Promořená (31. týden)

Bibča se nám vrátila od moře a dokonce se dokázali s Vikim první den nehádat. No, možná to souviselo i s tím, že po dvou hodinách doma na tři hodiny usnula 🙂 přivezla Lvíčkovi olivy, Vikimu dva malý plyšáky a mně koření a náramek, který jsem slíbila, že budu nosit, takže tak činím 🙂

Mám obavu, že za to, jestli jsem nebo nejsem v zenu, fakt do značný míry může i kofein. Za minulý, kdy jsem měla slovy dvě cappuccina, jsem napočítala těch zenových dnů víc než za celý rok předtím. Nepřestala jsem ho pít nějak schválně, prostě jsem na něj přestala mít chuť, tak asi budu pokračovat v nastoleném trendu, i když mě maličko štve, že těsně předtím jsem si objednala tři čtvrtkilové balíky z čerstvákáva.cz 😀

Vikiho jsem nějak přechválila. Měla jsem dojem, že už je poměrně v pohodě, ale poslední dobou začal všechno destruovat a rozebírat. Za moje dvě minuty na WC dnes vyndal štůsek kapesníků z krabičky, odnesl je do koše, krabičku zmuchlal – a když jsem přišla a začala láteřit, omlouval se mi slovy „já nechtěl“. Jak někdo může omylem vyhodit hraničku kapesníků?! 😀 Ale asi se zase musí vyrovnat s tím, že zase zápolí o naši pozornost se ségrou. I když se na ni těšil a každý den se ptal, kdy přijede. Je to těžký. A pro nás taky. Oba je milujeme, ale když je s náma jen jeden, to je takovej božskej klid… holt to musíme všichni nějak vyválčit 🙂

Fotky zde.

Spadlo letadlo do kafíčka (26.-30. týden)

Aneb obrázky za červenec. Tak do toho.

26. týden

27. týden

28. týden

29. týden

30. týden

A dohánění restů. Jde mi to ztěžka, protože teď o prázdninách střídám týdny Lvíčkovy dovolené, kdy jsme skoro pořád někde v luftě, a týdny, kdy jsou děti ve školce a já se věnuju shánění práce a dohánění domácnosti. Chtěla bych psát častěji a chtěla bych psát víc. Asi se kvůli tomu budu muset víc zorganizovat 🙂

Kde začít? Práci pořád nemám. V červenci moc nabídek nebylo a co bylo, z toho se mi buď neozvali nebo ozvali se zamítnutím. Pár věcí je ještě v běhu, no a budu doufat, že se třeba ještě něco objeví – ale jinak už jsem k prohledávání inzerátů čím dál skeptičtější, začíná mi to připomínat situaci před sedmi lety, kdy mi z AVG na přímo poslaný životopis ani neodpověděli a o několik týdnů později, když mě tam poslala personálka, mě na tu samou pozici vzali. Mno. Tak uvidíme.

Heatwave. Jasně. Na to se přeřvávají dva tábory „vedro k padnutí“ a „je léto, co chcete“. Bez mučení přiznávám, že mi mnohem víc vyhovoval model loňského a předloňského léta, kdy teploty nejdou přes třicítku, nebo maximálně jeden dva dny 🙂 moje optimální životní teplota je tak maximálně osmadvacet… no jo no… jako přežiju to taky, ale léto s teplotami 23-27 mám osobně radši 😀

Vánoce. Za necelých pět měsíců, dokonce jsem vás tady chtěla oblažit blogpostem, ale prošvihla jsem to a následně jsem prošvihla i „za pět měsíců bude konec roku“, tak už na to dlabu a jen se vám přiznám, že už asi čtrnáct dní poslouchám denně online rádio Christmas FM 😀 každej rok to chodí nějak dřív (a nebojte, v listopadu mě budou Vánoce stresovat stejně jako vás).

Bríga je v Bulharsku u moře s babičkou. Vrací se v sobotu. Chybí nám, nejvíc Vikimu, který brečí každou cestu do školky, že tam nechce být sám. Trochu pomáhá, když jede na kole, má míň prostoru myslet na sebelítost. V úterý se mi na posledním rohu zaseknul, i musela jsem ho k vrátkům odnést. Na tom úseku parkují v boční uličce auta učitelek. Když jsem se ho od vrátek snažila nalákat na oblíbenou Pavlu, začal lkát „Pavla tady dneska není, Pavla tady nemá auto!“ Jak si toho dokázal všimnout, když jsem ho kolem těch aut nesla brečícího a vztekajícího se, to fakt nevím. Bez komentáře ponechávám, že už několik měsíců bezchybně na první pohled pozná a přiřadí auto k vyučujícímu. Petrolheadí geny nevyčuráš.

