(Tohle je čtenářská recenze, kterou jsem napsala pro bux.cz. Dovolím si jeden osobnější předodstavec: se stejným knihkupectvím jsem soutěžila už na jaře a vyhrála jsem předprodukční výtisk Než jsem tě poznala. Teď na podzim mě zase napadlo zabrousit na jejich fb stránku, jestli se tam nesoutěží o něco zajímavého, a soutěžilo: rozdávalo se pět knížek na principu losování generátorem náhodných čísel, stačilo ve formuláři zadat, o kterou mám zájem, a vyplnit kontaktní údaje. Už pár týdnů, ne-li měsíců, se potýkám s akutním stýskáním po Irsku, které se snažím zahánět racionálními argumenty, ale čím dál raději se tam vracím aspoň ve vzpomínkách, popřípadě virtuálních světech. Takže když jsem zjistila, že jedna z knížek se odehrává v Dublinu 80. let, musela jsem si o ni zahrát, i když jejím tématem bylo zneužívání dětí klérem. A vysvětluju si svou výhru tím, že právě tohle téma moc zájemců nenalákalo…)

Anotace občas zavádějí. Když jsem brala do ruky Pole, počítala jsem, že si přečtu mrazivý, možná až hororový popis osudu chlapce zneužívaného kněžími v bigotním Irsku 80. let. Z Polí se ale vyklubalo něco úplně jiného – příběh jednoho složitého dospívání, kde zmíněná událost je jenom jedním z dílků skládačky. Popravdě, první dojem, kterého jsem se úplně nezbavila do konce knížky, mi evokoval Mládí v hajzlu (Deník Nicka Twispa). I tam hlavnímu hrdinovi táhne na čtrnáct a uvádí čtenáře do svého života, kde hraje jako u většiny puberťáků důležitou roli probouzení vlastní tělesnosti, bezprostředním jazykem plným hovorových slov a vražedné upřímnosti.

Jim Finnegan (jméno ne náhodou připomíná poslední dílo Jamese Joyce) je nejmladším ze šesti dětí a bydlí ve fiktivní dublinské čtvrti Kilcuman, situované ve „slušnější“ jižní části města. Ostatních pět jsou dívky: rodiče byli odhodlaní to zkoušet, dokud nedojde na syna. Pro Jima je někdy náročné vyjít s pěti sestrami, ale přes všechny výhrady má svoji rodinu rád. Rodinné historky a zážitky zní důvěrně blízce, i když se odehrávají půl Evropy daleko a zahrnují swingball, Connemaru, show Bennyho Hilla, oddělené chlapecké a dívčí školy a neodmyslitelné návštěvy mše.

Nečekala jsem, že mě Pole až tak vtáhnou, ale stalo se. Nejdřív jsem je nedokázala odložit, protože jsem čekala, KDY (a JAK) k tomu zneužití dojde, a potom kvůli zvědavosti, CO se bude dít dál. A děje se toho spousta, protože Pole jako by soustřeďovala všechny možné komplikace, které se dospívajícímu irskému klukovi můžou stát – trable s rodinou, kamarády i láskou, hledání svého místa ve světě a k tomu ještě potřeba zaujmout postoj ke své národnosti, jelikož být Ir v polovině osmdesátých let není nijak zvlášť prestižní záležitost.

Název románu vychází z irské lidovky, která hraje v ději určitou roli, zásadní jsou ale i skladby tehdejší populární hudby, propůjčující jména velké části kapitol. Není vůbec těžké ani pro čtenáře o generaci mladší vžít se do tehdejší doby a do hlavních postav (a kdo by chtěl, může si z „doprovodných skladeb“ pustit soundtrack na YouTube). Ty jsou vyprofilované tak dobře, že máte pocit, jako by to byli vaši sousedé: vypravěč Jim mi byl s každou stránkou sympatičtější a každý z nás má v okolí nějakého toho sígra Mozza, stydlínka Garyho nebo vtipnou a chápavou sestru Fionu.

Minimálně do tří čtvrtin byla Pole jednou z nejlepších knížek, jaké jsem v poslední době četla. Pak se něco stalo, vyprávění začalo pomalu uvadat a ke konci mě hnala spíš než dynamika děje zvědavost, čím bude tohle dílo vrcholit. A konec mi, popravdě, nesedl. Měla jsem a doteď z něj mám dojem, jako když začínáte rozvíjet hodně slibný vztah – a najednou ho utne nějaká úplná banalita. Sedíte, ještě tomu vlastně ani moc nevěříte, a přemítáte: je tohle vůbec možné? Mohl(a) mi tohleto udělat? Nebyla chyba ve mně? A možná ano, každý autor má pochopitelně možnost podniknout se svými postavami, co se mu zlíbí. To, že jim věříte a připadá vám, že je znáte už bůhvíjak dlouho… to je jenom váš problém.

