Ať v novém roce najdete všechno, co hledáte 🙂
PF 2014
Napsat komentář
Archiv pro měsíc: Prosinec 2013
Stručně – 52. a 53. týden
Trochu z lenosti, trochu z nestíhačky alibisticky přidávám zbytek roku 2013 k jeho poslednímu celému týdnu. Stejně si nevzpomenu na všechno, Vánoce strašně profrčely a Lvíčkovi zbývá už jenom týden dovolené (z osmnácti dnů).
Dealextreme mě dost vypek, když jsem asi měsíc čekala na balíček, smířila se s tím, že do Vánoc už nepřijde, prozradila Lvíčkovi, co v něm bylo (on to tedy uhodl sám, podle tak dlouhé dodací lhůty a absence trackingu, že to jsou hodinářské šroubováky z DX ;)), a 23. byl ve schránce 🙂
Nejstěžejnější zážitek Štědrého dne jsem tady sdílela, nejstěžejnější dárky taky. Když jsme si v sobotu 28. odškrtli poslední návštěvu, těšili jsme se, že teď konečně začne ta dovolená, načež Brigulína v noci na neděli začala hicovat a neděli převážně prospala s osmatřicítkou. Teď už je dobrá, „jenom“ jí tečou z nosu provazy nudlí a chrchlá a nechce jitrocelovej sirup. Prostě děti 🙂
Jinak je ale čím větší, tím rozumnější a občas i hodná! Když jsme v pátek přijeli od praprarodičů z Roudnice, zdála se nám nějaká divná… a ona prostě jenom nezlobila 😀 nezvyk. V Roudnici jsme konečně navštívili místní muzeum, inteligentně o víkendech a svátcích zavřené; bylo opravdu miniaturní, ale stejně jsem si výstavu o workshopech napodobujících život Germánů užila – já tuhletu živou archeologii můžu.
Zjistila jsem, že Jakuba Katalpa je moje spolužačka z bohemistiky. A ukázka Němců mě chytla, jen chci s objednávkou počkat na příští měsíc (teď bylo těch výdajů už FAKT HODNĚ) a taky, až dočtu stávající zásobu. No dobře, nebo aspoň tu Madeleine 🙂 To je vůbec knížka, která mě tak strašně vzdělává v událostech zahraniční politiky v době mého dětství a začínající puberty, kdy pro mě izraelsko-palestinský konflikt, masakr ve Srebrenici nebo genocida ve Rwandě neznamenaly nic jiného než fráze zaslechnuté ve zprávách. Až se stydím, jak mi až teď při četbě leccos dochází a zapadá.
Taky jsem se připravila o povánoční překvapení, kdy jsem uvažovala o koupi Ivanky Deváté na e-readingu a přiznala se Lvíčkovi, že tohle je zrovna jedna z mála knížek, kterou bych chtěla v papíru, protože mám i všechny ostatní (s výjimkou Soužití k zabití, tam se obávám, že bych byla jenom naštvaná, protože Plzáka moc nesnáším). Chystal se mi ji zajet koupit, když jsem volala mámě, jestli mi ji náhodou ještě nekoupila k Vánocům (část dárků si ještě navzájem dlužíme), a ona mi ji ještě slíbila. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem mu to překazila, na druhou už mě fakt mrzí jakékoli utracené dvě stovky 😀 mizerný šetření!
Samozřejmě vám všem přeju všechno nej do roku 2014 a teď jdu patlat pomazánky na jednohubky 🙂 sama zatím nevím, jestli budu čekat na půlnoc, vstávat o půlnoci nebo si bouchnem bohemku v půl jedenáctý a na všechno se vykašlem 🙂 Ale číslo se čtyřkou na konci se mi líbí, tak snad to bude fajn rok. Ťuk ťuk, čin čin a tak dále. Snad se tu budem vídat i příští rok 😉
Jo, a Brigule řekla „kafe“. 🙂
Skeč hranolkový
Docela ráda kupuju tohle. A pekla jsem je i dneska k číně, když jsem předtím s Lvíčkem zkonzultovala, jestli chce jako přílohu hranolky nebo rýži.