Jinak má Viki střídavě období, kdy je zlatej, a období, kdy se vzteká a kňourá – což je pokrok, protože první dva měsíce po nastěhování to bylo téměř nonstop období, kdy se vztekal a kňoural. Minulý týden na dovolené to s ním bylo moc fajn, včetně toho, kdy jsme v půlce týdne chytly s B střevní virózu (B tři dny před odletem k moři) a tak jezdil s Lvíčkem dva dny na výlety sám. Nejspíš ale tím, že jsme v pátek tancovali kolem odjezdu Brígy, tak v sobotu ještě ok (zoo Zájezd), ale v neděli ve Kbelích byl úplně ultraprotivnej. Aspoň tam ale uplatnil hlášku z titulku (aktuální největší sranda je nějak vtipně přetvářet věci – třeba hlásí, co všechno bude na grilu: maminka na glilu… Děti z Carcassone na glilu… boty na glilu… a když se minulý víkend naučil Spadla lžička do kafíčka, najednou do kafíčka padalo všechno – včetně letadel).

Psala bych dál, ale paměť už vynechává. Podívejte se na fotky, snad je zvládnu i okomentovat. Tak si užijte srpen, měsíc akčních nabídek papírnictví „back to school“, výročí ruské okupace a Lvíčkových narozenin. Míru zdar!

Čtenářská výzva v poločase

Už několikátý rok dělám Čtenářskou výzvu. Zajímavé je, že mě baví jen tahle – dostalo se mi „do očí“ pár výzev v angličtině nebo naopak sebraných dohromady komunitou, ale z těch jsem nedokončila ani jedinou. Na Čtenářské mě baví, že má jasně stanovený počet – dvacet na rok, ani míň, ani víc – a část z kritérií se vždycky dá napasovat na knížky, které si tak nebo tak chci přečíst, zatímco jiné položky mě přivedou do neznámých zákoutí literatury a obvykle je to výlet moc příjemný. Některé ze svých nejlepších čtenářských zážitků bych si bez výzvy vůbec nepřečetla nebo donekonečna odkládala, třeba Egypťana Sinuheta, Deník Anne Frankové nebo Na západní frontě klid.

Letos mi to nicméně moc nejde. V tématech a kategoriích se nemůžu najít, ať už jde o knížky, které už mám, nebo o takové, které plánuju přečíst. K polovině výzvy se tak v polovině roku blížím vcelku váhavě. Ale ono se to nějak poddá.

Čtenářská výzva 2018 – témata

1.) kniha, která byla zmíněna v jiné knize – ještě nemám, uvažovala jsem o Věčně zpívají lesy (četla ji Anne Frank), ale špatně se mi shání, takže to budou Bouřlivé výšiny, které mi přijde, že jsou zmíněné v každé druhé angloamerické knížce o vztazích 😀

2.) kniha autora, který žil ve vašem kraji – řeklo by se, že Praha je lehká, ale popravdě zase – jak v tom množství vybírat? Chtěla jsem, aby platilo „žil“, tj. už nežije (ačkoli to není přesně specifikováno), a aby i ta knížka měla aspoň odkazy k Praze, a v tom mi vyhověl Kosmonaut z Čech.

3.) kniha s vánoční tematikou – Vánoční vražda a jiné povídky

4.) kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy – tohle je ořech! Zatím jsem nenašla nic pořádného (a nechci Jane, chci fakt českou Janu), poradíte něco?

5.) kniha, která má čtyřslovný název – chystala jsem se na Jsou světla, která nevidíme, ale nakonec jsem dřív přečetla Tři dámy na zhubnutí (nojo, no).

6.) kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození – Čtyři roční doby od Kinga, velmi příjemný objev. Druhá varianta byl Schindlerův seznam.

7.) kniha, podle níž byl natočen seriál – ve frontě mám Příběh služebnice.

