Hlásí navigace, když někam dojedeme. Vynoří se v hlavě při obhájení diplomky, složení maturity, výsledcích státnic. Anebo minulý týden mně při pohledu na váhu s číslicemi 63,0. Moje cílová váha, kterou jsem si stanovila někdy koncem února. Tři měsíce. Patnáct kilo. Nepíšu to tady často, ale dobře já 🙂 ještě tenhle týden si dám na redukčním režimu, protože po skončení se to vždycky trochu zhoupne zpátky a mně se hodně líbí nosit džíny, šaty nebo kalhotový kostým, které jsem si pořídila před dětmi. A pak udržovat – snad to půjde. V červnu nás čeká školka v přírodě a jednotné servírované menu (loni to byly věci jako řízky, čína a špagety), takže pokud nechci být o hladu a cherry rajčatech na pokoji bez lednice, musela bych do té doby přestat tak jako tak 😀

Doufám, že mi s normálním jídlem přibude taky nějaká energie a koncentrace, abych mohla zabrat v ostatních oblastech života. Nějak se tu propadám do chaosu (nutnost vytřídit skříň s oblečením mým i dětí a příležitost, při které si L. půjčil rudl, aby mi štědře navozil poslední tři bedny knížek ze sklepa). Odráží to i chaos myšlenkový, protože dlouho, opravdu dlouho se mi nestalo, že bych měla rozečtených osm knih najednou (a z toho jen jednu elektronicky). Jedna je dětská. Jedna je audiokniha, když jsem někde na cestě bez dětí nebo s dítětem spícím. Jedna je anglicky psaná odborná publikace, kterou louskám po maličkých kousíčkách už od Vánoc. Jedna klasika na Kindlu, když je chvilka třeba při uspávání. Dvě jsou narozeninové a poslední dvě, jak to jenom… to jsou knížky, které jsem nakoupila do foroty jako dárky pro členy rodiny na Světě knihy a tak mě zaujaly, že je opatrně a podloudně očítám.

V sobotu jsme si udělali jednodětný výlet do Šárky a v neděli dopoledne na pražský Semmering. Odpoledne jel Lvíček vyzvednout Bibi k babičce sám s Vikoušem a já dostala k dobru asi dvě a půl hodiny na nákupy. Využila jsem pár kupónů z Ona DNES, když už jsem je měla, a utratila asi tři tisíce, ale cítím se víceméně vybavená na léto 🙂 šaty, sukně, dvoje tříčtvrťáky, plavky a pět triček.

A o tom, jak se jezdí žádat o občanku se dvěma dětma na dopravních prostředcích, z nichž jedno je uprostřed libového období vzdoru a „já sám“, „já nejlíp vím, co, kam, kudy a jak“ a „neumím mluvit, takže vám neřeknu, co je za problém, ale vyřešte ho hned“, vám napíšu příště. Možná. Jestli to rozdejchám 😀

Fotky zde.

Je to tady! Zase, jako většinu let předtím, jeden týden ještě dávám dětem punčocháče, tílka a teplé bundy, a za pár dní je na tričko. O hezkém víkendu jsme si užili a byli skoro pořád venku (putování na Sobín, Mirakulum a L s dětmi u babičky na zahrádce), jen v sobotu odpoledne jsem si na pár hodin zalezla do Veletržního paláce 😉 až na to, že jsem nepotkala hostesky eReadingu (a nevyrazila z nich nějaký ten dárek, ehm 😀 ), nakonec spokojenost, i když do některých stánků jsem se musela vracet i třikrát, abych se vyhnula megafrontám…

Sorry, tentokrát na velké psaní nemám nějak sílu. Fotky tady.

Neboli od zoo do zoo.

Naše poslední výlety jsou stereotypně zvířátkové: Prvního května do zoo v Zájezdu (jezdíme tam rádi, je to kousek a velikostně tak akorát). Potkala jsem se tam se sousedkami, s jejichž dětmi se Bibi jako menší potkávala na hřištích a v mateřském centru. Jedna z nich k chlapečkovi staršímu než Bibi teprve čeká druhé dítě. Na jednu stranu – mohla si ho doteď líp užít, někdy ty tři roky (moje těhotenství a Viki jako malý) byly FAKT náročné. Na druhou stranu… proboha, ještě že už to mám za sebou 😀 Posledního tak půl roku jsme konečně začali trochu žít, je možné s nimi oběma někam jet/jít, minulý týden jsem dokonce odvedla děti sama ráno do školky – dvacet minut na dopravních prostředcích, a krásně poslouchaly a jely! (Bohužel od té doby to vypadá, že na Vikiho přišlo období vzdoru, vzteká se kvůli úplně všemu a neposlouchá… no snad to zas přejde.)

Snaží se trochu mluvit (novinka je slovo „vavovej“ = kávovar :D) a vymýšlí si hry – naposledy třeba na budík, kdy nás nutí, abychom si lehli, a pak začne dělat „giiii, gigi, gigi, gigi“ = tiky = hodiny = budík. Pořád ale spoustu věcí nevyjádří a pak ječí, stejně jako tehdy, když mu nechci dovolit, aby se SÁM přebalil, SÁM si zašrouboval lahvičku s pitím, když mu bez vyzvání o centimetr pomůžu s natahováním kalhot… všechno špatně, řev, absolutní anulování akce (=sundání celých kalhot, mrsknutí s lahvičkou o zem…) a většinou mi pak ještě jde stáhnout kalhoty a naplácat na zadek. Trvá to cca týden a nejsem si jistá, jak dlouho to bez újmy na duševním zdraví ještě vydržím.

Jo, poprvé spal ve školce – před týdnem v pátek a teď v úterý. Možná to souvisí, těžko říct. Tam ho každopádně moc chválí, že je úžasný, samoobslužný, poslušný a veselý. Tak na nás holt zbylo to ostatní.

V sobotu jsme jeli do „velký zoo“ a neprobíhalo to úplně ideálně, ale nakonec to bylo fajn. Byli jsme na rozhledně a dojalo mě asi pět minut, během kterých okupoval automat na kafe a vypadal naštvaně, že mu žádné nechceme koupit 😀 když se vyspali, ještě jsme šli na zmrzlinu a to byl provar, totálně se zprasil čokoládovou a cestou domů asi hodinu převážně uraženě posedával na obrubnících… v neděli jsme byli v minizoo v Chuchli (co si budeme povídat, spíš na místních hřištích, zvířátka jsou tam jen taková záminka) a tam už jsem toho měla plné kecky (psychicky i fyzicky), tak jsme zbytek víkendu zaplaťpámbu proodpočívali.

No, akorát ve školce byl V jeden den a přišel s nudlí u nosu, takže do příštího úterka jsme odsouzení nějak spolu vyjít. Myslete na mě!

Fotky z prvního květnového týdne zde.