Včera spustili letošní volební kalkulačku a první tři strany, co mi vyšly, mě zvlášť nepřekvapily: devadesátiprocentní shoda se Zelenými a Piráty, následoval STAN.

Zelené jsem volila posledně a přes programovou shodu už letos nebudu. Jednak nepřekousnu Stropnického a za druhé mi přijde, že ta strana nějak vyšuměla. Nepočítám, že by překročili 5% hranici, ale i kdyby ano, nějak jim už nevěřím. Naproti tomu o Pirátech vážně uvažuju. Fakt vážně. Ale reálně se asi rozhodnu až podle posledních průzkumů a možná i nějaké té předvolební debaty. STAN mě neuráží, ale opět, moc jim nevěřím a abych podpořila stranu, která se musí bát o pětiprocentní hranici, musí mě oslovit emocionálně a to se fakt u STANu neSTALo. „Zajištěná volba“ je pro mě TOP 09 – ti, pokud mě extra nenaštvou, jsou pro mě přes pár výhrad z parlamentních stran nejbližší možností.

Piráti u nás měli být dnes 8:00-11:00 na metru se svým vězeňským autobusem. Stavila jsem se tam cca ve čtvrt na devět cestou ze školky – byli tam jen kolportéři Pirátských novin. Původně jsem se chtěla zeptat, jestli autobus bude nebo ne, ale všichni byli dost zaneprázdnění rozdáváním a mně se do toho nechtělo vstupovat… měla jsem být trochu průbojnější, protože autobus přijel podle fb cca pět minut potom, co jsem odešla. Slibovala jsem si od toho, že se trochu něco dozvím a buď se nechám přesvědčit, nebo si to rozmyslím… teď jsem víceméně pořád tam kde předtím a na Čerňák kvůli tomu zítra fakt už nepojedu. (A malinko mě mrzí, že to nebylo líp zorganizované – vím, že vše dělají dobrovolníci, ale osmá a půl devátá je prostě rozdíl.) Nu což – ještě měsíc. Jen si přeju, abych bývala nenašla na kandidátce svého bývalého VŠ pedagoga (neučil tedy konkrétně mě, ale působil na mojí katedře), který byl před časem i u Zelených a obecně na mě působí dojmem „nacpu se, kam to jde a kde zrovna čuchám příležitost“.

A taky si uvědomuju, že jestli budu volit (možná s odřenýma ušima) pětiprocentní Piráty nebo sedmiprocentní TOPku, je už víceméně tak strašně jedno, když se ve vládě bude roztahovat čtyřicetiprocentní koblihář a o pár měsíců později se na Hradě na dalších pět let uvelebí Ovar… nevěřila jsem, že to bude možné, ale po mírném vzepětí a následném prudkém zklamání kolem voleb v roce 2010 to jde všechno z kopce, z kopce a ještě z většího kopce. Ještě chvíli a nakonec skončím v té mase, co k volbám vůbec nechodí…

Tohle ještě není slíbený příspěvek o hubnutí, i když tuším, že na něj brzy dojde – jestli se mi podaří splnit své předsevzetí, bude blogování jedna z mála činností, ke kterým se budu moct ve volných chvilkách uchýlit 🙂

Štve mě totiž, jak v poslední době pořád visím na mobilu – každou chvíli něco vygooglit, přihodit položku do nákupního košíku rozvážkové služby, odepsat na zprávu nebo prostě jen „kontrolovat“ sociální sítě, přestože mám pocit, že kontrolují spíš ony mě, jako na tomhle obrázku.

Že nějakou vůli přece jenom mám, to jsem si nedávno dokázala, ale neméně důležitá je vhodná strategie, a tady mám nevýhodu, že (ještě?) neexistují digitální dietologové. Aby mi řekli, co vynechat, co můžu v omezené míře a bez čeho se neobejdu 🙂 takže si to budu muset zkusit nastavit sama metodou pokus-omyl. Chtěla bych na celý červenec omezit zbytečné online aktivity. A předběžně si to představuju takhle:

Vynechat sociální sítě. Uvažuju o nějaké zběžné návštěvě jednou za týden. Výjimka – dětský Twitter, možná Instagram, pokud by se naskytla nějaká vážně neodolatelná fotka.

Omezit vše ostatní – četbu blogů, vyřizování mailů, ale i nákupy a vyhledávání koncentrovat do několika 10-15minutových oken za den. Pokusit se vše nejdřív řešit offline. Neznámé slovo, jehož význam nepotřebuju zrovna životně nutně hned, stejně jako skutečnost, že dochází máslo, si naškrábnout do diáře a vyřídit hromadně.

Ponechat pouze operativní komunikaci s Lvíčkem na Messengeru (ale i tam přemýšlet, jestli je zrovna vážně potřeba). A po večerech produkovat kvalitní a hodnotný obsah na blog 😉

A hyn sa hukáže, jak velký jsem si na sebe upletla bič.

Ať už jedete, kam jedete, hlavně ať je to tam, kam chcete… 🙂

Včera se Lvíček před odchodem do práce rozloučil s dětmi, ty zmizely do pokojíčku si hrát. Obul se a doobléknul, já procházela na opačné straně předsíně, tak jsme se pozdravili a popřáli si hezky den. Za pár vteřin slyším klíče v zámku – zapomněl si notebook nebo tak něco, proletí mi hlavou. Strčí hlavu do dveří: „Já jsem ti asi nedal pusu?“

❤

Vůbec mi nepřijde. Venku třicítky, pak zas hnusně, pak zase třicítky. Nemám ani trochu chuť na burčák, dýňovou polévku (nedejbože latte) ani čerstvě vyloupané ořechy. Ale neříkám to úplně s čistým svědomím – za tahle vedra můžu totiž já. To když jsem v půlce srpna, kdy to vypadalo, že nějak ze zdvořilosti překlepeme poslední dva týdny prázdnin ve 20-22 stupních, pak vyměníme deky za zimní a začne plnohodnotný podzim… tak jsem vytáhla podzimní dekorace a ověsila okno v obýváku barevnými plstěnými listy a draky. Není zač!

Doufala jsem, že budu mít konečně víc času na blogování. Ale nějaký vesmírný Úřad pro optimalizaci délky mateřských žil přišel s posledně zmiňovanou blicí virózou (naštěstí zvracela nakonec jenom dvakrát a V vůbec, ale špatně nám bylo všem). Vzhledem k tomu, že ještě ve čtvrtek měla lehce zvýšenou teplotu a my si ještě všichni pamatujeme, co přišlo, když jsme naposledy podcenili doléčení, byla nakonec B doma celý týden, spala s L v ložnici a já s V na gauči. Viki odnesl virózu čtyřicítkami, do toho ho chytly zuby (a zároveň období vzdoru… ale o tom zas jindy, jinde…), takže několikrát za noc vzhůru, střídačka paralenových čípků a Nurofen sirupu… A já byla v pohodě. Byl tu samozřejmě bordel, ale ráno jsem rodinu neprudila, že jsem nevyspalá, přes den jsem L nepsala do práce co hodinu zoufalé zprávy, jak je to s dětmi k nevydržení, večer jsem unaveného L. s bolavými zády klidně nechala jít se projít.

Víte co? Je to hrozná úleva. Nemít pocit nepřetržitýho PMS. Být v klidu. Asi pro všechny.

Klasický fotopost bude, někdy – podle toho, jak budou děti spát a B chodit do školky. Však to znáte 😀