Na How I Met Your Mother jsme se začali koukat tuším někdy po třetí sérii. Nechtělo se nám. Všichni ostatní to adorovali, my viděli dva díly a nezakoukali jsme se. (Když jsem slyšela ten název úplně poprvé, myslela jsem si, že jde o týpka s úchylkou na starší, který svému vrstevníkovi popisuje, jak potkal jeho matku.)

Pak jsme mu dali ještě jednu šanci. A od třetího dílu dál to najednou začalo být super, děj jako by popisoval univerzální starosti lidí kolem poloviny „twenties“: navazování a udržování vztahů, hledání identity v práci, pařby s kamarády. (Hrdinové seriálu jsou starší než my, ale my si zas nějak zkrátili tu pařící/sebehledací dobu, takže se to v zásadě srovnalo.) Prvních pár sérií jsme dali za pár víkendů.

A vydrželi jsme až do konce, i když od čtvrté série to začalo jít dolů a ta předposlední už byla povětšinou doopravdy mizerná. Když mi došlo, že ta devátá se bude celá odehrávat jeden svatební víkend, protočila jsem oči – ale kupodivu (až na epizodu 14, což byl oficiálně nejhorší díl v historii) mě to docela bavilo.

Včera poslední dvojdíl a po deváté sérii už jsem věřila, že to bude dobré. A bylo, respektive se zakončením všech linií jsem – z dramatického hlediska – spokojená. (Jediné, co mě opravdu štve, je, že jsme se nedozvěděli jméno třetího M&L dítěte! :D) Ale nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Poslední díl totiž shrnul i ty smutné záležitosti, které zase patří k životu v late thirties/early forties. Viditelné stárnutí – nejen prošedivělé vlasy, ale i všemi představiteli krásně zahrané „zpomalení“, vyprchávání životního elánu. Konec starých přátelství, nebo spíš jejich vyšumění do ztracena, jak se každý člověk nebo pár vyvíjí jiným směrem. Při sledování víte, že je to přirozené, a ostatně to přináší i dobré věci (třeba vyšší postavení v práci), ale stejně je vám z toho tak nějak smutno.

SPOILER ALERT

A pak ta smrt Matky. Čekala jsem to, v několika článcích se o tom spekulovalo, ale stejně jsem řvala a řvala. Shodou okolností jsem měla rozečtenou knížku, kde se hrdinka vyrovnává s náhlou smrtí manžela – v jeho pětatřiceti letech. Jednak mi to přijde šíleně nespravedlivé, a za druhé se nutně vkrade strach, že se to může stát každému. Ted měl zestárnout s matkou a ne se na stará kolena zase dvořit Robin. (Já nikdy neměla moc ráda Robin :D) Ale potom by zase ztratilo smysl celé to vyprávění. A uznávám, že pointa to byla dobrá.

No jo.

Vím, že ty vymyšlené příběhy moc prožívám 🙂

Před Vánocemi jsem chtěla po mamince, aby se podívala, jestli nenajde doma originály babiččiných receptů na cukroví. Nenašla. Ale dnes, když hledala něco úplně jiného, je objevila – a přinesla.
Jenže kromě paklíku kartiček, kam mi v mých patnácti babička přepsala svoje vánoční trumfy, přivezla ještě jednu složku. A já jsem zírala: originály receptů, podle kterých babi pekla nejen cukroví, ale taky všechny svoje moučníky! Kolikrát jsem tesknila po její bábovce nebo vzpomínala na narozeninový dort. A teď je můžu zreprodukovat. Aspoň do té míry, jak to půjde – osobnost kuchařky je vždycky nenahraditelnou ingrediencí.
Ale stejně jsem nadšená.

