jestli máte trošku vztah k Irsku, dospívající mládeži, hudbě 80. let nebo Nicku Twispovi. A samozřejmě toleranci k některým drastičtějším a kontroverzním tématům.

Thor: Temný svět (70 %)

Po dlouhé době zas nějaký kulturní příspěvek! I když, jestli se dá americkému filmu natočenému podle komiksu říkat kultura… budeme pro naše účely předstírat, že jo, protože bych nejspíš neunesla vědomí, že jsem na prvním filmu v kině po porodu byla na nějakém braku.

Kecám, unesla. Na posledním filmu před porodem jsem ostatně byla na druhém dílu Breaking Dawn 😈

Upřímně přiznám, že sama od sebe bych na Thora nešla, stejně jako jsem nebyla na prvním Thorovi ani na Avengers. Ale v nějakém náhlém hnutí mysli jsem vyplnila křížovku v časopise Joy (ke kterému jsem se dostala stejnou náhodou, jen proto, že v něm byly rozhovory s pár lidmi, které osobně znám). Poslala jsem soutěžní SMSku, pustila všechno z hlavy a začátkem týdne mě překvapila gratulace k výhře. Asi půl dne jsem se rozmýšlela, jestli tam vlastně chci, ale Lvíček řek, že proč ne, tchyně na hlídání řekla, že klidně, a Anděl je dvacet minut metrem, tak jsme jeli. U vchodu jsem si v tombole vylosovala číslo, za to dostala v sále party soudek a sotva jsme si stihli sednout, film začínal. Jeli jsme tam s tím, že tombola je od půl sedmé a promítání od sedmi, ale v 18:45 už to běželo. Ale určitě si nestěžuju, precizní timing náhodou 🙂

První zklamání: film byl (imho vcelku zbytečně) ve 3D s dabingem (všema deseti bych byla pro originální znění s titulky). Druhé zklamání – Jane Foster. Nevím, jestli Natalii Portman nemám ráda obecně nebo mi jen nesedla v té roli, ale byla mi příšerně nesympatická a být Thor, kvůli ní se na Zem fakt nevracím 😀 A celkově mi ten děj připadal kapku plochý, místy špatně uvěřitelný (nějak mi dělala problém hlavně scéna smrti královny) a tak nějak ne úplně stoprocentně vtahující. Ale kdybych měla ke každému filmu jen tyhle výhrady…

A co se mi líbilo? Stran děje jsem se docela chytala, na důležité věci k pochopení zazní minimálně pár narážek. Potrpím si na fantazijní světy a tenhle, vycházející ze severské mytologie, mi byl docela sympatický a motivující dál ho probádávat. Pobavila mě konvergence devíti světů, vzhledem k tomu, že teď čtu druhý díl knižní série Divergence – sama jsem tyhle pojmy znala až z matiky v maturitním ročníku a puberťáci celého světa se tím teď budou ohánět 🙂 Zírala jsem na Max z 2BG (chvíli mi trvalo, než jsem si byla jistá, že je to opravdu ona) a hlavně jsem byla neskutečně ráda, že si to ze sebe umí udělat legraci – řezala jsem se spolu s celým sálem smíchy u scén s Thorem v metru, kladivem na věšáku (nejlepší) a Lokim v převleku za kapitána Ameriku. A Chris Hemsworth je zatím jediný dlouhovlasý vousatý blonďák, který mi kdy byl sympatický 😀

Celkově super, fajn večer, pobavila jsem se, vyhrála soudek her, byli jsme v kině za cenu popkornu a čtyř lístků na metro a jsme motivovaní odkoukat i předchozí marvelovské filmy. Jen bych sakra ještě fakt ráda stihla ty Rivaly

Recenze: Než jsem tě poznala

V pátek jsem dostala jeden neplánovaný dárek k svátku – balíček s pracovním výtiskem knížky Než jsem tě poznala (v originále Me Before You). Dostala jsem se k ní dost komplikovaným způsobem. Podle názvu by mě nezaujala a anotace nebyla o moc lákavější, ale odkaz na soutěž Bux.cz sdílela na facebooku Laurdes, která se pomalu stává mým knižním guru a nezklamalo mě ještě nic, co jsem si na její doporučení přečetla. Napsala jsem e-mail, štěstí mi přálo a jeden ze tří recenzáků byl můj!

Hned na úvod řeknu, že Laurdes měla pravdu a tuhle knížku je skutečně hřích si nechat proklouznout mezi prsty. Naposledy mě podobně strhly Žítkovské bohyně, ale poutavost Než jsem tě poznala je jiná. Přiměla mě už snad od čtvrtiny hladově otáčet stránky a bát se, co najdu na konci. Několikrát mě upřímně rozesmála a několikrát mě šokovalo náhlé ponoření do minulosti, díky kterému do sebe zapadly některé jen naťuknuté souvislosti. Párkrát mě vývoj děje překvapil a přiznám, že došlo i na slzy, a to nejsem zrovna typ čtenářky, která si chodí pobrečet nad harlekýnkami. Naopak, trochu jsem se bála, že půjde o prvoplánovou lovestory. To ani náhodou, Jojo Moyesová spíš jen vypráví příběh dvou lidí (a jejich okolí), kteří si navzájem zasáhli do života a pomohli si v něm. Kdo hledá červenou knihovnu, musí o dům dál.

