Norského vyšetřovatele Harryho Holea jsem si proti svému očekávání oblíbila. Alkoholik a vyděděnec? Ne, dík, myslela jsem si při čtení anotací a obdivných recenzí… ale nejdřív Švábi a pak Červenka si mě omotali kolem prstu a postupně jsem dočetla všechny díly série. Nejnadšenější jsem byla od Pentagramu po Levharta, Přízrak mě maličko zklamal a Policie… no… trochu se rehabilitovala, ale popravdě řečeno, bývala bych ji měla nejradši jako poměrně důstojné zakončení celé série. A ono ne. Nevěděla jsem, jestli se na Žízeň těšit, nebo se bát, ale převládlo těšení a radost z Harryho návratu.

Měla jsem zůstat u těch obav.

Od začátku jsem měla pocit, že čtu fanfiction. A to nijak zvlášť dobrou. Ani po dočtení nedokážu přesně specifikovat, co bylo špatně a jinak. Jako bych úplně ztratila spojení s hlavní postavou. Harry čtenáři nedokáže zprostředkovat, proč dělá to, co dělá – jako by se stal jen jednou z mnoha postav. Čtenář nemá důvod mu fandit, neumí se s ním sžít. V předchozích knihách dokázal Nesbø ospravedlnit a „prodat“ publiku i hodně kontroverzní nebo antiintuitivní Harryho jednání. Tady ne. Přistihnete se při tom, že vám na stárnoucím komisaři ani za mák nezáleží a měl by už táhnout k čertu.

Za tohle vzkříšení neděkujeme… někdy si i ty nejoblíbenější postavy zaslouží už nechat spát.

Na Ready Player One jsem do kina musela. Knížka pro mě byla totiž jedním z vrcholů loňského roku, přečetla jsem ji dvakrát za sebou… a… no musím přiznat, že začátkem letošního roku ještě i potřetí, a pořád jsem (až na mírně hlušší a neuvěřitelnější pasáž v centrále IOI) nenašla jediný podnět slevit z pětihvězdičkového hodnocení. Ta knížka frčí – no, jako dobře udělaná gamesa. Moc nehraju. Ale před několika lety mě podobně uchvátily Plants vs. Zombies a hned, jakmile jsem je dohrála, jsem si je musela dát ještě jednou celé znova. Tentokrát už bez nervů a čistě pro potěšení z hraní. A u téhle knížky se mi to stalo, nejspíš poprvé v životě, přesně stejně.

Takže směrem k nejnovějšímu počinu Stevena Spielberga byla z mé strany nevyhnutelně vysoká očekávání. Recept na zklamání? Ano i ne. Věděla jsem, že film bude hodně odlišný. Musel být, protože těžko byste nějak filmově pojali několikahodinové průchody Pacmanem apod. A se znalostí předlohy musím vlastně smeknout: podařilo se film natočit tak, že nebyl nudný a že jakž takž odpovídal duchu původní soutěže. Navíc spousta efektních honiček, výbuchů a bitev: přiznám se, že při četbě mi celý děj, snad s výjimkou jedné dvou bitev, přišel absolutně nefilmový až nezfilmovatelný. To, že z něj vzniknul plnokrevný popcornový blockbuster, který navíc není úplně nejpitomější, považuju za ohromný úspěch scénáristů i režiséra.

Ovšem je to něco za něco, a daň je v tomhle případě bohužel ztráta jedinečného ducha knihy. Ten obdiv ke králi všech geeků (představitel Wadea je mnohem menší nerd, než měl být), ta fantazie z propojení celého děje, ten dojem opravdového putování za svatým grálem z filmu nenápadně vyšuměl. Jak jsem ale psala, mohlo to dopadnout mnohem hůř: mohli jsme tu mít vedle výborné knížky filmový paskvil, který se ji snaží kopírovat, anebo ještě trapnější a akčnější hollywoodský spektákl. Vznikl koukatelný, srozumitelný, popkulturními odkazy nacpaný příjemný snímek s dechberoucími bitevními scénami. Výborně slizký Sorrento, bezprostřední Aech (za mě do filmu asi nejlíp přenesená postava), mimoň Halliday… Neumím se asi úplně vžít do pocitů člověka, co knižní předlohu nezná; ale na to je obvykle ideální si přečíst recenzi Františka Fuky. Ten nečte nikdy nic a stejně tomu dal 70 %, což je popravdě poměrně blízké i mému hodnocení, kdybych ho měla vyjádřit číselně. Nebyl to filmový zážitek roku, ale taky nic, kvůli čemu byste litovali peněz za lístek. Když budete mít chuť na popcorn, nějaké odkazy na filmovoherní kulturu 80. let a pár hezky zpracovaných počítačových honiček a bitev, směle do toho!

Koncem roku hýbala českou kulturní veřejností výstava Nervous Trees Kryštofa Kintery. Expozice byla díky Nadačnímu fondu Avast přístupná zdarma, což spolu s částečnou interaktivitou působilo jako velké lákadlo hlavně pro rodiny s dětmi. Přesto jsem si nebyla jistá, jestli tam vůbec chci, a potom to zase vypadalo, že se tam přes nemoci a jiný program už nedostaneme. Nakonec to vyšlo víceméně náhodou poslední den výstavy a můžu říct, že za výpravu určitě stála.

Několik mých (i poměrně dost „kulturních“) známých mi tvrdilo, že Kinteru nechápou. Moje maminka ho vyloženě nesnáší. Já ho vlastně taky nechápu, ale chtě nechtě musím minimálně některé realizace obdivovat. Podivné ksichtíky z louží plastické hmoty jsou jedna věc, ale promyšlené pohyblivé glóbusy, pyramida z naprogramovaných praček nebo postapokalyptická krajina z vyřazených počítačových dílů – to má originalitu, vizi i působivost.

Děti byly samozřejmě uchvácené něčím nezvyklým. Něčemu se smály, někde jsme je museli napomínat (on ani Kintera není úplně děckůmvzdorný) a chodících zeměkoulí ve větvích se docela bály – ale to i já, ten pohyb byl extrémně znepokojivý a vlastně ani nechci vědět, jak na něco takového člověk přijde. Nemyslím, že si to nějak zvlášť esteticky vychutnaly, ale minimálně zažily něco neobvyklého a třeba jim to pomůže v budoucnu občas vystoupit z myšlenkových škatulek. A nám taky…