Popravdě, jestli mi některý den nechybí být v Irsku, tak dnes – sice je státní svátek, ale nedá se nikam jet, protože všude jsou hromady lidí, atrakcí, oslav, zelené barvy a chlastu. Hezký český svátek o dni sv. Patrika jsem našla tady… a jestli máte to štěstí, že u vás čepují svatopatrické zelené pivo, dejte si i za mě 😉 já to snad napravím aspoň na ty Velikonoce a dnes bude muset stačit panák Jamesona 🙂

Už mě to nebaví. Podruhé za sebou jsem neodolala a pořídila si kalendář s recepty. Loni to bylo hlavně z toho důvodu, že jsem ho kupovala na poslední chvíli u Vietnamců a kromě něj byly na výběr už jen kočičky a koně, letos jsem se nechala zlákat mediálně prosazovanou Ivetou Fabešovou. Napohled vypadaly recepty krásně, ale až postupem času jsem zjistila dvě věci:

1) navenek honosně se tvářící recepty jsou často na základě „vyválejte listové těsto a vložte do něj náplň“ – tak určitě, ale na to fakt nepotřebuju kalendář. Ale to ještě dejme tomu. A

2) buď Iveta Fabešová, nebo ten, kdo (za ni) kalendář sestavoval, se na nějaké pozorné sestavování posloupnosti receptů celkem vyfláknul. Případně varianta tři, kartičky s recepty vypadly sazeči z ruky (vím, v dnešní IT době utopie) a ten je ke kalendářním týdnům přiřadil tak, jak je posbíral po zemi.

Jak si mám jinak vysvětlit, že na dnešní týden připadá recept na jidáše? Velikonoce jsou za osm týdnů, Zelený čtvrtek za sedm a půl. Koblihy, které by se ideálně hodily na tenhle nebo příští týden, jsou kdesi v listopadu. Loni jsem zase v kalendáři zírala na borůvkové palačinky v lednu, vánočku v listopadu a cukroví, kterému prospěje odležení, předposlední prosincový týden…

Vím, že spousta lidí ho odmítá, a v zásadě je chápu. Já mám k Valentýnu ambivalentní vztah: vítám ho jako každou příležitost něco slavit a importovanost mi sama o sobě nevadí, ale nemám moc radost z toho, že ho tlačí hlavně obchodníci se šperky, prádlem, čokoládou a květinami 🙂 Vždycky mi to připomene Den lásky ze Simpsonů. Takže kompromis: slavíme, ale nic si nekupujeme; bereme to jako příležitost vyjít si na večeři – a abychom to trochu shodili, většinou nevybíráme nic romantického. Před pár lety jsme si užili skvělý večer v Době kamenné, kde nám celý večer tykali namaskovaní pralidé, objednávalo se bušením do bambusu a jedlo rukama. Předloni šlo o výjimku z pravidla a čekala nás michelinská restuarace 🙂 Loni jsme nebyli nikde a mám pocit, že jsme neslavili vůbec. Jak je možné vytušit z předchozího postu (i když šlo o fikci ;)), letos máme rezervaci v hamburgrárně, tak jsem zvědavá 🙂 Na hubnutí se jeden večer myslet nebude…

Přesvědčila jsem se už mockrát, že u zklamání a neúspěchů většinou s odstupem zjistím, že mi vlastně byly užitečné. Taky jsem o tom na blozích psala. Ale přiznám se, že mi bylo vždycky svým způsobem líto, že jsem přišla o babiččin dům. Proběhly vlastně všechny zásadní fáze smutku, popírání, smlouvání a tak. (Doufám, že nikoho neurazí, že používám tenhle model, spojený obvykle s mnohem zásadnějšími událostmi – samotnou mě ale překvapilo, jak moc to na moje „truchlení“ sedlo.) Nejdřív jsem myslela, že to ještě nějak dopadne, pak měla vztek… nakonec, asi před rokem, přišlo smíření. Už mě ta myšlenka nebolela, ale uvědomila jsem si, že to místo – tedy původní, starý dům, který má s tím rekonstruovaným paskvilem společnou jen GPS lokaci – bylo pořád moje happy place.

Už není.

Po tom, co se stalo minulý týden, je mi na zvracení z představy, že bych byla s otcem spojená jeho rodným domem. Předtím jsem byla schopná uznat racionální argumenty a připustit, že bydlet tam by nám přineslo spoustu komplikací a problémů. Teď jsem poprvé reálně naprosto šťastná, že to nevyšlo.

Nevím, jak skončit, aby to nevyznělo moc ezotericky/sluníčkově/Coelhovsky… ale poslední roky mám pocit, že když si dost dlouho počkám, nakonec dostanu odpověď na všechno, co mi kdysi přišlo jako křivda, neúspěch nebo smůla. Snad to tak bude i dál.

