Zas trochu náročnější začátek týdne a podle toho to s blogem dopadlo.

V pondělí jsme byli podepsat smlouvy o prodeji bytu. Když půjde všechno dobře, do konce září jsme bez hypotéky.

Včera přijela na návštěvu Puffin. Blog jsem myslela, že bude večer, ale Brigule spala neprobuditelně od půl čtvrté skoro do šesti, načež jsem ji večer uspala až ve tři čtvrtě na jedenáct a za pět minut se vzbudil koblih… nestihla jsem si ani umejt vlasy, neřkuli blog 🙂

Co ale nějakým zázrakem zvládám, je Duolinguo. Aspoň jednu lekci už dvanáct dní po sobě. Stejně si ale pletu německé členy i zájmena. Pomáhá mi Bibiní zaujetí sovou i „paní“, která předčítá výslovnost 😉

Tohle jsou ale převážně věci už z týdne 35, takže uvolním místo fotkám, které dokumentují to, co já si už nepamatuju 😀 Například Lvíčkovy narozeniny. (Ještě i dodatečně gratulki.) Ono z první půlky týdne mám historicky skoro nejmíň fotek, protože lilo a lilo a lilo… tak to aspoň není tak dlouhý 🙂

Konečně po pětatřicítkách, které trvaly skoro celé prázdniny, přichází náznaky babího léta. Žloutnoucí listy na stromech. Chladnější a větrná rána. (Psáno v neděli, ale vrcholně mě baví i ten dnešní celodenní déšť, pokud to nebude trvat čtrnáct dní…) A taky zářijový Apetit, jehož jsme dostali půlroční předplatné k nějaké bankovní službě. Třeba si ho během toho září tentokrát stihnu přečíst, ne jako ten srpnový.

Bibinka se v sobotu vrátila z prázdnin. Naučila se říkat za každou větou strašně otravné „Có?“ (když přijela, objala jsem ji a chystala se jí říct, jestli ví, komu hrozně moc chyběla, ale Vikouš se dal v obýváku do kňourání, takže mě předběhla světáckým „To je Viktojek, có?“), pár poměrně neškodných kleteb typu „do pekýnka“ a přivezla si průjem, který se podařilo zaléčit až teď. Lvíček vyhodil v lékárně dvě kila za Smectu, které se odmítla dotknout a když jsme to do ní ládovali stříkačkou, protože nějakých osm vodových stolic za den už nám připadalo za fakt hodné řešení, asi po deseti mililitrech ji spolu s celým rohlíkem vyblila. Zabral přelouhovaný černý čaj, banány a hořká čokoláda. Pozitivní efekt ale je, že si tolik zvykla na děti-kamarády kolem sebe, že bere zavděk i společností Vikouše a snaží se ho zapojovat do her, což mě pochopitelně těší. Vikuláš se s jejím příjezdem proměnil z extra prudivého kojence na jen velmi minimálně prudící miminko – řval jen, kdykoli jsme od něj odešli. Až se naučí lézt, bude mít Brigča bezpochyby živý ocásek 😉

Fotky zde. (Popisky jen tam, kde mi přišly potřeba.)

Rovnou vám napíšu, že na fotky tentokrát rezignuju. Pozítří by totiž měla odjet Bibina na pár dní s babičkou na prázdniny, takže to udělám pak najednou u PC. Umrtvujou mě vedra, ale taky nepohodlný způsob nahrávání fotek (po jedné a neumí to běžet na pozadí, wtf) na nejnovějším androidu na xperii.

Nabitý týden. Jednou jsem jela s oběma dětmi na Smíchov na velký sraz tří mimin, jejich rodičů, sourozenců a fanoušků ;), jednou do Metropole na sraz s Marcelou, jednou jen s Vikim na kafe za lucouskem. Socializaci zdar! 🙂

Bibinu považujem za odplínovanou, kromě pleny na spaní, ale i ta je tak ve 3 případech ze 4 suchá. V pondělí se počurala čtyřikrát, pokaždé (asi) schválně do dvou minut poté, co jsem se jí zeptala, jestli se jí nechce čurat, na což odpověděla rázné Ne. Byla jsem zoufalá, fakt jsem už i brečela, ale rozhodla jsem se přestat ptát, i když to bylo těžké (kromě před odchodem z domova a před spaním). A asi to byl fakt poslední záchvěv vzdoru, protože od té doby nebyla jediná nehoda, a to byli s Lvíčkem na koupališti, v herně (Hafíkov) nebo dnes v zoologické – sama si řekne, když potřebuje. Jsme z toho u vytržení 😉 Sranda jenom je, že si to potřebuje nějak kompenzovat, takže po několika měsících eliminace zase nastoupil fenomén ranního mlíka a kaší ji musím krmit lžičkou. Aby si jakože nezadala 😉 ale ten nočník je tak velkej pokrok, že jí to odpustím.