8.) kniha od slovenského autora – ech, pořád nevím, kamarádka mi má přinejhorším půjčit Jsem máma od Kristíny Farkašové 😀

9.) kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera – snad Mlýn na mumie, případně Zvuk slunečních hodin

10.) Kniha s tematikou moře – Sůl moře, opět jen ve frontě

11.) Kniha od více autorů – Vášnivý lhář (nojo, no #2)

12.) Kniha s válečnou tematikou – asi tam přeteče ten Schindlerův seznam nebo Jsou světla, která nevidíme… ale i kdyby ne, o tenhle bod tedy strach nemám 🙂

13.) Kniha poprvé vydaná před rokem 1950 – Na západní frontě klid (opět pecka)

14.) Kniha s ročním obdobím v názvu – Píseň zimy anebo Pražská zima, podle nálady

15.) Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice) – další, kde zatím nevím, ráda bych si přečetla Pojízdný krámek snů, ale není to ebook, fňuk

16.) Poslední kniha (již nežijícího autora) – další, co mi dává zabrat, asi to lehce obejdu knihou, kterou napsal umírající lékař When breath becomes air

17.) Kniha žánru, který běžně nečtete – nějaký horor nejspíš, ale moc se mi do toho nechce

18.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně – mám rozečtený Skleněný pokoj

19.) Kniha o jídle – Láska s chutí makronky (ale není to tak blbý jak to zní!)

20.) Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha) – buď si půjčím od tchyně Raději zešílet v divočině, nebo počkám na druhý díl Medvědína…

Samopláčce

Viki má novou oblíbenou kratochvíli. Nejdřív vysvětlím – populární ukolébavku Vyletěla holubička jsme odjakživa zpívali jen do třetí sloky, ale pak někdy Lvíček dětem zazpíval tu čtvrtou a ony ji dílem nenávidí, dílem je fascinuje. Hlavně Viktorka. Bríga prostě zahlásila, že to nemáme zpívat, ale Viki si libuje v sebedojímání a zpívá si ji sám, pořád dokola.

„Dyt me nechtet milovati, nechtej ty, nechtej ty,“ vyje tklivě. Při druhém, nejpozději třetím opakování se mu začne krabatit bradička: „Plot ona ho nechte milovati?!“ a nakonec si mi vyleze na klín, rozpláče se a musím ho chlácholit, že to určitě dobře dopadne, každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. A za pár hodin se to opakuje. Zjevně si v tom – asi na principu diváckého modelu telenovel – nějak zvráceně libuje.

angelika

Napůl sladká cola

„A komu tím prospějete, co?“ měla jsem chuť zařvat, když mi včera v branické nádražce na prosbu, jestli mají „nějakou colu bez cukru“ donesli Royal Crown Colu Slim, která inzerovala „o 50 % méně kalorií“ a „lehčí díky přídavku stévie“.

Vrátit jsem se to neodvážila (nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem fakt říkala „bez cukru“ nebo „dietní“), ale měla jsem vztek. Polovina kalorií je u sladké limonády pořád poměrně dost – a hlavně mi úplně uniká cílová skupina. Mám dojem, že konkrétně u coly existují dvě až tři skupiny spotřebitelů:

  1. žádná umělá sladidla, chci poctivou chuť plnou cukru! – a ti se toho kvůli přídavku stévie nedotknou
  2. chci minimum, nejlépe vůbec žádné kalorie – a ti do toho nepůjdou, pokud budou mít volbu v jakékoli jiné značce, kvůli tomu polovičnímu obsahu cukru
  3. hlavně když to chutná dobře, a pokud to bude mít míň kalorií, tím líp – to je trh, který obsadila Pepsi Max a Coca-Cola Zero, a zřejmě i prostor, kam míří i RC Cola Slim… jenomže tihle spotřebitelé už vidí od zmiňovaných značek, že to jde i úplně bez cukru a bez velkých dopadů na chuť.