Děj nebudu ani naťukávat – zrovna Než jsem tě poznala patří mezi díla, kde jsou spoilery smrtící, a platí to i o vývoji hlavních postav. Ráda bych ale trochu korigovala představu, kterou o nich můžete získat z anotace. „Optimistická a upovídaná“ Lou je sice bezprostřední, ale kromě toho i nejistá, cítí se neustále ve stínu své chytřejší sestry a přijímá zodpovědnost za finanční situaci své rodiny. „Náladový a depresivní“ Will si prostě jen bolestně jasně uvědomuje, že jeho zdravotní stav už bude vždycky jen horší a kromě téměř naprosté nepohyblivosti zahrnuje i spoustu dalších obtíží. Oba počítají, že si spolu jen „odkroutí“ šest měsíců Louisiny služby a pak se toho druhého otrapy zbaví, ale nakonec se samozřejmě všechno vyvine úplně jinak.

Možná si ještě někde seženu i originál, český překlad Lucie Mikolajkové se čte sice dobře a příjemně ubíhá, některé termíny a obraty jsem ale nepochopila ani po více než ročním pobytu v Irsku (tedy podobných reáliích). Konečný verdikt asi nepřekvapí – kdybych si letos měla přečíst jen jedinou knížku, byla by to určitě tahle. Nenechte si ji ujít.

Prci, prci, prcičky: Školní sraz (80 %)

Proč to nepřiznat: patřím k Prcičkové generaci. Hrdinové byli ročník 99, já končila střední školu 2000, z prvního dílu jsem odcházela rudá napůl studem, napůl smíchy – tam ještě převažovaly fórky sexuální nad fekálními. Po obrovském úspěchu pochopitelně přišly sequely; dvojka ušla, trojka už byla hodně za hranicí vkusu a ostatní, které vyšly jen na DVD a s hlavní sérií měly společnou jednu okrajovou postavu a/nebo děni “na hudebním táboře”, už jsem vypustila. Zpráva o Školním srazu mě tedy ze začátku ani moc neuchvátila. Bála jsem se, že v rámci vydojení zbytku peněz z úspěšného jména půjde o něco strašně trapného, kde se třicátníci budou stylizovat do puberťáků. Ale potom, co jsem zhlédla trailer, mi bylo jasné, že to chci vidět. Tak jsem si projekci v Odeon Cinemas vybrala jako dárek k svátku (24. května, nojo, jsem s tou recenzí pozadu :)) a i s odstupem dvou týdnů můžu říct, že zklamaná jsem nebyla (a klidně bych na to šla znova).

Tvůrcům se podařilo opravdu dobře prokličkovat mezi Skyllou a Charybdou pseudopubertální trapnosti na jedné straně a neplodné nostalgie na straně druhé. Životní realita Severní Ameriky je nám sice přece jen trochu vzdálená, ale hrdinové Prciček nám i přesto byli v lecčems blízko v naší vlastní pubertě – a “moje” generace se ve filmu zhlíží v zrcadle až nepříjemně upřímném. (Možná jsou mi filmové reálie přece jenom o něco bližší vzhledem k tomu, že jsem byla dvakrát několik týdnů ve Spojených státech a jednou v Kanadě, ale není to určitě nezbytná podmínka.) Zároveň jsem se bavila u velmi dobrých a věkově adekvátních vtipů – a ve stejných chvílích mě mrazilo. Partička týpků, kteří toho povětšinou moc nedokázali, někteří už mají rodiny, dospěli, ale pořád a pořád hledají tu svoji cestu, která zdaleka není hotová a nalajnovaná a na které je neustále spousta zatáček, výmolů a nečekaných odboček. Přesně se trefili do pocitu, který v posledních měsících a letech ze života mám: nějakých deset, dvanáct let po maturitě jsme si všichni mysleli, že už bude všechno “hotové”; že budeme mít rozjetou úspěšnou kariéru, životního partnera, rodinu (nebo aspoň na cestě), že se v sobě vyznáme a budeme vědět co chceme, kam směřujeme a co vlastně na tom světě děláme.

Ale v Prcičkách jsou na tom třicátníci stejně jako já: pořád v podstatě uprostřed série pokusů a omylů, sice poučenější a sebejistější, o něco ukotvenější v životě, realističtější… ale pořád v zásadě tápající a zdaleka ne s pevným životním plánem a spoustou úspěchů. Je to na jednu stranu možná malinko deprimující. Na druhou stranu osvobozující. A když má navíc člověk odstup jako od filmových hrdinů, může si říct: “ale sakra, Jime, Finchi, Kevine, Ozi (Stiflera vynechávám), vždyť na tom nejste vůbec tak blbě!” No a následně si sám uvědomí, že na tom vlastně taky tak blbě není a přes veškeré nedořešené životní situace je rád, jak na tom je, a za žádných okolností by už s puberťáky neměnil.

Začínám znít moc jako třicátník, takže je nejlepší čas přestat, ale pokud mám Školní sraz shrnout jednou větou – jsem ráda, že vzniknul…