„Já se těšil na hranolky,“ ohrnul nos, když přišel ke stolu. Já v domnění, že mu nějak vadí nestandardní tvar chutí nebo způsobem konzumace, jsem se dopálila, aby se neofrňoval: „Vždyť jsou to úplně normální hranolky, jen mají jinej tvar!“
Vzápětí po vyslovení mi došlo, jaký má v češtině doslovný význam slovo hranolek…
Skeč pranostikový
„Jak na Nový rok?“ snažím se na procházce s tchyní na Štědrý den vysondovat, jestli budeme první den v roce trávit tradičně slavnostním obědem právě u tchánů, nebo tentokrát o samotě, případně úplně nějak jinak.
„Tak po celý rok,“ opáčí Lvíček. „Co ti na to mám říct?“
363 dnů do Vánoc a lidi už maj výzdobu
Tenhle bonmot teď, jako snad každý rok, lítá internetem a já jsem projednou fakt ráda, že to máme za sebou. Byli jsme doma sami, což může znít jako pohoda, až na to, že jsme chtěli mít aspoň na Vánoce uklizeno a měli jsme na hrbu i všechno vaření, takže jsme několik večerů vždycky potom, co šla Brigule spát, dřeli jak otroci a pak se ani moc nevyspali, protože jí rostou stoličky. Ale naštěstí je to za náma a zase musím říct, že Ježíšek se letos pochlapil 🙂
Jednoznačně nejlíp mě potěšil designový hrnek – přesně věc, kterou bych si sama nikdy nekoupila, a přitom ji totálně využiju (už jsem si dělala sypaný čaj třikrát, čímž jsem zhruba vyrovnala množství za posledního půl roku, kdy se mi nechtělo crcat se sítky). Další dva dárky byly knihomolsko-spisovatelské: martinusácké tričko a kaligrafická sada se zlatým brkem, výměnnými hroty a inkoustem. Zkoušela jsem s tím něco napsat a nepřečtu to po sobě ani já a prsty celé od inkoustu, ale je to dobrej fór a při psaní jsem si připadala úplně jako Shakespeare 😀
Od Lvíčkových rodičů mě kromě předvybrané čepice a šály potěšila kuchařka s návody na jedlé dárky. Nevím, jestli tím chtějí něco naznačit, každopádně počítám, že k nějaké příští příležitosti budu muset nějaký vyrobit 😉 A těším se na Zvláštní smutek citronového koláče… ale k příštím Vánocům už budu chtít poukázky na ebooky, je pro mě čím dál větší challenge číst něco, co není elektronické 🙂
Lvíček dostal mimo jiné kalíšky na vajíčka naměkko i se zahřívacími čepičkami, hodinářské šroubováky, které stihly z dealextreme přijít den před Štědrým dnem (a už jsem mu o nich řekla, protože jsem s tím nepočítala), a na míru ušitou tašku, díky níž se stal blogohvězdou. Byl nadšený, že má něco originálního a designového 🙂
A Brigitka? Ta měla asi největší radost z první panenky, kterou jí poslala prababička. Já se tu kolik měsíců mořím s tím, jestli jí koupit nějakou celolátkovou, sama jí jednu ušít anebo investovat do něčeho jako Chou Chou, a ona pak půl večera tahá úplně sprosté plastové miminko z tržnice 😀
Pak se jí podle očekávání líbila ta hudební sada z Německa, udělala už i pár krůčků na motorce a skoro vždycky ji zaujmem piánkem od mojí mámy. Koncept Ježíška – vzhledem k frekvenci zlobení – ještě moc nechápe, ale svítící stromeček ji zaujal 🙂 Příští rok to vidím tak, že na večeři a nadílku přijedem k babičce a dědovi. Doufám, že tou dobou už bude chápat, že za stromeček se netahá… 🙂
To nevymyslíš
Štědrý večer, šest hodin. Chystáme se zasednout k večeři; dítě ještě nemá pojem o čase a my svačili, tak je trochu déle než obvykle. Talíře s kaprem a salátem jsou na stole, Lvíček nalil víno a my se jdem převléknout do svátečního, Briguš odkládáme na chvíli do postýlky.
