Nejdřív jsem si říkala, že jako teda nic moc a nemít lístek zadarmo, asi bych litovala peněz. Ale nakonec se mi za dvě hodiny a kousek podařilo:

Vyslechnout přednášku Martina Lipára o e-výpůjčkách – nic, co by pro mě bylo extra objevné, ale na konci se „fasoval“ kód na výpůjčku zdarma 😉

Potkat stormtroopery, (asi) Össeana z Mycelia, strašidelného plyšového kocoura a Patricka Zandla s dcerou (toho jediného nemám na fotce, anžto mi to bylo trochu blbý).

Vyhnout se přednášce G. Maeilla, ke kterému mám averzi už od studií – ten člověk se prostě nacpe všude!

Nafasovat pro B. balónek od eReadingu a knižní omalovánky. (Jasně, že ještě nevymalovává, ale vymalovávám jí já a sakra mě to baví!)

Získat jedno XB-1 s povídkou od squire. Měla jsem naprosto v úmyslu ho zaplatit, ale když mi ho nabídli výměnou za kontaktní údaje a účast v soutěži, proč ne! (Byli mimochodem strašně milí, až mi bylo blbý, že je to pro mě tak okrajovej žánr.)

Pozdravit se se Sylvinkou, i když jsem při žádném z průchodů kolem jejího stánku nedokázala vychytat vhodný moment na trošku delší hovor.

Vystát pekelně dlouhou frontu u Albatrosu na tunu knížek pro B. + První stříbrnou knihu snů. (Za mnou si ji kupovaly dvě puberťačky, jak já se styděla! Kéž by tak Albatros přestal sabotovat eknihy…)

Zatočit si osudím u stánku eReadingu, udělat pět dřepů a při dalším losu vyhrát ebook o Hitlerovi.

Občerstvit se u expozice s vařením, kde se rozdávaly kousky koláče prezentující Vilemíny.

A nesehnat dárek pro tchána, ale to mi až tak neva, protože mám mimo jiné slevový kupón do Dobrovského na 20 %.

Tož, dobré to bylo!

(Výstaviště pět minut před začátkem… Koukala jsem mlsně po tomhle kafi, ale nakonec odolala – třeba příště ;))

Taky mě dokáže naštvat, když všichni kolemblogeři publikují nějakou řetězovku a zakončí to „no, ale všichni, koho čtu, už to měli, tak fakt nevím, komu to předat“. Takže si to normálně sprostě ukradnu od Radky, protože se mi to líbí… a vůbec, dlouho už jsem žádnou takovouhle masovku nedělala.

Bez čeho už půl roku neodcházím do peřin?

Stydím se, ale je to mobil. Návyk z dob, kdy jsem v noci kojila, a noční kojení znamenalo třeba i hodinu – a jelikož jsem tenkrát neměla Paperwhite, podsvícený mobil byla jediná možnost noční zábavy. Dřív jsem telefony v ložnici odmítala. Dneska ho mám místo kusu papíru s tužkou, protože u postele odjakživa potřebuju něco na poznámky – před spaním člověka napadají ty nejlepší myšlenky!

Svůdné sansoussi nebo pohodlné pyžamo?

Pyžamo vždy a všude. Čím pohodlnější, tím lepší. Uznávám, že svůdné to moc není, ale to je stejně při společném spaní s batoletem akorát kontraproduktivní 😉 Ale i bez toho – na ledviny (a taky na nohy a ramena) musí být teplo, i kdybych se kvůli sexu měla převlíkat 😛

Kniha?

Jistě! I když poslední dobou spíš ten Kindle a většinou – kvůli dítěti – ne před spaním. (Občas si čtu, když je při usínání nutná moje pozornost, ale ne interakce.) Ale kniha a noční stolek k sobě prostě patří.

Kosmetické rituály?

Ehm… namažu si pusu Niveou. Občas obličej krémem, a když odněkud přijdu namalovaná, tak se předtím odlíčím. Jednou za uherák namažu ruce a to je všechno.

Sklenička něčeho dobrého před spaním?

Ano, prosím 🙂 Doufám, že to nevyústí v alkoholismus, ale sklenička vína, půlka Frisca, slza radleru nebo půl prstu Jamesona je poslední dobou spíš pravidlem než výjimkou. Příjemně to uvolní a je to pro mě takový předěl za celým dnem s mrnětem.

Chrápu?

Když mám rýmu nebo moc piju (což se v poslední době neděje). Jinak ne. Doufám. Aspoň Lvíček mě kvůli tomu nebudí, což naopak neplatívá 🙂

Snídaně do postele?

Ani moc ne. Já jsem nešikovná, takže to vyústí v postel plnou drobečků, ne-li hůř.

A komu bych chtěla nakouknout do peřin já? Na prvním místě Puffin, bez té to nejde, fanynka všech challengí, tagů a řetězovek. Taky by mě zajímalo, v čem stylovém chodí spát Sylvinka, a nakonec – nevím, jestli nikdo nevyzval Janinu, nebo na to jen nemá čas? 🙂 Ale kdo máte zájem, nestyďte se a zapojte i bez štafetového kolíku!