Miluju svoji dceru. Jsem ráda za fakt, že je Střelec, z několika důvodů: jednak to doplňuje náš domácí soubor ohnivých znamení (já – Beran, Lvíček… bez komentáře ;)). Jednak mě těší, že jsem ji „stihla“ v roce 2012 (nějak prostě nemám ráda trojky a třináctky), a jednak jsou Střelci prima, veselí, bezprostřední lidi.

Ale už víc než třicet let jsem zvyklá, že mám narozeniny v dubnu, a posledních deset, že Lvíček má v dubnu aspoň svátek. Když si něco přeju, nebo když chci Lvíčkovi udělat radost, a propásnu Vánoce, duben je naprosto ideální čas – dostatečně daleko od prosince, ale zase neinterferuje s prázdninami.

Jenže, krucipísek, Brigit nic v dubnu nemá! Ani v únoru, ani v březnu, ani v květnu. Dokonce ani o těch prázdninách. Už několikrát jsem se přistihla, že se zamýšlím, co jí koupím k narozeninám nebo k svátku, a pak mi dojde, že nejbližší příležitost je prvního června k MDD. (Sobotní svátek svaté Brigity, který by se dal v nouzi použít, je zas moc brzo po Vánocích a většinou se během ledna v tomhle ohledu nestihnu „rozkoukat“.)

Vím, že nepotřebuje mít svátek ani narozeniny, když jí chci něco koupit, ale… já jsem na to tak nějak zvyklá. Ráda dávám dárky „k něčemu“. Ta příležitost může být třeba i jen návrat z dovolené nebo návštěva, ale jsem ráda, když tam ta příležitost je.

Asi jí začnu dávat dárky ke svým narozeninám 😉

Je to tak vždycky: měsíc dopředu se těším na nějaký svátek, promýšlím, jak ho oslavím, a pak to odsunu, protože je ještě daleko. A týden předtím se najednou všechno vysype, stane se něco neočekávaného nebo se prostě jen navalí povinnosti a já jsem ráda, že si vůbec vzpomenu. Aspoň na blogu.

Čínský rok Dřevěného Koně začal už včera (našeho času vlastně dokonce předevčírem). Pro mě a Lvíčka by měl být mimořádně úspěšný, Briguli horoskop radí, aby míň pracovala a víc si hrála, což je myslím splnitelné 😀 A já se musím podívat, čemuže se to mám příštích dvanáct měsíců vlastně věnovat (vždycky věnuju tichou vzpomínku dědečkovi, který vždycky četl novinové horoskopy s poznámkou „tak se podíváme, jestli dnes nemám sedat za volant!“ – tahle formulace se tam totiž objevovala poměrně často. Děda neměl auto ani řidičák…)

Imbolc, tedy jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, je právě dnes. Jeho oslava, které jsme se zúčastnili na Kampě asi před sedmi nebo osmi lety, byla vlastně prapůvodním inspiračním zdrojem jména naší dcery. Doteď si pamatujeme na bandu „českých Keltů“, plížících se kolem ohně a rytmicky hučících „Bri-gi-ta, Bri-gi-ta, Oi-melc, Oi-melc!“

A zítra se sejde hned několik svátků – pochopitelně naše Hromnice (poslední důstojná příležitost odstrojit stromeček!) a americký Groundhog Day, ale letos ještě na druhého února připadá Super Bowl a musím se přiznat, že tenhle svátek prostě Američanům závidím. Celé dospívání jsem strávila přirostlá k televizním sportovním přenosům a strašně mě mrzí, že v ČR ani v Evropě neexistuje takovýhle (pasivní) vrchol sportovního roku, kdy by se člověk mohl vyřádit s přípravou finger food jedlého jednou rukou s očima přilepenýma na obrazovku. Finále Ligy mistrů? Meh… No nic, chápu, že většina mých čtenářů tohle postesknutí sdílet nebude. Ale když já jsem kromě někdejšího sportovního čumila (předtím mě spoustu let nenechal Lvíček, kterého sport nebaví, teď zase Briguš) taky reklamožrout, a i v tomhle směru by mě bývala tahle příležitost uspokojila 🙂 Možná bych měla závidět Lvíčkovi, který to zažije na vlastní kůži. Ale jednak vím, že se dívat nebude, jednak bych se nedívala ani já, protože americkému fotbalu rozumím asi tak jako mudla famfrpálu 🙂

Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela, vlastně několik měsíců (byť samozřejmě ne pořád), od doby, co jsem dostala odkaz a pustila si dvě videa. Kromě spousty neurčitého tlachání, které mi připomnělo prodejní akce a už tím ve mně samo o sobě nevzbuzovalo důvěru, jsem se tam doslechla „poselství“ ve smyslu – proč myslíte, že vaše děti jsou špatné, kamarádce byste tohle neřekli apod.

