Hejt na zabijáckej nábytek

Dorazilo mi finální odmítnutí od Tisíce věcí, který jsem čekala a kam jsem to posílala spíš tak jako abych si nevyčítala, že jsem to neudělala, a tak můžu svobodně rozvíjet svoji novou nenávistnou rubriku. Dnešní příspěvek je z 20. 6. 2013.

Nevím, jestli taky máte doma něco takovýho. Kus nábytku nebo obecně tak blbý prostorový dispozice, že se tam každou chvíli zrakvíte. V bytě, kde teď bydlím, je postel. Na tom by nebylo nic extra zajímavýho. Postel má nohy, což je taky normální. Ale ty nohy excentricky vyčnívaj z linie postele a já se o ně přerazím pokaždý, když na to zapomenu. Moje kolena mě nesnášej a mám strach, že se na to jednoho krásnýho dne prostě vykašlou. Holeně vypadají, jako kdybych byla týraná žena nebo holdovala hraní fotbalu, což je oboje na míle vzdálený pravdě. A v mrazáku docházej zásoby ledu, který vyplejtvávám ne do osvěžujících nápojů, ale na obklady.

Podobně jsem se taky neustále nabodávala na rohy kuchyňskýho stolu, takže když hrozilo, že se modřina na jednom místě nohy změní v trvale vytetovanej flek, podnikla jsem zoufalej krok a nalepila na ty rohy takový ty ochranný růžky, co prodávaj v IKEA. Jako bezpečnostní prvek pro děti. Nejsem na to hrdá, ale pomohlo to – gumový růžky prostě nezpůsobí takovou podlitinu jako tvrdej roh skleněný desky. Jenže na ty mizerný nohy od postele se neprodává nikde nic.

To, že občas nabourám do futer nebo vemu malíčkem vyčuhujícím z pantofle nějakou židli nebo skříň, už mě ani nenasere, aspoň to nemívá trvalý následky. Ale hlasuju za nás nemehla všema deseti, aby nás nábytkářský firmy přestaly diskriminovat a nechystaly nám zbytečný nástrahy. Popravdě, kdyby někdo prodával ten nábytek nafukovací, asi mu hned dělám kšeft.

Pod taktovkou mimina

Nepíšu. Nějak to nestíhám. Mám toho v hlavě spoustu, ale dny se v poslední době redukují na bavení dítěte, kterému nejen narostla křídla v podobě schopnosti přeplazit obývák, ale taky se významně zvýšily jeho nároky na společnost – nejšťastnější je v obklopení tak 3-5 pochlebujícími dospěláky, ideální jsou mladé dlouhovlasé slečny.

Minulý týden měl Lvíček dovolenou a půlku jsme jí strávili objížděním dodavatelů vybavení našeho budoucího bytu. V pondělí jsme byli v Brandýse nad Labem vybírat podlahu (vinylovou, drahou jak prase, ale když už si pořizujem ty reality, bylo by ideální se povznést nad standardní plovoučku). O tom jsem taky chtěla udělat samostatný post a možná celou rubriku, ale jak už jsem psala, není mi přáno 🙂 V úterý jsme zdolali za úporného vedra kousek stezky Po stopách českých králů a ve středu byli za Puffin v Hradci.

Odpočinkový čtvrtek byl ve znamení totálního vegetu na půjčené zahrádce kousek od (našeho kraje) Prahy a podstatně méně odpočinkový pátek začal v Motole, jelikož mi ráno začalo být blbě, vyletěla mi teplota a jeli jsme na chirurgii v panice, že je to začínající sepse z podebraného palce u nohy. Tam jsem jim skoro zkolabovala, ale po dvou hodinách ležení s hadrem na hlavě se mi udělalo líp, teplota klesla a já jela s odborně vystříhnutým nehtem domů taxíkem, ovázanou nohu, kterou jsem ani nezkoušela dostat do tenisky, v papírové pantofli, protože Lvíček jel s Brigitkou na domluvenou schůzku u developera.