Ve chvíli, kdy mám zapnuté šaty a chystám se ji vyndat, udělá nějaký absurdní pohyb, třískne se zubama do ohrádky a začne krvácet. Zakrvácí si všechno oblečení, Lvíčkovu košili, řve a řve. Po pár minutách utírání a utěšování chytnu spásný nápad, namočit žínku do ledové vody a dát jí to cucat, což ji jednak uklidní, jednak zastaví krvácení. Přepíráme košili a ostatní oblečení ve studené vodě (nejlepší a jediná věc, co platí na čerstvou krev), Lvíček se převléká, Brigitku převlékáme. Sedáme ke studenému kaprovi a teplému vínu o půl hodiny později.
Šťastné a veselé!
Adventní kalendář: 24. – Štědrý den
Přeju vám ty nejkrásnější svátky, užijte a přežijte 🙂 Dneska už to asi nestihnu, ale v průběhu Vánoc dodám blogodárek 😉
Update: chtěla jsem vám napsat vánoční mikropohádku nebo mikropovídku, ale nakonec ji za mě napsal sám život. Máme dost, doufám, že se do Silvestra trochu zregenerujem… 😀
Adventní kalendář: 23.
Konec. Finito. Vzdávám. Dnes pro vás nemám nic než recept na vánočku, kterou jsem chtěla zkusit, ale nestihla. Před chvílí jsem douklízela a dobalila dárky a doživotně zklamala Lvíčka zkřiveným a rozlámaným lineckým, které nešlo ani pořádně slepit, natož někde ukazovat nebo vystavit (je to náš jediný letošní druh cukroví).
Budu doufat, že za rok bude lépe, a taky že vám stihnu zítra aspoň připravit štědrovečerní dárek 🙂
Aspoň jsme zvládli plánovaný předvánoční výlet do zoo – nám se líbilo moc, Briguš byla nevyspalá a otrávená. Co naplat…
Zatracení emigranti
Vánoce jsou doba, kdy se vrací expati domů. Tak jsme se zeptali Štěpána, kdy dorazí, a jestli přijedou i další naši exirští spolubojovníci; dozvěděli jsme se, že Honza tráví svátky na Havaji, ale Eda tu bude a můžeme domluvit na sobotu hospodu. Dohodli jsme si hlídání a vyrazili na šestou do Potrefené husy Na Verandách, kluci se objevili přesně ve čtvrt na sedm.
Nastává ambivalence stejná, jakou chovám k našemu pobytu v Irsku: na jednu stranu si toho zážitku vážím, na druhou stranu si tak trochu přeju, aby k němu nikdy nedošlo. Obojí totiž nabourává moji spokojenost s malým lokálním životem. S klukama jsme probírali opuštěnost západního pobřeží Irska, švýcarský systém dopravy a turistické cíle v Kalifornii, všechno záležitosti, které jsem zažívala ještě dva roky zpátky na vlastní kůži a teď jsou pro mě podobně nedostupné jako cesta na Měsíc. Zjistila jsem, nebo spíš si ověřila, že se mi s nimi povídá tak dobře jako s málokým – jednak to jakožto Googleři jsou fakt chytří lidi, jednak ta zkušenost života v jiné zemi je prostě nepřenosná. Taky jsem si oživila doutnající pocit, že mi chybí poznávání nových zemí, kultur a prostředí, a že bych se – dokud nemáme dítě svázané školní docházkou – klidně někam ještě na rok, na dva přesunula. A pochopila jsem, že si už vždycky budu vědoma omezených možností, které u nás jsou, a zároveň jakákoli emigrace znamená, že do nové země nikdy bezezbytku nezakořením. Nahouby.