Pominu, že pokud by mi kamarádka třískla mobilem o zem nebo mě kousla do ruky, osopila bych se na ni podobně, jako na svoje dítě, pravděpodobně i hůř. Nemyslím si, že děti jsou špatné, ale ani si nemyslím, že jsou moudré: můj názor je, že se rodí jako vrcholně sobecké bytosti. Na tom není nic a priori zlého, pochopitelně jim to pomáhá přežít ve dobách, kdy jejich vlastní možnosti obstarávání zdrojů jsou omezené. Zároveň to je ale na překážku kooperaci se společností, bez které by jedinec taky nepřežil. Podle mě je cílem a účelem výchovy připravit děti na život ve společnosti – k jejich vlastnímu prospěchu. A to bez určitého omezování a vysvětlování, kdy je potřeba druhému ustoupit, prostě nejde.

Troufám si říct, že pokud se mi nelíbí, že dítě mě (nebo kohokoli jiného, kdo mu nijak neublížil) mlátí, kope a kouše, není to „otázka mých pohledů a preferencí“ (citát ze stránek Nevýchovy). A neuspěje ani myšlenka, že na batolata se to zkrátka nevztahuje. Stejně tak mám plné právo na to, aby se mi nelíbilo, že dítě záměrně rozebere nebo rozbije něco drahého nebo něco, co mu nepatří. Což se bude dít, i když mu budeme dávat ten nejlepší příklad. Já nevím, jestli si lidi nepamatují na svoje vlastní dětství, ale já přesto, že jsem patřila k hodně hodným dětem, o sobě vím, že v některých situacích jsem byla celkem spratek a bylo zkrátka potřeba jednoznačného zásahu dospělých, abych si zapamatovala, že se některé věci dělají a jiné nedělají. (A to byli všechno slušní lidi, moralizování u nás v rodině bylo poměrně málo a fyzických trestů naprosto mizivé množství, přesto je myslím špatně se jejich představy zříkat úplně a bezvýhradně. I když jsem snad nikdy od rodičů výprask nedostala, byla pro mě už jeho představa jakýmsi mementem něčeho, čeho se prostě nechci dočkat.)

Mně z toho všeho prostě vychází, že Výchova nevýchovou je zas jeden moderní bullshit…

Moje RSS čtečka neumožňuje zobrazování nepřečtených blogů starších než 30 dní. Občas to nesnáším, ale genericky mě to nutí mít ve svých feedech aspoň trochu pořádek – a někdy na to i hřeším, takže když nestíhám, cíleně odečítám jen ty blogposty, které se blíží „lhůtě spotřeby“. Aktuálně tak čtu spousty předvánočních blogů a stejně jako loni si víc vychutnávám vánoční atmosféru až v době, kdy už je definitivně po všem. Tak se moc nedivte, když najdete moje komentáře u něčeho, co jste už úplně zapomněli, že jste psali 🙂

Letošní leden mě baví taky proto, že není sníh. Samotnou mě to překvapilo, protože jinak sníh miluju, ale ještě si vzpomínám, jak zoufale jsem se tady loni prodírala závějemi. Nemuset denně vytírat louže ze sněhu a zametat kila štěrku v předsíni je hodně příjemné…

Co mě nebaví, je absence výletů a zážitků. O Vánocích a těsně po nich jsme měli až až ježdění po rodině a pak jsme se nějakou dobu regenerovali, nemluvě o tom, že ani deset stupňů bez deště není nijak zvlášť úžasné výletní počasí. Současných cca pět stupňů a mlha to ještě zhoršuje a na indoorové aktivity, které by bylo možné absolvovat s ročním dítětem, jsem ještě nějak nepřišla. Nápady?

(Jo, a asi bych si měla změnit wallpaper, než bude únor… :))