Nezjistili jsme, čím to bylo, možná neumytou jostou ze zahrádky nebo po potravinách z Globusu (nebylo by to poprvé a už tam odmítám nakupovat), nebo možná zkrátka únavou z toho všeho ježdění a zařizování a stresů, abych Brigče na všechny ty cesty zajistila dost mlíka, plín, vody a dalších potřebností – ani to se totiž nepodařilo pokaždé. Odpoledne už jsem ale byla skoro fit, tak jsem souhlasila s „výletem“ na Zahraďák k dodavateli dveří. Kupodivu jsme se shodli na dveřích i kování jak mezi sebou, tak s paní, která to tam vedla (nějak mi tam nesedí termín „prodavačka“); kování nám dokonce odsouhlasila i Brigit, když jsme jí dali vybrat 🙂

Tak blízko našemu někdejšímu bydlišti jsme neodolali a zajeli se tam podívat. A víte co? Nechtěla bych zpátky ani za nic. Procházkové trasy, na které tak často vzpomínáme, totiž vedou po rozbitých chodnících bez nájezdů a absolvovat je s kočárkem je za trest, nebo spíš na překousnutí dítěcího jazyka, a tak hezké, jak jsme si to idealizovali, to taky není – prostě hodně zelené, ale prastaré a jen částečně revitalizované sídliště.

(Vím, že je to každý pes jiná ves a v podstatě nuda, ale když jsem se po dvou týdnech dostala jednou k psaní, nějak nedovedu přestat. V aktuálních vedrech je to taky jedna z mála věcí, co se dá dělat bez hrozby přehřátí a kolapsu organismu. Už budu končit.)

Včera jsme byli na procházce po Zličíně, poprvé asi po čtrnácti dnech, a jak se nám to najednou líbilo, když to není denní chleba 🙂 Jen s Brigitkou byla potíž – na zádech nechce ležet už dobrý měsíc, tak jsme to zatím řešili střídavě mírným naklopením sedáku, střídavě jízdou na břiše. Jak je ale čím dál pohyblivější, začala se včera snažit vystupovat, a bohužel je rantlík sporťáku o hodně níž než stěny korbičky. Lvíček přišel na inženýrské řešení: otočit sporťák a zahradit ji sklopným podnožníkem. Ten byl ale na madam zas moc vysoko – takže se vyplazila po madle do klekostoje. Se znepokojením jsme to pozorovali a oba ve stejnou chvíli vyslovili myšlenku: „Co jsme jí to sakra dali za jméno?“

PS: S tou taktovkou to není ani tak básnický obrat – doopravdy si v poslední době oblíbila máchat podlouhlými předměty v konečcích prstů. A diriguje nás. Obrazně i doslova.

Jak ji zkracujete?

To se mě zeptala doktorka dnes na očkování a já, jak jsem byla zaskočená, jsem si vzpomněla jen na Brigitku, Brigču a Briguli. Ale ve skutečnosti jsou těch odvozenin desítky.

Nejčastější

Brigitka, Briguška, Brigule (když zlobí nebo je protivná, říkáme, že Brigule vyvádí brykule)

Dvouslabičné

Briguš, Brigul, Brigča, Brigit, Brigiš

Supermazlivé

Brigušenka, Brigulenka, Brigitěnka, Brigitítko atd.

Cizojazyčné

Anglicky Bridget (Bridžet), francouzsky Brigitte (Brižit), Lvíček občas říká pseudošpanělsky Bricheta 🙂 ale jak je vidět, na výběr máme případně ještě mnohem víc variant.

V mužském rodě

Brigoušek, Brigísek, Brigulníček (občas Brigulníček Rampelníček, ehm)

Žertovné

Briguše (podle Květuše), Brigušidlo apod.

Externí

Na vánočních etiketách od tchánů bylo Bibinka a myslíme, že si tak začne sama říkat, až bude mluvit (variantně někdy říkáme Bigika). Mezi kamarády se ujalo Bridž a z nějakého důvodu většina doktorů (kyčlař, ultrazvuk…) vyslovuje Brižita.

