Fakt je dneska poslední adventní? A fakt je za čtyři dny Štědrý den?
Nestíhám, nestačím. V lednici jsou dvě těsta, napečeno není. Zabaleno nemám, má jen L. pro svoji rodinu. Zvládla jsem velkou část úklidu, ale zloprckové stejně za půl dne všechno zaneřádí. Ale Vánoce budou. A věřím, že budou fajn. Pouštím si koledy, pálím františky a advent pěkně uplývá. Jen se mi fakt nechce věřit, že za čtyři dny už bude po všem.
Padesátý týden, to je síla! Tentokrát jsem výjimečně zvládla nahrát fotky už dnes (protože potřebuju zálohovat mobil + aktualizovat). Taky je jich málo. Už nějak nestíhám ani fotit 😀
Lvíček byl v pátek naposled v práci (a dnes a včera si ještě vyžral hromadu failů v rámci své pracovní pohotovosti). Já strávila včera večer asi hodinu prací na vánočních přáníčkách a místo abych měla radost, jak jsem si zacraftila, měla jsem celé dnešní dopoledne návaly úzkosti a paniky z toho, že jsem radši neuklízela. Ono pomalu na každém čtverečním metru je tady nějaký rest a začíná mě to nějak zavalovat, v tomhle Vánoce sajou.
S Vikoušem začíná být hrozná sranda. On je celkově dost splachovací, pokud ho něco fakt nebolí – nechá si třeba bez problémů polít obličej vodou a ještě se tomu řehní. Řehní se všemu. Když si při přebalování najde pindíka. Když na něj děláme baf. Když mě chytá za nos (a nechce si nechat vysvětlit, že to docela bolí). Je to srandista. A malej inža. Tlačítka, kabely a šroubky všeho druhu, to je jeho. Musela jsem začít zamykat pračku.
Bibina je taky srandistka. Včera s Lvíčkem odkoukali Epizodu IV Hvězdných válek – pro všechny z nás to byla premiéra, ale my s Vikim jsme sledovali jen tak po očku. Dneska půlku z Epizody V. Zasvěceně řeší, co dělá Leia, kam šel „Kluk Skajvolkr“ nebo proč má planeta dva měsíce („jakto dva Měsíce? Má být jeden Měsíc?!“). Nejlepší byl ovšem dotaz, když někam vešel stormtrooper „a koho zabije?“
Prasklo mi krycí sklíčko na displeji, které jsem si po nehodě radši objednala z ebaye. Několikrát. Budu si muset objednat znova. Ideálně tak deset.
Řeším zápis do školky. Sem mi tříletou určitě nevezmou, tak uvažuju, jestli mám větší šanci v Řepích, na Hůrce nebo jestli bychom ji zvládli dovážet na Petřiny, kde má trvalé bydliště (a mohla by ji občas vyzvednout babička). Případně jestli se na to vykašlat a dát ji sem do soukromé. Už teď by užila větší docházku než dvě dopoledne týdně, vždycky se do Klubíčka úplně třese. Dole staví novou budovu školky, tam by mohla být šance, že po zdvojnásobení kapacity by se vešli i tříleťáci, ale to se začátkem nového školního roku ještě určitě nebude… Decisions decisions 🙂
No a příští týden snad svorně s L. a dětmi doženem všechny resty – nějaké to cukroví, generální úklid, finiš posledních dárků. Stromeček už je na balkoně a Bibina z něj má oči navrch hlavy. Minulý týden chtěla skoro každý den číst vánoční leporelo s Krtkem 😉
Jo! A vypadá to, že asi po deseti letech nejsme ani na jeden svátek vánoční zvaní nikam na oběd, takže budu řešit menu 😉 jdu se ponořit do časopisů! Kachnu ani už letos nechci, co děláte (lehčího a vhodného pro děti) vy?
Včera se prohlodal Vikoušovou spodní dásní první zub. Má ho, chudák, skoro o 45 stupňů naštorc proti linii čelisti, už začínám šetřit na rovnátka…
Taky jsme byli na desetiměsíční prohlídce (prý novinka, ani na ni nemáme kolonku v průkazu) – obvod hlavy už má větší než Brigule (47 proti 46 cm), váží asi 9400, leze, staví se, má slovní zásobu cca pět slov a dokonce na pokyn převedl náznak zamávání – paní doktorka byla spokojená, další prohlídka v únoru.
Být mladším sourozencem je ovšem specifický úděl…
A za čtrnáct dní jsou Vánoce. No maucta.
Prosinec. Začíná přituhovat. Kromě adventu, nadcházejících Vánoc a Mikuláše jsme ještě zařizovali Bibinky narozeniny. Více ve fotopříloze, jenom dort jsem zachytila jen na velký foťák, takže to doplním možná později.
PS: Vikouš se naučil „dávat pusinku“ – když mu řeknu o pusinku, otočí se a pootevře pusu 🙂 „jak jsi velký“ ho pořád nejsme schopní naučit, ale dneska ráno, když viděl, jak se Lvíček obléká do práce, začal nekoordinovaně šermovat jednou rukou a připadá nám, že to mělo znamenat „pápá“ 😀
Něco jako v tomhle vtipu.
Vikouš měl na sobě nový svetr a popatlal si ho vyplivnutým (skutečně jenom vyplivnutým!) napůl rozžvýkaným rohlíkem. Chtěla jsem ho ještě zrecyklovat, rohlík byl jen na povrchu a na malé výměře, ale dva tři drobečky byly zakutané trochu hlouběji mezi vlákna, tak jsem svetřík olízla a zkusila je odloupnout.