Na svém vlastním blogu není člověk nikdy objektivní. Pokud se o to mám jednou pokusit, musím připustit, že to se mnou Lvíček někdy nemá lehké. Ilustrovat můžu několika dialogy z víkendu, po nichž musel vyrůst nejmíň o pět centimetrů:

„Já původně na toho lososa ani neměla chuť, ale když jsem v letáku viděla, že je v akci…“
„Tak jsi na něj chuť dostala, jo?“
(Pozn. red.: tak jsem začala vymýšlet jiný způsob úpravy než na pánvi, protože jsem nechtěla smažené, ale vyznělo to trochu divně ;))

„Brigitko, máma ti tady udělala na těch tkaničkách uzel…“
„Co povídáš, já tyhle boty už sto let neměla v ruce!“
„Dyťs jí je včera zouvala!“
„Ajo…“

„Mám vzít ten větší nebo menší batoh?“
„No aby se mi do kočárku ještě vešla taška.“
„No a to znamená větší nebo menší?“
„…Brigitko, co myslíš, když se něco má někam vejít s dalšíma věcma, je lepší, když to zabírá míň místa, nebo víc?“
(Jsem nevěděla, jestli si ji bude dávat mimo nebo do toho batohu, no!)

(Update: „Ta pizza je nějaká pikantní!“
„Jo? Nemá bejt moc z čeho!“
„Ne? To není pikantní kečup?
„To jo, no…“)

Když zmatkuju nebo z nesoustředění dělám nelogičnosti, říká L. „Nejaňuluj!“ A já mu děkuju, že mě má rád, i když jaňuluju… 😉

Na How I Met Your Mother jsme se začali koukat tuším někdy po třetí sérii. Nechtělo se nám. Všichni ostatní to adorovali, my viděli dva díly a nezakoukali jsme se. (Když jsem slyšela ten název úplně poprvé, myslela jsem si, že jde o týpka s úchylkou na starší, který svému vrstevníkovi popisuje, jak potkal jeho matku.)

Pak jsme mu dali ještě jednu šanci. A od třetího dílu dál to najednou začalo být super, děj jako by popisoval univerzální starosti lidí kolem poloviny „twenties“: navazování a udržování vztahů, hledání identity v práci, pařby s kamarády. (Hrdinové seriálu jsou starší než my, ale my si zas nějak zkrátili tu pařící/sebehledací dobu, takže se to v zásadě srovnalo.) Prvních pár sérií jsme dali za pár víkendů.

A vydrželi jsme až do konce, i když od čtvrté série to začalo jít dolů a ta předposlední už byla povětšinou doopravdy mizerná. Když mi došlo, že ta devátá se bude celá odehrávat jeden svatební víkend, protočila jsem oči – ale kupodivu (až na epizodu 14, což byl oficiálně nejhorší díl v historii) mě to docela bavilo.

Včera poslední dvojdíl a po deváté sérii už jsem věřila, že to bude dobré. A bylo, respektive se zakončením všech linií jsem – z dramatického hlediska – spokojená. (Jediné, co mě opravdu štve, je, že jsme se nedozvěděli jméno třetího M&L dítěte! :D) Ale nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Poslední díl totiž shrnul i ty smutné záležitosti, které zase patří k životu v late thirties/early forties. Viditelné stárnutí – nejen prošedivělé vlasy, ale i všemi představiteli krásně zahrané „zpomalení“, vyprchávání životního elánu. Konec starých přátelství, nebo spíš jejich vyšumění do ztracena, jak se každý člověk nebo pár vyvíjí jiným směrem. Při sledování víte, že je to přirozené, a ostatně to přináší i dobré věci (třeba vyšší postavení v práci), ale stejně je vám z toho tak nějak smutno.

SPOILER ALERT

A pak ta smrt Matky. Čekala jsem to, v několika článcích se o tom spekulovalo, ale stejně jsem řvala a řvala. Shodou okolností jsem měla rozečtenou knížku, kde se hrdinka vyrovnává s náhlou smrtí manžela – v jeho pětatřiceti letech. Jednak mi to přijde šíleně nespravedlivé, a za druhé se nutně vkrade strach, že se to může stát každému. Ted měl zestárnout s matkou a ne se na stará kolena zase dvořit Robin. (Já nikdy neměla moc ráda Robin :D) Ale potom by zase ztratilo smysl celé to vyprávění. A uznávám, že pointa to byla dobrá.

No jo.

Vím, že ty vymyšlené příběhy moc prožívám 🙂

Před Vánocemi jsem chtěla po mamince, aby se podívala, jestli nenajde doma originály babiččiných receptů na cukroví. Nenašla. Ale dnes, když hledala něco úplně jiného, je objevila – a přinesla.
Jenže kromě paklíku kartiček, kam mi v mých patnácti babička přepsala svoje vánoční trumfy, přivezla ještě jednu složku. A já jsem zírala: originály receptů, podle kterých babi pekla nejen cukroví, ale taky všechny svoje moučníky! Kolikrát jsem tesknila po její bábovce nebo vzpomínala na narozeninový dort. A teď je můžu zreprodukovat. Aspoň do té míry, jak to půjde – osobnost kuchařky je vždycky nenahraditelnou ingrediencí.
Ale stejně jsem nadšená.