Přezdívky

Většina z nich ze jména nevychází, ale částečně s ním souvisí beruška a berule (aspoň je často rýmujeme). Popravdě jsem tuhle otázku nedostala poprvé a vždycky jsem měla problém ji pochopit – jen co to píšu, napadají mě další a další oslovení. Na nedostatek odvozenin z Brigity si vážně stěžovat nemůžu 🙂

Brigitka – 7. měsíc

Tentokrát se zpožděním, protože včera na ‚měsíčniny‘ jsme byli hosty na svatbě našich kamarádů. Brigitka byla okouzlující, úplná „reklama na mateřství“, jak se vyjádřila ženichova maminka, a velká společnost jí viditelně svědčila.

Jak se má Brigitka:

V posledních několika dnech se začala plazit i dopředu, otáčet z břicha na záda a mluvit. Teda mluvit – její artikulovaný projev sestává téměř výhradně ze slova TÁTA, párkrát řekla i MÁMA a včera večer jsme oba dva jasně slyšeli KOBLÍŽ – podle toho, jak často ji titulujeme Koblížku, asi usoudila, že se tak jmenuje 😉 Kromě mluvení se nám naučila i nadávat; má jeden druh ječení, který je zcela evidentně jakási lamentace nad tím, jak jsou rodiče neschopní. Poslední dobou je taky velmi společenská a čím víc je někde lidí, tím je spokojenější.

Jak se máme my:

Začínáme být mobilnější a schopní jezdit i na trochu větší výlety, což s hezkým počasím docela využíváme. Před dvěma týdny jsme byli na Křivoklátě, předtím v Lánech, skoro každý víkend jsme jedno odpoledne v Šárce nebo ve Hvězdě. Taky se nám zpestřuje společenský život, minulý víkend jsme byli na procházce s jednou mojí kamarádkou a její skoro tříměsíční holčičkou, včera na té svatbě, já se občas s někým sejdu na Zličíně na kafe. Lvíček měl dost zápřah v práci, ale teď už by to v tomhle směru taky mělo být lepší. Jen mě mrzí naše letošní smůla na fesťáky a jiné kulturní akce – Mezi Ploty zrušili, Muzejní noc kvůli povodním odložili na neurčito a o United Islands jsem nevěděla, což mě doteď mrzí, protože to bylo na Ladronce, kterou máme kousek.

Jak koexistujeme:

Uhlídat pohyblivějšího čertíka je čím dál náročnější (mimochodem, zdá se být úplně v pořádku – klepu na dřevo), ale zároveň je s ní taky čím dál větší zábava. Nechám mluvit fotky (a jdu shánět ohrádku…)

To si na sebe prosím natáhla sama

Nosítko náš kamarád

„Ty mě fotíš??“

Tukan om nom

„Tak co si dneska přečtu? Leporelo o vozidlech mi dal táta…“

„…šustivou knížku se zvířátky mám od kamarádky mamky…“

„…ale stejně se nejspíš zakousnu do Balkonu k nakousnutí.“

Bez kšírků už to nepůjde ani v lehátku…

Bonus: Brigitka říká táta 🙂

Rok v půlce

Jako dítě jsem to milovala, když školní rok končil 28. Dva dny prázdnin navíc, celý prázdninový víkend jako bonus. Teď už prázdniny hodně dlouho neřeším (takže se nám jednou povedlo úplně náhodně naplánovaným víkendem na Moravě trefit do prázdninového štrůdlu na D1, fail). Letos bych si asi ani nevšimla, že začínají, první červenec je pro mě datum jako každé jiné.

Jenže.

Vyšla jsem ven a po pár desítkách metrů si uvědomila, že je něco jinak. Ve vzduchu se z ranního chladu postupně začal rozvíjet teplý letní den. Ulice zpustly, sluníčko svítilo, jako by už nikdy nemělo přestat, zelené klasy obilí se nepoddávaly lehkému vánku. Mix slunce pražícího do asfaltu a atmosféry totální volnosti, relaxace a svobody.

Nezaměnitelná vůně prázdnin. I po tolika letech – pořád to tam prvního července PROSTĚ JE. Bude se mi dobře psát…