Mějte to na paměti, než se začnete s postavami nějak moc kamarádíčkovat. U některých knížek to jde, jako v mém letošním knižním vrcholu Než jsem tě poznala, jinde byste si je měli držet trochu víc od těla. Ale neznamená to, že byste kvůli tomu měli Pole předem zavrhnout. Naopak, určitě stojí za přečtení, zvlášť jestli máte trošku vztah k Irsku, dospívající mládeži, hudbě 80. let nebo Nicku Twispovi. A samozřejmě toleranci k některým drastičtějším a kontroverzním tématům.

Po dlouhé době zas nějaký kulturní příspěvek! I když, jestli se dá americkému filmu natočenému podle komiksu říkat kultura… budeme pro naše účely předstírat, že jo, protože bych nejspíš neunesla vědomí, že jsem na prvním filmu v kině po porodu byla na nějakém braku.

Kecám, unesla. Na posledním filmu před porodem jsem ostatně byla na druhém dílu Breaking Dawn 😈

Upřímně přiznám, že sama od sebe bych na Thora nešla, stejně jako jsem nebyla na prvním Thorovi ani na Avengers. Ale v nějakém náhlém hnutí mysli jsem vyplnila křížovku v časopise Joy (ke kterému jsem se dostala stejnou náhodou, jen proto, že v něm byly rozhovory s pár lidmi, které osobně znám). Poslala jsem soutěžní SMSku, pustila všechno z hlavy a začátkem týdne mě překvapila gratulace k výhře. Asi půl dne jsem se rozmýšlela, jestli tam vlastně chci, ale Lvíček řek, že proč ne, tchyně na hlídání řekla, že klidně, a Anděl je dvacet minut metrem, tak jsme jeli. U vchodu jsem si v tombole vylosovala číslo, za to dostala v sále party soudek a sotva jsme si stihli sednout, film začínal. Jeli jsme tam s tím, že tombola je od půl sedmé a promítání od sedmi, ale v 18:45 už to běželo. Ale určitě si nestěžuju, precizní timing náhodou 🙂

První zklamání: film byl (imho vcelku zbytečně) ve 3D s dabingem (všema deseti bych byla pro originální znění s titulky). Druhé zklamání – Jane Foster. Nevím, jestli Natalii Portman nemám ráda obecně nebo mi jen nesedla v té roli, ale byla mi příšerně nesympatická a být Thor, kvůli ní se na Zem fakt nevracím 😀 A celkově mi ten děj připadal kapku plochý, místy špatně uvěřitelný (nějak mi dělala problém hlavně scéna smrti královny) a tak nějak ne úplně stoprocentně vtahující. Ale kdybych měla ke každému filmu jen tyhle výhrady…

A co se mi líbilo? Stran děje jsem se docela chytala, na důležité věci k pochopení zazní minimálně pár narážek. Potrpím si na fantazijní světy a tenhle, vycházející ze severské mytologie, mi byl docela sympatický a motivující dál ho probádávat. Pobavila mě konvergence devíti světů, vzhledem k tomu, že teď čtu druhý díl knižní série Divergence – sama jsem tyhle pojmy znala až z matiky v maturitním ročníku a puberťáci celého světa se tím teď budou ohánět 🙂 Zírala jsem na Max z 2BG (chvíli mi trvalo, než jsem si byla jistá, že je to opravdu ona) a hlavně jsem byla neskutečně ráda, že si to ze sebe umí udělat legraci – řezala jsem se spolu s celým sálem smíchy u scén s Thorem v metru, kladivem na věšáku (nejlepší) a Lokim v převleku za kapitána Ameriku. A Chris Hemsworth je zatím jediný dlouhovlasý vousatý blonďák, který mi kdy byl sympatický 😀

Celkově super, fajn večer, pobavila jsem se, vyhrála soudek her, byli jsme v kině za cenu popkornu a čtyř lístků na metro a jsme motivovaní odkoukat i předchozí marvelovské filmy. Jen bych sakra ještě fakt ráda stihla ty Rivaly…