Štěpán se neplánuje vracet a já se mu na jednu stranu nedivím. Na stranu druhou, my tu máme rodinu, a aktuálně je spíš důležité, že to znamená „Brigitka tu má prarodiče“. Hlavně ty z Lvíčkovy strany. A důležitý je pro mě taky fakt, že jsem se doteď živila vždycky něčím dost podstatně spojeným s češtinou. Ano, teoreticky bych se mohla uchytit třeba v nějaké firmě obchodující s Českou republikou, ale jestli jsem z té vyhlídky úplně nadšená…
Nicméně našich čtrnáct měsíců v Dublinu mě naučilo ještě něco. Neřešit budoucnost. Ne přespříliš. Život člověka stejně zavane do nějakých úplně netušených končin a většinou stačí zkrátka se těm proudům nebránit. (Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že se jednou odstěhuju do Irska, klepala bych si na čelo.) A ať už to s námi dopadne jakkoli, věřím aspoň v to, že jako jsme se v sobotu sešli na tatarák a nefiltrovaný Staropramen v Praze, sejdeme se během příštího roku v Dublinu nebo Curychu. Aspoň na ten víkend 🙂
A za historku končící slovy „smál jsem se tak, že to málem bylo poprvé, co mě jeptiška vyhodila ze synagogy“ vřele děkuju 😉
Stručně – 51. týden
Píšu v mizerném rozpoložení, protože mě asi před hodinou dítě koplo do oka tak, že jsem viděla hvězdičky. Většinou zmítání při oblíkání apod. vykrejvám, ale tentokrát to nějak nevyšlo, jsem otřesená, nasraná a asi budu mít na Vánoce monokl. How cool!
O to paradoxnější, že tenhle týden jsem chtěla psát hodně o B. Nikdy jsem moc nechápala takové ty fotky a videa „pasení koníčků“ „první krůček“ „tancování na hudbu“ apod. Od doby, co mám Briguš, to chápu moc dobře – oproti miminu, které přetočené na břicho pohřbí obličej v podložce, je pasení srovnatelné s kvalifikací na olympiádu 😉 Takže jsem si vědomá, že bezdětní tohle neocení, ale my jsme úplně odvaření z toho, že dítě, které před pár týdny umělo akorát táta, máma, babi a pápá, dokáže u půlky zvířátek v obrázkové knížce napodobit jejich zvuk (pejsek af af, ovečka ééé, kočička tš tššš, lvíček uááá, kuřátko pepe, křeček ffff…). Jenom někdy na ty keywordy ještě reaguje trochu nečekaně, jako když jsem začátkem týdne v nějakém kontextu zmínila Doctora Who a uslyšela jsem soví „hů, hů“ 😛
Horší je, že se z ní klube hrozná potvora stran omotávání lidí (zvlášť chlapů) kolem prstu. Naučila se dávat pusinky, ale zoufale s nimi šetří. Lvíček se jí snažil jednu dát, když ležela na přebalováku, obratem schytal facku 😀 dneska zase jednu loudil, tak dávala ostentativně pusinky plyšovému velbloudovi a jemu vždycky uhnula; když ji asi na desátý pokus konečně dostal, byl z toho v sedmém nebi. Nemám ponětí, po kom tohle má, po mně ne 😀
Od středy odpoledne je Lvíček doma a do práce půjde až šestého ledna. Vypadalo to jako hrozná doba, ale čtyři a půl dne utekly jako nic, tak mám obavu, že těch zbylých čtrnáct taky nepotrvá moc dlouho 🙁
Známá mě dostala fotkou úchvatných látkových panenek s komentářem, že je to výsledek jejího prvního setkání s šicím strojem. Dostala jsem depku a umínila si taky ušít Brigulíně panenku, tak uvidíme, jestli prorazím hlavou zeď… tedy stroj.
Nepekli jsme. Máme v lednici těsto na perníčky, plánovali je zpracovat dneska, ale vůbec se mi do toho nechce. Ani mi letos cukroví nechybí. Většinu relevantních (nejen) vánočních věcí včetně došlých přáníček máte ostatně v adventních kalendářích. Doufám, že jsem vás s nimi moc nezahltila – počítala jsem, že doteď jsem za prosinec zpublikovala už třicet blogů, do konce měsíce jich tak bude nejmíň pětatřicet. Od ledna se vrátím ke své chabé frekvenci, slibuju.
Koupila jsem si v advenťáku ereadingu další chick-lit knížku, jsem nenapravitelná 🙂 ale ono se u toho tak příjemně relaxuje…
No a končí nám zlatá neděle. Úklid víceméně za námi, tak jenom dobalit dárky, nakoupit jídlo (zítra ráno), vyrobit salát a tyhlety věci – a bude to tady. Jsem zvědavá na první opravdové rodinné Vánoce…