Ale tak možná ze mě mluví jen dietářská uraženost 😀

Nečekaná svatba (25. týden)

Totiž, pozvánka na tu svatbu nám doma ležela už několik měsíců. Ale za prvé byla jen pro Lvíčka (od jeho kolegy z práce), za druhé jsme ještě neměli mít auto a za třetí jsme měli mít děti – jenže o děti se přihlásila babička, auto Lvíčkovi ze servisu vrátili už před víkendem a vzhledem k tomu, že spousta svatebních hostů onemocněla, nebyl problém „plus one“. Byla příšerná zima a bylo to asi hodinu cesty, takže Lvíček jako řidič nemohl pít, ale nepršelo, se ženichem a nevěstou jsme si dali panáka kofoly a většinu svatby prokecali s kamarádem, kterého známe asi patnáct let a L ho natáhl k nim do firmy, takže za mě velmi pozitivní. Cestou domů jsme se stavili v novém tuchoměřickém outletu a musím teda říct, že mě tam nic extra nezaujalo (kromě Hamleys 😀 ), ale obchodů je tam zatím jako not na buben, tak se to třeba ještě rozjede. Prostředí každopádně hezký (podle L obšlehnutý Dubai Mall 🙂 ).

Mno. Viki si snad konečně začíná zvykat na nové bydlení, kéž to vydrží. A Bríga přestane kašlat, když Lvíčkovi zítra začíná dovolená 🙂

Fotky zde. (Timestampy jsou nějak úplně rozhozené, je tam asi o šest hodin víc, vůbec nevím proč – na nejnovějších fotkách už to nemám, tak jsem se rozhodla neřešit.)

Žofín a Petřín (24. týden)

Jsme bez auta. Náš samochod si dává relax v servisu, kde mu dávají do kupy blatník (půjde vyklepat, yay!) a okolní součástky. Čekal nás první víkend, kdy jsme neměli k dispozici auto, takže jsme naplánovali aktivity v centru Prahy dostupné MHD. Hlavně v sobotu byly děti nadšené a docela dost toho i ušly (Národní divadlo > Žofín > Quadrio > Františkánská zahrada > Staromák > metro Národní), hlavně ve Františkánské zahradě se jim líbilo moc; a nám taky, jen jsme tam zrovna schytali polední vedro. Vláček na Žofíně dobrý, ale je to malinký, no a místní hřiště… v obecných měřítkách asi dobrý, ale nemůžu z hlavy vyhnat (a na internetu najít někde vyfocené) to krásné kamenné, co tam bylo, když jsem byla školačka na přelomu 80. a 90. let a chodili jsme tam skoro denně s družinou. A „dietní“ zmrzlina v Crème de la Crème mě nenadchla až tak moc, jak jsem si slibovala. Nicméně celkově výlet moc fajn.

Neděle byla trochu slabší, všechno nám ujíždělo, cesta na Petřín se protáhla, a navíc jsme ještě nebyli úplně fit a hlavně Lvíček se trochu přetáhl. A děti zlobily (asi toho měly taky moc, já se zkoušela zasazovat, že si popojedeme třeba jen do Centrálního parku na hřiště, ale byla jsem přehlasovaná… příště si budu stát na svým 😀 ). Ovšem – lanovka super, káva v Café Lounge super (to fakt stojí za těch pár kroků zacházky!) a taky jedno nečekané setkání s kamarády z dob, kdy jsem ještě ani neznala Lvíčka. Po piknikovém obědě (obě děti si dvakrát kously řízku a řekly, že už nechtějí – příště se vykašlu na to, abych jim je v deset večer smažila! 🙂 ) vzal Lvíček Vikiho na rozhlednu (takový náš rodinný iniciační rituál, obě děti tam vystoupaly léto po svých třetích narozeninách) a já Brígu do bludiště. Kozule pak usnula cestou domů v tramvaji…

24. týden zde

Obyčejná lidská slušnost

Nechápu, proč si na tom jako národ tak lpíme. Že se udělala po válce sviňárna – dokážu to pochopit, ta doba byla zjitřená a potřeba pomstít se Němcům bez rozlišování zjevně velká. Ale myslela bych, že po víc než sedmdesáti letech budou naši čelní představitelé schopní uznat, že to bylo špatně. Plošně odsunout velkou část obyvatelstva, která se provinila jen příslušností ke špatné národnosti a jejíž příslušníci dost možná ani skutky hitlerovského Německa nepodporovali a neschvalovali. Protože Angela Merkel má podle mě naprostou pravdu. Aspoň mně to optikou oněch 70+ let poté přijde na stejné úrovni, jako šmahem odsoudit a zlikvidovat všechny Slovany, Židy nebo třeba muslimy. Oh, wait…