Viki se rozpovídal, taky začíná rozeznávat členy rodiny podle jména (otočí se na toho, o kom se zrovna mluví, nebo na mluvčího, když slyší jméno svoje). Bude mu půl roku a stejně jako u Bibiny, i u něj se v tomhle věku začíná pomalu projevovat nějaká osobnost. To zrekapituluju příští týden v šestiměsíčním postu, ale už dopředu můžu říct, že je jasné, že jeho láskou, smyslem života a hnacím motorem pro cokoli je jídlo. A pití. Lvíček mu dnes z legrace zkusil nabídnout domácí limonádu – vždyť je to kyselé! – ale Vikouš by mu ji býval klidně vypil, kdyby ho nechal. A tak dále. V jeho přítomnosti nemůže nikdo v klidu nic konzumovat 🙂

A já z horka blbnu. Zaměňuju podobná slova v takové hustotě, jako ani v šestinedělí ne! A prý to má být ještě dva týdny. Umřumřu.

Začíná z toho být zlozvyk – po nabitém víkendu nemám většinou náladu nahrávat fotky a smolit blog. Příště se zkusím pochlapit 🙂

Minulý týden byl ohledně počasí mnohem přívětivější než ten nadcházející. Sama bych teda jako ideální léto brala tak cca 25 ve stínu, ale pořád příjemnější 20 a deště, než 35 a nutnost trávit dobu 10-17 (minimálně) doma za zataženými závěsy, protože na koupaliště se s miminem aka „attention whore“ a zdrhacím batoletem sama fakt nevypravím.

Vikouš si oblíbil otáčení na břicho a rotuje tam, kdy může. Poslední dva dny (což už technicky spadá do dalšího týdne, ale… meh) ho v noci lovím z postýlky z kliku. A občas i z kleku. Pořád se snaží nacpat si kolena pod břicho a občas se tak posune o pár centimetrů, ale naštěstí se to ještě nenaučil koordinovat.

V úterý měl svátek, přijeli mu popřát tchánovci a Bibina mu zabavila všechny dárky 😀 Ve středu další očkování, ve čtvrtek kyčle. Lvíček přijel z práce dřív, aby byl u Bibiny, uřvanec mi usnul na zpáteční cestě přímo před barákem, tak co s načatým odpolednem? Skočila jsem si do Metropole do lékárny a neplánovaně i do Alberta a cestou jsem dostala u Starbucksu vzorek frappuccina 🙂 pitomá asi hodinka, ale připadala jsem si jak v lázních. Musím provozovat častěji 😉

V pátek odfrčela Brigule do soboty k babičce a my si tak mohli dát svou standardní výpravu se spícím koblihem na kafe na Řepy, moc prima procházka! Odpoledne jsem měla so called „čas na úklid“, protože v pátek byly obě děti naprosto nepoužitelný, jenže Vikouš vřískal skoro pořád, takže jsem měla uklizeno asi až v pět (Lvíček zajel pro B. a jeli všichni do Šárky někdy po jedné). V neděli jsme pak plánovali rodinný výlet. Lvíček chtěl na daňky do lánské obory, ale mě napadlo zajet na široce mediálně inzerované nové hřiště na Točné, protože co vlastně bude Brigule dělat v oboře s daňkama? Prohlídne si je deset minut a pak se bude nudit… A jelikož byli všichni připraveni, tak proč ne rovnou dopoledne, dokud bylo zataženo (prý tam není stín).

Zkrátím to. Hodinu po výjezdu, po vytažení navigace, googlu a přeptání se domorodce… jsme se ocitli na poli nad letištěm, odkud náš neterénní Scénic absolutně neměl šanci sjet dolů.

NA TO IDIOTSKÝ LETIŠTĚ NEVEDE ŽÁDNÁ OFICIÁLNÍ ASFALTKA!

A polňačka, po které se tam dle internetu ještě donedávna šlo dostat, byla zastavěná bagrama a stavebním materiálem a naprosto neprůjezdná. (Přítomný dělník nás poslal právě na cestu, která končila na tom poli.)

Tak se Brigule, pochopitelně zklamaná, že se na „letadliště“ nedostane, proběhla po poli, vyčurala a jelo se zase zpátky, než se koblih probudí. Zmařená víc než hodina a půl a mně bylo do breku, protože na dva výlety denně jsem si malýho tahat netroufla. Lvíček s Brigulí si to vynahradí, ale můj nedělní výlet byl hodina a půl kodrcání po polňačkách Cholupic, Komořan apod.?

Když mě Lvíček viděl, řekl mi, že to risknem. A koblih byl celkem v klidu, tak jsme se po obědě sbalili (vlastně… jsme ani nezvládli vybalit, jen se doplnily zásoby úplatků v podobě jablíčka) a vyrazili… do lánské obory na daňky.

Už nikdy se nepokouším vymýšlet výlety. Bibina byla v lese naprosto šťastná, asi hodinu lítala a chodila bez kočárku, dokonce vydržela neusnout a doma pak padla a spala od devíti do půl sedmý u sebe v pokojíčku v kuse! (Ráj pro naše záda.) Vikouš sice drtivou většinu procházky prořval, ale já si ze soboty dobře pamatovala, že takhle může klidně řvát i doma. A bylo mi dobře.

Fotky tady + prezentací. (Bez popisků, jsem fakt v tragickým skluzu, snad ještě doplním.)