Popravdě, jestli mi některý den nechybí být v Irsku, tak dnes – sice je státní svátek, ale nedá se nikam jet, protože všude jsou hromady lidí, atrakcí, oslav, zelené barvy a chlastu. Hezký český svátek o dni sv. Patrika jsem našla tady… a jestli máte to štěstí, že u vás čepují svatopatrické zelené pivo, dejte si i za mě 😉 já to snad napravím aspoň na ty Velikonoce a dnes bude muset stačit panák Jamesona 🙂

Už mě to nebaví. Podruhé za sebou jsem neodolala a pořídila si kalendář s recepty. Loni to bylo hlavně z toho důvodu, že jsem ho kupovala na poslední chvíli u Vietnamců a kromě něj byly na výběr už jen kočičky a koně, letos jsem se nechala zlákat mediálně prosazovanou Ivetou Fabešovou. Napohled vypadaly recepty krásně, ale až postupem času jsem zjistila dvě věci:

1) navenek honosně se tvářící recepty jsou často na základě „vyválejte listové těsto a vložte do něj náplň“ – tak určitě, ale na to fakt nepotřebuju kalendář. Ale to ještě dejme tomu. A

2) buď Iveta Fabešová, nebo ten, kdo (za ni) kalendář sestavoval, se na nějaké pozorné sestavování posloupnosti receptů celkem vyfláknul. Případně varianta tři, kartičky s recepty vypadly sazeči z ruky (vím, v dnešní IT době utopie) a ten je ke kalendářním týdnům přiřadil tak, jak je posbíral po zemi.

Jak si mám jinak vysvětlit, že na dnešní týden připadá recept na jidáše? Velikonoce jsou za osm týdnů, Zelený čtvrtek za sedm a půl. Koblihy, které by se ideálně hodily na tenhle nebo příští týden, jsou kdesi v listopadu. Loni jsem zase v kalendáři zírala na borůvkové palačinky v lednu, vánočku v listopadu a cukroví, kterému prospěje odležení, předposlední prosincový týden…

Vím, že spousta lidí ho odmítá, a v zásadě je chápu. Já mám k Valentýnu ambivalentní vztah: vítám ho jako každou příležitost něco slavit a importovanost mi sama o sobě nevadí, ale nemám moc radost z toho, že ho tlačí hlavně obchodníci se šperky, prádlem, čokoládou a květinami 🙂 Vždycky mi to připomene Den lásky ze Simpsonů. Takže kompromis: slavíme, ale nic si nekupujeme; bereme to jako příležitost vyjít si na večeři – a abychom to trochu shodili, většinou nevybíráme nic romantického. Před pár lety jsme si užili skvělý večer v Době kamenné, kde nám celý večer tykali namaskovaní pralidé, objednávalo se bušením do bambusu a jedlo rukama. Předloni šlo o výjimku z pravidla a čekala nás michelinská restuarace 🙂 Loni jsme nebyli nikde a mám pocit, že jsme neslavili vůbec. Jak je možné vytušit z předchozího postu (i když šlo o fikci ;)), letos máme rezervaci v hamburgrárně, tak jsem zvědavá 🙂 Na hubnutí se jeden večer myslet nebude…

Přesvědčila jsem se už mockrát, že u zklamání a neúspěchů většinou s odstupem zjistím, že mi vlastně byly užitečné. Taky jsem o tom na blozích psala. Ale přiznám se, že mi bylo vždycky svým způsobem líto, že jsem přišla o babiččin dům. Proběhly vlastně všechny zásadní fáze smutku, popírání, smlouvání a tak. (Doufám, že nikoho neurazí, že používám tenhle model, spojený obvykle s mnohem zásadnějšími událostmi – samotnou mě ale překvapilo, jak moc to na moje „truchlení“ sedlo.) Nejdřív jsem myslela, že to ještě nějak dopadne, pak měla vztek… nakonec, asi před rokem, přišlo smíření. Už mě ta myšlenka nebolela, ale uvědomila jsem si, že to místo – tedy původní, starý dům, který má s tím rekonstruovaným paskvilem společnou jen GPS lokaci – bylo pořád moje happy place.

Už není.

Po tom, co se stalo minulý týden, je mi na zvracení z představy, že bych byla s otcem spojená jeho rodným domem. Předtím jsem byla schopná uznat racionální argumenty a připustit, že bydlet tam by nám přineslo spoustu komplikací a problémů. Teď jsem poprvé reálně naprosto šťastná, že to nevyšlo.

Nevím, jak skončit, aby to nevyznělo moc ezotericky/sluníčkově/Coelhovsky… ale poslední roky mám pocit, že když si dost dlouho počkám, nakonec dostanu odpověď na všechno, co mi kdysi přišlo jako křivda, neúspěch nebo smůla. Snad to tak bude i dál.