Připadám si jak v tom vtipu o zhulenci na balkóně, kolem kterého třikrát proletí rudá koule, než zjistí, že tam byl tři dny. Nebo o zřízenci ze ZOO, kterému želvy udělaly „frnk“ a zdrhly. Než jsem stihla dokončit rozepsaný post o tom, že je poslední listopad a kam že se ten měsíc poděl, už je druhého prosince a to ještě pámbuví jestli to stihnu dneska dopsat 😀

Mám fofr. Včera návštěva mojí maminky (darovala Bibince Děti z Carcassonne, zatím to baví víc Lvíčka, tak uvidíme), první políčko adventního kalendáře a mikulášská party u Lvíčka v práci zakončená efektním poblinkáním Bibinky pod postel (kam jsem ji ohnula, jinak by toho byla plná postel), protože jí asi nesedly párky se sýrem. Zbytek večera prožitý v šimrající nejistotě, jestli to byly jen párky, nebo stará známá blicí viróza, kterou má v posledních dnech taky každý druhý. Dnes jsem si utrhla dopoledne na kafe s mimopražskými kamarádkami, po obědě (na který jsem oškrábala brambory a na dodělání abych byla zase doma) jedeme na oslavu narozenin ke tchyni, kde budou všechny babičky, zítra máme lístky na Rybovku a je potřeba nachystat adventní věnec (díkybohu za keramický korpus a čajové svíčky, eeehm), v pondělí se rozsvěcí stromeček v našem parku, v úterý Mikuláš a Bibinčiny narozeniny (doživotně takhle, promiň, dceruško :)) a ve středu oslava ve školce. Uf. Nestíhám pomalu ani mrkat (tohle píšu v metru) 🙂

No a jako již tradičně s nástupem prosince zmizela moje vánoční nálada, nemám chuť na koledy, pečení cukroví ani vánoční tvoření. Snad něco ještě přijde, až opadne ten narozeninovo-mikulášský nával, ale… už jsem nějak zvyklá 🙂 hezký advent aspoň vám!

Viki se už naučil říkat „správně“ Lenolt Megan, takže nám kousek legrace odpadl. Ale vynahrazuje to pilně různými jinými hláškami. Když jdeme ven a počasí není podle jeho představ, stěžuje si: „Mami, kapá na mě! Mami, venku vítu, venku nelíbí!“ A pokud jedeme v dešti autem, brblá „todle odobí je fuj!“ Milovník podzimu z něj zřejmě nebude 😀

V sobotu byl Lvíček s dětmi a tchyní popřát babičce k narozeninám, v neděli jsme s B vyrazily i přes vichřici do kina. Měla jsem strach, ale zvládly jsme dojet autem tam a dojít pěšky zpátky, nezmoknout, nezmrznout a sníst skoro celý velký popcorn šunka-sýr.

-A kterej poníček se ti líbil nejvíc?

-Hmm… Ten duhovej!

Tak aspoň na něčem se shodnem 😀 jestli mi někdo lezl na nervy, byly to Twilight Sparkle a Pinkie Pie. (Čtenáři nedisponující malými holčičkami ať se ani nesnaží tento odstavec pochopit.) Celkově byl ale film docela koukatelný.

Fotky zde a já jdu zesnout do houští, protože milé dětičky dnes, tři dny po změně času, usnuly v půl jedenácté, resp. v deset!!

A vadí mi to. Přitom čas by (relativně) byl. Jen se ho snažím věnovat jiným věcem, snažím se dodělat protřídění a uspořádání věcí v bytě, aby se to nemuselo honit před stěhováním nebo nedejpámbu po něm (představa, že jako tolik rodin naházíme náš provozní bordýlek do krabic a nepotřebných, starých a rozbitých věcí se zbavujeme až při vybalování, by Lvíčkovi spolehlivě přivodila infarkt).

Mělo být vlastně dávno hotovo. A já už vlastně taky všechno s výjimkou kuchyně už prošla, jenomže to stejně nebylo ono. Všechno se jen popřesouvalo z pokojů do komory, ze skříní do tašek, vyhodilo se minimum, prodalo ještě míň. Tak jsem se do toho vrhla znova. Lvíček stejně nebude spokojený. Ale třeba se dostanu aspoň do stavu „mno… udělal bych to líp a za desetinu doby, ale dá se v tom existovat“. No a třeba Bibi včera přišla do vyklizeného pokojíčku a nadchla se: „Tady je ale krásně uklizeno!“

Taky žiju Vánocema. Necelé dva měsíce na zařizování všeho, takže kromě dárků pro Lvíčka a pro děti ještě vymyslet celému příbuzenstvu dárky pro děti od Ježíška a pro B k narozeninám. S tchány jsme se vzájemně z kupování dárků vyvázali, ale to neznamená, že mi zatuhnou mozkové závity – výjimkou jsou pozornosti rukodělné, letos uvažuju o šípkovém sirupu do čaje a nakládaných sýrech. A tohle všechno, tedy kromě těch sýrů, chci zvládnout do konce listopadu, protože pak je to ve městě i na eshopech o nervy.