Zrovna šla okolo Brigule a zaujatě se zeptala: „Chutná ti blinkání?“
Některý věci se prostě vysvětlit nedaj.
Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit. Z batolete se nám dnes stala předškolačka.
Chodí na nočník. Chodí do miniškolky. Mluví jako kulomet. Je chytrá. (Už dokonce přišla doba, kdy mě předčila inteligencí, a to jsem teda doufala, že ještě aspoň dva tři roky nebude.) Dobře šplhá. Krásně zpívá. Umí většinu barev, počítat do dvanácti a hromadu anglických nursery rhymes. Vydrží celovečerní animák, ale knížky pořád jenom leporeloidní, u příběhu bez obrázků nevydrží. Ráda modeluje a čmárá.
Pořád zlobí s jídlem. Nerada chodí. Na brášku je někdy strašně hodná, mazlí se s ním a krásně hraje, jindy na něj ječí, mlátí ho a trhá mu z rukou, cokoli v nich zrovna má, včetně opěrných bodů. Nedokážu jí vysvětlit, že na „stůj“ musí poslechnout a zastavit. Maluje pořád jako roční dítě – tchyně se ptala, jestli na tříleté prohlídce namalovala hlavonožce, to tedy tak leda hahaha, ještě, že se tady nemaluje. Ale dostala dnes velkoformátovou magnetickou malovací tabulku a najednou z ní začaly lézt docela slušní šneci, myšky atd., takže ono to asi půjde.
Nějak si s ní nedokážu spojit to miminko, kterým před třemi lety byla. Pamatuju si ji tak do Vikoušova věku, pak je cca rok černá díra – asi milosrdná amnézie – a pak až téměř dvouletou v době stěhování do Měcholup. A od té doby už je to parťačka, výletnice a úžasná a vtipná holka.
Moc tě miluju, Bibi.
Bibina včera rozbila talířek. Ještě po Lvíčkovi, dostala jsem památeční soupravu hlubokého a mělkého od tchyně, když se narodila. Nedělala jsem z toho bůhvíjakou aféru, přece jenom, s tím se u dětí musí počítat, ale považovala jsem za vhodné ji pokárat, že u stolu se nedělají blbosti a že talířek je rozbitý a už nepůjde spravit. „To se slepí!“ zlehčovala to Brigule. „To se teda neslepí,“ usadila jsem ji.
Pak jsem mluvila s mámou a B. protestně „zavolala“ dětským mobilem „babičce Mijce“. „Ahoj babičko!“ hulákala. „Co žikáš? Že se to fakt slepí? Jo, tak jo.“
Nová dimenze alibismu vynalezena!
Konec roku začíná nabírat na obrátkách. Hromadně se omlouvám všem, jejichž blogy nestíhám číst, čtečka na mě aktuálně řve 122 nepřečtených a to se snažím tam udržovat fakt jen to, co mě zajímá.
V sobotu jsme byli s mužem poprvé od porodu Vikouše spolu sami venku. V Le Burger, fotoreportáž v příloze. Až na drobné mušky (rozmáčené steakové hranolky, zaměněná houska u burgeru, pán vedle chtěl burger dne, ale nepálivý, a donesli mu ho normálně s jalapeňos…) jsme byli fakt spokojení, jídlo dobré, posezení fajn. Jenom Lvíčka trochu urazili při placení, když na účet s útratou 773 korun položili dotaz, jestli chce dát (při platbě kartou) dýško, on odpověděl „80“, načež mu na terminálu nastavili 780 Kč 😀
Vikouš odloučení přežil, ale začal se mi neustále táhnout v patách s mumlavým „mama… mama“, asi abych mu zase někam neodešla 😀 Konečně se mu asi klube první zub, na dnešek obě děti spaly totálně mizerně, jeho jsem kojila snad každou tři čtvrtě hodinu, mám rozkousaný bradavky, záda v háji… veselé to je, veselé. Ale! Mám snad konečně doma většinu dárků (zbývají už asi jenom ty jedlé / kosmetické, a to bude easy) a dokonce i rozposílané „dopisy Ježíškovi“. Uf uf. Ještě upéct v pátek dort B. k narozeninám a pak už až do Štědrého dne nebudou strašit žádné deadliny 🙂
Takhle to mám ráda. Vítej, prosinče.
Blog bude zítra. Zloprcky jsem uspávala na střídačku do půl dvanáctý.
Včera jsme měli první společný opušťák od porodu Vikouše. Nechali jsme obě děti na tři hodiny spolu doma, kde je hlídali děda s babičkou. Viki je zrovna v období separační úzkosti, takže když mě uviděl a nemohl hned ke mně do náruče, rozplakal se, a celý zbytek večera (asi dvacet minut) se mě držel jak klíště.
Dneska ráno si s ním Lvíček hrál v posteli, já za nimi přišla a chtěla si ho vzít, načež L. dělal, jako když mi ho dává, a na poslední chvíli si ho strhnul zády zpátky na sebe. Tomu se to pochopitelně moc nelíbilo, začal kvičet, ale pak se uklidnil, zase šel ke mně a L. to zase zopakoval. To už se mi nelíbilo, měla jsem po včerejšku pocit, aby se nebál, že mu zase chci zmizet… takže příště už ho Lvíček u mě nechal. Vikuláš se vteřinu tulil, pak se zvednul do kleku, otočil na L. a nadzvednul ruce k uchopení v podpaží, jako by říkal „tak co bude?“
A my jsme mu to fňukání oba sežrali!