Shodou okolností jsem zrovna dočetla Jako zabít ptáčka a vidím tam mnohem víc paralel vztahu maycombského okresu k černochům se vztahem Čechů k Němcům, než by se mi líbilo. Všichni teoreticky vědí, že jsou si lidé různých ras a národností rovni, ale stejně – pokud běloch obviní černocha (a to i z něčeho, co černoch fyzicky nebyl schopen spáchat), je zkrátka černoch vinen, protože oni už takoví jsou. Podle obdobné logiky jsou zřejmě všichni Němci zodpovědní za válku, a to i kdyby nebyli. Ráda bych připomněla, že to je myšlení Jihu v polovině třicátých let minulého století. Neměli bychom být už přece jenom trochu dál?

Zmrzlinový ráj pro hubnoucí?

Už je to nějaký čas, co jsem se dozvěděla, že Crème de la Crème na Starém Městě má v nabídce stévií slazené, nízkotučné, prostě „dietní“ zmrzliny. A jako ostřílená hlídačka váhy jsem si umínila, že to bych měla někdy ochutnat. O víkendu se mi naskytla příležitost, když jsme byli bez auta v centru (Žofín a Františkánská zahrada), odkud to bylo kousek. Z nabízených příchutí jsem si nejdřív vybrala pistácii, ale pak jsem to změnila na slaný arašíd… a popravdě, moc nadšená jsem nebyla. Malá porce zmrzliny, pro kterou mi byla obsluha vzadu (že prý ty „zdravé“ chce málokdo), byla sice prvních pár lžiček výborná, ale působila dost přeslazeně a měla jsem problém ji dojíst. (Stejnou nesnáz měly u svých klasických sladkých zmrzlin děti, ale ty jsou holt zvyklé na nanukové Eskymo nebo točenou Opočenskou, takže nechci tvrdit, že to byla vina od pohledu nešizené místní čokoládové.)

Kopeček za 45 korun mi nepřipadá v samotném centru nijak předražený, ale bohužel mě neoslnil natolik, abych tam za ním plánovala ještě někdy zajet. Spíš, když budu mít chuť na dietní zmrzlinu, si zase zamrazím do nanukových formiček tvaroh s ovocem… ?

Čtenářský trojboj

Ohledně čtecích návyků se liším od většiny populace. Jednak mám radši ebooky než papírové knížky, a jednak mi nedělá problémy číst víc knížek najednou. Popravdě řečeno, většinou nevydržím nečíst víc knížek najednou. Obvykle to ale znamená, že čtu jednu papírovou a jednu na Kindlu, nebo mám k jedné beletristické knížce rozečtené dvě populárně naučné, případně se nemůžu rozhodnout, do které knížky se začtu, ale po první desetině se přikloním k jedné a tu dočtu. Tentokrát jsem se ale rozhodla číst tři knížky na Kindlu opravdu paralelně. 12 procent, 22 procent, 29 procent, pak 40, 50… vždycky jsem jednu dorovnala a otevřela další. Byla to jedna dámská limonáda (Tři dámy na zhubnutí; tenhle žánr je tak trochu moje guilty pleasure – ale i tam jsou obrovské rozdíly v kvalitě a Lucy Diamond patří určitě k těm lepším autorkám), jeden současný, trochu „srdceryvný“ román (ale v tom nejlepším smyslu – Medvědín) a knížka o výchově, konkrétně Líný rodič. Ten z nich byl nejslabší a musím říct, že kdybych byla líná si to přečíst, o nic bych bývala nepřišla 😀 Jinak mi ale vyhovovalo moct si odpočinout od emocionální náročnosti Medvědína u vztahových veletočů tří Birminghamanek a to zase příležitostně shodit fejetonovým omíláním „proč byste měli děti nechat žít“ na sto a jeden způsob (ještě, že je ta knížka aspoň krátká).

Když jsem dočetla, připadala jsem si hrozně dobře – vůbec se mi to v hlavě nemotalo, bylo to, jako bych střídala dejme tomu Přátele, Ordinaci v růžové zahradě a Toulavou kameru. Ale z nějakého důvodu jsem pak docela dlouhou dobu chtěla číst zas jen jednu knížku najednou… 🙂