Zkrátka nenudím se. Ale psaní mi chybí. Tak jsem si předsevzala věnovat mu týdně aspoň hodinku.

Včera spustili letošní volební kalkulačku a první tři strany, co mi vyšly, mě zvlášť nepřekvapily: devadesátiprocentní shoda se Zelenými a Piráty, následoval STAN.

Zelené jsem volila posledně a přes programovou shodu už letos nebudu. Jednak nepřekousnu Stropnického a za druhé mi přijde, že ta strana nějak vyšuměla. Nepočítám, že by překročili 5% hranici, ale i kdyby ano, nějak jim už nevěřím. Naproti tomu o Pirátech vážně uvažuju. Fakt vážně. Ale reálně se asi rozhodnu až podle posledních průzkumů a možná i nějaké té předvolební debaty. STAN mě neuráží, ale opět, moc jim nevěřím a abych podpořila stranu, která se musí bát o pětiprocentní hranici, musí mě oslovit emocionálně a to se fakt u STANu neSTALo. „Zajištěná volba“ je pro mě TOP 09 – ti, pokud mě extra nenaštvou, jsou pro mě přes pár výhrad z parlamentních stran nejbližší možností.

Piráti u nás měli být dnes 8:00-11:00 na metru se svým vězeňským autobusem. Stavila jsem se tam cca ve čtvrt na devět cestou ze školky – byli tam jen kolportéři Pirátských novin. Původně jsem se chtěla zeptat, jestli autobus bude nebo ne, ale všichni byli dost zaneprázdnění rozdáváním a mně se do toho nechtělo vstupovat… měla jsem být trochu průbojnější, protože autobus přijel podle fb cca pět minut potom, co jsem odešla. Slibovala jsem si od toho, že se trochu něco dozvím a buď se nechám přesvědčit, nebo si to rozmyslím… teď jsem víceméně pořád tam kde předtím a na Čerňák kvůli tomu zítra fakt už nepojedu. (A malinko mě mrzí, že to nebylo líp zorganizované – vím, že vše dělají dobrovolníci, ale osmá a půl devátá je prostě rozdíl.) Nu což – ještě měsíc. Jen si přeju, abych bývala nenašla na kandidátce svého bývalého VŠ pedagoga (neučil tedy konkrétně mě, ale působil na mojí katedře), který byl před časem i u Zelených a obecně na mě působí dojmem „nacpu se, kam to jde a kde zrovna čuchám příležitost“.

A taky si uvědomuju, že jestli budu volit (možná s odřenýma ušima) pětiprocentní Piráty nebo sedmiprocentní TOPku, je už víceméně tak strašně jedno, když se ve vládě bude roztahovat čtyřicetiprocentní koblihář a o pár měsíců později se na Hradě na dalších pět let uvelebí Ovar… nevěřila jsem, že to bude možné, ale po mírném vzepětí a následném prudkém zklamání kolem voleb v roce 2010 to jde všechno z kopce, z kopce a ještě z většího kopce. Ještě chvíli a nakonec skončím v té mase, co k volbám vůbec nechodí…

Tohle ještě není slíbený příspěvek o hubnutí, i když tuším, že na něj brzy dojde – jestli se mi podaří splnit své předsevzetí, bude blogování jedna z mála činností, ke kterým se budu moct ve volných chvilkách uchýlit 🙂

Štve mě totiž, jak v poslední době pořád visím na mobilu – každou chvíli něco vygooglit, přihodit položku do nákupního košíku rozvážkové služby, odepsat na zprávu nebo prostě jen „kontrolovat“ sociální sítě, přestože mám pocit, že kontrolují spíš ony mě, jako na tomhle obrázku.

Že nějakou vůli přece jenom mám, to jsem si nedávno dokázala, ale neméně důležitá je vhodná strategie, a tady mám nevýhodu, že (ještě?) neexistují digitální dietologové. Aby mi řekli, co vynechat, co můžu v omezené míře a bez čeho se neobejdu 🙂 takže si to budu muset zkusit nastavit sama metodou pokus-omyl. Chtěla bych na celý červenec omezit zbytečné online aktivity. A předběžně si to představuju takhle:

Vynechat sociální sítě. Uvažuju o nějaké zběžné návštěvě jednou za týden. Výjimka – dětský Twitter, možná Instagram, pokud by se naskytla nějaká vážně neodolatelná fotka.

Omezit vše ostatní – četbu blogů, vyřizování mailů, ale i nákupy a vyhledávání koncentrovat do několika 10-15minutových oken za den. Pokusit se vše nejdřív řešit offline. Neznámé slovo, jehož význam nepotřebuju zrovna životně nutně hned, stejně jako skutečnost, že dochází máslo, si naškrábnout do diáře a vyřídit hromadně.

Ponechat pouze operativní komunikaci s Lvíčkem na Messengeru (ale i tam přemýšlet, jestli je zrovna vážně potřeba). A po večerech produkovat kvalitní a hodnotný obsah na blog 😉

A hyn sa hukáže, jak velký jsem si na sebe upletla bič.